Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Při zrození pláč, při smrti víš zač

Philippe Ariès: Dějiny smrti I., II.

Přeložila Danuše Navrátilová. Praha, Argo 2000.

 


Nakladatelství Argo připravilo pro své věrné čtenáře tentokrát velmi kontroverzní dílo z pera francouzského autora. Editoři projevili i jistou dávku smyslu pro humor — Dějiny smrti totiž vyšly v rámci edice Každodenní život.

Philippe Ariès († 1984) se inspiroval metodami francouzské školy Annales, jejichž zakladatelů si vážil, přestože jeho východiska byla dosti odlišná. Pocházel z francouzských royalistických kruhů a nikdy neskrýval značný skepticismus v pohledu na dějiny, nicméně sociologizující durkheimovský přístup tzv. Nové historie ho přitahoval. Skepticismus umocněný existencialistickou francouzskou filozofií ho dovedl k hlavnímu tématu jeho díla.

Philippe Aričs se chopil významného fenoménu života společnosti, kterým smrt bezesporu je. Smrt, podobně jako život, nepatří výlučně jednotlivci — v souvislosti s ní probíhá celá řada rituálů, jejichž účelem je dát najevo sounáležitost se společenstvím. Aričsovy Dějiny smrti (ź Homme devant la mort, 1977) jsou vlastně diachronním pohledem na tyto rituály, a zvláště na jejich proměnu od raného křesťanství až do současnosti. Aričs se tak přihlásil k oblíbenému konceptu francouzských historiků — „dlouhému trvání" společenských fenoménů. Reprezentanti Nové historie postupují v zásadě rozdělením „dlouhého trvání" do určitého počtu fází. Tyto fáze tvoří vždy jednotky komplexního charakteru a jsou popisovány postupně. Jednotlivé fáze jsou více či méně ústrojně „svazovány" dohromady a tvoří tak celek, který můžeme docela příznačně nazvat narativní historií. Narativní historie však není složena z jednotlivých událostí (v zásadě se historikové snaží o kauzální vztahy), ale spíše ze situací či jednotlivých stavů. Tento způsob tvorby historických textů lze charakterizovat jako „fázovou nebo situační historii".

Aričs svou práci rozčlenil do pěti takových fází, z nichž každá reprezentuje určitý přístup společnosti v různých obdobích dějin ke smrti. První fáze se zabývá „ochočenou smrtí" — od doby pozdní antiky až po vrcholný středověk; smrt jednotlivce byla v této době přijímána jako drobný krůček v osudu celého lidstva. Aričs tak akcentuje eschatologickou tradici křesťanského západu. Ve fázi druhé, reprezentované obdobím mezi 13. a 16. stoletím, získává smrt daleko individuálnější rysy. Není již jen článkem řetězce vedoucího k poslednímu soudu, je pociťována jako „smrt sebe sama". Smrt v 17. a 18. století je vnímána současně jako vzdálená i blízká, jako cosi surového a nebezpečného v životě společnosti. Lidé 19. století se již nevyrovnávají se smrtí vlastní, jak tomu bylo dříve, ale raději se smrtí druhých, zpravidla blízkých osob. Smrt je tedy spíše záležitostí útěchy pozůstalých v kultuře společnosti orientované na rodinné vazby více, než bylo dříve obvyklé. „Převrácená smrt" ve století 20. se stává neviditelnou, respektive je skutečností, jež viděna být nechce. Je odsunuta z myslí i životů lidí do ústraní nemocničních zařízení.

V dřívější verzi svého díla, Essais sur žhistoire de la mort en occident, se Aričs zabýval čtyřmi, nikoliv pěti fázemi přístupu společnosti ke smrti v dějinách. Fázi druhou, období individuální smrti, „smrti sebe sama", rozšířil až do 18. století. Přesně v duchu tzv. „dlouhého středověku", jehož představa je značně populární u francouzských představitelů Nové historie, obzvláště pak u Le Goffa.

Narativní historie v Aričsově podání je už charakterem situací, které popisuje v časovém sledu, relativně statická. Její hodnota je daleko spíše v obsažnosti těchto situací. Autorovým přáním totiž je, aby zahrnovaly vždy společenskou strukturu či systém. Takový přístup je vlastní strukturalismu — v tomto případě popisu struktur v čase. Zkoumána je následnost těchto struktur a jejich vztahy.

Často bývá zmiňována metodická příbuznost Aričsových Dějin smrti a díla Strach na západě (La peur an occident, 1978), jehož autorem je Jean Delumeau. Jedná se však jen o zdánlivou podobnost obou přístupů. Delumeau volí spíše postup topologický než chronologický, který naopak vévodí Aričsově dílu. Tato metoda se bohužel stala největší Aričsovou slabinou. Aričs nedodržel základní principy, které činí narativní historii přitažlivou laikovi i zasvěcenějšímu čtenáři. Podcenil zvláště důležitost vztahů jednotlivých struktur v času, nebo přinejmenším ztížil čtenáři možnost takové vztahy sledovat. Právě v jejich výkladu by mělo spočívat těžiště práce — vždyť na chronologickém přístupu je proces změny to nejzajímavější! Tomuto problému se mohl Aričs vyhnout, kdyby zvolil sociologizující topologickou cestu, jíž se ve stejné době „ubíral" Delumeau. Aričsova práce se tím daleko více hlásí k historii a jako taková je imnohem přísněji posuzována.

Příklady, jejichž nepřeberným množstvím Aričs podpírá své argumenty, jsou převzaty převážně ze sekundární literatury a působí dosti chaotickým dojmem. Historik vážící Aričsovy důkazy může snadno dojít ke zcela opačným závěrům. Aričs měří nesouměřitelné, často argumentuje nevhodnými příklady, mnohokrát se opakuje, a především „ztrácí nit" příběhu, který se rozhodl vyprávět.

Čtenář je překvapen nenuceností, s níž Aričs přebírá názory jiných autorů bez jakékoliv odkazující zmínky. Obzvláště je to patrné v úvodních pasážích, zmiňujících se opohřbech ad sanctos v době pozdně antické a raně středověké. Práce Petera Browna The World of Late Antiquity (New York 1972) či Augustine of Hippo (Berkeley a Los Angeles 1967) byly v době příprav vydání Dějin smrti (1977) velmi dobře známy. Brown se zabýval, mimo jiné, kultem uctívaní svatých v této době a Aričs jen opakuje jeho závěry. Nezmíněna zůstala v této souvislosti i práce Jaroslava Pelikána The Shape of Death: Life, Death and Immortality in the Early Fathers (New York 1962).

Čtenář, který byl zprvu nadšen u nás nezvyklým autorovým přístupem, je poněkud překvapen nakládáním autora s prameny aliteraturou, a zvláště pak nepřehledností práce. Větší přesnost, jasnost a stručnost by bývaly přiřadily dílo blíž k dokonalým historickým pracím. Přesto by nebylo dobré tuto práci odbýt jednoznačným odsudkem. I kritický čtenář objeví u Aričse mnoho prvků, pro něž francouzská historická práce získává oblibu. V mnohém tomu napomohl i skvělý překlad Danuše Navrátilové.

Nápady, schopnost vytvářet hypotézy aodvaha autorovi na rozdíl od mnoha domácích historiků rozhodně nechybějí. Aričs se přesně dotkl problému, který v souvislosti s fenoménem smrti všichni intuitivně pociťujeme. Popsal proměnu vnímání smrti v 18. století, v období, v němž začal převažovat přístup, který je vlastní i naší současnosti. Pocit strachu, který je od 18. století tak silný, že společnost smrt odsunula stranou svého zájmu a začala předstírat, že neexistuje. Když se lidé začali bát smrti doopravdy, odmlčeli se... Aričs přičítá největší vinu na této proměně církvi, „která bezostyšně využila semínko úzkosti, jež v nich (lidech) bylo obsaženo, a vypěstovala z něj pořádného strašáka. Učinila vše, co bylo v jejích silách, aby naháněla strach. Žádná společnost by nedokázala odolat onomu dojemnému přivolávání hrůzy a vyhrožování apokalypsou".

 

Jan Stejskal

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker