Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Estetická tvář bytí

Victor Bychkov: The Aesthetic Face of Being.

Art in the Theology of Pavel Florensky.

Crestwood, NY, St Vladimir’s Seminary Press 1993.

 


Příležitost poznat současné ruské myšlení se nám v poslední době naskýtá jen zřídka. Je-li u nás ruská filozofická tradice známá jen velmi povrchně, existence systematické filozofické práce v současném Rusku je pouze tušená (ať už se jedná o dějiny filozofie, či ofilozofii původní). Nemůže nás proto překvapit, jestliže k nám sekundární literatura ounás málo známém, ale o to zajímavějším ruském mysliteli dorazí dříve v anglickém překladu než v ruštině. Přesto, že námi recenzovaná kniha byla napsána již před více než deseti lety a vyšla jen o málo později, věříme, že její obsah může být i s tímto zpožděním zajímavý a inspirativní pro českého čtenáře.

Victor Bychkov nebo lépe Viktor Vasiljevič Byčkov (1942) je vedoucím vědecké skupiny „Neklasická estetika", která působí na Institutu filozofie ruské Akademie věd (IFRAN). Jeho vědecký zájem se soustředí na výzkum patristické, byzantské a staroruské estetiky stejně jako na estetické názory ruských náboženských myslitelů počátku 20. století. Vsouvislosti s tímto výzkumem zavádí pojem „pravoslavná estetika" (estetika kultur pravoslavného okruhu). Z řady Byčkovových prací jmenujeme alespoň ty nejvýznamnější: Teoretické problémy byzantské estetiky, Estetika Augustina Aurelia, Duchovní princip jako estetické krédo Vasilije Kandinského, Ruská středověká estetika 11.—18. století. V posledních letech Byčkov pracuje na monumentálním díle Dva tisíce let křesťanské kultury sub speciae aesthetica, z něhož byly dosud publikovány dva rozsáhlé svazky věnované kultuře Byzance a staré Rusi. Nesmíme opomenout ani reprezentativní publikaci Encyclopedia of Aesthetics (New York a Oxford 1998), do níž Byčkov přispěl hesly o byzantské a ruské ikonomalbě. Anotovaná bibliografie všech Byčkovových prací je spolu s několika drobnějšími texty vruštině a angličtině k dispozici na internetových stránkách IFRAN (http://philosophy.ru/bychkov/index.html).

Recenzovaná publikace The Aesthetic Face of Being. Art in the Theology of Pavel Florensky je překladem Byčkovova textu Estětičeskij lik bytija (Umozrenija Pavla Florenskogo) vydaného moskevským nakladatelstvím Znanije v roce 1990. Náklad ruského vydaní byl ovšem natolik omezený, že původní ruský text je dnes prakticky nedostupný i v samotném Rusku. Anglické vydání vyšlo péčí nakladatelství St Vladimir’s Seminary Press, které se specializuje na vydávání překladů filozofické a teologické literatury ruské provenience.

Ruské myšlení se vyznačuje nejasným vymezením hranic. Nejenže většinou nelze oddělit myšlení filozofické od myšlení náboženského nebo teologického, ale nejasná je ihranice mezi filozofickým myšlením a krásnou literaturou, jazykovědou či estetikou. Vtomto smyslu se ruské filozofické myšlení snaží být myšlením integrálním. Podmanivost a funkční krása takto koncipovaného myšlení nás usvědčuje z toho, že západní klasifikace věd je jen naší, nikoli nutnou konstrukcí. Typickou ukázkou takového myšlení jsou texty filozofa ruského stříbrného věku Pavla Florenského (1882—1937), o jehož estetických názorech pojednává recenzovaná Byčkovova kniha. Florenskij u nás není příliš znám, vRusku je ovšem považován za jednoho znejvýznamnějších myslitelů. Jeho dílo je součástí silného proudu pravoslavné náboženské renesance vzešlé z odkazu Vladimira Solovjeva.

Podle Byčkova se pravoslavná estetika vyvíjela více než dva tisíce let a na tomto vývoji se podílela celá řada myslitelů, přičemž o mnohých z nich vůbec nelze tvrdit, že by byli v úzkém konfesním smyslu pravoslavní (ortodoxní). Tito myslitelé nejenže mohli být křesťané v širokém ekumenickém smyslu, ale často žili dokonce i mimo sféru oficiálního křesťanství. Na počátku zástupu tvůrců pravoslavné estetiky stojí jako velký předchůdce Filón Alexandrijský, na jeho konci pak jako dovršitel Pavel Florenskij. Filóna nemůžeme v žádném případě považovat za křesťana. Florenskij je myslitelem natolik rozporným, že někteří jeho interpreti označují dílčí aspekty jeho myšlení za heretické, jiní, a Byčkov k nim nepochybně patří, ho považují za vůbec největšího ruského teologa a filozofa. Mezi Filóna a Florenského Byčkov klade například Klementa a Athanasia, kapadocké otce, Jana Chrysostoma, pseudo-Dionýsia Areopagitu, Jana z Damašku, patriarchu Fotia, Simeona Nového Teologa, Řehoře Palamu, Andreje Rubleva, Nila Sorského, optinské starce, Dostojevského a Solovjeva.

Pro Florenského není estetika (nebo lépe řečeno oblast estetického) nějakou omezenou částí bytí či vědomí, není ani specifickou vlastností bytí. Jedná se o jakousi energii prostupující bytím jako celkem. Tuto energii lze prakticky ztotožnit se spiritualitou, také proto je velmi těžko uchopitelná, pojmenovatelná a vyjádřitelná. Pro Florenského je krása Krásou, Kreativitou, Realitou. Nejvyšší krása je jedním z atributů Boha. To je důvod, proč vpravoslavném myšlení nemůže mít estetika samostatný status. Předmět estetiky nelze odlišit od předmětu teologie. Stejně tak je estetika pro Florenského neoddělitelná od gnozeologie a ontologie, protože estetické fenomény nelze oddělit ani od poznání a bytí. Poznání není totiž pouze gnozeologickým, ale také ontologickým aktem. Podle patristické tradice je poznání aktem vystupování ze sebe sama. Poznávající vystupuje ze sebe sama avstupuje v poznávané, vzniká jednota poznávajícího a poznávaného. Na nejvyšším stupni poznání vzniká podle Florenského živé společenství osob, které si vzájemně slouží jako subjekt a objekt poznání. Florenskij má ovšem na mysli poznání úplné a absolutní, jde mu opoznání Pravdy v její plnosti. Pravdou rozumí osobního Boha, který je mezním bodem lidského poznání. Poznání Pravdy je možné pouze prostřednictvím transsubstanciace člověka, prostřednictvím jeho deifikace. Akt nejvyššího poznání je možný pouze jako akt lásky. Poznáváme to, co milujeme, tím, že milujeme. Láska je zde chápána čistě ontologicky. Integrální sakrální akt POZNÁNÍ — LÁSKA — TRANSSUBSTANCIACE má tři aspekty: gnozeologický, etický a estetický, jejich sjednocením je aspekt ontologický. To, co je pro poznávající subjekt poznáním, pociťuje poznávaný objekt jako lásku. Vnějšímu pozorovateli — tomu, kdo tento akt nazírá (kontempluje), — se vztah dvou poznávajících se jsoucen jeví jako krása. Metafyzická triáda Pravda, Dobro, Krása není tvořena třemi rozdílnými aspekty bytí, ale jediným principem. Tímto jediným principem je duchovní život.

Estetika postulovaná jako vnímáním získaná účast na Pravdě, Dobru a Kráse je ve filozofickém systému Pavla Florenského nejdůležitější komponentou. Podle Byčkova byl ve východním teologickém myšlení trinitární koncept duchovního života přijímán vždy naprosto automaticky a axiomaticky. Byl to ovšem až Florenskij, který jej dokonale explicitně vyjádřil ve svém nejvýznamnějším teologicko-filozofickém díle Sloup a Potvrzení Pravdy.

Podle Florenského existuje několik možností, jak získat účast na Kráse. První z nich je asketismus a není náhodou, že svatí otcové nepovažovali asketismus za vědu ani za morální akt, ale za umění, a to umění par excellence, „umění umění". Asketismus nemá stvořit člověka dobrého, ale vnitřně krásného. Asketismus ovšem není cestou ke Kráse vhodnou pro každého. Proto Florenskij mluví o snech, některých formách umění a o liturgii jako o dalších možných přístupech ke Kráse.

Podle Florenského je jediným skutečným výtvarným uměním symbolismus, který se snaží do výtvarného díla vtělovat zkušenosti, které k nám sestupují odjinud. Skutečné umění může produkovat jen duše, která je díky své schopnosti zakoušet jiné matricí otiskující ideje a tváře věcí. Pouze takové umění usiluje o vyjádření pravdy, a proto je v pravém slova smyslu realistické. Umění má ontologický význam. Usiluje o epifanii prototypu, snaží se objevovat dosud neznámé entity. Nevytváří ovšem ideje nové, snaží se pouze strhnout oponu zastírající ideje již existující. Za nejdokonalejší formu umění považuje Florenskij pravoslavné ikonopisectví. Naproti tomu západoevropské umění vycházející zprincipů renesanční malby je podle Florenského uměním nedokonalým, neboť ulpívá na povrchu věcí a zapomíná na jejich podstaty. Renesanční malba založená na objevu perspektivy nutně ústí v naturalismus, který je protikladem symbolismu. Pojem „symbolismus" Florenskij nechápal v úzkém významu, který mu dávají dějiny umění, dokonce ani nemluvil o symbolu ve smyslu čistě sémiotickém. Symbol chápal jako ontologickou jednotu označujícího a označovaného. Symbol nejen označuje něco jiného, ale sám je také nositelem této jinosti, je průnikem dvou jsoucen, průnikem světů. V tomto smyslu je symbol „bytím, které je větší ono samo". Symbol sám sebe nabízí jako to, čím není, co jej přesahuje.

Ačkoliv Florenskij západoevropské umění odmítá, Byčkov podotýká, že pravoslavná estetika, která vychází z novoplatonismu apatristiky a čerpá svou sílu z duchovnosti Byzance a staré Rusi, má velmi blízko k modernímu evropskému umění pocézannovskému. Tato příbuznost se podle něho velmi silně projevuje v knize O duchovnosti v umění Vasilije Kandinského, současníka Pavla Florenského. Tato blízkost je u Kandinského vysvětlitelná tím, že se u něj projevuje formace ruskou pravoslavnou kulturou, a to i v okamžiku, kdy mluví o symbolismu a cézannismu, který nemá s pravoslavím a úctou k ikonám prakticky nic společného. Hlubší analogie potom spočívá nejen v symbolickém a nerealistickém způsobu zobrazování, ale také například v podobném pojetí časovosti a prostorovosti.

Podle Florenského existují dva typy kultury: kontemplativně tvořivá a mechanicky predátorská. První lze charakterizovat prostřednictvím vnitřního postoje k životu aosobního zakoušení světa. Druhá je charakterizována vnějším vztahem k životu a prosazováním vědeckého přístupu ke světu. První typ kultury je zakotven v duchovních principech bytí amanifestuje se prostřednictvím iracionální zkušenosti. Kultura druhého typu je orientována na materiální svět, na pozemský život člověka, na zákony a normy jeho existence. První typ kultury je spíše ontologizující, druhý spíše psychologizující. Příkladem kultury prvního typu je kultura evropského středověku, sjistými výhradami i kultura pravoslavného východu, kultura Egypta a klasického Řecka. Jako příklad kultury druhého typu uvádí Florenskij především současnou západoevropskou kulturu nebo kulturu pozdního helénismu. Každý z těchto typů kultury koresponduje s jistým typem myšlení. Myšlení kultur prvního typu je založeno na pojmu HOMOÚSIOS — být jedné podstaty, soupodstatný. Pojem soupodstatnosti, který je základním pojmem křesťanské trinitární teologie, je i jedním z nejdůležitějších pojmů filozofie Pavla Florenského. Myšlení kultur druhého typu je spjato s pojmem HOMOIOÚSIOS — být podobné podstaty.

Křesťanská filozofie vycházející ze soupodstatnosti je filozofií ideje, osoby a tvořivosti. Filozofií založenou na substanciální podobnosti je pojmová, racionální filozofie, novověká filozofie západní Evropy. Ani jeden ze směrů však neexistuje v čisté podobě, jedná se pouze ojakési tendence myšlení, které se vkulturách prvního typu projevují snahou oobjevení podstaty, v kulturách druhého typu produkováním similarit. Výtvarné umění vycházející z principu HOMOIOÚSIOS vytváří iluze světů, kopíruje viditelnou skutečnost. Naturalistická malba se neobejde bez přímé perspektivy. Umění založené na HOMO ÚSIOS nevytváří nápodoby věcí, ale jejich symboly, nekopíruje skutečnost, ale pokouší se o syntézu. Umění Egypta, Řecka, středověku, staré Rusi a zvlášť umění 20. století nepoužívá perspektivu nikoli proto, že by ji neznalo a neovládalo, ale proto, že přímá perspektiva neodpovídá duchu a způsobu myšlení těchto kultur. Jejich umění je podle Florenského založeno na neeukleidovském chápání prostoru, což se projevuje mimo jiné také tím, že často používají obrácenou perspektivu. Florenskij tvrdí, že obrácená perspektiva odpovídá lidské přirozenosti více než perspektiva přímá. To dokládají kresby dětí, které automaticky používají symbolické znázornění v obrácené perspektivě a přímé perspektivě se musí učit. Renesance se svou sekularizací a dominancí racionality představuje velkolepý pokus o násilnou převýchovu lidské psychofyziologie. Renesance se snažila přesvědčit člověka, že jediný správný a přirozený pohled na svět odpovídá obrazu namalovanému v přímé perspektivě. Perspektiva ale není nějakou apriorní nazírací formou, je výsledkem poměrně složité abstrakce. Je pouze jednou z možných metod symbolického vyjádření vnímání, a to nikoli metodou univerzální a nadřazenou ostatním metodám. Umění musí zobrazovat nikoli věc, ale život věci, proto není skutečný obraz „fotografií", ale obrazem toho, co z věci vyzařuje v průběhu jejího komplexního zakoušení.

Florenskij tvrdí, že různé druhy a žánry umění vycházejí z různých kulturních a duchovních prostředí. Olejomalba se nejvíce rozvíjí v období renesance, která je podle Florenského bytostně spjata se západním křesťanstvím — katolicismem. Dřevoryt je typickým produktem a nejpregnantnějším vyjádřením reformace. Ikonomalba je pak neoddělitelnou součástí pravoslavné duchovnosti.

Ulpívání na vnějších formách a naturalismus výtvarného umění vycházejícího z renesance souvisí se sekularizací kultury. Renesanční člověk začal být fascinován okolním světem, sám sebou, svou smyslovostí, začal se zabývat „nestabilním obalem světa". Podle renesančního člověka spočívá hodnota světa v bezprostředním okolí člověka, které je však ve skutečnosti pouhou přízračnou imitací skutečného bytí. Olejomalba na plátně je nejadekvátnějším vyjádřením renesančního chápání světa. V renesanční malbě začíná být potlačována symbolická složka díla avyzdvihována je naopak složka empirická.

Dřevoryt se rodí zároveň s protestantismem, je uměleckým vyjádřením racionalistického ducha. Grafická linie je abstraktní, nejenže nezná barvu, ale často nemá ani tloušťku. Vmalbě převládá smyslovost, v grafice rozum. Grafika nepracuje s elementy viditelného světa, ale se zákony logiky. Grafika je hluboce spjata s německou idealistickou filozofií, která podle Florenského vyrůstá z protestantismu. Ikona je pak vizuální manifestací metafyzické esence toho, co zobrazuje, nezabývá se ničím akcidentálním, jejím předmětem je skutečná podstata věcí.

Není možné reprodukovat zde detailně všechny myšlenky obsažené v Byčkovově knize. Záměrem recenze bylo pouze upozornit čtenáře na způsob uvažovaní o umění, který je v našem prostředí přinejmenším neobvyklý. Představili jsme obecná východiska estetiky Pavla Florenského, jak je traktuje Viktor Byčkov. Stranou zůstaly Florenského analýzy konkrétních podob umění, především rozsáhlé pasáže věnované teologii ikony nebo estetické interpretaci liturgie, které si vážný zájemce o ruské náboženské myšlení a pravoslavnou estetiku jistě rád přečte sám.

 

Martin Jabůrek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker