Jak zavraždit detektivku

Jan Jandourek: Mord. Praha, Hynek 2000.

Vezmi jednu (zdánlivou) rituální vraždu krásné dívky, několik bizarních postaviček, pár jedovatých výpadů proti pokleslé popkultuře a špetku pseudointelektuálních dialogů, zahusti břitkou, nikoho a nic nešetřící ironií, důkladně vše promíchej a nech chvíli podusit ve vlastní šťávě. Výsledkem může, ale také nemusí být dobrá detektivka.

Pan Jandourek má určitě tzv. pokleslou literaturu rád. Dotkl se jí už ve svém románu Škvár a zřejmě ho nepřestala fascinovat, tak se rozhodl, že napíše detektivku („se vším všudy", jak tvrdí záložka). Pokud se utoho dobře bavil a zakoušel onu příslovečnou radost z fabulace, z plna srdce mu gratuluji. Zároveň mám ovšem neodbytný pocit, že jsem byl ošklivě napálen.

Nic proti tomu, když se někdo pokouší navléknout svůj skeptický, až kritický pohled na zkaženou současnost do kabátu populárního čtiva, občas se to dělá, a pokud to člověk umí, tak se to občas dá i číst. Jandourkův Mord je ale dost ohlodaná kost.

Autor, dobře znalý dnešní Prahy, s chutí servíruje přehled jejích „intelektuálních doupat" (kavárna v divadle Kašpar, U Vojtěcha, Konvikt), kam aplikuje různé více či méně obskurní figurky. Staví vedle sebe seladonského profesora-spiritistu, nabubřelého začínajícího režiséra, submisivního rockera Bobíka („směšná" rocková hudba je vůbec oblíbeným terčem Jandourkova vtipu, v tom by si jistě dobře rozuměl s autory socrealistických detektivek z edice Smaragd neblahé paměti), patřičně umolousaného policistu, středoškolačky poněkud uvolněných mravů, spolek dobře situovaných satanistů a konečně i svého Velkého Detektiva, gymnaziálního pedagoga a „interpersonálního analytika" Huberta Webera. Lidský materiál by tedy byl. Ale co teď s ním?

Obávám se, že ani hrdinův smysl pro hořký humor (nečekejte ale žádné chandlerovské „wisecracks", takovej frajer zase není) nemůže zachránit v podstatě nudný anepřesvědčivý děj. Veškeré napětí je vyčerpáno scénou černé mše ve zřícenině starého kostela, i když musím přiznat, že nápad rozehnat pseudosatanisty velikonoční řehtačkou patří k těm originálním. Z poklidného klimbání pak už ale čtenáře nevytrhne ani spiritistická seance. Tempo vyprávění značně kulhá, vydatně ještě přibrzďováno sklonem pátrajícího Huberta k obšírnému vysvětlování důvodů všeho, co právě činí (ačkoli, je to učitel, tím by se to možná dalo omluvit).

Důležitým pilířem dobré detektivky jsou dostatečně spádné a zároveň obsažné dialogy, v řeči plasticky odstíněné podle hovořícího. Všechny postavy Jandourkova románu však mluví naprosto stejně, ať jde o studentku, muzikanta nebo prostitutku (i když je to bývalá učitelka) — nemůžu si pomoct, ale když příslušník podsvětí hovoří jazykem univerzitního vzdělance, vzbuzuje to ve mně přinejmenším nedůvěru. Rozbředlé plkání lze jistě u některých postav použít jako charakterizační prvek, u všech to však poněkud ztrácí svůj smysl.

Alespoň že logika zápletky je v pořádku, na to si dal zřejmě autor dobrý pozor a je to taky to jediné, co z téhle knížky v oranžovém přebalu dělá nakonec detektivku, jakkoli motiv vraždy se mi zdá být vzhledem ke komplikovanosti jejího provedení trochu slabý (i když koneckonců proč ne, už jsem četl větší nepravděpodobnosti).

Že se v české próze post anno 1990 objevilo několik zdařilých pokusů zkombinovat detektivní prvky s jinými žánry a vytvořit přitom čtivý a v mezích možnosti originální příběh, o tom svědčí psychopuzzle Jezdci pod slunečníkem Romana Ludvy, novogoticky utopické Sedmikostelí Miloše Urbana, chandlerovský Zabrisky Bohuslava Vaňka-Úvalského nebo třeba potrhle surreálný Spratek a krásná Danuše Petra Motýla. Chraň bůh, že bych chtěl za každou cenu srovnávat nesrovnatelné, nemusí každý podávat špičkové výkony, ale klidně by stačilo, kdyby Jandourek dosáhl alespoň úrovně řemeslně spolehlivého Jaroslava Velinského. Kéž by!

Dost možná, že jsem jenom ve své prostoduchosti nepochopil autorův záměr — slovy samého spisovatele, respektive jedné z jeho postav: „Když ono záleží na úhlu pohledu." Z mého úhlu pohledu ale bohužel nevidím v tomhle dílku ani vážně míněnou detektivku, ani její parodii. Spíš mám dojem, že ctihodný romanopisec prostě a jednoduše podcenil technickou náročnost „braku" — napsat byť průměrnou detektivní hříčku je totiž nebývale těžká práce, srovnatelná třeba s projektováním domu. Víc než u jiných žánrů je tu vidět markantní rozdíl mezi teorií a empirií nebo jinými slovy, víc tady platí intenzivní čtenářská a poté autorská zkušenost než rozmýšlení nad sociologií literatury. Tváří v tvář Jandourkově předchozí tvorbě přitom není pochyb, že je už natolik „vypsaný" a autorsky zdatný, aby pohyb mezi žánry zvládl bez újmy na kvalitě.

Summa sumarum: Mord není tak pokleslý, aby byl zábavný, ani tak originální, aby ohromil svou důvtipností či bouráním žánrových bariér (stejně už jsou všechny dávno zbourané).

Je věru smutný pohled na zklamaného čtenáře. Kdo křehčích nervů, pláče, drsnější nadává a ten nejdrzejší sedne ke stolu a napíše ošklivou kritiku. Tak už to, pane, na tom světě chodí.

Antonín K. K. Kudláč