Zpráva o cestě do (vnitřní) emigrace

Čestmír Jeřábek: V zajetí stalinismu.

Brno, Barrister & Principal 2000.

Žánr memoárové a deníkové literatury je strom věčně zelený, mezi jehož neblahé atributy náleží mimořádná produktivita deziluzí a všelijak zlé krve. Není to ještě tak dávno, co proběhla diskuse nad Pamětmi III (IV) Václava Černého, ale ani jinak snad nemine rok, aby zase někdo jiný nevyprovokoval podobnou, alespoň chvilkovou názorovou výměnu. Jestliže jsme zatím nic takového nezaregistrovali v souvislosti s deníky z literární pozůstalosti Čestmíra Jeřábka V zajetí stalinismu, nemusí to znamenat nic jiného nežli pověstný klid před bouří. Budiž nicméně řečeno již na počátku, že toto Jeřábkovo dílo je živoucím důkazem možnosti psát i o politických záležitostech se současným dodržením nároků na literární kvalitu. Za podmínek ovšem, vnímá-li autor okolní svět citlivě, kriticky srovnává všecky informace i jejich zdroje, kriticky je přijímá a zobecňuje na základě vlastních schopností a zkušeností, přemýšlí-li onich. Tajné deníkové záznamy z let 1948—1958 vyšly knižně vůbec poprvé.

Literární dílo Čestmíra Jeřábka (1893—1981) je rozsáhlé a tematicky i žánrově mnohostranné. Vyšlo z expresionismu a posléze zakotvilo v psychologickém realismu, kněmuž vyrůstalo od počáteční fabulační konstruovanosti a symbolizace postav, krátce celkové spekulativnosti, stále výraznějším posilováním realismu a dokumentárnosti. Jeřábek se také významně podílel na organizaci brněnského imoravského kulturního života. Se Lvem Blatným, Františkem Götzem aj. spoluzaložil brněnskou Literární skupinu (1921—1929), jejíž činnost zachytil v memoárech V paměti avsrdci (1961), a v letech 1945—1948 předsedal Sdružení moravských spisovatelů. Občanským povoláním působil celoživotně jako úředník brněnského magistrátu (1919—1950). Jakkoli na něj obecně neopakovatelně působily hluboké rodinné kulturní tradice, obřanské dětství (ztvárnil je v Zelené ratolesti, 1946), úspěšná studia práv na univerzitě vPraze (a po nějakou dobu též v tyrolském Innsbrucku) a během nich iúčast na přednáškách Šaldových, Máchalových, Nejedlého a Fischerových na filozofické fakultě, zkušenosti z haličské a italské fronty, četné zahra niční cesty v období mezi světovými válkami (fejetony Evropské meziaktí, 1945), jeho postoje občanské mohou posloužit za příklad jisté opakovatelnosti osudu českého intelektuála v bohužel snad až příliš četných traumatech Evropy 20. století. Pod vlivem německé okupace a následné euforie z osvobození také on sedl na vějičku předúnorové propagandistické hře KSČ na demokracii, takže dokonce „považoval za správné heslo, aby inteligence šla právě do komunistických řad" (25. března 1950, s.51—52). Otevřeně přiznává svou apriorní, racionálně neodůvodnitelnou důvěřivost v někdejší předpoklad, že „Rusko po hrozné zkušenosti s Hitlerem je na cestě k demokracii" a že tímtéž směrem se pak bude ubírat i vývoj komunistického hnutí ve světě. Lepší a přesnější představy o vývojové kontinuitě Jeřábkových názorů za války — a zároveň i nemalé části inteligence, resp. větší části společnosti vůbec, jak se záhy ukázalo z volebních výsledků — by bylo lze dojít srovnáním s jeho staršími, protektorátními deníky V zajetí Antikristově (1945), o nichž se zmiňuje v zápisu z 18.srpna 1953 (s. 227). Doslov Lenky Šedové však jejich existenci nebere na vědomí, ačkoliv právě jejich existence dostatečně zdůvodňuje fakt, proč Jeřábek v letech 1948—1958 psal dokonce deníky dva, jeden „oficiální", krycí, pro eventuální návštěvu StB, a paralelně s ním druhý, tajný, skutečný. Deníky Vzajetí Antikristově podávají zprávu o životě, úvahách a nadějích za války a pochopitelně také o nenávisti kněmeckým okupantům. Na druhou stranu obsahují řadu dobových omylů: Jeřábek např. bezvýhradně považuje zprávy o katyňském masakru za pouhou goebbelsovskou propagandu. (Ostatně se zdá, že reedice této knihy časových sympatií k Sovětskému svazu nepřichází za nynějšího „směřování do Evropy" tak jako tak v úvahu. Podle „lex Payne" by dnes byla možná dokonce její kvalifikace trestným činem.) S odstupem času a po zkušenostech skomunistickou totalitou je příliš snadné odsuzovat tehdy povšechně rozšířené omyly jako naivitu, nebo dokonce kolaboraci. A právě z nich vyrůstají i omyly Jeřábkovy, po nichž přišlo vystřízlivění únorovým pučem v roce 1948.

Právě komunistickou uzurpací moci v Československu začíná i sama kniha V zajetí stalinismu, jejíž první zápis má datum 20.února 1948. Autor zprvu jen nejasně tuší nečistou hru, aby ji po dalších ranách (smrti Jana Masaryka, abdikaci prezidenta Edvarda Beneše a první vlně partajních čistek) odhalil adospěl k definitivnímu závěru, že nastolený režim není ničím jiným než novým protektorátem (12. října 1948, s. 20). Stanoviska autora, který — opět mylně — předpokládá odstranění komunistické totality válkou, se záhy vyhrocují a formulačně upřesňují.

Žil dvojím životem: jedním pro „veřejnost", tj. pro vždy bdělé stranické kádrováky, a druhým pro sebe, svou rodinu a přátele, tedy ocitl se ve stavu typickém pro totalitní sociální realitu. A přece jsou markantní rozdíly mezi jeho postoji a mnohem pozdějšími obvyklými projevy předlistopadového oportunismu. Především ve skutečnosti, že Jeřábek dospěl ke stavu „rozdvojení", nazývanému často, leč ne přesně schizofrenií, již v době „budovatelského" nadšení padesátých let, vdobě, kdy urválkovská justice likvidovala nemilosrdně kohokoliv, včetně kovaných komunistů typu brněnského despoty Otty Šlinga, jehož odsouzení k smrti vprocesu se Slánským a dalšími Jeřábek nikterak nelitoval, neboť v nich neshledával oběti, nýbrž horlivé spoluviníky, a kdy hrozba smrti nebo koncentráku byla reálná amnohem blíže na dohled než všechny hrozby pozdějších normalizátorů. Zvlášť otřesně vtéto souvislosti působí Jeřábkův zápis otom, jak mu Ludvík Kundera, tehdejší tajemník svazu spisovatelů, nabídl vstupenky na soudní proces „s bývalým spisovatelem Václavem Prokůpkem aspol.". (25. června 1952, s. 174) Jeřábek jeho nabídku s díky odmítl ajen si do deníku poznamenal, že si počká na soudní proces sJanem Drdou a jeho druhy. Jeřábkovi bylo vše jasné už v době, kdy leckdo z pozdějších renomovaných odpůrců totality vyznával ještě nejhrubší sekernictví. Další důležitý rozdíl je v tom, že Jeřábek nebyl kariérista. Za úlitby učiněné režimu nežádal ani postup, ani privilegia. Bolestně zvažoval, zda by nebylo lépe dát se při další čistce z KSČ vyhodit. Dobře však věděl, že by za takové gesto mohl zaplatit i životem. Chtěl tedy jen přežít v penzi, do níž se dal jako prvorepublikový úředník poslat předčasně a dobrovolně, nepřijít o byt a nevystavit rodinu šikanám. Akonečně to nejpodstatnější: Jeřábek důsledně dodržoval meze oportunismu, které si stanovil a které jsou v jedné věci pro něj zásadní, přísné. Jednak si nenalhával, že „systém je správný a chyba je v lidech" nebo podobné nesmysly, jednak — a právě to je zhlediska uměleckého podstatné — do služby režimu nezapojil, a to ani náznakem, své dílo. Tady už končí oportunismus a začíná ne-li výslovně odboj, tedy zcela určitě pasivní rezistence a ústup do vnitřní emigrace.

Předsevzetí to bylo velkorysé a jeho dodržení vyžadovalo tuhou sebekázeň. Deset let mu nic nevyšlo, mohl psát jen do šuplíku. Jeho stěžejní dílo z té doby, svatováclavská trilogie Sága našeho rodu (1959), tématem iideou vzdálené dobovým socialistickorealistickým požadavkům na historickou prózu, smělo ke čtenářům až po roce 1956, a to ještě s mnohými obstrukcemi. Jako autor si tím ale zachoval čisté svědomí a právo soudit kolaboraci české literatury se stalinskou totalitou. A byl soudcem přísným. Ostré invektivy na adresu literárních prominentů protkávají celou deníkovou knihu a jsou pozoruhodné čtenářsky i svou poetikou. Za poklonkování Stalinovi a nakladatelská privilegia a protekce nejhojněji a nejšťavnatěji proklíná Jana Drdu („opulentní samozvanec", 19.září 1948, s. 19; „malý Neronek", 9. února 1949, s. 26; „soudobý náčelník českého spisovatelstva", 9. října 1949, s. 39; „vrchní muezzin našich literárních dervišů", 14. listopadu 1950, s. 95; „přetučnělá žába na prameni", 18. listopadu 1953, s. 238; „tlustá Siréna", 15. ledna 1954, s. 246). Míru vkusu — měřeno ovšem dnešními měřítky — překračuje Jeřábek jen tehdy, když Drdovi („nejhnusnější postava české literární historie za posledních tisíc let", 21. února 1953, s. 200) za jeho urážky E. Beneše předpovídá provaz. Verbálního výprasku se dočkají i „Gottwaldův dvorní básník" Vítězslav Nezval, zejména za Zpěv míru (29.dubna 1951, s. 118) a „horlivý olizovač důtek" Josef Kainar (5. listopadu 1949, s. 40). Verše Vlastimila Školaudyho Jeřábek po tvrdém odsudku paroduje (s.30—31). O starých mistrech Fráňovi Šrámkovi nebo Petru Bezručovi, kteří tu a tam napsali také něco servilního, se Jeřábek vyjadřuje spíš s bolestí než s hněvem. Např. na adresu prvně jmenovaného píše: „Kéž by ses držel varyta, můj básníku, a nezaměňoval je za hlásnou troubu politického náhončího! Vůbec ti to nesluší!" (4. listopadu 1950, s.91)

Kritické odsudky nevycházejí jen z impulzů způsobených veřejnými vystoupeními spisovatelů, ale také z dobré znalosti jejich díla, třebaže poetika deníku ab initio nepočítá se zevrubnými rozbory, nýbrž spíše postřehy. Jako typická ukázka může sloužit stručná charakteristika románů Chléb a písně Adolfa Branalda, Červené víno Františka Hečka a dramatu Boleslav I. Milana Jariše. Jeřábkův závěr zní: „Branald je nadaný autor v rozpacích; Hečko nadaný autor bez skrupulí; Jariš nenadaný pisálek bez skrupulí a studu." (27.září 1952, s. 183) Přitom právě Adolf Branald znectil Jeřábkův svatováclavský román kádrovácky řízným posudkem (5. září 1953, s. 229).

Režimní propagandistické pokusy zneužít odkazu spisovatelů již zesnulých sleduje Jeřábek s nezastíraným odporem. K hloupému novinovému článku o Jiráskově jubileu poznamenává: „Po pařížských kavárnách Jirásek věru nešilhal, to za něho obstaral někdejší surrealista Vítězslav Nezval s celou kohortou komunistických umělců a intelektuálů. A šilhali by po nich dále — kdyby hrozny nevisely příliš vysoko... a kdyby uranové doly v Jáchymově nebyly tak nebezpečně blízko." (23.srpna 1951, s. 133)

Samozřejmě že literatura a její značný mravní i umělecký úpadek v době stalinismu nejsou jediným, a dokonce ani ne hlavním tématem celé knihy. Záběr knihy je podstatně širší: od politiky světové (autor sleduje pozorně dění v celém světě a straní vždy těm, kteří proti stalinismu vystupovali co nejtvrději; tak je tomu i v případě korejské války) přes politiku celostátní až po lokální dění v Brně, život na univerzitě nevyjímaje, potíže se zásobováním obyvatelstva potravinami a energií i bytové a jiné problémy občanů. Zaznamenává i soukromé věci jako cestování a rodinný život. Editoři tyto pasáže zredukovali, avšak zdá se, že dostatečně citlivě a ku prospěchu věci. Zachovali též původní autorův pravopis, který má do značné míry charakterizační význam. K soukromí autora patří i okamžiky štěstí nad klasickými kulturními díly (nejen literárními, ale také hudebními), avšak i během těchto radostných chvil se neubrání otázce, zda velcí duchové typu Janáčka či Beethovena by vůbec byli schopni tvořit v dusném ovzduší padesátých let.

Deník V zajetí stalinismu je pozoruhodný dokument, a dokument v dobrém slova smyslu. Jestliže se vážně zdráhám přijímat útržkovitost, mozaikovitost a nesourodost stylu učásti současné dokumentaristiky, a styl Jeřábkův je právě tak útržkovitý, mozaikovitý a nesourodý, jsou to „kamínky deníkových záznamů", jak čteme v doslovu, čím mě tyto texty nutí ke smírnějšímu postoji? Čím přesvědčují? Jednotou autorského nazírání světa, jeho sjednocením osobností samotného autora — umělce, který za svá slova ručí. Který nezastírá, že o něčem nemá dostatek informací — často narazíme na zmínku o nemožnosti poslouchat zahraniční rozhlas kvůli rušičkám signálů nebo prostě jen kvůli výpadkům elektřiny. Který nebalamutí čtenáře arozlišuje vnější prameny (režimní propaganda, západní rozhlas, šeptanda) od svých osobních lidsky omylných soudů. Jeřábek je autor vášnivě kritický, ale zároveň upřímný a neklade si nárok na vševědoucnost. Jedno ze zjevně mylných tvrzení je např.: (po Stalinově smrti) „z jistých pramenů jsem se dozvěděl, že prý Malenkov je stoupencem tzv. mírové koexistence s ostatními státy, kdežto Chruščev prý má na mysli návrat k strohé politice Stalinově." (s. 281) Tento omyl Jeřábek postupně koriguje, ale jinak zůstává skeptický vůči všem reformám sovětského režimu vůbec. Ty by měly smysl jen tehdy, pokud by vrátily svobodu utlačovaným národům. Zvláštní pozornost si zasluhuje závěr knihy. De facto totiž chybí. Lenka Šedová je toho názoru, že autor „končí s deníkovými zápisy, aniž by je mohl uzavřít, jak by si přál". (s.398) Jeho absenci klade ovšem logicky do souvislosti s politickým uvolněním a s faktem, že spisovatel mohl opět začít veřejně publikovat.

Na různých místech knihy nalezneme idůležité zmínky o dělnictvu, jehož vztah ke stalinismu nebyl ani zdaleka tak pozitivní, jak tvrdili minulorežimní ideologové. Jeřábek brilantně uvažuje o falešnosti hesel „třídního boje" (s. 39) a „diktatury proletariátu", protože bez námahy chápe, že „nediktuje dělník, diktuje Moskva" (15. března 1950, s.52). Zazněl-li nějaký hlas odporu, byl to právě hlas dělnický, ať v Plzni po měnové reformě, ať vBrně při hokejovém zápasu se SSSR (13.prosince 1955, s. 311). Dokonce i v prověrkových komisích a jiných institucích totalitního útlaku to byli právě zástupci dělníků, kdo se chovali relativně nejslušněji, pokud samozřejmě spolu s autorem důsledně rozlišujeme mezi dělníky a „dělnickými kádry" (5.prosince 1949, s. 21).

Jeřábkova kniha přesvědčuje, že stalinismus byl československé společnosti naprosto cizí a že jí byl proti její vůli naoktrojován. Pravda, většina společnosti byla na nastolení totality neoddiskutovatelně formálně spoluúčastna, avšak nenesla už vždy spoluvinu za to, co následovalo, což je i případ Jeřábkův. Jakkoliv bylo nebezpečí ztráty demokracie obecně podceněno, program její likvidace ležel na srdci jen zbolševizované promoskevské verchušce. Z Jeřábkových vyznání sice zaznívá bolest, ale protože on sám neupadá do bláhového sebemrskačství, neubírá své výpovědi na důvěryhodnosti.

Jan K. Bázler