Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Kokoschkův svět v obrazech

Oskar Kokoschka: Můj život.

Přeložila Alena Bláhová. Brno, Atlantis 2000.

 


právě na počátku desátých let začíná slavné období portrétů. Snad někde tady se rodí Kokoschkova specifická metoda vnitřního vidění, která určuje expresivní výraz jako dominantní prvek malby: „Dříve na mých portrétech šokovalo společnost to, co jsem se snažil uhádnout ve tváři, mimice agestech, abych to prostřednictvím obrazné řeči reprodukoval jako sumu určité bytosti v obraze paměti."

V roce 1910 odjíždí Kokoschka do Berlína, kde se stává jedním z důležitých spolupracovníků Herwartha Waldena a jeho časopisu Der Sturm. Expresionismus tehdy prožívá svá nejlepší léta. Kokoschka se sbližuje s dalšími expresionisty, například s předčasně zemřelým Augustem Strammem, poznává Waldenovu tehdejší manželku a básnířku Else Lasker-Schülerovou, účastní se společné výstavy se skupinou Der Blaue Reiter a u Paula Cassirera uspořádá svou první samostatnou výstavu.

Když se zhruba po roce Kokoschka vrací do Vídně, přichystá mu osud dvě setkání. Tím prvním je Alma Mahlerová. Tím druhým Georg Trakl. Almu poznává Kokoschka prostřednictvím jejího nevlastního otce Carla Molla. Mezi krásnou Almou a mladým malířem se vyvine bouřlivý vztah, který trvá téměř tři roky. Po jejich rozchodu Kokoschka odchází dobrovolně do války. Georg Trakl navštíví Kokoschku v jeho černém ateliéru jednoho deštivého večera v roce 1913: „A najednou začal Trakl odříkávat báseň, recitoval ji pomalu, slovo od slova, rým po rýmu. Trakl tvořil svou podivuhodnou báseň Noc před mým obrazem tak dlouho, až ji byl schopen přednést zpaměti. Bledou rukou ukázal na obraz a pojmenoval ho Větrná nevěsta."

Ke konci války vystavuje Kokoschka společně s Kandinským a Ernstem v curyšské galerii Dada a po demobilizaci přijímá na několik let místo profesora na Akademii v Drážďanech. Během drážďanského pobytu vznikne obraz Síla hudby, který poznamená nadále Kokoschkovo směřování a v jistém smyslu bude v jeho tvorbě dílem zlomovým. Síla hudby je Kokoschkovým objevem světla. Nejedná se však o technicko-optickou analýzu vizuálních efektů, světlo je spíše tvárnou duchovní esencí, finálním otiskem světa. Léta 1924—1933 jsou neklidným a tvůrčím obdobím cest. Ve svých krajinách a panoramatických perspektivách objevuje Kokoschka švy jednotlivých civilizací v čase a prostoru. Dvacátá léta v Paříži, kde se Kokoschka na nějaký čas usadí, přinášejí spoustu zajímavých setkání: prostřednictvím jednoho ze svých přátel poznává Kokoschka „lékaře chudých" Ferdinanda Célina, který právě vydal slavnou knihu Cesta do hlubin noci. Trochu pohrdá Hemingwayem, který denně vysedává UDvou Magotů, obklopen klikou svých obdivovatelů. S rozpaky se dívá na Jamese Joyce: „Měl jsem rád jeho Dubliňany, ale nikoliv Odyssea, kterého literární svět považoval za zjevení." V roce 1934 se Kokoschka stěhuje do Prahy, kde zůstává až do začátku války: „Ve srovnání s moderními evropskými velkoměsty s jejich uniformními mrakodrapy a proletářskými cementovými baráky zůstala Praha výtvorem kultivované společnosti ataké se jí znovu stala. Když jsem v říjnu 1938 s Olgou Palkovskou opouštěl Prahu navždy, měl jsem dojem, že v červáncích nad řekou vidím poslední hodinu Evropy." Válku prožije Kokoschka v anglickém exilu a od padesátých let se trvale usadí ve Švýcarsku. Do té doby spadá také Škola vidění, velkorysý pedagogický projekt, který Kokoschka otevřel v Salcburku a kde vychovával nové generace žáků. Poválečné období je dobou Kokoschkovy mezinárodní slávy, kdy se stává etablovaným umělcem v dobrém i špatném slova smyslu. Pozdní období Kokoschkovy tvorby znamená ponor v času a jeho kompozice získávají jistou monumentalitu, ať se již jedná o velkorysý triptych Thermopyly, litografický soubor Odysseus nebo slavný obraz Saul a David z roku 1966. Jako oficiální umělec Kokoschka portrétuje kancléře Adenauera a německého prezidenta Heusse. V tomto období směřuje Kokoschka hodnotově a filozoficky k tradici aklasičnosti, s jistou skepsí konstatuje, že evropská kultura je poznamenána definitivní ztrátou antického světla. Stále silnější názorový konzervativismus už Kokoschkovi nedovoluje přijmout například nefigurativní malířství nebo neoavantgardu šedesátých let.

Jak v doslovu upozorňuje Ludvík Kundera, poněkud stranou stojí Kokoschkovo literární dílo, které je jistě vzhledem k rozsahu a významu jeho výtvarné tvorby pouhou marginálií, avšak nikoliv nezajímavou. Prvním Kokoschkovým literárním textem je expresionizující kompozice, která doprovází litografie Snících chlapců. Skandální premiéra hry Vrazi, naděje žen vynesla Kokoschkovi ukončení spolupráce s Uměleckoprůmyslovou školou, ale zároveň znamenala počátek spolupráce s berlínským Sturmem. V roce 1917 uvedl curyšský kabaret Dada hru Sfinga ahastroš. Soubor Kokoschkových expresionistických her, z nichž nejznámější je Orfeus a Euridiké, uvedla v roce 1921 frankfurtská scéna. A konečně Kokoschkovým relativně pozdním dílem ze třicátých let je hra Comenius, jejíž inscenaci vysílala v sedmdesátých letech západoněmecká televize.

Kokoschkův Mein Leben vznikal v průběhu sedmdesátých let ve spolupráci s Remigiem Netzerem. Kokoschka je mistrem detailu, zároveň však není sebestředný, dokáže být diskrétní a shovívavý. Autor neřadí události podle kritérií vnějšího významu a společenské důležitosti, ale podřizuje je spontánní asociativnosti, která jeho vyprávění dodává přirozené poetické kouzlo. Kokoschkův Mein Leben má výpovědní hodnotu mimo jiné také v perspektivě středoevropského kulturního kontextu. Ten je zvláštní, neopakovatelný atrochu nostalgický. Patří tam Kafka, Franz Werfel, Alfred Kubin, Sigmund Freud, Gustav Mahler, Georg Trakl nebo Egon Schiele. A někde tady se možná otevírá Kokoschkův svět v obrazech jako obraz (jednoho) světa.

 

Hana Bednaříková

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker