Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Předmluva k recenzi

Marie Langerová: Weiner.

Brno, Host 2000.

 


Je absurdní nechat psát recenzi na monografii o jakémkoli spisovateli někoho, kdo sám není alespoň potenciálním autorem jiné monografie o témže spisovateli. O knize Marie Langerové však recenzi napsat lze, ato aniž by recenzent musel být vybaven vlastní hotovou shrnující interpretační tezí, oniž by se při polemice nad dílem Richarda Weinera mohl opírat. Je to dáno nejen povahou žánru recenze, ale i povahou žánru knihy, o níž bude řeč.

Kniha Marie Langerové totiž není tím, co se obyčejně slovem monografie míní. Na první pohled se zdá, že jde spíše o vyhraněnou, přesně zacílenou studii, která se nesnaží vyslovit k většině aspektů a složek Weinerova díla. Zajímají ji právě jen některé a chce se domoci jejich uchopení komponováním interpretačně-životopisné koláže, v níž jednoznačně převládá soustředění na text Weinerových děl nad líčením peripetií jeho života. Životopisná složka (opřená především o spisovatelovu korespondenci) je zapracována neobyčejně pietně, decentně, promyšleně idůkladně. Všimneme si tedy té druhé.

1. Text knihy rozhodně nelze brát jako „příručku" k četbě Richarda Weinera, byť se postupně i napřeskáčku dotkne všech jeho prací. Neposkytuje návod na chápání jednotlivých motivů, básní, próz. Kombinuje však odkazy směřující do celku jeho díla s odkazy na obrovské množství dalších více či méně souvisejících primárních i sekundárních textů a vrství široce komponovaný kontext výkladu, v němž má vytanout cíl a průběh jednotného směřování spisovatelova úsilí. Pro potřeby vlastního uchopení Weinerova díla si Marie Langerová vytváří univerzální interpretační „přípravek", zobecňující, generální tezi, do které mají všechny dílčí poznatky o dílech či motivech zapadnout: Weinerova tvorba jakožto „dobrodružství jazyka" (s. 13) našla vyústění v konstituci „dehierarchizovaného" (s.27) textového komplexu. Komplexu vnitřně fraktálově štěpeného, složitě antinomicky polarizovaného, perspektivně nestálého, komplexu procesuálního, „mobilního" (s. 35, 52aj.). Výklad komplexu se nezřídka děje prostřednictvím pojmu „svět". Některé jeho stavební částice se mají objevovat už v raných spisovatelových dílech av dalších se pak vypracovává jeho podoba a povaha.

Většina podnětů a argumentů pro takový výklad díla se sice rekrutuje z popisu narativních technik a charakteru výstavby fikčního světa děl Richarda Weinera, ale autorka se obrací také k tematickému a motivickému plánu a pomáhá si i básníkovou biografií. Zde věnuje pozornost zejména vizualitě a výtvarným analogiím k budování scény jeho děl (dokumentuje jeho inspiraci obrazy J. Šímy asnáší nepřeberné množství důkazů Weinerova zájmu o moderní malířství), dále hranicím a vztahům snu a skutečnosti (což umožňuje odlišit Weinera jak od simplistů, tak od surrealistů), dramatickým a divadelním motivům a kompozicím (které jsou důležitým komponentem „básnického prostoru" Weinerovy poezie i prózy). Výklad pomocí popisu „komplexu" je tak ospravedlněn poukazy na všechny úrovně a vztahy komentovaných Weinerových textů. Úloha, kterou „komplex" vinterpretaci hraje, je podpořena snadnou manipulací s jeho prvky, která dovoluje pozměňovat funkci této interpretační pomůcky jako celku. Když je například ve výkladu rozkreslován jako komponent přímého sdělení próz a básní, je rozkresleného „komplexu" využito na jedné straně k zdůraznění nemožnosti vytvoření „jednotné perspektivy" pro zachycení povahy světa (s. 65—66), na straně druhé je později interpretován jako opalizující odkazování perspektiv k jednotné asymptotě (s. 91). Tentýž komplex perspektiv tedy umožňuje předvést Weinera skeptika i Weinera těšitele.

Především křížením faktorů různých rovin textu či zastřením jejich příslušnosti k některé z nich, k čemuž ve výkladu dochází, jsou založeny problémy „umístění" hotového komplexu. Často není jasné, zda a kdy má být modelem systému narativních postupů a perspektiv, kdy textově-kompozičních vlastností (byť popsaných vágní metaforikou), kdy vnitřního charakteru fikčního světa textů Weinerova díla, vposledku kdy Weinerova předpokládaného vlastního světonázoru, jeho „vyznání", jak se v těchto textech zračí. Odpovědět lze, že všeho toho dohromady. Ale ve výkladu chybí zdůvodnění, proč je tomu tak, a vyjasnění vztahu složek tohoto jistě nesourodého konglomerátu. Potýkáme se s přehlížením ontologické i strukturní segmentovanosti textu. Výklad daného modelu nesignalizuje, jaké úrovně Weinerova textu se má týkat či jakým způsobem chce mezi všemi úrovněmi přecházet a které to právě jsou.

Markantní je úpěnlivý finalismus interpretace, s nímž jsou díla prvního spisovatelova tvůrčího období předvedena pouze jako zárodky děl druhého. Zarážející krátkost přímého komentáře k prvním sbírkám (tj.: Usměvavé odříkání pět odstavců, Netečný divák dva odstavce vřazené do kontextu evokací Hry na čtvrcení, Lítice sedm odstavců, Škleb tři odstavce, Rozcestí — pouze jeden odstavec) vystačí právě tak na „vyzobnutí" těch faktorů, které mají založit příští tříštění perspektiv, dialogy paralelních světů, či vytvořit „hnízda zmnožených tváří" (s.38). Výklad zcela odhlíží od modelace, kterou dané motivy během dvaceti let prodělaly, a od možných intencí této modelace. (Např. postava Josefiny Itrové z povídky „Můj přítel vyvolávač" je uvedena v souvislost s loutkovitostí postav Hry na čtvrcení, aniž by bylo vysvětleno, v jakém smyslu je tato postava loutkou ajak se její loutkovitost transformovala do loutkovitosti Smíška ze Hry — s. 38. Atd.)

Zůstává u exaltovaného gesta ukazujícího jen na výskyt podobných slov a pasáží v různých textech. Protože je ale výklad sumou takových gest, svébytné kvality raných Weinerových próz a básní jsou jím zcela umlčeny. (Např. snad nejpřehlednější výklad, výklad Lític, obligátně přijímá nálepky konceptů, s kterými povídky bývají nejčastěji spojovány, nepřezkoumává je. Dvojnictví, osudovost, unanimismus, sen a skutečnost v něm figurují, spolu se zmíněnou divadelností, pouze pro potřeby obhájení teze obsaženosti staršího v mladším — s. 49.) Přitom aby díla odpovídala interpretační tezi, ale především snad z důvodu lakoničnosti interpretace, jsou mnohdy nenápadně deformována. (Při četbě „Ztřeštěného ticha" si lze například všimnout, že zvěst, kterou přinese dopis, právě není naplněna leutnantovou smrtí, jak se tvrdí vletmém výkladu — s. 49. Totéž je možné napsat i o mnoha jiných pasážích.)

V druhé části knihy, která se také týká druhé fáze spisovatelovy tvorby, pak už není jiné cesty než o ní monotónně opakovat, že tam, kam měla dojít, skutečně dorazila, anebo naopak uvíznout v paradoxu zpětného popření původně proklamované finality Weinerovy tvorby. Takovým popřením je často zrazena generální teze: Je-li podle výkladu dvojnictví v Líticích nejprve zárodkem onoho štěpení, které je tak příznačné pro pozdní spisovatelovy práce (s. 49), na s. 90 čteme, že analogická proměnlivost perspektiv v Lazebníkovi je vzdálená romantickému dvojení „Dvojníků". Ne, že by nebyla. Proč je tedy ale nejprve násilím a bez zdůvodňující argumentace spojovat? — Otázka oprávněná tím spíše, že výklad pojmenovává pouze jednotlivé vlastnosti a prostředky Weinerových textů. Ty jsou vybírány beze snahy tázat se na konkrétní účely, které v textech naplňují, abez pokusu stanovit účel, v němž se mají sbíhat. Jestliže jsme výše psali o finalismu, je třeba upřesnit, že na vskrytu předpokládaný cíl spisovatelova úsilí je výkladem povýšen jeho nástroj. A také je možné poukázat na to, že povýšení je možné jenom díky vágnosti referencí interpretační teze, o které jsme výše psali v souvislosti s problémem umístění „textového komplexu". Lze-li týž „přípravek" bez úprav aplikovat na kteroukoli vrstvu literárního díla, jsou tím nivelizovány jejich odlišnosti, resp. vrstevnatost sama. Není-li provedena alespoň předběžná parcelace pole uchopení, není pak možné uchopit účel uspořádání vrstev. Pro účel zvolených prostředků z toho vyplývá, že se shoduje sprostředky — které pak paradoxně nic nezprostředkovávají, nejsou tedy samy sebou. Otázka, jak je to vlastně v textech Richarda Weinera myšleno například s loutkami, čím jsou pro ně zajímavé a proč se v nich opakovaně objevují, je tedy zcela mimo zorné pole výkladu.

2. Zmíněná koncepčnost studie klade na čtenáře veliké nároky. Aby byl s to alespoň sledovat zákruty autorčina postupu, měl by být vybaven perfektní znalostí Weinerových textů a širokého spektra sekundární literatury. S objasňující parafrází či rozsáhlejší citací se v interpretacích nesetkáme. Musíme daleko spíše ověřovat, kam z interpretace míří textový odkaz, ba mnohdy pouhá aluze (a zda tedy může plnit funkci, která je mu jako odkazu v interpretaci přisouzena), než sledovat plynutí interpretace samotné; nelze se jím dát vést. Výklad jako by byl psán na pozadí fiktivní ucelené, soustavné monografie, z níž si vybírá jen potřebné. Jeho tezovitost a útržkovitost vyvolává dojem, že jde o poznámky k četbě, které mají právě a pouze vlastní pisatelce dokumentovat pravdivost její generální teze.

Problémy s koherencí výkladu (někdy však i se syntaktickou soudržností věty) lze sledovat téměř na každé stránce knihy vyjma těch, které sledují básníkův život, a těch, které se týkají jeho publicistiky. Odstavce interpretace většinou skrývají více tematických ohnisek, jejichž vzájemné vazby jsou jen těžko rekonstruovatelné. Z několika po sobě následujících drobných posunů perspektivy, které s sebou do výkladu přinášejí nová témata, vzniká značná odchylka mezi původním směřováním azakončením ucelené fáze výkladu: Autorka si obvykle zvolí sémantické jádro popisu básně (např. popíše dva obrazy jako dvě „výchozí polohy", s. 72). Při dalším rozvíjení interpretace se však jednak neubírá původně narýsovanými směry (když uvede, že jsou polohy rozvíjeny vícesměrně, neupřesní však kam anevysvětlí, jak má probíhat „formální otevírání a uzavírání těchto poloh" a jak může toto s sebou „nést řady rozvíjejících nebo redukujících postupů na všech úrovních básně"), jednak rozvojem kontextu ukazuje původní výrazivo jako nevhodné (když se teprve vprvní větě nového odstavce vrací k „výchozím polohám", nicméně že jsou výchozí, popře tím, že v třetím obrazu vidí „vyvrcholení jejich postupného prolínání". — „Prolnutí" dvou poloh přece nelze chápat jako zacílení či vyústění, které metaforou „výchozí poloha" výklad slibuje. Tím by totiž došlo k sloučení popisujícího — výchozí poloha — s popisovaným — prolínání dvou obrazů. Polohy se nemohou prolnout, pokud jsou to polohy dvě, různé. Opačně je tomu u obrazů.). Věty tedy nedůsledně opracovávají téma, pozměňují je v jiné a významové vazby, které mezi změnami lze předpokládat, signalizují velice mlhavě. Nezbývá, než vystačit s banálním tušením obrysů myšlenky, kterou chtěl výklad zprostředkovat. Co už není banální, vyžaduje většinou jasné vysvětlení. Nadání k jasnému vysvětlení však autorka svým textem neprokazuje.

3. Krkolomnost výrazu násobí jak silná metaforizace interpretací, tak přesycenost terminologií (často nevhodně užitou), a především vazbami, které terminologičnost předstírají. Za takové nelze nepovažovat vazby „distribuce sebe sama" (s. 30), „distribuce všemi směry" (s. 38), „hmotné útržky neznámého" (s. 50), „traverza básně" (s. 52), „magická předmětnost světa za fyzikou" (s.59), „vertikální otevřenost" a „kosmologické spojnice" (s. 63) a mnohé a mnohé další. Pokoušíme-li se v houštině podobných obratů („Takto dynamizovaný prostor vytváří vlastní hierarchie. Jakási vertikální otevřenost, která vytváří kosmologické spojnice, zároveň co nejvíce zhušťuje lineární popisnost." — s.63—64) vytvořit si dojem porozumění, nezbývá, než abychom si zauzlené fráze nahradili nějakými přístupnějšími, civilnějšími, které mohou hrát v kontextu podobnou funkci, jakou se zdají mít ony původní. Z tušených obrysů tak vzniká paralelní čtenářský text, který rozhodně nelze považovat za konkretizaci vlastního výkladu, nýbrž za konkretizaci substituce výkladu. Knihu, kterou čteme, nenapsala Marie Langerová; přepsalijsme ji vrstvou pomocných formulačníchúprav.

V tom také tkví největší nástraha pro naši jen nepolemickou, vlastně metodologickou kritiku, kterou je až potud možné vcelku odmítnout jako neprůkaznou — zakládající se na nepochopení. Jednotlivé složky základní interpretační teze nelze jednoznačně označit za nepravdivé. Vhodným převodem do civilního jazyka je možné zpřístupnit jejich význam ověřujícímu zkoumání, které teprve může říci, zdali pravdivé jsou, či ne. „Vhodnost" převodu zde však znamená, že je možné vytvořit převodů několik a vybrat ten, pro jehož uznání máme připraveny argumenty. Teze je na převodu závislá, a tedy také vždy přeformulovatelná do jednoho z možných významů. Variujícím převodem se stanovují podmínky platnosti převodu, nikoli teze. Teze sama je stejně tak obrněna vůči napadnutí a vždy „pravdivá", jako nic neříkající a neinformativní. Např. tvrzení, že jisté motivy „dotvářejí mobilní pohyblivé struktury Weinerova díla, v němž se neustále hemží, propojují a oddělují řady a plošinky různorodých událostí" (s.52), lze pochopit třeba jako výpověď otom, co se děje v příběhu, nebo jak probíhá vyprávění co do kompozice a jak co do perspektiv narativních situací, anebo ještě otom, jak se otáčejí stránky ve vazbě souborného vydání díla Richarda Weinera. Nedojde-li k volbě některé z verzí, není možné výklad „zkontrolovat" srovnáním s Weinerovým textem. Autorka obvykle žádnou volbu nenaznačuje, a tak ponechává svůj výklad ve fázi vágního zaznamenání čtenářského dojmu, proti němuž nelze z podstaty věci nic namítnout.

Podílí se na tom i fascinace terminologií, která se často stává jediným důvodem pro její použití — více či méně naznačující původ zvoleného pojmenování. Skrze některé formulace se na nás (vedle mnoha jmenovitě citovaných) usmívají Rolland Barthes či Michel Foucault („záhyby" a „intimní autorský vklad stylu" — s. 30), Jean Baudrillard („tvorba simulakra" — s. 31), skrze jiné pak třeba Edmund Husserl („sledování věci až do úpadku" — s. 86). Tyto tajemné stylové výpůjčky jsou tím nejzajímavějším, s čím se lze ve výkladu shledat. Jsou totiž jedním ze základních stylotvorných faktorů textu. Jinde bohužel Marie Langerová prokazuje neznalost souvislostí, ze kterých si pro svůj výklad vypůjčuje. (Například o pojmu „s. Ding" se lze na straně 88 a 89 Bytí a času dočíst pravý opak toho, co o něm tvrdí výklad — s. 70, bezradně parafrázující Jindřicha Chalupeckého, který naopak z Heideggera čerpal velice úspěšně aplodně.) Drobných pochybení a neujasněností, které zcela maří snahy výkladu, je v interpretacích mnoho, přičemž podezřelá je právě letmost a nevzrušenost, s jakou se zatížené výrazivo v jeho toku objeví a zase zmizí beze stopy („existenciální úzkost" — s. 66, „aleatorické organizace systému" — s. 75, „panteismus" — s. 83, „přirozený svět" jako korelát „mystického zázraku a záblesku věčnosti" (!) — s. 89 atd.).

Posledním vlivným faktorem je masivní metaforizace výrazu, kterého je k interpretaci užito. — Marie Langerová jednak koncipuje výklad jako zkrácenou verzi básníkových textů. Bylo by třeba možné napsat, že pasáže o Lazebníkovi (s. 87—91) jsou jen komprimujícími spojovníky mezi jednoslovnými výňatky z prvotního textu, či dokonce neznačenými citacemi. Tím se čtenáři neznalému prvotního kontextu a specifického významu oněch značkových hesel zamezuje, aby výkladu porozuměl. Jeho situaci komplikuje však ito, že mnohé citované Weinerovy obraty jsou použity vícekrát v opačném významu (např. „odevzdání" jako odevzdání se řeči — s. 88 — a „odevzdání" jako „utonutí v nevyslovitelném" — s. 89, o němž spisovatel skutečně v Lazebníkovi píše v souvislosti s problémem nemožnosti sdílení významu v řeči). Čtenáři, který dané texty zná, pak stručné zopakování jejich obsahu nepřinese nic dalšího mimo zážitek z nečekané rychlosti parafráze a nekomplikovanosti spojení mezi východisky a závěry výkladu. — Ajednak se Marie Langerová snaží svou vlastní dikcí udržet sbásníkem krok, takže styl výkladu je jednotný, citace z Weinera pohlcující. Dostává nás až khranici úvah otextu. Setkáváme se přece s rezignací na stylové odlišení textu a metatextu, která by jindy mohla dobře sloužit jako příklad vulgárního pochopení hermeneutické teze nemožnosti v pravém slova smyslu „objektivně" komentovat text. Komentář přesycený metaforami se stává samostatným básnivým pojednáním, jehož vztah k povaze aexistenci domněle komentovaného textu je daleko lépe vystihnutelný pomocí předpon „inter-" či „trans-" než pomocí „meta-". Text svým charakterem sám popírá závazky interpretace, tj. vnitřní bezrozpornost výkladu, racionální argumentaci s určitelnou logickou strukturou, signalizaci podob korespondence mezi textem a metatextem. — Není tudíž ani napadnutelný za přílišnou uvolněnost či svévoli, ani ocenitelný jako adekvátní výklad.

O básních a prózách Richarda Weinera se z knihy Weiner nedovíme příliš mnoho, kniha však má dvě daleko zajímavější a chvalitebnější přednosti: Odkazuje zpět k četbě Weinera samotného. A spíše než odpověď na otázku, jak Weinerovu tvorbu uchopit a co si o ní myslet, nabízí otázku, co vůbec k ní lze ještě dodat, proč a jak?

Recenze, kterou tedy o knize Marie Langerové napsat lze, by nesměla být recenzí ointerpretativní soustavné monografii. Musela by to být recenze o materiálově neobyčejně důkladně podložené, přesto nejspíše neúspěšné básnické revokaci, doplněné obrazovou přílohou, obsáhlým rejstříkem a seznamem literatury. Podobné tím vším ilustrovanému vydání Eliotovy Pustiny.

A upřímně napsáno, tato předmluva je vlastně buď doporučením třeba Chalupeckého Expresionistů a komentované antologie Vysoká hra, anebo pobídkou k shánění rukopisných prací Martina Podivínského či Michala Ajvaze.

Ondřej Cakl

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker