Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Milované řemeslo Jiřího Opelíka

Jiří Opelík: Milované řemeslo.

Praha, Torst 2000

 


Literární historik, literární lexikograf a před lety i více než příležitostný literární kritik Jiří Opelík má u naší odborné veřejnosti vysoký kredit, jak mimo jiné dokazuje i Slomkova glosa z Lidových novin, publikovaná pod názvem „Vynikající literárněhistorická vizitka Jiřího Opelíka" (27. 1. 2001). Badatel je zde charakterizován jako erudovaný průvodce, šťastný objevitel a poutavý vypravěč.

Soubor studií Milované řemeslo (jistě ne náhodou vydaný v čase autorova životního jubilea) otevírá (domnívám se, že opět ne náhodou) příspěvek „Bezručova poezie milostná", publikovaný v roce 1967 ve sborníku, který žáci olomouckého univerzitního profesora Oldřicha Králíka připravili nejen ke stému výročí narození Petra Bezruče, ale také k šedesátým narozeninám svého učitele (Bezručiana 1967). Nebylo mi tehdy ještě třicet a vzpomínám si, jak velice mě zaujala následující polemika mezi „učitelem a žákem" na stránkách časopisu Plamen, polemika dokládající mimořádně inspirativní vliv profesora Králíka („Erotická inspirace Slezských písní") i Opelíkovu schopnost odporovat, ale neurážet („Milenky jsou na obtíž").

Příkladem bohatě materiálově podloženého Opelíkova výkladu je v publikaci Milované řemeslo studie „Hrdelní pře anebo Přísloví čili K poetice jednoho titulu" (1970). Ocitujme si závěrečnou pasáž textu, abychom si připomněli nejen kvalitu analýzy, ale i Opelíkův čtivý esejistický styl. „Zde objev přísloví vjejich embryonální podobě a obecněji řeči povstávající ze svobodného, spontánního žvástu, tam stanutí uprostřed rodícího se příběhu. Zde montáž citátů a původního vyprávě ní, tam montáž několika časových rovin a řady nejrozmanitějších interpretací jedné předpokládané skutečnosti. Zde jazyk, který má vůni, barvu, říz a vtip, tam obraz života o týchž hodnotách. A nakonec: zde taková autorská cenzura přejímaných přísloví, aby se text ani snítkou nedotkl ženy, tam hold krásnému pohlaví a v těchto intencích důraz na literaturu jako na femininum." Z Vančurova textu jsou pak citovány dvě vypravěčovy věty, jimiž oslovuje učitele Vyplampána: „Milý příteli, (...) slovesnost je právě tak hezká holka jako Leonie a stejně tě podvádí. Ale nic si z toho nedělej, že spí s jinými." A Opelíkův závěrečný dovětek zní pak zcela neakademicky: „Ale stejně tak byli jsme tu osloveni i my, vykladači literatury. Tak co, kolegové, spí snámi hezká holka Slovesnost, anebo nespí?" (s. 144—145)

V bilancující vědecké antologii Jiřího Opelíka pochopitelně nemohou chybět studie čapkologické. Právem je zařazena analýza „Obyčejný život čili Deukalion" z roku 1966, citovaná i vykrádaná bohemisty několika generací; zmého hlediska neprávem chybí sice kratičký, ale v souvislosti s vývojem jak Králíkova, tak Opelíkova čapkologického bádání velmi důležitý doslov k edici Dopisy ze zásuvky (1980).

Z rozsáhlé Opelíkovy reflexe díla Josefa Čapka byl vybrán esej „Pascalovská kniha české literatury: Josefa Čapka Psáno do mraků" (1989). „Polytematičností, simultánností a tendencí podat z osobního hlediska syntetický obraz světa" se úhrn Čapkových myšlenek podle Opelíka stavebně podobá pásmu, zápisky „spontánně vrhány do prázdna" nabývaly při pozdějším setkání se čtenáři povahy pravd. „Z umělce přemýšlejícího nad svým životem a svou prací se stal moralista," píše Opelík. „O tuto hodnost neusiloval, ale beze zbytku splňoval obě podmínky, kterými ve své knize bez jakékoliv vztahovačnosti podmínil užitečnost moralistů." (Podle Josefa Čapka šlo o správnou diagnózu lidské povahy obecně a své doby zvláště.) (s. 179—180)

Složitou cestu k odbornému čtenáři prodělala z psychoanalýzy vycházející studie „Olbrachtův „vídeňský" román Žalář nejtemnější", kterou Opelík napsal v roce 1973, poprvé samizdatově publikoval v roce 1982 a teprve o dalších deset let později knižně vydal vMargináliích 1988—1990 (1992), výroční prémii Spolku českých bibliofilů.

Ve vysokoškolských literárních seminářích se v posledních deseti letech většinou už nepíšou referáty, ale eseje. Tvrdívám, že je to zcela nepatřičné označení pro elaborát, kterému by spíše příslušelo označení, které použil Josef Škvorecký v jednom ze svých románů, a sice označení „papír". Lehkých harcovníků je už dnes bohužel pramálo. Lehký harcovník se jmenuje Opelíkem připravená antologie českého literárního eseje z desátých a dvacátých let dvacátého století (Melantrich 1986) i v Milovaném řemesle publikovaný doslov.

Překvapením pro nejednoho čtenáře může zřejmě být studie „Literárnost Peroutkova Budování státu", publikovaná poprvé ve sborníku Slovo v úzkosti a naději (Brno 1994), nebo naopak doslov k edici Řezáčova románu Slepá ulička (1972) uváděný zde pod názvem „Nedosažený cíl". Oba Opelíkovy texty se však téměř vedle sebe docela snesou amožnost vzájemně je konfrontovat je dokonce pro čtenáře přínosem.

Poměrně velkou část textů Opelíkovy odborné antologie tvoří doslovy k edicím. Sediční přípravou díla Jiřího Weila pro nakladatelství Československý spisovatel souvisí „Hodina pravdy, hodina zkoušky" (1966), melantrišské vydání Batalionu a jiných povídek Josefa Haise Týneckého (1973) bylo podnětem k napsání stati „O jedné slavné látce české literatury", doslov „Láska a smrt" doprovázel reedici (Odeon 1984) stejnojmenné antologie lidové poezie připravené Františkem Halasem a Vladimírem Holanem na sklonku třicátých let.

Pro ostravský Profil připravil Jiří Opelík vsouvislosti s edicí díla Jiřího Sumína (Amálie Vrbová) V aréně života (1973) doslov s názvem „Odepsaná", ediční přípravu vybraných spisů Vojtěcha Martínka doprovází studie „Návraty Vojtěcha Martínka" (1979), k edici „valašské epopeje" Vězením a vyhnanstvím Čeňka Kramoliše v témže nakladatelství patří doslov „Klasik ,skanzenové‘ prózy". Ani vtěchto jen zdánlivě účelových doslovech neslevuje jejich autor z badatelské i formulační náročnosti.

Od prvních recenzí Jiřího Opelíka na Mikuláškovu básnickou sbírku Krajem táhne prašivec a Skácelovu básnickou prvotinu Kolik příležitostí růže v roce 1957 bylo zřejmé, že oba básníci budou patřit ke kritikovým láskám. Nikdy se jim nezpronevěřil, jak přesvědčivě dokazují studie „Strmý úděl" (1990) a „Skácelovo erbenovství" (1999). Oldřich Mikulášek je charakterizován jako „básník parexcellence milostný a přitom pokaždé básník konfliktu", jako autor, jehož každá báseň „je sama vzrušena tím, čeho se zmocňuje" (s.273), ale vzápětí následuje detailní analýza kombinující syntagmatický přístup (vztah lineárního charakteru mezi prvky struktury jedné básně) a paradigmatický přístup (několik vertikálních „řezů" celou sbírkou Atrubky zlatý prach).

S obdobnou důkladností sleduje Opelík erbenovství Jana Skácela od osmdesátiveršové Pocty Erbenovi přes Smuténku, scénář Na koni páv a smrt a moruše v studánce voda živá až k erbenovským pohádkovým a písňovým motivům v posledních čtyřech Skácelových sbírkách, aby mohl konstatovat, že „od počátku do konce působil na Skácela jak Erben pohádek, tak Erben Kytice". Erben pohádek „podpořil předně Skácelovu mytizaci dětství (…) osmělil ho a dopomohl mu ke konstituování vlastní pohádkové reality (…)". Erben Kytice obrátil básníkovu pozornost „k souvztažnému motivu viny a trestu, ale také kmýtu jako takovému". (s. 313—314)

Tematicky i ukázkami metodologického záběru vyváženou a dobře autora Jiřího Opelíka reprezentující vědeckou antologii uzavírají dva rozdílné texty: studie „Osvobozená slova", kterou bychom skácelovskou terminologií mohli nazvat Pocta Oldřichu Králíkovi, a habilitační přednáška „Poznámky k současnému stavu české literární lexikografie", přednesená před vědeckou radou Filozofické fakulty Univerzity Palackého 21. října 1992.

O vydání výboru studií svého učitele apřítele uvažoval Jiří Opelík od roku 1975, kdy osmašedesátiletý Oldřich Králík zemřel. Kompletně Opelíkem připravená edice pod názvem Osvobozená slova vyšla v Torstu v roce 1995 a záměrem poměrně rozsáhlého doslovu bylo objasnění Králíkovy pracovní metody, jejích zdrojů, cílů i proměn, a odtud plynoucí pokus o postižení její osobitosti.

Nezbývá než konstatovat, že redaktorům Opelíkova Milovaného řemesla (Jan Lehár aJitka Pelikánová) se podařilo pro objasnění Opelíkových pracovních postupů nejen vybrat z rozsáhlé autorovy bibliografie velmi vhodné texty, ale antologii jako celku dát i promyšlenou kompozici, která má sama o sobě vypovídací hodnotu. Pominout ovšem nelze podíl Luboše Merhauta na významu a kvalitě celé publikace. Tak dokonale zpracovaná osobní bibliografie (s. 357—448) je vidět málokdy.

Díky podrobnému soupisu můžeme postřehnout, jak se vedle literárněhistorických studií a na rozdíl od šedesátých let už jen příležitostných literárních recenzí rozrůstala od roku 1970 Opelíkova práce lexikografická: slovníková hesla nejen pro jím redigovaný Lexikon české literatury, ale i pro Slovník světových literárních děl (Odeon 1988) a četné slovníky zahraniční. Právě z lexikografického hlediska je mezi ostatními autory slovníkových hesel pověstný Opelíkův požadavek preciznosti a zaměření na jednotlivinu v její jedinečnosti. V lexikografické práci se podle hlavního redaktora několika svazků Lexikonu české literatury „věci nemotivují, neproblematizují, polemicky neprojednávají, nýbrž registrují, popisují, tvrdí; co je nadto, je vyloučeno (…)". (s. 346—347)

Výbor studií Milované řemeslo byl nesporně dobrým dárkem jak Jiřímu Opelíkovi ksedmdesátinám, tak čtenářům, kteří se kjeho textům rádi vracejí.

 

Alena Štěrbová

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker