Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Knihami se člověk neučí

Jiřina Šmejkalová: Kniha.

Brno, Host 2000.

 


Text Knihy autorky Jiřiny Šmejkalové se prezentuje jako nastavené zrcadlo, v němž se jeho čtenářům obráží to, jak byly a jsou reprezentovány otázky související s tématem knihy „ve společenskovědním a veřejném diskurzu". Sama autorka Knihu uvádí slovy: „Mým hlavním cílem je představit u nás dosud nepříliš diskutované proudy myšlení o knihách a výzkumu knižní kultury, které se vposledních několika desetiletích doslova rozbujely v euroamerickém intelektuálním a akademickém kontextu pod střechou mezioborové disciplíny book studies." (s. 10)

Autorka si je vědoma, že touto metodou, totiž pouhým zprostředkováním názorů, které v jistém kontextu převažují, vzniká nebezpečí, že při vytyčování témat, jež se ve vybraných knihách o knihách vyskytují, budou zmíněna i ta, která se ke knize vztahují pouze nepřímo (s. 11), ba že je v zásadě nemožné překonat vnitřní rozpornost samotného pojmu kniha (v těchto knihách, chce se dodat): „Tato rozpornost se neomezuje pouze na notoricky známou dvojdomost knihy, v níž se kříží její charakteristiky nositele estetické, kognitivní a etické informace s její povahou předmětnou, zahrnující mimo jiné i aspekty výrobní, tržní a konzumní." (s. 10)

Avšak namísto očekávaného úsilí o překonání této rozpornosti či úplného odložení jí infikovaného pojmu knihy se v Knize nejen ponechává tento pojem v naznačeném stavu, ale dokonce se s odkazem na nezvratnou nutnost schizofrenie předmětu, a tedy i metod jeho zkoumání předpovídá skutečnost, že podobným neduhem bude trpět i sám text Knihy. Z hlediska jeho pochopení je bohužel třeba podotknout, že je to předpověď, kterou tento text naplnil.

Protože recenze by se měla zaměřit především na „svůj" text a nikoli na názory, které tento text předkládá, aniž by explicitně uvedl, jaký k nim zaujímá postoj (navíc v učebnicové zkratce), bude mít konkrétně tato podobu nad jiné obligátní.

Kniha je rozčleněna na dvanáct nestejně rozsáhlých kapitol, z nichž první tři mají nastínit teoretické prizma, jímž je čtenáři potom pohlížet na zbývajících devět, které poskytují rozličná empirická data — od statistických údajů až po aféry v knižním průmyslu. Autorka zdůrazňuje, že „bez teoreticky orientovaných kapitol by ty, které jsou více empiricky zaměřené, nikdy nevznikly". (s. 10)

Krátká úvodní kapitola NAMÍSTO ÚVODU má prý za úkol ušetřit recenzentovi práci se zjišťováním, o čem Kniha pojednává. Vzhledem k proklamované mnohoznačnosti drženého významu slova kniha je ujištění, že „Kniha je o knihách a určena pro všechny, kdo oně má zájem" (s. 9), v mírném rozporu se zmíněným předsevzetím. Za názvem druhé kapitoly OSUDY TÉMATU se skrývá vytyčení čtyř navzájem se propojujících perspektiv ve zkoumání knihy, které bude Kniha sledovat: chronologický řez synchronické (1.—9. kapitola) adiachronické (10.—12. kapitola) perspektivy je doplněn paradigmatickým pohledem sociognozeologickým (zaměřuje se na sociální determinaci vzniku textu) a institucionálním (zabývá se sociálním působením v kontextu společenských institucí). Kniha zde navíc poprvé informuje o ustavení oboru pro studium produkce a recepce knihy book studies a zároveň se trochu nelogicky podivuje nad tím, že tento (mezi)obor vznikal při katedrách historie asociologie, ale „kupodivu méně již při katedrách literárněvědných". (s.14)

V nejdelší kapitole V ZRCADLE SOCIÁLNÍCH TEORIÍ je slovo zcela přenecháno autoritám. Bohužel nemoderovaná diskuse, která probíhá formou stručných synopsí jednotlivých koncepcí sociologicky orientovaných vědců, rozesadila její účastníky do křesel podle toho, zda jejich názory vykazují symptomy paradigmatu spíše sociognozeologického (pak se jedná o různé obměny teorie odrazu společnosti v textu, reprezentované osobnostmi jako H. Taine, K. Marx a B. Engels, A. Gramsci, G. V. Plechanov, G. Lukács, L. Goldmann), či spíše institucionálního (mezi zástupci, kteří se zabývají knihou v momentu jejího vpletení do mechanismů spojených scelospolečenskými procesy výroby a spotřeby, se objevují u nás méně známá jména jako R. Escarpit, H. D. Duncan, P. Bourdieu, H.N.Füngen a další).

Těžkým oříškem je už samotná recepce této části Knihy. V první řadě je to dáno její snahou o pouze popisné a nezasahující zprostředkování tak problematických, v sobě inavzájem si odporujících pojetí. Otázky vyvolává i souvislost, která se tu vytváří položením koncepcí právě těchto paradigmat vedle sebe. Prvně jmenovaní se totiž vesměs etablovali jako literární vědci, pokoušející se v tom, co říká samotný umělecký text, hledat obecné společenské zákonitosti, které se mají údajně v těchto textech signalizovat, zatímco druhá skupina se zaobírá knihou jakožto svazkem potištěného papíru, kolujícím v zavedených společenských institucích. První „fronta" proto nemůže být považována za představitele prvopočáteční fáze geneze sociologie literatury (kam druhá jistě patří), jak zde přirozený postup textu sugeruje. Ledaže začneme od sebe odlišné „domy" pod stále nejasnějším zastřešujícím pojmem knihy kvalifikovat jako jeden dům pod jednou mezioborovou střechou. Pak se ovšem zdá, že budeme pěstovat interdisciplinaritu ještě před ustavením samotných disciplín.

Po rychlé projížďce zrcadlem sociálních teorií se čtenář ocitne V ZRCADLE EMPIRICKÉHO ZKOUMÁNÍ. Zde se na základě přesvědčivých čísel o míře gramotnosti, tzn. počtu potenciálních čtenářů, a rozsahu přirozené selekce vydaných knih vyvracejí případné neoprávněné představy o celosvětové „čtoucí a učící se společnosti" (s. 83), která je ohrožena obrazovkou, popřípadě dokonce tím, že je „slovo na ústupu" (s. 83). Jestliže tento oddíl přináší číselné záznamy zjištěné statistickým šetřením, následující kapitola ROVNOST A (NE)VOLNOST upozorňuje na úskalí této metody.

V návaznosti na statistický odhad počtu kandidátů na zákazníka knihoven a knihkupectví autorka zjišťuje, jaké knihy jsou vtěchto zařízeních nabízeny a proč právě tyto. Jinými slovy, hledají se typy bariér v prostoru mezi každým dokončeným textem a jeho případnými čtenáři. Řeč je o kapitolách CENZUROVANÉ KÁNONY, TRH S TICHEM, HOROR OSVOBOZENÍ a GLOBÁLNÍ PAPÍROVÁ VESNICE. V nich Jiřina Šmejkalová hledá a oprávněně nachází paralely mezi centrálně řízenou knižní kulturou v zestátněných kulturních systémech (na příkladu komunistické ČSSR) a tržně monopolizovanou knižní politikou (v současných USA).

V závěrečných třech kapitolách je „kniha" položena na časovou osu, takže po EXKURZU DO MINULOSTI stojíme před futuristickou otázkou KONEC (?) KNIHY. Na různé katastrofické vize spojené s prorokovaným koncem knihy odpovídá autorka NAMÍSTO ZÁVĚRU.

Základní problém už byl zmíněn. Je jím nedostatečné respektování odlišnosti jednotlivých neslučitelných komponent v zastřešujícím pojmu knihy, jejichž sloučením se však zde tento pojem definuje. Zdůrazňovaný „vysoce mezioborový charakter knihy" (s. 12) jakožto téma předpokládá konstrukci nadoborového objektu mezioborovým géniem, který pak teprve zpětně dovolí jednotlivým disciplínám jejich pohled na (už hotovou) věc. Kniha Jiřiny Šmejkalové nabízí takové pojetí mezioborovosti, které je nepřípustně dogmatické (postuluje mezioborový objekt před jeho oborovým poznáním), což je pozoruhodné v případě textu s neskrývanou averzí vůči metafyzickým, univerzalistickým diskurzům, „jež mimo jiné reprodukují homofobii a rasismus". (s. 53) Není to však jistě záležitost úmyslu, ale opravdu pouze neopatrného nakládání s pojmy. Uvedená výtka zamrzí zvláště při vědomí, že Kniha poskytuje řadu cenných informací a trefných postřehů. Sama autorka je však trochu znehodnotila prohlášením, že veškeré údaje v této knize musíme chápat pouze sub specie „teoreticky orientovaných kapitol" (s. 10), a tudíž z nich vyvozovat příslušné závěry. Bez této orientující průpravy by byla většina textu obohacujícím čtením.

Na samotný závěr chci položit otázku, která vůbec nezamýšlí být uštěpačná a zdá se naopak značně netriviální, otázku, jejíž zodpovězení každým jednotlivým čtenářem vlastně zhodnotí i celkový význam Knihy: Čemu pomáhá obrážení proklamované nepřehlednosti názorů na knihu?

 

Ondřej Vágner

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker