Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Beran v rouše lyrickém

Jan Balabán: Černý beran.

Brno, Host 2000.

 

 


Jan Balabán v próze Černý beran nezůstal u povídky či drobné novely a odhodlal se k rozsáhlejšímu prozaickému útvaru; zároveň se mu však podařilo zachovat si svůj osobitý postup zhušťování obsažné výpovědi s minimem výrazových prostředků na malou plochu. Pro toho, kdo zná Balabánovo dílo blíže, je touto, na první pohled trochu paradoxní první větou řečeno téměř vše.

Onou výpovědí jsou v obou knihách, které Janu Balabánovi vydalo nakladatelství Host (vedle Černého Berana jsou to útlé Prázdniny), zachycovány postavy v nějaké životní situaci či prostě ve vypjatém okamžiku (často je jím například mezi kuchyní a postelí probdělá noc), který na jedné straně odklopí kámen, pod nímž se hemží nastřádaná „data" prožitého i úzkost z toho, co teprve přijde, na druhé straně poskytuje vynikající příležitost pro vznik působivého, vnitřním nábojem sálajícího obrazu. Kdybychom chtěli označit Balabánovu prózu jedním slovem, můžeme sáhnout po nálepce „bilanční" (svými tématy) či „lyrizující" (svým pojetím), ovšem tím se stejně nevyhneme nutnosti bližšího objasnění, v jakém smyslu této nálepce odpovídají.

Zopakujme, že autor se snaží přistihnout postavu v takové situaci, která nechává obnažit uplynulé prožitky, modifikované podle vlastních, situačních měřítek: jedny jsou zaostřené až do nesnesitelnosti a jiné zapomenuté v pološeru. Takové měřítko vždy nenásilně a nejpřirozeněji prozradí, co je pro toho kterého člověka podstatné, a co ne. Postavy se tedy sice rozhlížejí po svých životních osudech (bilancují), avšak stejně důležité jako jejich analýza jsou samotné chvíle, v nichž se toto rozhlížení odehrává (uchopované lyrizujícím gestem). Tzn. určitým obsahem naplněný okamžik, kdy k němu dochází, podmínky, konkrétní situace. Postavy se noří do sebehodnocení ve chvíli, která tak sama nabývá jistých hodnot.

Prototypem tohoto postupu jsou Prázdniny, kniha předcházející Černého berana. Čtenář se v nich seznamuje se světem postav pouze prostřednictvím takovýchto exponovaných momentů: za nespavosti (Nespavost), za nedělního rána (V neděli), za samotářského nočního pití vodky před vázou s květinami, které nejsou určeny jí, ale učitelce jejích dětí (Prázdniny). Vždy se tu měří právě aktuální chvílí, nějakým teď, právě probíhající současností, v níž se cosi zcela konkrétního děje.

Černý beran přináší něco nového. Jednotlivci se zde se sebou samými nesetkávají jen v příhodných okamžicích jednorázových vhledů, ale vynořuje se tu jedno celé dlouhé období, v němž jsou nuceni prodlévat a orientovat se.

Prázdninách to byla pouze krátká zastavení (co zastavení, to kapitola) několika postav, které se navzájem neznají. Nebyl čas na sáhodlouhé meditace, momenty naprosté skepse se střídaly s momenty euforie, vše se vždy znovu posouvalo do nových souvislostí, nového světla, vydávaného vždy novým, konkrétně vyplněným teď. VČerném beranovi se hlavním hrdinům dostává výhody dočasného prostoje. Ovšemže se nezastaví řinoucí se čas, ale všechna nastoupivší „teď" jsou propojována jednou událostí (tou je smrt strýce Bogomila), a tím začleňována do určité předznačené souvislosti, čímž se vytváří jakási „plocha", o niž se už lze opřít. Právě onen nezastavitelný tok času tady vsobě nečekaně odkryl cosi, k čemu se lze vztáhnout a nepřetržitě v tomto vztahování setrvávat, a to navzdory (resp. díky) této nezadržitelnosti. Sám vypravěč v Prologu to říká: „[…] a najednou byl tady. Zpřítomněn svým odchodem vstupoval do všech souvislostí Františkova života. Nedokázal na něj přestat myslit. Vše, co se dělo dál a o čem se tady bude psát, dělo se v přítomnosti odešlého Bogomila. […] A kdo bude smířen, až mu skončí čas? ptali se František Josef ajeho žena Patricie, když se několik měsíců potkávali se strýcem Bogomilem na svých cestách a ve svých rozhovorech […]" (s. 7—8)

Ústřední dvojice, František Josef a Patricie, prochází v inkriminované době krizí. Tato doba je ohraničena z jedné strany Františkovou návštěvou u strýce Bogomila v Kanadě, ke které došlo dva roky před Bogomilovou smrtí (Bogomil utekl až do Kanady před svojí první ženou Johanou), a z druhé strany několika měsíci po Bogomilově smrti, kdy se dvojice pokouší o opravdu účinnou rekonvalescenci svého narušeného vztahu. Tomu odpovídá i rozdělení textu do dvou velkých částí, dále členěných na kapitoly, onichž ještě bude řeč. První část vzpomínek se uzavírá smrtí strýce a druhá se otevírá Františkovým fyzickým zhroucením po několikaměsíčním nadměrném pití. Protože celé vyprávění má charakter vzpomínky na uplynulé, jednotlivé výjevy nejsou řazeny chronologicky, takže čtenář se časově orientuje výhradně podle nenápadných zmínek v dialogu či popisu stavu některé z postav.

Většinu první části tvoří Františkovy návštěvy: u strýce v Kanadě, u dalšího z emigrantů, u Bogomilovy bývalé ženy Johany, extravagantní malířky, jejího bratra Petra, Bogomilova bratra Vlastimila atd. Celá tato část vyznívá jako ohledávání toho, které vztahy a ke kterým lidem tvoří to podstatné ve Františkově životě. Takový průzkum se samozřejmě nemůže odehrát naráz, ale v postupných krocích. Proto se uprostřed vzpomínaných návštěv vynořují další vzpomínky na události, které předcházejí tu aktuální a nějak souvisejí s navštěvovanou osobou, nebo které naopak předznamenávají události budoucí. Cesty zpět časem se tu rozvětvují a štěpí, ovšem čím více se blíží přítomnosti, tím zřetelněji se praménky slévají do dvou nejsilnějších, které před Františkem a Patricií v přítomnosti zůstávají: ještě spolu, nebo každý sám?

Od počátku se však ukazuje, že ani toto rozdvojení není tak jednoznačné. Strýc Bogomil odešel od své ženy, ale pouto roztrhnout nedokázal („Budeš opuštěný, protožes ji sám opustil." — Petrovy kameny, s. 30); František a Patricie spolu zůstávají, ale chvílím naprosté osamělosti se nevyhnou („Patricie spí vždy tak vášnivě zakutána do přikrývky. Když na ni promluví, jen něco zavrní či zavzdychá a ještě pevněji se zaklesne do svého spánku. František si přehne polštář, ulehne na záda a snaží se přemoci úzkost, která s ním někdy i třese. Kdo mi to nepřeje odpočinek?" — Zlaté hory, s. 57).

Ve druhé části potkáváme Františka Josefa a Patricii na dlouhých „zachraňovacích" procházkách, během nichž se navzájem dozvídají, jaké handicapy bude jeden druhému vyrovnávat (František přišel v útlém dětství o sestru, Patricie zdědila cukrovku) a jak silně jsou spolu svázáni. Např. na jednom výletu, kdy se pomilují v trávě mezi osikami: „Ani Františkovi se nechce ven. Jako by do Patricie vnikl nějakým podkopem, průchodem pod hradbou, která ji jinak pevně obepíná. Teď ne, procházejí jeden do druhého […] Tady někde to musí být […] Teď můžeme zmizet, říká si Patricie s vyhrnutou sukní a nohama pevně zaklesnutýma kolem svého Josefa. Nerada se ho budu pouštět. Raději se s ním nechám zasypat pompejským popelem." (Ruský tank, s. 98)

Hodí se říci pár slov k výstavbě jednotlivých kapitol. Balabán tu plně rozvinul své básnické umění přenášet významy návratných motivů na sebe navzájem, aniž by mu pod rukama místo působivé zkratky vznikal samoúčelný kříženec. Dokladem toho jsou především kapitoly Uran (s. 45—46), Milton (s.50—53) či Za šaty (s. 147—149). Z kapitoly Milton, v níž za zběsilé jízdy autem do Toronta proběhnou Františkovi hlavou minulá traumata, včetně vzpomínky na sestru, o kterou v dětství přišel, bych rád ocitoval: „Napaloval to směrem k Torontu avšechno mu bylo tak trochu jedno. Na zadním sedadle vezl koše strupatých jablek, tak na mošt nebo na štrúdl. Takových jablek, takových závinů. Kilometry závinů. Kilometry dětství. Listové těsto a nad ním andělská peroutka přetírá máslem a šlehaným vejcem záviny krásné jako dívčí břicha […] Takové pečivo, svátek, vyhřátá trouba, kýžený inkubátor pro naše nedopečené osudy. Duchu svatý, přetři nás peroutkou […] Přetři nás zabalené a ze strupatých jablek vystrouhané […] a strč nás do trouby, všichni jsme nedonošení, zelení a strupatí." (s. 52) Tato ukázka také dobře naznačuje litanický tón, do kterého František ve svých vnitřních monolozích často upadá.

Kromě toho, že kompozičně sevřené kapitoly spějí v navzájem se prostupujících motivech k vlastním pointám, odkazují takto se sytící obrazy i vně, do jiné kapitoly, kde jsou opět rozvíjeny po jejím vlastním způsobu, čímž se vnitřní náboj každého nového obrazu znatelně zvyšuje. Např. v kapitole Vysoké mraky (s. 47—49) absolvuje František obávaný návrat do vlasti letadlem, které se vznáší v oblacích připomínajících mu játra (ve vlasti se naplní jeho obavy a alkoholem si poškodí mraky připomínaný orgán) a pod nímž se vine silnice z Miltonu, kde zažil onu divokou jízdu (viz následující kapitola Milton). Každá kapitola je vystavěna tak, aby se v ní její momenty současně završovaly a současně z ní vyrůstaly momenty kapitol ostatních.

Důležitou roli zde hraje vypravěč, třebaže jeho obzor je zdánlivě omezen na to, co vidí a zaznamenává František. Na důležitých místech však Františka opouští a zaujímá vůči němu velmi kritický odstup, třeba v úsecích prožívaných očima Patricie: „Nikdo tomu nerozumí, ani ten Josef. Vychovatel Kristův, pořád plný svých řečí a příběhů." (Oceán, s. 54), nebo v mlčenlivé výměně: „To vidím na první pohled, hned ode dveří. […] Už zase slyším ten praskot, praskot stromů ohýbaných v polovině života. […] Vybíjí si na mě svoje nálady […] Copak ta ženská nechápe, že jenom prostě nemůžu vydržet na světě? […] Copak já tomu můžu rozumět, já blbá ženská, která měla smůlu? Můžu držet hubu a poslouchat jako ta Marie u noh Ježíšových. Kdyby aspoň mluvil jako Ježíš. Tak protivného Ježíše si nedovedu představit." (Ježíš, s. 70)

Vypravěč výslovně uvádí, z jakého důvodu nemůže či nechce splývat s Františkem z pásma postav: „Mohl tu být někdo třetí, kdo by mohl mocně říct — ty jí budeš inzulínem a ty mu budeš sestrou. Kdo by to měl být? Někdo větší než oni by měl vyprávět příběhy." (Most, s. 106) To však nebrání, aby nemohlo být za toho, kdo vypráví, považováno Františkovo já v kritické distanci od Františka-postavy. Ať je tu jeden kandidát na dvě role, či ne, ten v roli vyprávějícího je odsouzen jenom mlčky přihlížet, jak oba partneři nechávají dojít věci až do těch nejdusivějších poloh, aby se z nich v poslední chvíli mohli osvobodit a volně se nadechnout (viz Život, s. 84—85). Drží jim palce, hlavně Patricii, která má těžší pozici, neboť spojila svůj život se snílkem a vizionářem, jenž cítí na vlastních bedrech osudy všech lidí a zkaženého světa, avšak horko těžko v něm dokáže žít po boku jednoho z nich. Pár má ale na druhou stranu velké štěstí, může se poučit ze špatných příkladů, které jim příbuzní a známí poskytují vhojné míře. Zjistého hlediska je kniha vlastně přehlídkou slepých uliček, kterým je třeba se v životě vyhnout.

Jak tedy teď naložit se zařazením recenzované knihy pod navržený štítek bilanční, respektive lyrizující prózy? Jan Balabán chce malovat obrazy, na nichž znenadání vystoupí souvislost konkrétního života v úderné zkratce. Tím si razí dost osobitou cestu využívání slovesných prostředků. K literárně zbudovanému obsáhnutí rozmanitých epizod, drobných i významných zážitků, které se jeví jistému revidujícímu pohledu jako to, z čeho sestává právě revidující já, lze jistě přistoupit několika způsoby. Např. podrobným výčtem toho, co se bilancujícímu vybavuje v paměti a co následně nachází svou významnost při utváření jeho vlastního ega (vzpomeňme na Kahudovu Houštinu), nebo vyprávěním takového charakteristického příběhu, v němž by bilance přicházela ke slovu až s požadavky fabule. V prvním případě je sebepoznání primárním účelem, ve druhém bývá kladen důraz spíše na jedinečnost samotného příběhu.

Ani jedno, ani druhé není v případě Černého berana posledním účelem. Postavy, které zde vystupují, totiž samy sebe i druhé znají příliš dobře a nějaké mimořádné příběhy neprožívají. Snaha malovat nenápadná zátiší, která však prozradí podstatné, se tím stává nepřehlédnutelnou.

Recenze popisovala především ambici textu Černého berana, to, čemu chce text sám dostát, ale mnohem méně říká, s jakým faktickým úspěchem. Snad nebude znakem libovůle, když na závěr prozradí alespoň předchozím textem vlastně nedoložený názor recenzenta. Některá zátiší postrádají sytost většiny ostatních, a působí proto nedotaženě a stroze. Možná, že měla původně vystupovat jako oživení svým „odmetaforičtěním" a svou syrovostí, ale vzniklý kontrast někdy spíše ruší. Snad kvůli neúspěšnosti těchto pokusů se s odstupem začal vkrádat pocit, že pokud by takto pojímané vyprávění bylo delší, mohlo by působit buď monotónně, nebo nesoudržně. Tento pocit však zahrozil i po přečtení Prázdnin, aČerný beran nakonec potvrdil jeho neopodstatněnost. Obě knihy jsou obsáhlé přesně tak, jak jim to kompozice dovoluje. Jan Balabán má smysl pro míru, zatím vždy ukrajuje jen takový krajíc, jaký bez potíží s polykáním čtenář s opravdovou chutí zhltne.

 

Oldřich Vágner

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker