Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Gramatika výprasku

Robert Coover: Vyplácení služky.

Přeložil Jaroslav Kořán. Praha, Argo 2001.

 

 


Drobný text Roberta Coovera Vyplácení služky stojí za povšimnutí hned z několika důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že jde oprvní české knižní vydání Cooverova díla (několik povídek ze sbírek A Night at the Movies Or, You Must Remember This a Pricksongs and Descants vyšlo ve Světové literatuře, v Playboyi a také ve výboru Playboy Stories). Svou prvotinu, román The Origin of the Brunists, oceněný Faulknerovu cenou (udělovanou úspěšným literárním debutům), vydal Robert Coover už roku 1965; v kontextu americké literatury je řazen mezi autory tzv. „postmoderní", spolu s Johnem Barthem, Johnem Hawkesem, Thomasem Pynchonem či Donaldem Barthelmem.

Vyplácení služky zaujme už svou grafickou úpravou, nebo vhodněji: grafickou hravostí (grafická úprava s použitím ilustrace Daniela Pešty Libor Batrla). A jako hříčka se nám představí i samotný text, který očima svých dvou protagonistů (služky a jejího pána), střídaje jeho a její úhel pohledu, jako by vyprávěl o tom, jak se hraje „na pána ana služku", anebo — vystoupáme-li s Jaroslavem Kušnírem do alegorických a symbolických výšin (viz Tvar 20/2001) — třeba „na muže a na ženy", „na podřízené a nadřízené", popřípadě „na spisovatele". „Hra" se stává klíčovým pojmem na všech úrovních díla a literární duet (či spíš duel?) obou protihráčů je zábavným čtením, ať už ho vnímáme jako alegorii mužského postoje a ženského údělu, symbol literární tvorby, anebo prostě jen jako konfrontaci pána a služky. „Hra" však nezůstává jen uvnitř díla, ale pohlcuje i čtenáře, který se z nezávislého pozorovatele nepozorovaně stává figurou ve hře, kterou s ním hraje text (tím, že neustále znejisťuje jeho očekávání a předběžné interpretace).

Vyplácení služky dráždí jak běžné čtenáře, tak kritiky. Přečte-li si „laik" ke Cooverovu textu i pár kritik, je zděšen i potěšen zároveň, protože celý ten chaos, který se nejdřív pracně pokoušel uspořádat, zpřehlednit a kategorizovat svépomocí, se mu rozroste do rozměrů přímo obludných. Alegorie, symboly, sadomasochistický kánon, parodie Kunstlerrománu či pornografického čtiva, to jsou jen některé z možných významů skrytých v každodenním rituálu výprasku udělovaného služce pánem, které kritici navrhují. S důrazem na slově navrhují, protože všechny pokusy o uchopení díla sice předkládají nějaký interpretační konstrukt, jímž se obvykle literární dílo „rovná do latě", ale zadní vrátka zůstávají pro jistotu pootevřená, kdyby byly v konstruktu odhaleny nějaké trhliny… Coover se jistě výborně baví tím, jak se čtenářům postupně hroutí, nebo alespoň povážlivě kymácí jedna „teorie" za druhou (vzpomeňme Jamese Joyce píšícího hermetickým jazykem prý proto, aby „zaměstnal kritiky na tři sta let").

Vstoupit uvážlivě, důstojně, bez strojenosti, šoupání nohama, civění a otáčení hlavou ze strany na stranu, pokorně, nicméně autoritativně rozhrnout závěsy, otevřít dokořán skleněné dveře, rozhodit a vyvětrat pánovu postel, vydrhnout a navoskovat podlahy, vyleštit nábytek, ustlat, poskládat pánovo noční prádlo, vyprat, naškrobit a vyspravit lůžkoviny, uklidit v koupelně, vyměnit ručníky a osušky, dohlédnout, aby tam byl dostatek mýdel, toaletních papírů, žiletek azubní pasty, být stále příjemně naladěná avzorně upravená, neodmlouvat, práci se cele odevzdat, a především — spět ke kýžené dokonalosti. Seznam činností, které mají být vykonány dokonale, je ovšem příliš dlouhý a v každé z položek je možné chybovat, často i několika způsoby. Za každé pochybení přichází spravedlivý trest — vyplácení (metlou, rukou, opaskem, bičíkem, holí, trepkou, kartáčem na vlasy, důtkami, pravítkem…), při němž je služka nucena zaujímat různé polohy (přehnutá pánovi přes klín, přes židli, na břiše na posteli, předkloněná přes prádelník…).

Při komponování díla jako by si autor vypůjčil postupy minimalismu a matematické kombinatoriky (na obdobném principu jsou založena i jiná Cooverova díla, např. povídka „The Babysitter"). Celý text je vlastně jen dlouhou sérií podobných, nepatrně se obměňujících situací: služka přichází k pánovi do ložnice, zahajuje své povinnosti, které vykonává až do chvíle, kdy se dopustí nějakého prohřešku, za který jí pán uštědří výprask; a tak to jde ráno za ránem. Představme si jako jednu množinu prvků prohřešky, kterých se při plnění uložených úkolů může služka dopustit (např. opomene vyměnit mokré ručníky, odmlouvá, není upravená, jak se sluší a patří, nepořádně ustele…). Druhy trestů budou tvořit druhou množinu, třetí množina bude zahrnovat výčet všech možných poloh, jiná zase „pozice" kalhotek (vytažené, stažené, polostažené, chybějící…) atak dále. Nyní můžeme začít prvky všech množin vzájemně kombinovat, a každá nově vzniklá kombinace či variace již vytvořené kombinace (tedy jedno ráno) se nám zase ještě může představit ve dvou variantách, podle toho, čí perspektivu vypravěč zaujímá. Román tedy vypadá jako miniaturní podmnožina množiny všech možných obměn, které ovšem (z pochopitelných důvodů) nemohou být beze zbytku vypočítány (třeba jen proto, že by na to padla značná část Cooverova života). Na rozdíl od vnější formy, která jako by byla dána principem „náhodného výběru" z množiny kombinací všeho se vším, panuje uvnitř románu — v domě — ve vztahu pána a služky pevný řád daný a upevňovaný důkladnými příručkami, které přesně stanovují trest za každý prohřešek, vše je v nich popsáno a nic není ponecháno náhodě, dokonce ani přiměřenost reakcí trestané služky (vzlyky, ruměnec, sténání, nečistý zadek…). V protikladu k vnitřnímu řádu domu, v němž se pán a služka pohybují, stojí chaos okolní přírody, v díle představované zahradou, která je „světem bez pravidel", odkud se lze nadít čehokoli, třeba včelího žihadla…

Jaroslav Kušnír ve své již zmiňované recenzi vyslovil domněnku, že ve Vyplácení služky jde o „zevšeobecnený model správania a vzťahu medzi mužom a ženou, medzi mužským a ženským princípom", o „symbolické vyjadrenie výsadnosti postavenia muža v západnej kultúre", a román je podle něj kritikou určitých modelů chování, kultury a literatury. Na druhé straně Kušnír tvrdí, že je ho možné číst i jako alegorii psaní, „pričom mužská postava predstavuje spisovateža a neúspešný pokus o tvorbu aslúžka predstavuje sociálnu skutočnosť asúčasne tému budúceho diela." Ponecháme-li stranou skutečnost, že představa služky (a všech trestů, které si musí „vytrpět" — v uvozovkách, protože kdo ví…) jako literárního tématu a sociální skutečnosti je poněkud krkolomná, interpretační klíč bych spíš než v opozici mužského/ženského (eventuálně submisivity/superiority) či v alegorické hře „na literární tvorbu" a nebo — podle ještě jiných interpretací — v sadomasochistických a pornografických prvcích spatřovala v jazyce jako takovém. Čímž vlastně jenom posouvám Kušnírovu (trochu doslovnou) hru „na literární tvorbu" o úroveň výš, kde se proměňuje ve hru „na komunikaci". Cooverova románová hříčka nás jemně a nenásilně přivádí k zamyšlení nad problematikou jazyka jakožto nástroje komunikace i prostředku postižení mimojazykové reality (v to zahrnuje třeba i sny), kúvahám o váze slov a jejich autoritě ve společnosti, svévoli jazyka či možnostech mezilidské komunikace. Touto interpretací se ovšem neruší (paralelní) platnost všech ostatních.

Ve hře „na pána a na služku" tedy vládne slovo, ať už psané, nebo vyslovené (tím jako by se oslabily všechny výše uvedené opozice): On i Ona jsou mu bezvýhradně podřízeni, oba dva se do posledního písmene řídí brožurami (mezi něž by patřila i bible) a jejich povinností je — podle příruček, samozřejmě — směřovat ke společnému cíli. Pánova odpovědnost je zdánlivě mnohem závažnější a může se zdát, že mu přece jen náleží (a on to tak také chápe) jistá nadřazenost spojená s právem pochybovat, zpochybňovat, tázat se po smyslu a zmítat se v nejistotě (oproti slepé poslušnosti služčině). Pohled zblízka však jeho výsadní postavení problematizuje. Za prvé, pán je ve vztahu pán—služka jen článkem, který sám o sobě, bez služky, nic neznamená (a služka se tak z „protihráče" stává „spoluhráčem"); za druhé, budu-li volně parafrázovat myšlenku, která se pánovi stále vtírá na mysl, „neuspěje-li v dosažení cíle jeden (kterýkoli) z nich, zklamali oba," vidíme, že míra služčiny odpovědnosti ve vztahu pán—služka je rovnocenná odpovědnosti jeho. Konečně za třetí, ukazuje se, že pochybovat o smyslu a klást „metafyzické" otázky není čistě jen jeho výsadou, ba naopak, v mnoha případech se právě služka jako první pokouší najít odpověď na nelehké otázky vážící se ke smyslu, počátku, monotónnímu průběhu či konečnosti jejího a jeho konání („Kdy, ptá se […] to všechno vlastně začalo? Když vstoupila? Před tím? Dávno? Ještě ne? Nebo až teď, kdy se obrací, hotovíc se k nějaké hrozné zkoušce, k posteli a odhrnuje pokrývku. […] a napadá ji jisté řešení oné hádanky geneze, která sužuje její mysl: že totiž stav žádný počátek nemá. Jenom změna může začínat nebo končit." — s. 24—25).

Ve hře „na komunikaci" představují oba protagonisté dvě individuality, které se opakovaně, s tou nejlepší vůlí a maximální snahou, ale vždy neúspěšně snaží završit akt dorozumění (on i ona uvažují každý po svém o neúspěchu jako o „komunikačním selhání" — nemotornost služebné zmaří její snahu potěšit pána, pán uvažuje o „ztrátě syntaxe mezi úderem a jelitem"). Přesto však nerezignují a pokoušejí se znovu. To sice na jedné straně vede k vyčerpání (pán už ke konci ani neví, proč zrovna služku vyplácí; služka si automaticky vyhrnuje sukni a stahuje kalhotky, aniž by počkala na projevy pánovy nespokojenosti), ale na druhé straně také ke strachu z toho, co kdyby se to někdy povedlo dokonale, „jednou pro vždy".

Ani věci jako by ve Vyplácení služky nebyly něčím, co nejdřív existuje samo o sobě, nezávisle, a pak teprve získá pojmenování v jazyce, ale jako kdyby byly až na druhém místě, za jazykem a jazyku zcela podřízeny. Jako by nejdřív existovala slova, která se teprve stala skutečností: služka někdy vpánově posteli při stlaní nachází nejneočekávanější předměty (staré žiletky, rozbité lahve, banánové slupky, zakrvácené pesary, mravence, nepopsané knihy, staré hračky…), které jako by se zhmotnily z jeho prapodivných snů; pána vždy po probuzení trápí otázka, o čem se mu vlastně zdálo, přičemž odpověď spočívá ve výběru jedné z možností dvojice paronym: např. hymen—hymny, kurzy—kurvy, tumor—humor, humanita—homonymita, invence—intence, krvavé—krhavé svlačce nebo civilní služba a sybilní služba. Co mají kromě zvukové a grafické podobnosti (tedy podobnosti dané jazykovou formou) společného třeba taková modla amýdlo nebo víla s dírou? Přesto, jak se zdá, jsou to v pánových „jazykových" snech skutečnosti si velmi blízké.

(Je třeba zmínit zde ještě jednu interpretaci Vyplácení služky, která se nabízí: text je možné číst i jako parodii psychoanalytických teorií a výkladů. Právě sen, z něhož pán každé ráno procitá, a podivné, leckdy dost „choulostivé" předměty „zhmotněné" ze sna, které pak služka nachází v pánově posteli, k tomu přímo vybízejí. Ijazykové hlavolamy, jež trápívají pána po ránu, můžeme chápat jako parodickou narážku na S. Freuda, který ve Výkladu snů při interpretacích snů připisuje význam podobným „absurdním" krátkým spojením založeným na jazykové podobnosti. A samozřejmě se v této interpretaci významně uplatňuje metafora domu, v němž má panovat přísný řád a veškeré služčiny prohřešky proti tomuto ideálnímu řádu musejí být pánem přísně potrestány, domu, jehož protikladem je nevyzpytatelná a živelná zahrada venku, za prosklenými dveřmi na terasu.)

Vyplácení služky je podáváno prostřednictvím tzv. polopřímé řeči, což znamená, že je při vyprávění užita jen jedna, třetí slovesná osoba a nejsou zde „pomocí mluvnických osob rozlišeni mluvčí, posluchač a objekt promluvy." (Lubomír Doležel: O stylu moderní české prózy, Praha 1960, s. 72) Tento typ vyprávění dodává textu na poetičnosti a rozšiřuje prostor možných interpretací, protože pravidelnost rytmu střídaných perspektiv on—ona—on—ona… se rozostřuje pochybnostmi, zda hlas, který teď právě promlouvá, patří příslušné postavě, nebo vypravěči (tedy: vypravěči, nebo jemu, vypravěči, nebo jí). Chvílemi si čtenář není jistý dokonce ani tím, čí perspektivu text (vypravěč) v danou chvíli hry „na pána a na služku" zaujímá: jeho, nebo její? Případně zda vypravěč, který zaujímá perspektivu jedné z osob, není totožný s druhou osobou, která se prostřednictvím vnitřního monologu snaží vcítit do svého „protivníka". Není pochyb otom, že Coover „mlžil" schválně; k rozmazaným konturám ale určitě, do jisté míry, přispěl i překlad a specifický charakter české gramatiky, kde věta — na rozdíl od angličtiny — nemusí obsahovat vyjádřený podmět (tedy ani zájmeno ona/on). Proto třeba čas od času váháme nad identitou osoby, která (nebo o které se) mluví, až do chvíle, kdy nám nějaký ukazatel — jiný než mluvnický — napoví: „Prohlíží se v koupelně v zrcadle, smete si z ramene nitku […] uhladí si konečky kníru." (s. 28) Nebo „Také se nijak nenadře: je to v jádru pořádkumilovný muž, uklízí po sobě, přichází a odchází a moc svinčíku nenadělá. Tu a tam setře prach aněco přeleští, složí mu pyžamo…" (s. 31) Tak se i čeština prostřednictvím překladu Jaroslava Kořána podílí na dlouhém řetězci hříček a her, kterému poskytla prostor Cooverova krátká a v nejlepším slova smyslu provokující próza.

 

Alice Procházková

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker