Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Je Bůh demokrat?

Břetislav Horyna

 

 


Svět našich životních příběhů je stále podobnější světu starých mýtů a vyprávění. Kdo by v něm hledal nový morální řád, jinou snášenlivost, životnější realitu, nalezne tytéž shluky nenávisti, omezenosti a pažravosti, které protékají dějinami od věků. Kdosi tvrdil, že peklo může být jen v pekle, akdosi další, že peklo jsou ti jiní; nemůžeme-li být bez jiných, nemůžeme nebýt v pekle. Zde probleskuje slaboduchost osvítivosti polární záře: jiní nejsou myslitelní právě tak, jako není myslitelná žádná diference, a peklo je vždycky stejně a nepodmíněně reálné, ať si děláme jakékoli naděje. Rozčarování ze světa, ochablost v sobě anevůle k tomu, co ještě pořád je, s sebou přinášejí opatrné, prozřetelné, preventivní zabijáctví, pro něž už nejstarší mytologie našly titul oběti. Zabíjení ukryté za vyššími hodnotami, zabíjení z nenávisti, omezenosti a chtivosti, pomatené řeči o řádu světa, který se naplňuje přičinlivostí stejně jako apatií, přináší strach, protože zbavuje přirozenosti, a v člověku probouzí toho nejlidštějšího z dravců, jenž už zabil nebo zabije, aby naplnil řád a obětoval. Svět našich životních příběhů je týmž světem zběsilé indiference, kterou si usmiřovaly již staré mytologie děsivě otevřeným, krvavým způsobem a pro kterou náš moderní svět vynalezl nový obětní řád mezinárodní politiky a světového hospodářství. Pouze smír uvnitř indiferentního už se nehledá tak otevřeně jako ve starých mytologiích, jež nikdy neprošly monoteistickým osvícením, a proto se nenaučily hluboce a v pravém slova smyslu nenávidět. Smíru zůstala jen táž krvavost, avšak bez účinku: čím zoufalejší je hledání zla, které by bylo možné do kořene vyvrátit, čím úpornější je humanitární vyvažování prolévané krve záchranou bezdůvodně trpících lidí, tím neúčinnější je a zůstane smír, pod nímž se jen na čas skryje vnitřní a skutečný cit nenávisti, zlovůle, nadřazenosti, zhouby a potěchy z usmrcování.

Oběť je důvod, kvůli němuž se domníváme, že osud přijde až později a že žít lze stále tak, jak žijeme. Možná i proto ji lidé vynalezli; aby získali odklad pro svůj vlastní život a zapomněli. Nejtvrdší trest, který by mohl člověka potkat, by spočíval ve ztrátě schopnosti zapomínat. Až pak bychom zjistili, že osud je to, co žijeme, že odklad není a oběť kvůli odkladu je zbytečná vražda. Konáme-li oběť kvůli odkladu zániku stávajícího mezinárodního, světového řádu lidských pospolitostí, konáme masovou vraždu, jejímž oprávěním je pouze to, že nevíme kudy kam. Básník, který si na sotnách protrpěl tuto bezradnost násilí a smrti, hovořil o žárlivosti života vůči osudu: konající a živý lidský duch žárlí svými skutky, zatímco Bůh je nečinný; lidská duše svou věčností, která neví o nesmrtelnosti; srdce svými nejistotami, zatímco démon nepochybuje. Možná je tato metafyzická žárlivost pramenem naší touhy po ovládnutí, po synchronizaci, po jednotné optice, po absolutní indiferenci. Každá oběť, ať již jako násilí, či jako násilí zastupující humanitárnost, je nesmiřující, protože s kořeny v metafyzické žárlivosti žijeme svou nesmiřitelnou singulárností. Úkolem oběti je oklamat a zastřít vlastní nesmiřitelnost.

Jak podobná je doba době, jak málo smíru je v klamných obětech, jak mnoho z mýtu je pro nás tím nejreálnějším z reálného, ukazuje mytologický příběh o starci Ikariovi. Jako mnozí z lidí, kteří žili před začátkem dějin, se rovněž Ikarios setkal s bohem; v Athénách, kde žil, ho navštívil Dionýsos, cizí, jiný, neznámý a teprve přicházející bůh, jemuž Athéňan nemusel prokazovat pocty. Ikarios ho přesto přátelsky přijal. Dionýsos mu za to věnoval vinnou révu a naučil ho vyrábět víno. Ikarios se stal prvním vinařem a jako většina těch, kteří byli první, za to zaplatil. Když dal ochutnat své víno několika sousedům, ti se opili a v opilosti si mysleli, že je otrávil. Proto starce zabili a potajmu ho zahrabali.

Dionýsovy epifanie doprovázejí vždy podivné události, které se v souvislosti s jinými starými bohy neobjevují. Zpravidla mívají něco společného s vínem a krví a dnešní učená literatura jim proto říká „zázraky vína"; ne přímo kvůli Dionýsovi, jako spíše kvůli křesťanskému Spasiteli, který se u něj kultickému zacházení s vínem přiučil. Tak na ostrově Andros začalo každý druhý rok vždy pátého ledna prýšit z chrámového pramene víno. Vytékalo po sedm dní Dionýsovy přítomnosti, avšak když se někdo pokusil odnést je ven z posvátného okrsku, změnilo se ve vodu. Profanované víno se stává vodou, oslavované víno krví: jak končívaly slavnosti na Naxu, ví každý. Výmluvná je také epifanie zvaná „jednodenní réva". Během jednoho dne, při slavnosti božího Zjevení, réva vykvetla, oplodnila se a dozrála. Sofoklés v tragédii Thyestés popisuje dění na ostrově Euboii s neskrývaným podivem: Jakási v moři je/ zem Euboiis, na ní réva Bakchova/ vyhání na jediný den. Když zasvitne,/ vyraší nejdřív zelenavý pupenec./ Když už je den, tak zprostřed révy hrozen jde/ a keř se ohýbá a hrozen brunátní./ A večer celá přebohatá úroda/ se sama podetne a sama dává mok.

Epifanické příběhy možná diskreditují naši víru v realitu a v její údajně nepřekročitelné zákonitosti. Ikariův příběh nás naopak do reality vrací, do čistě lidské reality, jíž rozumíme mnohem lépe a mnohem raději než zázrakům vína, ačkoli by nás vlastně měla přivádět k zoufalství. Když Ikarios zmizel, vydala se ho jeho dcera Erigoné hledat a neustala, dokud ukrytou mrtvolu starce nenašla. V tuto chvíli se v legendě objevuje zlom, který ji zbavuje lidské logiky a uvádí ji do jiné souvislosti: namísto pohřebních obřadů, jež by měla vykonat, aby zabezpečila otcovu duchu klid, Erigoné se na otcově hrobě oběsila. Její počínání je na první pohled hysterické, bláznivé, nesmyslné. Neměla k němu žádný důvod, jenom se prohřešila proti úctě k mrtvému; její otec byl již starý muž, mohl zemřít každým dnem, a když se tak stalo, třebaže násilnou smrtí, bylo zapotřebí jej zaopatřit, a nikoli se dožadovat už jen sebezáhuby. Erigoné mohla být nešťastná ze smrti otce tak, jako je nešťastná dcera, která truchlí, ale nebere si život, protože ten nepatří umírajícím starcům, ale příštímu životu, dalším pokolením. Její sebevražda je nepřiznaná oběť, je to smrt v zastoupení ukrytá za nenápadností smutku.

Nanebevstoupení obou zemřelých je jen špatný zastírací manévr Dionýsova otce Dia, jenž nejvíc ze všeho připomíná projev nečistého rodičovského svědomí: Ikaria s jeho selským vozem přenesl Zeus na oblohu, kde se jako souhvězdí nazývá Vozataj (Bootes), zatímco Erigoné se na věky ztělesnila — jak jinak — v souhvězdí Panny. Tento chabý pokus proměnit vyprávění o Ikariovi v astrální mýtus, a tak se ho zbavit nás nadále nemusí zajímat.

Co by nás zajímat mělo, je zřetelná a příběhem prokázaná nedostatečnost oběti. Ikarios předal světu zázrak vína a zaplatil za to životem: rovnováha, kterou narušil tím, že opil ostatní rolníky a změnil jejich svět, nebyla nijak obnovena násilím, které opilí druzi spáchali na Ikariovi. Změna, rozkolísání, rozhození, destabilizace, znejistění, to vše se nedá napravit usmrcováním těch, kteří rovnováhu narušili. Jejich smrt bude vždycky zbytečná a neomluvitelná, i kdyby ji přinášely nejposvátnější aliance pravdy, svobody a kulturnosti. Oběť starého Athéňana se vymyká obětní pravidelnosti, s níž svůj život dával král nebo panna. Je to dionýsovský prvek v příběhu, který způsobuje nedostatečnost jeho smrti a vede Erigoné k vlastní panenské oběti, tomu jedinému, co jí zbývá. Na hrobě oběti se odehrává nová oběť, ještě dřív, než krví vína opilí vrazi stačili vystřízlivět a znovu přijít k rozumu. Dokonce i kontakt s bohem Dionýsem, tím nejživotadárnějším, kterého svět starých mytologií poznal, se ukázal smrtonosný.

Z našeho světa moderní lidskosti a rozumovosti se bohové se svými zázraky jednodenní révy již dávno vytratili a zůstaly jen protismyslné, nic neusmiřující oběti. Stejně jako opilí vystrašení rolníci zabíjíme bez rozmyslu, bez schopnosti uvažovat, se zatemněnými mozky. Mohli bychom už vědět, že výsledkem budou pouze hroby obětí, na nichž budou umírat jejich dcery a dcery dcer, atak stále znovu a znovu. Přesto vedeme války jako zástupné oběti za svůj blahobyt a zapomínáme, že válku nelze postavit proti teroru, protože válka je teror. Oběť bude vždy smrtonosná a lživá zástupná oběť války dvojnásob. Destabilizaci, otřes, jichž nás má krev obětí zbavit a nastolit znovu rovnováhu, jsme si způsobili sami: my jsme těmi, kteří jako Dionýsos přišli, ne však k nevinnému starci, ale sami k sobě, abychom v sobě zastavili azahubili jiné, abychom dali průchod stejnému, abychom jiné zkřivili, podrobili stejnému, vysáli do morku, a na čas se tak sebevysvobodili z nevyhnutelnosti zániku, který přichází se všude Stejným. Ti staří tam se po sousedsku opili a v afektu zabili. Kdy vystřízlivíme my, abychom se projasněnýma očima podívali na svou věkovitou civilizační praxi postupného, promyšleného, ekonomicky efektivního, ziskového a plánovaného zabíjení jiného v oběť vlastní kulturní metastázy? Kdy se rozpomeneme, že čin sahá dál, než ukazuje jeho bezprostřednost? Čin spáchaný na Ikariovi dosáhl na hrdlo Erigoné; činy, které pácháme my na těch, kteří snad ještě více narušili naši již dlouho ztracenou rovnováhu, s níž jsme balancovali na jejich zádech, dosáhnou na hrdlo nám. A až se tak stane, budeme teprve mít důvod uvěřit, že ten velký, spravedlivý, dobrý a všemohoucí Bůh naší civilizace lásky k bližnímu je skutečně demokrat, který měří všem stejně.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker