Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Milý příteli…

Jiří Karásek ze Lvovic: Milý příteli… (Listy Edvardu Klasovi).

Praha, Thyrsus 2001.

 

 


Útlá knížka korespondence mezi Jiřím Karáskem ze Lvovic a Edvardem Klasem (Vladimírou Jedličkovou), která vyšla pod názvem Milý příteli… v nakladatelství Thyrsus, je zajímavá hned z několika důvodů. Tím prvním je samozřejmě bližší poznání obou protagonistů, dalším třeba seznámení s dobou, kdy byly dopisy odeslány: bylo to v letech 1901—1907, ovšem nejhojnější na korespondenci byly roky 1901 a 1902.

Edvard Klas, vlastním jménem Vladimíra Jedličková, zaujal Karáska svými nedějovými povídkami, které zasílal do Moderní revue. Karásek nadšen náladovými obrázky askicami uvítal, když mu autorka sama napsala v prosinci 1901 první dopis. Bylo to po smrti jejího manžela, filologa Jaromíra Jedličky. Senzitivní a křehká Jedličková se upnula na Karáska, tehdy jednu z person literárního života. Sice hned na začátku zřejmě prozradila, že je žena, ale Karásek reagoval po svém: „Promiňte mi, že podržuji ipo posledním Vašem dopise fikci Eduarda Klase. Zdá se mi, že k němu snáze a důvěrněji hovořím. A konečně — také já jsem dlužen malým odhalením a je nutno, abych upřímnost splatil upřímností. Není-li Eduard Klas mužem, nejsem jím já také," napsal 11. prosince 1901. Toto podivné pnutí, které u Karáska přerostlo do zvláštní vášně, udržovali oba dva dosti dlouho. Karásek spatřoval v Klasovi-Jedličkové člověka podobně zaměřeného k „třetímu pohlaví", k něčemu, co se vymyká věčnému zápasu muž—žena. Snad proto jsou jeho korespondenční „zpovědi" někdy velmi intimní, cítil v Klasovi člověka, který pochopí jeho smutky, do nichž se dobrovolně uzavíral. Zmínky o Karáskově intimním životě, resp. jeho sexuální orientaci, se na stránkách dopisů objevují často; jsou to ovšem mnohdy jen projekce čehosi, co by sám Karásek chtěl, do čeho se stylizoval. Podobná stylizace se týká i všech „spleenů", návštěv hřbitovů a lkaní nad „moderní" dobou, která ničí vše milované astaré, všechny ty parky, přestavěné kostely iKarlštejn, vše se rozpadá a mizí. „I Karlův Týn je hnusný. Jak jej Mocker přestavěl ajak jej pomalovali, je to vinohradská novostavba." (Dopis z 30. června 1903) Z dopisů je patrné, že i Klas cítil podobně a udržoval si podobně bolestnou náladu. Je to trochu zarážející, vezmeme-li v úvahu, že Moderní revue měla a chtěla být opravdovou „avant-garde", předvojem, nesoucím prapor moderního. A tady náhle toto programové zaměření přerůstá konzervatismus, zahledění do minulosti, uplakané nedozrání v muže (avženu) a roznícené touhy, o kterých se lépe píše, než se praktikují.

Karáskův svět počátku 20. století se točil podle korespondence kolem několika ustálených témat: vztahů s muži, a to se všemi rozchody a vzplanutími vášní; striktního odmítání žen (paradox k tomu, že Klas byla žena); stylizace do role člověka chorého bolestmi duše (zdá se, že více než odepresivní a úzkostné stavy šlo o „postoj" ke světu) a v neposlední řadě to byla iznačná přezíravost k literárnímu a uměleckému dění (ovšem předstíraná, Karásek podle všeho žil velmi kulturním životem). Jeho roznícené touhy a nálady s sebou nesly i jistou rozpolcenost. Když v dopisu z října 1902 píše: „Umlkám, odpustíte mi? […] Píši Vám naposled, moje drahá Fikce, Příteli, Edvarde Klase, loučím se s Vámi. […] uzavřete kapitolu přátelství se mnou, jako já, klidně, bez hněvu, bez výčitek a smím prositi — s mlčením, navždy, od tohoto okamžiku?", vypadá to na definitivní rozluku. Už v lednu 1903 však Karásek navazuje: „Co Vás radostně zajímá a nad čím se rozechvíváte?" Těžko posoudit, nakolik tyto bolesti byly hrané a nakolik Karásek opravdu cítil neúnosnost jakýchkoliv vztahů. Každopádně se v jeho dopisech velmi málo objevují náznaky suicidální, které by podobné myšlení doprovázely. Jedna věc je udělat si manýru z teskných procházek na hřbitově apo oboře Hvězda; na druhé straně se však potom nelze divit, že se takový stálý tlak domněnek a tužeb musel nějak projevit. Být nemocný, aniž bych si to přál, je přirozené, ale zvolit si duševní bolest dobrovolně zavání masochismem.

Korespondence po vydání knihy povídek Edvarda Klase Povídky o ničem v roce 1903, kam Karásek přispěl svým úvodem, získává poněkud volnější charakter. S mírným úsměvem se dají sledovat Karáskovy výmluvy nad návštěvou u Jedličkové. Pokaždé je tu něco, co návštěvu překazí. Korespondence končí rokem 1906, kdy Karásek na dotaz ohledně sporu básník Holý kontra Růžena Svobodová (potažmo F. X. Šalda) odpovídá velmi vlažně. Jednalo se o spor, v němž Josef Holý reagoval jednou básní na vztah Růženy Svobodové a F. X. Šaldy. Vlna kritiky, která se na něho snesla, měla za následek naprosté zničení básníka. Jedličková byla přítelkyně R. Svobodové, a tak se Karáska (jehož vztahy s F. X. Šaldou nikdy nebyly příliš vřelé a v té době se přiostřovaly) chtěla zeptat na názor. „Nevím, nesleduji ničeho již z českého života: ale ubezpečuji Vás, jak znám pana redaktora Procházku, nepropůjčí Moderní revue k polemikám osobním." Karáskova odpověď by se dala vyvrátit — mnoho polemik v Moderní revue bylo ryze osobního rázu. Ovšem zachovaná korespondence končí tímto dopisem: zbylé dva jsou pouhá přání ke jmeninám a Novému roku.

Čím je tedy korespondence Karásek — Klas pozoruhodná? Zejména mírou stylizace, která Karáskovou osobností prorůstala. Tak totiž můžeme daleko lépe pochopit i Karáskovy Vzpomínky (vydané v roce 1994) a jeho dílo. Vedle toho edice korespondence přináší i nedostupnou báseň „Nad obrazem Marie Magdaleny v hradčanské Loretě" z července 1902. Editoři svazku Libuše Heczková, Aleš Zach a Gabriela M. Zemanová zároveň doplnili svazeček komentáři a doslovem (autorka Libuše Heczková) objasňujícím více oKaráskovi i jeho době. A cítím mírnou dávku ironie v kontrastu vydání této korespondence a dopisu z června 1902. Karásek zde píše o korespondenci Jana Nerudy a pokračuje: „Nikdo nemá práva na soukromí básníkovo, mimo toho, koho on sám uzná za hodna své důvěry. A jak je trapné, učiní-li se kdejakým očím a kdejaké zvědavosti přístupným to, co každý i nejobyčejnější člověk považuje za svoje privatisimum." Náklad 600 výtisků snad básníka pohřbeného na Malvazinkách netrápí.

 

Michal Jareš

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker