Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Kauza Králík

Oldřich Králík: Platnosti slova (Studie a kritiky).

Olomouc, Periplum 2001.

 

 


Ačkoli olomoucká univerzita je druhá nejstarší v republice, její věhlas je (alespoň co se humanitních oborů týče) povětšinou zastíněn mnohem mladší univerzitou brněnskou, se kterou jsou spojena přece jen zvučnější jména badatelů a pedagogů. Přesto i„hanáckou Sorbonnu" v minulosti formovaly (a také v přítomnosti nadále formují) osobnosti nepřehlédnutelné, jejichž působení přesahovalo region a mělo význam celorepublikový. Jednou z nich byl i literární kritik ahistorik, univerzitní profesor Oldřich Králík, z jehož rozsáhlého badatelského odkazu vybrali a uspořádali editoři Jiří Opelík a Jan Schneider svazek nazvaný Platnosti slova, jímž počet Králíkových knih stoupá na 26. (Péčí Jiřího Opelíka spatřil světlo světa i předposlední Králíkův výbor Osvobozená slova.)

Při hodnocení knih, jako jsou Platnosti slova, není možné pominout ediční práci, protože často právě ona se podílí na přijetí, či nepřijetí titulu. Vzhledem k šíři Králíkových badatelských aktivit (pokrývají celou dobu trvání české literatury) stáli editoři před nelehkým úkolem — z více než 500 příspěvků rozptýlených po časopisech, novinách, výstavních katalozích, sbornících, antologiích a divadelních programech sestavit reprezentativní výbor, který nebude jen chudým příbuzným Osvobozených slov, Králíkovu složitou osobnost předvede v novém, méně obvyklém světle, a tím prokáže svou potřebnost a opodstatněnost. Myslím, že tohoto cíle se jim podařilo dosáhnout a snad otom svědčí i fakt, že Josef Jařab titul nominoval v anketě Lidových novin na jednu zknih roku 2001.

Kniha je rozvržena do tří částí — první jsou Kritiky, následují Olomoucensia a soubor uzavírají Literárněhistorické studie. Aprávě v první části shledávám největší přínos publikace. Představuje totiž méně známou Králíkovu tvář — glosátora a kritika současné domácí literatury, kteréžto činnosti se však bohužel intenzivně věnoval jen do roku 1948, pak už vlivem zaneprázdnění povinnostmi vysokoškolského učitele a nepřízně doby (Králík patřil ke kritikům katolického okruhu) jeho kritický hlas umlká a věnuje se spíše metakritice, ačkoli příležitostně zní i nadále — hlavně ulásek celoživotních, například Vladimíra Holana.

Není bez významu, že celý oddíl i knihu otevírá stať věnovaná počátkům kritické tvorby F. X. Šaldy — „Zrození kritika". Jednak patří k ranějším Králíkovým pracím, jednak napoví hodně o mocném inspiračním zdroji, jímž Králíkovi hlavně mladý Šalda byl. Napíše-li o něm: „[…] jako největší a téměř výhradní jeho životní oslnění zbývá osobnost. Tím jsme neprozřetelně vydali klíč k tajemství Šaldova vidu a metody, kouzla astylu," odkrývá nám tak zároveň průhled ke svému pojetí literárněteoretické metodologie, kterou by mohla charakterizovat šaldovská parafráze duše a slovo. Králík nikdy nezapíral své klasické filologické školení aje to právě láska ke slovu, která jako konstanta prochvívá celou jeho vědeckou prací aumožňuje mu neustále rozšiřovat její záběr. Zajímavé je, že ta metodologicky opisuje spirálu — od osobnosti autora přes akcentování jazykového materiálu textu ke splynutí autora a díla (podrobněji se o tomto pohybu zmiňuje Jiří Opelík ve vynikajícím doslovu k Osvobozeným slovům).

Jsme-li u Králíkovy metakritiky a fascinace slovem, nemůžeme nezmínit jeho vztah ke strukturalismu, s nímž byl detailně obeznámen (ve výboru mu jsou věnovány čtyři stati — „Torzo a tajemství Máchova díla"; „Strukturalistická estetika"; „Jan Mukařovský: Kapitoly z české poetiky"; „Pokus o historickou poetiku"). Platí pro něj totéž, co pro Králíkův vztah k ostatním literárněvědným metodám: přijímá z něj prvky, které jsou v souladu s jeho tvořící se koncepcí, zde konkrétně je to zdůrazňování jazykového materiálu a pojem struktury či sémantického gesta, opomíjí naopak chápání literárního uměleckého díla jako znaku, v jistém kontrastu se strukturalismem je i jeho teze o „biografizaci" autorského tvůrčího procesu, což však nelze chápat ve smyslu pozitivistického psychologismu a biografismu (viz již zmiňovaný Opelíkův doslov). Nejsilněji jeho výhrady zaznívají při hodnocení Červenkových Symbolů, písní a mýtů — vytýká jim hlavně malý zájem o konkrétní chronologii literárního procesu a finálně i odklon od zvolené metody tím, že si Červenka „ujasňuje estetické problémy vlastní generace". Tato výtka však již směřuje víc k osobě kritikově a dlužno podotknout, že Králík je ve svých hodnoceních leckdy velice nemilosrdný, zvláště tam, kde se dotyčný chytil do vlastní metodologické pasti (čemuž se ovšem ani Králík v závěru své vědecké dráhy nevyhnul), kde užívá jedné šablony na autory jinak nesouměřitelné, kde postrádá formulační i argumentační přesnost, zkrátka všude tam, kde nad prací duševní vítězí schematismus a pohodlnost. Jeden příklad za všechny — hodnocení Rutteových Mohyl s Vavříny: „[…] Darmo pokračovat a zjišťovat třeba pohrávání slov proletář—aristokrat, touto přizpůsobivostí se každý výrok mění na frázi, žalostná promiskuita pronikla přímo do morku vět." Podle Králíka je nutno vždy vyjít od slova samotného, ono si řekne o uchopení čtenářské i literárněvědné, není možné je vtěsnat do předem připravených přihrádek akoncepcí. A tento přístup k textu je rozhodně velmi nadčasový — mluvil oněm loni vprosinci např. profesor Z. Kožmín při přednášce o filozofické interpretaci literárního díla.

Z literárních kritik prvního oddílu vyplývá vcelku transparentně, že Králíkův zájem mířil především k poezii, obzvlášť k autorům metafyzických hlubin, „osamělým lovcům", jako jsou Mácha, Weiner, Deml, Holan (nemluvě o Březinovi, jemuž se však Králík po sepsání habilitační práce věnoval již jen okrajově, a ve výboru proto není zastoupen). U autorů, s nimiž je spřízněn rodem, odhalí i ty nejjemnější tvůrčí nuance, což platí hlavně o Vladimíru Holanovi, kněmuž jej poutalo i osobní přátelství. Velice cenné jsou však i průhledy do myšlenkové a tvůrčí dílny spisovatelů, jejichž ideový svět se s Králíkovým nekryl. Takovým byl i Karel Čapek, v němž Králík sice ctí umělce a básníka, to mu ale nebrání podrobit zdrcující kritice jeho filozofická východiska — hlavně odmítnutí Boha, a tím imetafyzické životní perspektivy. Ve stati „Karel Čapek (k perspektivám jeho díla)" Králík píše: „[…] Nebezpečí Čapkova díla nespočívá jenom v hrůzném nihilismu, který se skrývá na dně, nýbrž hlavně v duchovní pasivitě, ke které vede. Nahrazuje aktivní náboženství, které vyžaduje osobní spásu každé jednotlivé duše, slepým a neproměnným mýtem, který se přírodně vztahuje na celé etnické skupiny nebo i na lidstvo — růst do věčnosti je zaměněn vteřinovým pádem do přítomného okamžiku. […] Čapkovo umění slova a slohu je opravdu nesmírné, ale je zajímavé, jak i do oblasti umělecké zasahují předpoklady duchovní. […] Ve světě, z něhož vymizela Prozřetelnost, vládne osudová náhoda, skutečnosti se nekladou pokojně vedle sebe, nýbrž osoby a děje se všelijak kříží, nezadržitelně sem vniká prvotní nesouvislost. […] Není řád, je pouze boj sil amožností." Názorně zde vidíme, jak Králíkovo vnitřní ustrojení zčásti ovlivňuje i jeho soudy kritické (tento fakt zmiňuje v doslovu i Jan Schneider). Ostatně své katolictví nechává znít i v jiných částech textu — např. ve stati „Olomouc za doby humanismu": „[…] městské školství, které mělo býti záštitou pravé víry, se stalo semeništěm luterství." Je potěšitelné, že editoři do výboru vřadili i takovéto texty — Králíkova osobnost tak vystupuje plasticky se všemi klady i zápory, jež jsou charakteristické pro každého člověka.

V části druhé, Olomoucensiích, se Králík představuje také jako brilantní historik, nejen literární. Jde o příspěvky k historii města od nejstarších dob přes stopy pobytu významných literárních osobností (Dobrovského, Hálka, Bezruče) na Hané až po vzpomínky na zemřelé kolegy. Oddíl ocení hlavně Olomoučané a ti, kdo v Olomouci studovali a mají k městu vřelý vztah. Poučit se ovšem může každý; překvapit může zjištění, že v Olomouci byla čeština uznána úřední řečí 15 let před zbytkem Čech — roku 1480 (viz „Olomouc za doby humanismu"), z příspěvku „Vítězslav Hálek v Olomouci" je zase možno načerpat podněty pro kritickou práci s prameny, vzpomínky a nekrology nabízejí možnost cudně nahlédnout do autorova privatissima. Hloubka a erudice příspěvků dokazují, že regionální studia nebyla pro Králíka okrajovou záležitostí, že práci pro region — byť namnoze popularizační — bral jako rovnocennou odborné činnosti.

Poslední oddíl, Literárněhistorické studie, přináší rozsáhlejší stati věnované dílům a osobnostem české literatury 19. století. Zajímavý svým syntetismem je příspěvek ke sporu o charakter české prozodie („Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, po půldruhém století"), strukturalisty potěší rozbor rýmu v „Čelakovského Tomanovi a lesní panně" a jeho srovnání s Erbenovou Svatební košilí, pozoruhodné jsou studie „Máchova věrnost zemi" a „Erbenův Vodník".

Byla-li na začátku recenze řeč o editorské práci, zmiňme se o ní i na jejím konci. Knihu totiž uzavírá stať „F. X. Šalda a Jaroslav Vrchlický". Šaldovské studie tedy knihu spínají, a ediční záměr tak potvrzuje tezi ospřízněnosti obou vědců. Dvaatřicet let dělících obě studie však ukazuje, do jaké míry se Králík emancipoval a vydal svou cestou. To tam je mladistvé nadšení a takřka bezvýhradné přijetí Šaldových soudů. Jeho názory na kvalitu Vrchlického překladů Baudelaira Králík podrobuje zásadní revizi a konstatuje: „Mluvil jsem o nespravedlivém impresionismu Šaldově, který odhaloval v originálu Baudelairově zázraky krásy a v překladu Vrchlického ,rétorické balvany‘ a ,dusivé kotouče slov‘. Tím Šalda nesmírně Vrchlickému ublížil, […] Šaldova stať […] má celkem nepatrnou hodnotu jako analýza Vrchlického překladu." V bouřlivém odmítání Vrchlického básnickou generací devadesátých let nakonec Králík vidí sebezáchovné gesto, snahu vykročit z Mistrova stínu a utvrdit svou vlastní tvůrčí cestu. Tím oba, učitel i žák, dávají za pravdu tezím Harolda Blooma oimaginativní identitě autora a „s ní spjaté životní dráhy ve smyslu střetávání a boje s díly jeho předchůdců" (tato paralela by možná stála za důkladnější rozbor; podrobněji se je možno s Bloomovými tezemi seznámit ve Filozofické hermeneutice v dějinách a současnosti Jaroslava Hrocha, odkud pochází i výše uvedená citace).

V čem tedy tkví celkový přínos Platností slov? Nejvíce asi v tom, že Králíka ukazují jako originálního myslitele, nesmírně plodnou ainspirující osobnost, která se neustále snaží hledat pravdu o literárním uměleckém díle a jeho tvůrci, která se nespokojuje s dosaženými výsledky a míří stále dál v obavě z ustrnutí ve vývoji, která se nespokojí s přejímáním estetických kánonů a myšlenkových schémat a která se nebojí pronést mnohdy neortodoxní soud. Ačkoli se postupem času ukázalo, že ne vždy měl pravdu, nic to nemění na závažnosti jeho literárněvědeckého odkazu ani na fascinaci, kterou při četbě jeho studií pociťujeme.

 

Vladimír Stanzel

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker