Víra a církve v českých zemích
na konci středověku

Josef Macek: Víra a zbožnost jagellonského věku.

Praha, Argo 2001.

Na 10. prosince 2001 připadlo desetileté výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších českých medievistů, Josefa Macka. Jeho rozsáhlé a velmi přínosné dílo stále ještě vychází a poutá pozornost současných historiků pozdního středověku. Ve svých studiích se Josef Macek zaměřil na pět významných problémů: husitskou revoluci, německou reformaci (a německou selskou válku), italskou renesanci, historickou sémantiku a jagellonskou dobu v českých zemích. Zvláště s posledním tématem se setkáváme v jeho posmrtně vydaných publikacích. (Kancelář Vladislava Jagellonského byla však už tématem jeho dizertační práce.)

V roce 2001 vydalo nakladatelství Argo knihu s názvem Víra a zbožnost jagellonského věku, která vznikala během sedmdesátých aosmdesátých let. V tomto období Josef Macek nemohl publikovat pod svým jménem; věnoval se historické sémantice (ve spolupráci s pracovníky Staročeského slovníku publikoval i statě v lingvistických periodikách) a sepisování svého monumentálního Jagellonského věku v českých zemích, jehož je recenzovaná kniha součástí. V rámci příprav Víry a zbožnosti vzniklo i několik článků, které Josef Macek publikoval na konci osmdesátých let.

Víra a zbožnost jagellonského věku systematicky popisuje náboženský život jagellonské éry a tomu odpovídá i její dělení. Po krátkém úvodu, který velice stručně shrnuje nejdůležitější události politických dějin, jež „tvoří rámec výkladu a úvah o náboženském životě, o úloze církví a posléze i o cestě knáboženské toleranci, jednomu z vrcholů starších českých dějin" (s. 12), je kniha rozdělena do šesti hlavních částí. První z nich se zabývá náboženskou situací v Čechách obecně; věnuje se stavu christianizace jagellonských Čech, projevům bezvěrectví, „praktické racionalitě" (jak autor nazývá „souhrn poznávacích způsobů a poznatků, jež lidem dodávala smysly ověřovaná zkušenost" — s.17), ale i magii a problému označování Čechů za kacíře (magie, pověry, lidová zbožnost a kacířství byly také zpracovány už ve čtvrtém svazku Jagellonského věku, v souvislosti s venkovským lidem). Upozorňuje na skutečnost, že náboženství proniká celou společností a spoluvytváří společenský řád.

Další čtyři části, v nichž tkví jádro Mackovy práce, se věnují jednotlivým církvím nebo náboženským představám, které byly přítomny v českém prostoru. První dvě ztěchto čtyř analytických částí se zabývají kališníky a římskou církví. Obě části jsou rozděleny na podkapitoly tak, aby pokryly organizaci a uspořádání církve i život jejích řadových členů. Část o kališnících se zabývá utrakvistickými administrátory, utrakvistickou teologií, fungováním farností i pobytem dvou italských biskupů v Čechách a laicizací kališnické církve. Kapitola popisující římskou církev se přirozeně věnuje olomouckému biskupství (jedinému fungujícímu biskupství na území Čech a Moravy), administrátorům, farnostem, klášterům; autor zařazuje i témata, jako jsou vztah Čech a Říma nebo počátky protireformace. Ve třetí z těchto částí se Josef Macek soustředil na radikální reformaci. Věnuje se zde vzniku, prvotnímu působení jednoty bratrské a její proměně vcírkev; stručně je popsán rovněž vývoj německé ašvýcarské reformace. Poslední část je věnována Židům a jejich problematickému zapojení do pozdněstředověké společnosti.

Práce se nevěnuje, jak by mohl napovídat název, jen víře či zbožnosti, nýbrž zejména církvím, které řídily život obyvatelstva českých zemí. Při rozboru církevních institucí a struktur zabíhá autor často do problémů společenských a zejména problémů ovládajících politickou scénu jak v Čechách, tak na Moravě (ne tolik ve Slezsku či v Lužici; prameny pro tyto oblasti jsou nepoměrně hůř dochovány). Příkladem by mohla být činnost kališnických administrátorů (s. 102—118) nebo vztah Čech a Říma (s. 235—258).

Hlavní část knihy představují první dvě z analytických kapitol, které obsahují souhrnný pohled na problematiku utrakvismu ařímské církve (jejichž zástupci tvořili největší část obyvatelstva českých zemí), jež nebyla dosud takto přehledně zpracována. Dává tak solidní základ dalším badatelům, kteří se chtějí zabývat dějinami jagellonské doby. Jiná je situace v bádání o jednotě bratrské, jejíž historie je snad nejzpracovanějším problémem jagellonského věku v českých zemích (J. Goll, F. Hrejsa, F. M. Bartoš, R. Říčan azejména A. Molnár). A tak Mackův výklad, ačkoli podpořen širokým spektrem zahraniční literatury a dobrou znalostí pramenů, není nijak objevný; zapadá však plně do konceptu náboženských dějin pozdního středověku. Asi třicet stran je věnováno kapitole o Židech; není tedy příliš rozsáhlá, ale snaží se podat charakteristiku zapojení židovských obcí do soudobé společnosti. Všímá si i některých problémů uvnitř židovské komunity, jako je např. fungování židovského soudu (s. 363).

Celou knihu uzavírá téma, které Josef Macek vidí jako „jeden z nejvýraznějších rysů náboženských poměrů v českých zemích" (s. 385), výklad o náboženské toleranci. Náboženskou toleranci současně sjinými badateli charakterizuje jako „toleranci vynucenou" a doslova říká: „Obdobně jako byla politická a jazyková tolerance vynucena tlakem různých etnických a politických skupin, rodila se i náboženská tolerance v českých zemích z tlaků zprvu husitů a kališníků, později pak i z tlaku katolické minority, ale i jednoty bratrské a židovských obcí." (s.385) Dějiny tolerance nesahají jen k 16. století, jak tvrdí mezinárodní bádání, ale ještě hlouběji do století 15. k české reformaci v jagellonském věku — to je jeden zhlavních závěrů této kapitoly, jíž Josef Macek završuje celou svou knihu, stejně jako, v jeho chápání, završuje náboženská tolerance české středověké dějiny.

Svazky Jagellonského věku jsou stejně jako celé Mackovo dílo založeny na výborné znalosti domácí i zahraniční literatury vztahující se k otázkám církví, víry a zbožnosti, ale zejména na výborné znalosti pramenů. Jedná se nejen o prameny historiografické (zejména Staré letopisy české) a listinné prameny úřední či soukromé povahy (tištěné zvláště v Archivu českém), ale i o dobové literární památky, které bohužel nepatří mezi často využívané prameny. Rozsáhlá pramenná základna umožňuje Mackovi chápat náboženský i církevní vývoj v širším společenském kontextu. Tomu napomáhají i výklady využívající metody historické sémantiky, nebo spíše historické sociolingvistiky, které Macek uplatnil zejména v rozboru klíčových termínů popisujících sociokulturní podmínky aděje (v tomto svazku např. kacieř, kacéřovat, pikhart).

Samozřejmě se v takto rozsáhlé práci najdou i problematické momenty. Jedním znich je Mackova menší znalost nevydaných pramenů; ta je však při celkovém záběru knihy pochopitelná. Dalším takovým problémem, který je však problémem celé české medievistiky, je neznalost maďarské historické produkce a uherských pramenů. Obojí je velice důležité zvláště pro období pozdního 15. století, neboť právě tehdy se Morava, Slezsko a Lužice staly součástí uherského království. V té době byl Matyáš Korvín i českým králem, a i po jeho smrti (1490) až do roku 1526 sídlili čeští králové v Budíně. Maďarské pramenné edice, stejně jako práce Andráse Kubinye, Pétera Kulcsára a mnoha dalších maďarských historiků by jistě velmi přispěly k osvětlení vztahu českého, a zejména moravského prostředí k Uhrám. Například Mackův výklad o olomouckém biskupství, a především o Janu Filipcovi (s. 160—173) by v mnoha bodech potřeboval opravit; také popis jednání české strany s ostřihomským arcibiskupem Ladislavem Salkanem (Szalkai László; např. s. 112—113) by mohl být rozšířen o poznatky z maďarské strany. Za pouhé přehlédnutí se dá považovat označení Beneše zHořovic za autora kroniky Martimiani (s. 49), jímž byl Martin Opavský; Beneš byl překladatelem.

Jak jsem již zmínil, je Víra a zbožnost součástí většího celku, Mackova Jagellonského věku v českých zemích. První čtyři díly byly vydány nakladatelstvím Academia v letech 1992—1999; pátým dílem je recenzovaná kniha, přestože editoři obhajují její samostatnost. Jagellonský věk měl mít ještě další dva díly zabývající se kulturou a stavovskou monarchií; jejich publikovatelnost je však bohužel nejistá, protože se snad (podle neověřených informací) jedná o díla nedokončená. Každopádně je s podivem, že tak důležité dílo, které vyplňuje největší mezeru ve zpracování českých středověkých dějin, čekalo na své vydání devět let (od vydání prvního dílu Jagellonského věku). Pozdní vydání Víry a zbožnosti řeší editoři vítaným dodatkem o stavu bádání o náboženských dějinách v české medievistice, v němž zmiňují monografie, články i edice publikované v posledním desetiletí.

Přes zmíněné nedostatky je Víra a zbožnost jagellonského věku knihou pro historiky, kteří se zabývají dějinami pozdního středověku, velice důležitou a v podstatě nezbytnou. Přináší jak doplnění Mackova chápání jagellonského věku, tak ucelený obraz náboženských dějin českých zemí ve zmiňovaném období.

Antonín Kalous