:: REDAKCE
:: REDAKČNÍ RADA
:: PŘIPRAVUJEME
:: KONTAKT
:: ODKAZY
:: PODĚKOVÁNÍ
:: INFORMACE PRO AUTORY
:: COPYRIGHT












|

 Víra a církve v českých zemích
na konci středověku
Josef Macek: Víra a zbožnost
jagellonského věku.
Praha, Argo 2001.
Na 10. prosince 2001 připadlo desetileté výročí úmrtí jednoho
z nejvýznamnějších českých medievistů, Josefa Macka. Jeho rozsáhlé
a velmi přínosné dílo stále ještě vychází a poutá pozornost
současných historiků pozdního středověku. Ve svých studiích
se Josef Macek zaměřil na pět významných problémů: husitskou
revoluci, německou reformaci (a německou selskou válku), italskou
renesanci, historickou sémantiku a jagellonskou dobu v českých
zemích. Zvláště s posledním tématem se setkáváme v jeho posmrtně
vydaných publikacích. (Kancelář Vladislava Jagellonského byla
však už tématem jeho dizertační práce.)
V roce 2001 vydalo nakladatelství Argo knihu s názvem Víra
a zbožnost jagellonského věku, která
vznikala během sedmdesátých aosmdesátých let. V tomto období
Josef Macek nemohl publikovat pod svým jménem; věnoval se historické
sémantice (ve spolupráci s pracovníky Staročeského slovníku
publikoval i statě v lingvistických periodikách) a sepisování
svého monumentálního Jagellonského věku v
českých zemích, jehož je recenzovaná kniha součástí.
V rámci příprav Víry a zbožnosti vzniklo
i několik článků, které Josef Macek publikoval na konci osmdesátých
let.
Víra a zbožnost jagellonského věku
systematicky popisuje náboženský život jagellonské éry a tomu
odpovídá i její dělení. Po krátkém úvodu, který velice stručně
shrnuje nejdůležitější události politických dějin, jež „tvoří
rámec výkladu a úvah o náboženském životě, o úloze církví a
posléze i o cestě knáboženské toleranci, jednomu z vrcholů starších
českých dějin" (s. 12), je kniha rozdělena do šesti hlavních
částí. První z nich se zabývá náboženskou situací v Čechách
obecně; věnuje se stavu christianizace jagellonských Čech, projevům
bezvěrectví, „praktické racionalitě" (jak autor nazývá „souhrn
poznávacích způsobů a poznatků, jež lidem dodávala smysly ověřovaná
zkušenost" — s.17), ale i magii a problému označování Čechů
za kacíře (magie, pověry, lidová zbožnost a kacířství byly také
zpracovány už ve čtvrtém svazku Jagellonského věku,
v souvislosti s venkovským lidem). Upozorňuje na skutečnost,
že náboženství proniká celou společností a spoluvytváří společenský
řád.
Další čtyři části, v nichž tkví jádro Mackovy práce, se věnují
jednotlivým církvím nebo náboženským představám, které byly
přítomny v českém prostoru. První dvě ztěchto čtyř analytických
částí se zabývají kališníky a římskou církví. Obě části jsou
rozděleny na podkapitoly tak, aby pokryly organizaci a uspořádání
církve i život jejích řadových členů. Část o kališnících se
zabývá utrakvistickými administrátory, utrakvistickou teologií,
fungováním farností i pobytem dvou italských biskupů v Čechách
a laicizací kališnické církve. Kapitola popisující římskou církev
se přirozeně věnuje olomouckému biskupství (jedinému fungujícímu
biskupství na území Čech a Moravy), administrátorům, farnostem,
klášterům; autor zařazuje i témata, jako jsou vztah Čech a Říma
nebo počátky protireformace. Ve třetí z těchto částí se Josef
Macek soustředil na radikální reformaci. Věnuje se zde vzniku,
prvotnímu působení jednoty bratrské a její proměně vcírkev;
stručně je popsán rovněž vývoj německé ašvýcarské reformace.
Poslední část je věnována Židům a jejich problematickému zapojení
do pozdněstředověké společnosti.
Práce se nevěnuje, jak by mohl napovídat název, jen víře či
zbožnosti, nýbrž zejména církvím, které řídily život obyvatelstva
českých zemí. Při rozboru církevních institucí a struktur zabíhá
autor často do problémů společenských a zejména problémů ovládajících
politickou scénu jak v Čechách, tak na Moravě (ne tolik ve Slezsku
či v Lužici; prameny pro tyto oblasti jsou nepoměrně hůř dochovány).
Příkladem by mohla být činnost kališnických administrátorů (s.
102—118) nebo vztah Čech a Říma (s. 235—258).
Hlavní část knihy představují první dvě z analytických kapitol,
které obsahují souhrnný pohled na problematiku utrakvismu ařímské
církve (jejichž zástupci tvořili největší část obyvatelstva
českých zemí), jež nebyla dosud takto přehledně zpracována.
Dává tak solidní základ dalším badatelům, kteří se chtějí zabývat
dějinami jagellonské doby. Jiná je situace v bádání o jednotě
bratrské, jejíž historie je snad nejzpracovanějším problémem
jagellonského věku v českých zemích (J. Goll, F. Hrejsa, F.
M. Bartoš, R. Říčan azejména A. Molnár). A tak Mackův výklad,
ačkoli podpořen širokým spektrem zahraniční literatury a dobrou
znalostí pramenů, není nijak objevný; zapadá však plně do konceptu
náboženských dějin pozdního středověku. Asi třicet stran je
věnováno kapitole o Židech; není tedy příliš rozsáhlá, ale snaží
se podat charakteristiku zapojení židovských obcí do soudobé
společnosti. Všímá si i některých problémů uvnitř židovské komunity,
jako je např. fungování židovského soudu (s. 363).
Celou knihu uzavírá téma, které Josef Macek vidí jako „jeden
z nejvýraznějších rysů náboženských poměrů v českých zemích"
(s. 385), výklad o náboženské toleranci. Náboženskou toleranci
současně sjinými badateli charakterizuje jako „toleranci vynucenou"
a doslova říká: „Obdobně jako byla politická a jazyková tolerance
vynucena tlakem různých etnických a politických skupin, rodila
se i náboženská tolerance v českých zemích z tlaků zprvu husitů
a kališníků, později pak i z tlaku katolické minority, ale i
jednoty bratrské a židovských obcí." (s.385) Dějiny tolerance
nesahají jen k 16. století, jak tvrdí mezinárodní bádání, ale
ještě hlouběji do století 15. k české reformaci v jagellonském
věku — to je jeden zhlavních závěrů této kapitoly, jíž Josef
Macek završuje celou svou knihu, stejně jako, v jeho chápání,
završuje náboženská tolerance české středověké dějiny.
Svazky Jagellonského věku jsou stejně jako celé
Mackovo dílo založeny na výborné znalosti domácí i zahraniční
literatury vztahující se k otázkám církví, víry a zbožnosti,
ale zejména na výborné znalosti pramenů. Jedná se nejen o prameny
historiografické (zejména Staré letopisy české)
a listinné prameny úřední či soukromé povahy (tištěné zvláště
v Archivu českém), ale i o dobové literární památky,
které bohužel nepatří mezi často využívané prameny. Rozsáhlá
pramenná základna umožňuje Mackovi chápat náboženský i církevní
vývoj v širším společenském kontextu. Tomu napomáhají i výklady
využívající metody historické sémantiky, nebo spíše historické
sociolingvistiky, které Macek uplatnil zejména v rozboru klíčových
termínů popisujících sociokulturní podmínky aděje (v tomto svazku
např. kacieř, kacéřovat, pikhart).
Samozřejmě se v takto rozsáhlé práci najdou i problematické
momenty. Jedním znich je Mackova menší znalost nevydaných pramenů;
ta je však při celkovém záběru knihy pochopitelná. Dalším takovým
problémem, který je však problémem celé české medievistiky,
je neznalost maďarské historické produkce a uherských pramenů.
Obojí je velice důležité zvláště pro období pozdního 15. století,
neboť právě tehdy se Morava, Slezsko a Lužice staly součástí
uherského království. V té době byl Matyáš Korvín i českým králem,
a i po jeho smrti (1490) až do roku 1526 sídlili čeští králové
v Budíně. Maďarské pramenné edice, stejně jako práce Andráse
Kubinye, Pétera Kulcsára a mnoha dalších maďarských historiků
by jistě velmi přispěly k osvětlení vztahu českého, a zejména
moravského prostředí k Uhrám. Například Mackův výklad o olomouckém
biskupství, a především o Janu Filipcovi (s. 160—173) by v mnoha
bodech potřeboval opravit; také popis jednání české strany s
ostřihomským arcibiskupem Ladislavem Salkanem (Szalkai László;
např. s. 112—113) by mohl být rozšířen o poznatky z maďarské
strany. Za pouhé přehlédnutí se dá považovat označení Beneše
zHořovic za autora kroniky Martimiani (s. 49), jímž byl
Martin Opavský; Beneš byl překladatelem.
Jak jsem již zmínil, je Víra a zbožnost
součástí většího celku, Mackova Jagellonského věku
v českých zemích. První čtyři díly byly
vydány nakladatelstvím Academia v letech 1992—1999; pátým dílem
je recenzovaná kniha, přestože editoři obhajují její samostatnost.
Jagellonský věk měl mít ještě další dva díly zabývající
se kulturou a stavovskou monarchií; jejich publikovatelnost
je však bohužel nejistá, protože se snad (podle neověřených
informací) jedná o díla nedokončená. Každopádně je s podivem,
že tak důležité dílo, které vyplňuje největší mezeru ve zpracování
českých středověkých dějin, čekalo na své vydání devět let (od
vydání prvního dílu Jagellonského věku). Pozdní
vydání Víry a zbožnosti řeší editoři vítaným
dodatkem o stavu bádání o náboženských dějinách v české medievistice,
v němž zmiňují monografie, články i edice publikované v posledním
desetiletí.
Přes zmíněné nedostatky je Víra a zbožnost
jagellonského věku knihou pro historiky, kteří
se zabývají dějinami pozdního středověku, velice důležitou a
v podstatě nezbytnou. Přináší jak doplnění Mackova chápání jagellonského
věku, tak ucelený obraz náboženských dějin českých zemí ve zmiňovaném
období.
Antonín Kalous
|
NOVINKY
Aluze 3/2016
Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.
Večer Aluze v Knihovně Václava Havla
V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.
Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1
Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.
Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.
Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa
|