Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

K pramenům teroru

Ulrich Beck: Das Sweigen der Wörter. Über Terror und Krieg.

Frankfurt a. M., Suhrkamp 2002.

Peter Sloterdijk: Luftbeben. An den Quellen des Terrors.

Frankfurt a. M., Suhrkamp 2002.


V jednom větším hannoverském knihkupectví jsem hned u vchodu narazil na pult postavený nepřehlédnutelně do cesty každému vstupujícímu či odcházejícímu zákazníkovi. Byla na něm vystavena speciální aktuální literatura, žhavé novinky top-ten žebříčků kulturních rubrik všech solidních deníků. Napočítal jsem přesně čtyřicet sedm titulů označených jako „Aktuelles", bez výjimky s názvy jako „Islámský terorismus", „Svět po 11. září", „Ohrožená civilizace", „Nebezpečí pro Ameriku je nebezpečím pro svět" atd. Zhruba třetinu tvořily překlady, jak se v Německu důsledně uvádí, „z američtiny" (aus dem Amerikanischen). Probíral jsem se tím dost dlouho a o lecčem uvažoval. Třeba o tom, že vykrade-li někdo po zemětřesení, záplavách nebo jiných neštěstích obchod či soukromý dům, bude za to potrestán i lidsky odsouzen pro nesporný a za jakýchkoli okolností trestuhodný hyenismus. Tak se tomu alespoň říká, ikdyž nevím, co by k tomu dodaly hyeny, které myslím patří mezi docela slušná stvoření. Jak se ale postavit k této formě rabování, které vynáší, z nějž plyne zisk materiálního a zejména ideologického druhu, a proto se k němu žádný zákon nezná?

Stejně příznačné bylo, že mezi všemi pestrobarevnými obálkami s obrázky bin Ládina, hořícího WTC nebo arabských studentů jsem dva tituly nenašel. První pochází od mnichovského sociologa Ulricha Becka a jmenuje se Mlčení slov. O teroru a válce, druhý vydal pod názvem Zemětřesení ve vzduchu. K pramenům teroru filozof Peter Sloterdijk. Obě knížky vyšly téměř současně a je zřejmé, proč chybí mezi „aktualitami" — nejsou aktuální, ale významově a časově přesažné, nerabují, ale analyzují, nepřinášejí pohodlná, rychlá a zpravidla zcela idiotská řešení ve floskulích o náboženském fanatismu a o osách zla, ale velmi nepohodlně a nevítaně hledají (a asi i nacházejí) kořeny diskutovaných problémů tam, kam skutečně sahají, tj. v základních civilizačních principech a strukturách naší, euroamerické západní kultury. Obě představují to, co současná situace potřebuje zřejmě nejvíce: schopnost myslet proti proudu politických, ideologických a žurnalistických slov, formulovat k tezím protiteze, nalézat k moci opačnou moc. Nejde zde o váhu a protiváhu, o vybalancování, a tím neutralizaci myšlení, ale o to, že atlantická kultura ztratila pod vlivem imperiálních opatření a mocensko-politických kroků po zářijovém teroristickém útoku schopnost vnitřního dialogu; možná přesněji řečeno, politika vnitřního dialogu, jakkoli pečlivě dávkovaného a rozloženého tak, aby nemohl nikdy ohrozit reálnou velmocenskou politiku, byla definitivně opuštěna a potlačena. Zůstal extrémně imperiální monolog, který zná jen jednu, bojovou linii, a pokud ho sledujeme zvnějšku, jako historický jev, máme na vybranou: buď je to nová reakce na dosud neznámou formu ohrožení, jež se vymklo všem dosavadním kalkulacím a odsoudilo euroamerické kulturní společenství k mocenské hyperreakci, anebo, což je druhá varianta, jsme se opět přimkli k tomu, co je nám nejbližší, historicky nejověřenější, k čemu máme kulturně největší důvěru — k nasazení technické vojenské převahy.

Obě knížky nasvědčují druhé možnosti, každá vlastním způsobem, ale se stejnou váhou argumentů a s toutéž přesvědčivostí. Sloterdijk je jako ve všech svých dílech dravější, přímější a rozhodně ho nemůžeme podezřívat z nadměrného používání servítků. Přínos 20. století k dějinám lze dle něj poměřovat třemi kritérii: praxí terorismu, koncepcí designu a ideou životního prostředí. To ještě zní poměrně nevině, záleží však na tom, co si Sloterdijk pod těmito kritérii představuje. Ve třech kapitolách (Plynová válka, aneb Atmoteroristický model; Rostoucí explicitnost; Air/Condition) vysvětluje svou ideu terorismu: základní princip terorismu spočívá ve zničení životních podmínek nepřítele, řečeno slovy, jež nechává Shakespeare pronést Shylocka, „berete mi život tím, že mi berete prostředky, kterými žiji".

Terorismus postavil interakci mezi nepřáteli na zcela jiné základy, než s jakými rostla premoderní branná moc. Ta se zakládala na přímém kontaktu, na interaktio directa mezi dvěma lidmi, z nichž jeden zasáhl a druhý byl zasažen, tudíž vyřazen z boje. S tímto relativně „rytířským" vedením války skoncovala evropská civilizace, dle Sloterdijka přesně 22. dubna 1915, kdy německá armáda poprvé použila ve větším měřítku otravný plyn jako bojový prostředek. V šest hodin večer otevřelo komando pod vedením plukovníka Maxe Petersona láhve o celkovém objemu sto padesáti tun chlóru a zamořilo asi šest kilometrů francouzské fronty do hloubky 600—900 metrů. Důležitá okolnost: Peterson musel čekat na vhodnou ekologickou situaci, na příznivý vítr, který odnášel chlór tam, kam měl.

Faktickou proměnu klasické války založené na naivní výměně bojových úderů mezi pravidelnými armádami v terorismus tak doprovází objev životního prostředí. Již není třeba zasáhnout tělo nepřítele, plně postačí přibližně přesný zásah, který postihne životní prostředí daného objektu tak, aby mu znemožnil plnit některou ze základních životních funkcí. Protože daný objekt musí například dýchat, zneškodní se nakonec sám, přispěje ke svému konci, protože neumí a nemůže umět na dostatečně dlouhou dobu zadržet dech. Jak známo, obrana proti této formě terorismu se objevila brzy: plynová maska, která řeší problém závislosti na aktuálním atmosférickém prostředí tím, že mezi ně ačlověka klade filtr na čištění vzduchu. V teroristických útocích první světové války byl objeven princip klimatizace, Air/Condition, kondicionalizace vzduchu.

Ústřední formou terorismu se tak stal atentát vůči vzduchu vycházející z toho, že lidé se prostě některých svých životních zvyklostí, například dýchání, nemohou vzdát. V několika ilustrativních odbočkách dokumentuje Sloterdijk šíření terorismu v euroatlantické civilizaci. Nejzřetelnější je samozřejmě využití plynu ke genocidní praxi v německých koncentračních vyhlazovacích táborech. Zde je pozoruhodné upozornění na souvislost, kterou Sloterdijk nazývá „idiosynkratickým pojetím plynu" u Adolfa Hitlera. Hitler sám byl jednou z obětí plynových útoků, dokonce posledního útoku, který podnikli Britové v noci z 13. na 14. října 1918. Jedna z domněnek vysvětlujících, proč německá vojska nenasadila chemické zbraně během druhé světové války, se odvolává právě na Hitlerův traumatický zážitek spojený s krátkodobým oslepnutím. Táž domněnka ovšem hovoří iotom, že právě zde je důvod „konečného řešení židovské otázky" pomocí plynových komor; vůči „podlidem", vůči „nižší rase" nejsou na místě zábrany, které hrají roli ve vojenském rozhodování.

Druhá ilustrace není o nic méně otřesná. Datuje se rokem 1924, který Sloterdijk považuje za zlomový v dramatu atmosférické explikace. Je to rok, kdy hamburská firma Tesch&Stabenow uvedla na trh Cyklon B, plyn, který nebyl cítit, a tudíž ponechával zasažené oběti v blahé nevědomosti (mimochodem plyn, který byl vyvinut v rámci programu vývoje látek na hubení škůdců, protože Německu byl versailleskými smlouvami vývoj bojových plynů zakázán — další doklad historických absurdit), a současně rok, kdy byl atmoteroristický motiv exterminace organismů prostřednictvím náhlého zničení jejich životního prostředí zaveden do trestního práva demokratického státu. Americký stát Nevada zavedl 8. února 1924 trest smrti v plynové komoře, následován dalšími US státy, především Kalifornií, jejíž státní věznice St. Quentin proslula „dvousedadlovou", tudíž efektivnější plynovou komorou. Dotyčné americké státy zaváděly tento druh popravy jako humánní, efektivní, zkracující utrpení, zaplétaly do jeho legitimace termíny jako humanismus a morálka. Samo usmrcení probíhá tak, že vdechovaný plyn znemožňuje červeným krvinkám přenášet kyslík a vede k vnitřnímu udušení. Dochované popisy poprav očitými svědky jsou ale natolik drastické, že se, jak dodává Sloterdijk, vnucuje myšlenka, že Spojené státy se pod humanistickým pláštíkem vrátily ve 20. století ke středověkým exekucím založeným na umučení delikventa: plynová komora v Nevadě se stala „kultištěm pragmatického humanismu".

Dalším stupněm ve zdokonalování atmoterorismu je letecké bombardování. Letectvo, čistá, hygienická, neoaristokratická zbraň moderních hrdinů vyvolává týž teroristický efekt: zásahy jednotlivých bodů vedou v dostatečném množství k plošným důsledkům pro životní prostředí, a ty pak znemožňují přežití, i když člověk není zasažen přímo. Perfekcionalizace atmoterorismu je v tomto směru strmá a téměř dokonalá: od umělého vyvolání ohnivých smrští při bombardování Hamburku a zvláště Drážďan 13. a 14. února 1945, přes využití napalmových bomb ve Vietnamu, shazování téměř šestitunové bomby americkými vojáky vesele pojmenované jako Daisy Cutter během války v Golfském zálivu a nyní v Afghánistánu (její účinek spočívá v tom, že v dosahu zhruba 600 metrů trhá plíce všemu živému), přes kazetové bomby až po letecké údery NATO proti Srbsku mezi 24. březnem a 10. červnem 1999.

Samostatnou kapitolu o atomové bombě není zapotřebí ani rozvíjet; snad jen na okraj a jako doklad vědomí terorismu poznámka, že americká cenzura zakazovala Japonsku až do roku 1952 jakoukoli zmínku o obou nukleárních katastrofách. Jeden moment si ale zaslouží pozornost: atmoterorismus podléhá s využitím nukleárních zbraní dimenzionálnímu růstu potenciálu teroristického jednání. Atentát na životní prostředí obou japonských měst v sobě zahrnul teroristické využití latence an sich: podstatnou součástí působení teroristického nástroje, atomové bomby, je totiž zcela nevnímatelné radioaktivní záření. Teprve po svém ozáření pochopí oběť, že neexistuje pouze ve vzdušné atmosféře, ale také v atmosféře neviditelných paprsků, záření a vln. Hirošima, říká Sloterdijk, je vynucené Zjevení radiofyzikální a elektromagnetické dimenze atmosféry; po něm nastává éra přechodu „podílníků na civilizaci" (s. 61 — slovo „člověk" už pro danou situaci zřejmě není na místě) do nukleárně střežených forem pobytu. Epochální exodus ze všech možných nik dosavadní skrytosti, které mohly být člověku domovem, do čisté latence, to je nový, hlubší význam Heideggerova termínu Heimatlosigkeit. Globální a patria je důsledek atmoterorismu rozpoutaného západní civilizací.

Od konce studené války dominuje v tomto světě American way of war, jejíž evidentní teroristické kvality získávají nové legitimační formy. Nikoho již nepřekvapuje, že porazit nepřítele zahrnuje zároveň i jeho potrestání, tzn. že v pojmu „nepřítel Spojených států" je zahrnut i význam „zločinec" — pouze zjevný zločinec se může stát nositelem ozbrojeného nepřátelství vůči USA. Proto se také vytrácí klasické vyhlášení války a na jeho místo nastupuje zatykač — vyhlašovaným cílem je zatknout a potrestat zločince, nejde-li to jinak, pak bohužel a vlastně proti vůli organizátorů trestné výpravy i s pomocí již zmíněné Daisy Cutter, případně bombardování prchajících vesničanů, jako tomu bylo v Srbsku. Zatýkat zločince je jistě něco jiného než rozpoutat válku a kdo má interpretační moc, bude samozřejmě vydávat ty, kteří bojují za vlastní věc, za teroristy a likvidační válku proti nim za potrestání zločinů proti lidským a civilizačním hodnotám. Pozoruhodně se tak termín terorismu ztrácí z roviny používaných válečných metod a přenáší se na nepřátelské skupiny. Jakou demokratickou odpověď můžeme dát na toto „legitimní" teroristické násilí, jež se nám zcela bez zábran rozvíjí před očima? Zatím jedinou formou odpovědi je veřejná hysterie.

Ulrich Beck pronesl v listopadu 2001 projev před ruskou Dumou. Knížka Mlčení slov je záznamem této přednášky, která se už svým určením blíží spíše reálné politice, aproto se odlišuje od Sloterdijkovy analýzy snahou o formulaci jistých šancí na řešení problémů, jež oba autoři nahlížejí v důsledcích velice podobně. Beck je perspektivnější, jeho postoje by neunesly tu dávku kynismu, jež je vlastní Sloterdijkovi. Proto je také utopičtější, ale tak, aby bylo možné hovořit spíš o jakémsi „reálném utopismu", o návrzích akrocích, které by bylo jistě možné podniknout, aniž bychom měli zlomek jistoty, že povedou k řešením.

Beck, jak známo, je autorem koncepce rizikové společnosti, stále častěji uváděné jako koncepce globální rizikové společnosti. Její objasnění tvoří pilíř knížky, která se ale nechává vést novým, v předchozích dílech chybějícím pohledem: jak je možné bližší určení rizikové společnosti s pomocí pojmů teroru a války a z jejich hlediska změněného obsahu pojmů hospodářská globalizace, neoliberalismus, stát a suverenita?

Před několika lety, připomíná Beck, zadal Kongres Spojených států skupině vědců úkol, aby vyvinuli takový jazyk nebo symboliku, který by spolehlivě informoval o nebezpečnosti amerických úložišť radioaktivního odpadu lidstvo, jež bude obývat planetu za deset tisíc let. Tato komise mohla předpokládat, že v té době budou stále existovat USA (USA forever!) a měla k dispozici všechny momentální potřebné poznatky; přesto skončila svou činnost závěrem, že jsme s to vzkázat (snad) srozumitelné poselství lidem žijícím za dva tisíce let, avšak dále již ne. Závěr: Samy naše vyjadřovací prostředky selhávají před úkolem informovat o nebezpečích a rizicích, kterým jsme vystavili svět nasazením určitých technologií.

Z toho plyne, že moderní globalizovaná kultura zvětšuje tempem svého technologického rozvoje rozdíl mezi světem jazykově kvantifikovatelných rizik a světem nekvantifikovatelné nejistoty, jež oba jsou jediným, naším světem. Nejistota, která se stává naším životním prostředím, je již nevyjádřitelná aneodhadnutelná, a to proto, že důsledky avedlejší důsledky těchto důsledků, jež spolu s moderními technologiemi mění svět, nejsou komunikovatelné: nejsme s to o nich ani hovořit, protože je neumíme vyjádřit, nemáme jazyk, v němž bychom toho byli schopni. Děje se něco, co se vymyká i našim slovům; toto „děje se" ale není nic osudového, mimo- či nadlidského, nýbrž je to naše jednání arozhodování, naše věda, výzkum, technika, naše civilizační a kulturní praxe, naše vojenství, medicína, finančnictví, atomový a chemický průmysl, všechno to, pro co jsme se rozhodli jako historicky konkrétní kultura.

Na otázku, co by mohlo svět a lidstvo sjednotit, se vždycky odpovídalo, že například útok z Marsu či jiná forma vnějšího terorismu, říká Beck. (s. 19) Situace, kterou industriální moderna vytvořila a která dokonce ve svých důsledcích přesahuje naše vyjadřovací možnosti, je takovým teroristickým útokem — ovšem „zevnitř", z nitra kultury. Strach z nebezpečí, která tu jsou a která neumíme popsat, protože jsou v důsledku nedohledná anikdo neví, z které strany, kdy a jak se projeví, je projevem nejčistšího terorismu. Globální riziková společnost je společností globálního teroru, vycházejícího zevnitř, z kořenů této společnosti, a také dovnitř, vůči ní samé zaměřeného. Jeho nositelem, jak můžeme odvodit z Beckových úvah, je západní homo oeconomicus.

Přesným opakem, protipólem západního ekonomicky aktivního producenta globálního terorismu je individuální teror, dnes spojený především se sebevražedným atentátem. Když se atentátník vzdává vlastního života, ukazuje to dvojí: jednak nesmírnou destruktivní sílu individuálního terorismu, a jednak vyřazení mocenského monopolu státu ze hry. Obojí společně zase znamená, že není myslitelné identifikovat individuální terorismus tohoto ražení výlučně jako islámský terorismus, protože se může vázat na nejrůznější cíle, ideologie, přesvědčení. Kromě toho tu ale stojí otázka: Nemůže být taková děsivá sebevražedná akce vlastně reakcí na globální teroristické ohrožení, není terorismus nalétávajících letadel jedním z těch nekomunikovatelných důsledků globálně působícího západního terorismu?

V ještě jiné rovině uvažování zjišťujeme, že západní kultura se mohla stát globální rizikovou společností proto, že stojí na principech ekonomického liberalismu a současného neoliberalismu. Uplynulé měsíce po atentátech na WTC a další cíle ukázaly, že poučení z nich je minimální: co bylo pravdivé a dobré před 11. zářím, nemůže být nepravdivé a špatné po tomto datu. Jinými slovy, neoliberální politika a ekonomika budou pokračovat, neoliberální model se bude dále prosazovat, protože k němu údajně neexistuje alternativa; prakticky to znamená více zbrojení, více ekonomiky, více seberegulujícího se svobodného trhu s jeho vševyrovnávající globální spravedlností, kterou máme denně na očích, ataké více skryté státní moci a více trestných výprav proti zločincům. Přesně tato fundamentalistická neoliberalistická víra ve spásonosné působení (globálního) trhu je po 11. září nadále neudržitelná, potvrzuje Beck (s.38); je to nebezpečná iluze, která ukazuje pouze to, že stát, země, se může uneoliberalizovat až k smrti.

Zářijová teroristická vzpoura proti globálnímu západnímu terorismu zahájila dle Becka novou epochu globalizace politiky a národních států. Protože válečné tažení proti pachatelům atentátu je kontraproduktivní asamo ztotožnitelné s terorismem, vidí Beck možnou šanci na cestu z pasti globální rizikové společnosti ve vytvoření mezinárodní právní normy pro potlačování terorismu, v kosmopolitizaci národních států, a tím v jejich převedení na úroveň mezinárodně kooperujícího sdružení států, které nebudou na rozdíl od dnešních vojenských sdružení bojovat proti teroru, ale proti příčinám teroru, jejichž pozornost tudíž bude platit základům, na nichž samy stojí. A konečně vkládá Beck důvěru v dialog jako neodmyslitelný prvek jednání, který bude provázet krok od experimentu zvaného Evropa k experimentu kosmopolitních multinacionálních, transnacionálních a otevřených státních útvarů.

Netroufám si odhadovat, nakolik je Beckova představa východisek utopická, a nakolik reálně utopická. Všechno, co se dnes kolem nás v mezinárodním měřítku děje, obsahuje jakousi jakoby surrealistickou příměs. Jenomže ta byla v představě, že by se dali lidé masově zabíjet plynem nebo atomovou zbraní, obsažena před rokem 1915 a 1945 rovněž. Naopak si ale troufám tvrdit, že mezi tato východiska nepatří antiamerikanismus, který se stal pozoruhodným fenoménem právě v návaznosti na „neomezenou solidaritu s USA" po 11. září. Spojené státy i jejich dle mého soudu zavrženíhodná velmocenská imperiální politika jsou také jenom produkt. Jsou produkt těch procesů a principů, které popisují Sloterdijk, Beck a někteří další, jejichž pohled míří právě pod úroveň pouhé fenomenality. Bude nezbytné, abychom se věnovali těmto principům, procesům, rozhodnutím a jednáním, pokud budeme chtít přijít na kloub dnešním válkám, útokům, rizikům a nebezpečím. Zda na to budeme mít dost času, je ale jiná otázka.

 

Břetislav Horyna

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker