Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Proč jsou české filmy špatné?

Robert Buchan: Sametová kocovina. Odysea české Nové vlny.

Brno, Host 2001.


„Já žádný svý téma nemám, film mě baví jako takovej, vždyť to, kurva, znáš."

Jaroslav Brabec, režisér a kameraman

Kniha Roberta Buchana Sametová kocovina je přepisem stejnojmenného dokumentu, který odvysílala Česká televize. Film byl už předem anoncován v médiích jako „první polistopadový trezorový film", jeho distribuce byla ztěžována údajně kvůli negativním narážkám na osobnost Václava Havla, ba na přebalu knihy zahlédneme i neblaze proslulé slůvko „kontroverzní", jedno z nejvyprázdněnějších žurnalistických klišé posledních let. Nicméně kdo dokument zhlédl, žádné senzace se nedočkal, jen snůšky vcelku známých postojů, nářků a obvinění. Senzací je zato nepochybně knižní podoba dílka, nikoli však v tom směru, jaký by byl žádoucí.

Sametová kocovina totiž už na první pohled působí dosti neseriózním dojmem. Buchan, jako ostatně většina moralistů, nebere na nikoho moc velké ohledy. Jan Němec mu nedá povolení k otištění svého interview, ale přece jenom se v knize, třebaže lehce kráceno, objeví. Jindy je výrok Saši Gedeona vytržen z kontextu a předhozen Věře Chytilové, aby ho patřičně rozcupovala. Ať se práší za kočárem, hlavně když na sebe upozorníme. Celý projekt je evidentně spíchnut horkou jehlou a množství chyb v knize zarazí ičlověka, který si na českém knižním trhu zvykl na ledacos.

Obávaný ideologický tajemník ÚV KSČ, který je v knize vytrvale označován jako Miller, se ve skutečnosti jmenoval Miroslav Müller — ale nešť, to není postava, kterou by bylo nutno si pamatovat. Horší je, když se scénárista Vladimír Körner označuje jako Jaromír Kerner, nebo ještě hůř: Evald Schorm se píše téměř pokaždé Shorm, zásadně pak Ewald; u knihy, která se v podtitulu otírá o„novou vlnu", je to lapsus dost zásadní. Vinterview se Sašou Gedeonem padne jméno „Jarnosh" — z kontextu vysvitne, že se jedná o Jima Jarmusche, tedy režiséra, o kterém už snad mohli slyšet i na Columbia College, kde Robert Buchan vyučuje. Nechci bazírovat na detailech, ale uvádím jen ty nejkřiklavější ne horáznosti z množství omylů, jimiž se kniha jen hemží. Je to ponurý důsledek nakladatelské praxe Divokého východu, kde se korektura považuje za změkčilé plýtvání časem apenězi. Někdy ovšem mají tyto chyby i nepopiratelný půvab. Na jednom místě se mluví o tom, že českému filmu chybí zastřešující orgán, v knize se však objeví spojení „zastrašující orgán". Z tak fatálního uřeknutí by měl starý Freud jistě radost.

Kniha je opatřena předmluvou A. J. Liehma, která je silně prosycena nostalgií za zlatými šedesátými lety. Jakožto nepamětník nemohu polemizovat, jen si dovolím v této souvislosti upozornit na knihy Jana Křesadla Mrchopěvci a Zámecký pán, jež přinášejí na onu epochu poněkud odlišný pohled, než jaký je vlastní do sebe zahleděné osmašedesátnické elitě, která tehdy začasté halasně objevovala myšlenky, jejichž likvidaci (včetně nositelů oněch myšlenek) před několika lety stejně halasně aplaudovala. Tolik na margo etických poučení, kterými se v Sametové kocovině nijak neskrblí. Vede v tomto ohledu zejména Jiří Menzel, který mladé generaci neodpustí skutečně nic. Nostalgie za starými časy nemusí být úplně marná věc, sám Menzel díky ní natočil několik půvabných retrofilmů — bohužel často za cenu kompromisů spřítomnou mocí, což jeho kazatelské výstupy poněkud delegitimizuje.

Sametová kocovina především pojmenovává paradoxní situaci mezi jednotlivými generacemi: zatímco režiséři okolo třicítky, od nichž by se dal teoreticky očekávat jakýsi zájem o okolní dění a snad i vůle ke změně, jsou se současnou situací víceméně spokojeni nebo ještě přesněji k ní nemají stanovisko vůbec žádné, od protagonistů nové vlny, jejichž penzijní věk by měl signalizovat zklidnění a smíření, se dočkáme chrlení hněvu na všechny, a na ty mladé hochštaplery především. Vzájemné nepochopení je hlubší, než bychom čekali, ale nezdá se, že by někoho vůbec napadlo chtít tuto propast překlenout.

Českým režisérům se, jak z rozhovorů vidno, nejvíc stýská po pevné dramaturgii amateriálním zázemí Barrandova. Navzdory všem vzletným frázím o svobodě a duchovních hodnotách je zřetelné, že sami si bohužel cení dobrého bydla víc než samostatnosti. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale potřebovali snad Fellini nebo Bresson dramaturga? Zdá se, že mnohým českým režisérům chybějí nápady (což souvisí s jejich indiferencí vůči okolnímu dění) a že očekávají, že jim někdo přinese geniální téma na stříbrném tácu. A ještě k nedostatku financí, což je jediná věc, na níž se nakonec všichni shodnou. Jan Svěrák navrhuje, aby lístek do kina stál (podle přepočtu na západní měny) dvě stě korun — je to projev naprosto asociálního myšlení, nebo pouhá neznalost toho, jaký je příjem průměrného občana?

A. J. Liehm píše: „…je tu syrovost v podstatě neupraveného záznamu mluveného slova, který při četbě dodává jednotlivým výpovědím dramatičnost a celistvost, jež často předčí i strhující autentičnost audiovizuálního záznamu…" Musím oponovat: mluvené slovo prostě nepatří na papír bez stylistické úpravy. I když aktéři třeba pronášejí zajímavé myšlenky, působí v této podobě spíše groteskně: „Myslím, že tady chybí koncepce. Tak jako totálně chybí koncepce kulturní politiky. Protože už po tom převratu to bylo vlastně zakázaný. Nebo se lidi báli užívat pojmu jako kulturní politika, protože se to říkalo dřív. Po revoluci se otočilo čelem vzad, úplný obrat. Infantilní obrat. Cokoliv, jenom ne to, co bylo předtím. Jestliže Lenin řekl, že nejdůležitější ze všeho je film, tak teďka kopnou do filmu, do kultury. Já jsem předpokládala, že když jsme měli ten vynucenej materialismus, teď nastane změna. Že duchovní aspekty budou prvořadé. Ne. Teď je materialismus materialističtější, než byl ten marxistickej. Teď jde jenom o rvaní peněz. Dřív vládla ideologie propagandy, teď vládne ideologie peněz." (Věra Chytilová) Záznamem těchto autentických promluv poskytuje Buchan filmařům medvědí službu — od lidí, kteří tak brutálně zacházejí se svojí mateřštinou, se těžko dá očekávat umělecká citlivost. Někteří režiséři se přece jen vyjadřují kultivovaněji, především Antonín Máša, který navíc problém normalizační umělecké servility odvážně aktualizuje: „I dneska se takto vnitřně nesvobodně chová spousta lidí. Když ODS vládla, spousta lidí se snažila všude publikovat, říkat, přihlašovat se k názoru ODS, protože si mysleli, že jim to třeba k něčemu pomůže. Myslím, že jim to nebylo k ničemu." (Ačkoli na druhé straně: Drahomíra Vihanová uvádí na jiném místě knihy dosti nepěknou historku ze svazáckého mládí téhož Máši…) Najde se i pár dalších světlých míst: noblesa, vyrovnanost a nadhled vyzařují ze vzácně stručné zpovědi Ivana Passera (že by skutečně každý, kdo z českých poměrů vypadne, tím učinil fatální krok ke své duchovní záchraně?), moudrý optimismus si při vší kritičnosti zachovává Karel Vachek: „…nutně nás čeká skvělá budoucnost… Protože pořád narážím v Čechách na inteligentní lidi, kteří mně říkají rozumný věci. […] To znamená, že pokud tady lidi, aspoň někteří, myslí rozumný a krásný věci, tak se to dostává nutně do myšlení ostatních. I když to neobsahujou komunikační prostředky, i když to neobsahuje televize, a třeba to není ani vknihách, přesto se to prostě do těch mozků dostává." Sympatické je i to, že Jiří Krejčík a Stanislav Milota nezávisle na sobě využili prostoru ve vlastním interview také k připomínce bojovníků protinacistického a protikomunistického odboje, kteří dosud čekají na zasloužené ocenění. Podobných světlých momentů je ovšem v knize pomálu.

Kde tedy leží příčiny současné krize českého filmu? Buchanova kniha tuto otázku nejen sugestivně nastoluje, ale podle mého názoru zároveň bezděky zodpovídá. V neposlední řadě jsou totiž kořeny ve filmařích samotných, v jejich egománii, nedostatku stavovské solidarity (vzájemných denunciací je vknížce víc, než by bylo zdrávo) a snad ivponěkud deformovaném pohledu na současnou realitu, vneschopnosti pochopit, že „zlatá" šedesátá léta se již nevrátí. Od skutečných umělců bychom očekávali spíše, že současnou atmosféru v zemi ztvární estetickými prostředky a pokusí se okolní marasmus nějak překonat, než že půjdou cestou nejmenšího odporu a připojí se ke všeobecnému nadávání, které většinou stagnuje na úrovni čtvrté cenové skupiny. Místo režisérů je totiž přece jen hlavně za kamerou, nikoli před ní. Kuriózní jsou nářky na současnou kulturní situaci třeba v případě Věry Chytilové, která od listopadu 1989 natočila pět filmů, vesměs přijatých se značnými rozpaky. Ta obsedantní potřeba vyjadřovat se k aktuálním otázkám je vůbec dost podivná. Když se totiž čeští filmaři výjimečně pokusí natočit film ze současnosti, výsledek je až zoufale nekompetentní — vypadá to nejspíš jako v Křesadlově Fuze trium, kde Hubertů Elaphid píše román z fiktivní země jménem Bohemie (typickým příkladem je film Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba — dojemná snaha „vyslovit se k dnešku" je zastíněna ještě dojemnější neznalostí reálií).

Tamás Fejér kdysi natočil komedii Proč jsou maďarské filmy špatné? Zdá se, že tato otázka by byla na místě i u nás. Redakčně odbytá kniha přinášející chaotickou směs dávno zatuhlých stanovisek naznačuje mnohé o skutečném tvůrčím potenciálu zúčastněných prominentů českého filmu. Exhibice opět nahradila poctivou práci a výsledek vnucuje neblahý pocit, že páni umělci se příliš napili a jejich kocovinu za ně máme zažít my, čtenáři. Těžko říci, komu je Sametová kocovina vlastně určena. Její jarmareční, skandalózní tón odborníka preventivně odradí, což je možná trochu škoda. Pokud by však od ní inteligentní laik očekával poučení o současné situaci českého filmu, bylo by to asi stejně naivní a beznadějné, jako chtít se učit češtinu podle „Roskasu k obyvatelstvu" generála Blaskowitze.

 

Jakub Grombíř

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker