Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Tolerance, titanismus, ignorance

Břetislav Horyna


Úvodem

Výroční zpráva UNICEF za rok 2001 uvádí, že v armádách pětatřiceti zemí světa slouží ve zbrani celkem tři sta tisíc dětí. Většina z nich se vojáky stala běžnou mobilizací, část únosem. Dívky jsou k bojovým operacím nasazovány zřídka, často se ale ocitají ve frontových nevěstincích, anebo vykonávají podřadné služebné práce ve vojenských táborech. Děti v armádách dostávají pravidelně drogy. Podle zprávy „Dětská internacionála" zahynuly za posledních deset let 20. století při válečných konfliktech dva milióny dětí. Šest miliónů bylo zraněno nebo trvale zmrzačeno. Jsou věci, k nimž jsme tolerantní až neuvěřitelně.

Tolerance

Dávné bohy spojovalo s člověkem mnoho věcí. Kromě vášní a krve to byla i vůle, s níž se, podobni ztřeštěncům, stavěli proti všemu, co přicházelo jako neodvratné, nutné, samozřejmé a evidentní. Staré bohy vázala s člověkem společná nerozumná odvaha ke vzpouře. Bohové, kteří se ve jménu původnosti postavili Diovi, jenž pro svůj puč proti Kronovi neváhal se spojenectvím s Kyklopy a Hekatoncheiry, byli nazváni Titány. Pocházeli z nejstarobylejšího božského rodu od věků spojeného sEvropou. Jsme-li Evropany, máme je v krvi stále: jejich opovážlivost, která jim dovolila nebát se útoku na nebesa, jejich smysl pro efektní souboj, pro titanomachii a pro nadlidskost.

Jsme-li Evropany, sdílíme s Titány též zapomenutí na trest, jenž stíhá každou opovážlivost, byť skrytou v božském činu. Synové adcery Urana a Gaie za to zaplatili dvakrát, jednou svržením do Tartaru a podruhé věčnou připomínkou svého jména, které v sobě již napořád nese něco zlověstného. Zeus, vítězící bůh, se ve své mstě Titánům zachoval božsky a myslel na věčnost. Titanismus tak zůstal lidem jako lákavá výzva a současně jako hrozba trvalého prokletí, která je nutí neopomíjet jiné bohy a jiné lidi.

Když Evropané zapomínají na hrozbu, která plyne z titánských ambicí, zapomínají také na jiné bohy a jiné lidi. Jejich pohnutky, rozhodnutí, formy jednání a cíle vycházejí znepamatování, jež je prvním rodem ignorance. Ignorant není nevzdělanec, či přímo hlupák, nevyznačuje ho neznalost (ignorantia), nevědomost (ignoratio), nepotýká se s nepoznatelným (ignorabilis) ani jen dosud nepoznaným (ignoratus). Ignorant je člověk, který opomíjí jiné, který žije svou nevšímavostí kjiným, který, ač jistě mnoho tuší, nedbá odruhé, jiné, cizí. Ignorance čili schopnost nemít ohled, být bez-ohledný, je jednou znejzřetelnějších vlastností Evropanů.

Evropská bezohlednost ale není bezdůvodná. Když budeme pátrat po příčinách, které vedly k tomu, že se ústřední ideou evropské koncepce lidských práv stalo nedbání na práva jiných a motorem myšlenky svobody evropsky přisvojená svoboda ignorovat svobodu druhých, nalezneme je vokruhu filozofií dějin. Jsou spojeny s tradicí evropské filozofické (re)konstrukce dějin, smyslu dějin, dějinné nevyhnutelnosti a charakteru dějinného cíle. Vyplývají z ní jako její důsledek. Představa, že ve sledu historických událostí, v propletenci dějinných příběhů můžeme odhalit rozsáhlé struktury, pravidelnosti, které dovolí rozpoznat v běhu dějin zákonitost, je nesmírně lákavá pro každou ideologii, jež staví na strachu z kontingence. Ještě lákavější je ale budovat teorie, podle kterých jsou životy celých národů a společenství rozhodujícím způsobem formovány činy výjimečných osobností, které dokážou strhnout velké počty neidentifikovatelných osob a vtisknout jim svou dějinnou vůli. Dodnes je snem Evropana výjimečnost; mít výjimku, i kdyby se týkala jen zákazu parkování.

Evropská filozofie, a zejména filozofie dějin, je určena tím, že pro své uspokojení sahá po pravdě. Filozofie dospívá k plnému sebevědomí tehdy, když dosahuje pravdy. Těmito charakteristikami se ale dostává sama do kleští, znichž není úniku. Podobně jako ve filozofii dějin působí národ či kultura mnohem reálněji a konkrétněji, než by kdy mohli působit jednotlivci, jejichž souhrnem kultury vznikají (tak mysleli nejen Schelling a Hegel, ale rovněž Spengler a ještě i Toynbee), také pravda ve filozofii působí, jako by mohla být brána doslovně, v podobě jakéhosi filozoficky rozpoznatelného tvora žijícího bok po boku mužům aženám světového lidstva. Aby filozofie mohla být plně sebevědomá, musí umět chodit po cestičkách pravdy, vydávat se v jejích stopách, nadbíhat jí a lákat ji k sobě, musí umět vynalézat lsti a připravovat léčky, rozevírat doširoka svou náruč, zatarasovat průchody, musí umět žít nejrůznějšími mimikry, mít připraveny desítky převleků, schystána líčidla, aby nakonec pravdu polapila, ochočila a naučila panáčkovat podle pokynů teorie. Teprve až si pravdu takto osvojí, stane se skutečnou filozofií, jež může zaútočit na nebesa, titánsky se vzepřít komukoli a říci, že se světem se to má právě tak a tak.

Má-li filozofie v držení pravdu, nemusí brát zřetel na nic a nikoho. Poněvadž je myšlením, které v pravdě myslí sebe sama, je soběstačná a chce určovat tvářnost světa, jenž bude jejím světem. Ožívá v ní Diem předurčená zlopověstnost titanismu, s níž se domnívá být oprávněna k bezohlednosti vůči jiným světům jiných lidí. Filozofie pravdy se jakožto filozofie plného sebevědomí stává filozofií ignorance: Filozofií nevšímavosti, nedotknutosti, prázdnoty od ohledu vůči jinakosti. Zkoumáme-li, jakým způsobem se filozofie naučila ignorovat v zájmu své pravdy různé jiné a její pravdě nevyhovující součásti sociálního i přirozeného světa, zjistíme, že lví podíl na tom náleží umění abstrakce.

Abstrakce, aristotelská afairesis, neznamená pouze odnětí, ale v původním smyslu slova odnímání krve. Jestliže abstrahujeme, pak ve jménu pravdy odnímáme krev životu, světu, druhým lidem; výslednicí abstrakce je bezkrevná pravda. Zcela v tomto smyslu rozpracoval termín abstrakce Tomáš Akvinský. Když půjdeme spolu s ním, musíme být připraveni, že budeme tak dlouho hledat to, co je všemu společné a zakládá jednotu všeho, až nakonec potlačíme všechno individuální, diferentní aživotné. Josef de Vries říká ve svých Základních pojmech scholastiky, že abstrakce je podle Akvinského podřazena odlišení (distinctio) aodehrává se v myšlení jednoduché quiditas, čistého pojmového obsahu. Tehdy se v něčem složeném (coniunctum) myslí jedna část bez druhé, a to tak, že jejich společný výskyt není ani tvrzen, ani popírán. Mereologické zakouzlení tohoto pojetí abstrakce je očividné: abstrahovat neboli ve jménu celku nebrat ohled na části je možné především tam, kde ze dvou spojených prvků je uvažován jeden bez druhého, kde je tedy dovoleno myslet celek bez části.

Evropská kultura, věrna svým aristotelsko-tomistickým duchovním učitelům, rychle pochopila, že je to pravda jakožto zájem celku, která ji nabádá, aby pouštěla žilou částem: rozuměj, aby abstrahovala od druhých. Její dějiny, počínaje středověkými křížovými výpravami, ať již do nitra katolizované Evropy nebo za osvobozením svatého hrobu, až po novodobé civilizační, demokratizační ahumanizační výpravy za ekonomickým ziskem, stejně jako trestná tažení proti různým osám zla, jsou dějinami abstrakce od všeho mimoevropského a nekatolického: dějinami odnímání krve, které mnohdy nabývalo podobu až děsivě realistickou.

Evropa vystupuje z dějin neustále zaklesnuta v zápase s jinakostí kolem sebe i uvnitř sebe sama. Tento způsob existence podstupuje kvůli sobě a kvůli dějinám: Kvůli sobě proto, že pouze tak dokáže žít titánsky adospívat k sebevědomí, kvůli dějinám proto, že jsou to právě dějiny, které dodržují zákony, buď přirozené, nebo nadpřirozené. Evropské abstrahování od jinakosti není proto náhodný, vnějškový prvek, jenž by souvisel s praktickou mravní problematikou a byl diskutovatelný vrovině morální proměny, případně „převýchovy" člověka. Naopak, jde orys Evropy, který se nachází v nutném výkladovém vzorci evropanství, do nějž dorostl ze svých hlubokých metafyzických kořenů. Za evropským titanismem a ignorantstvím, jež dovolovalo krvavě abstrahovat od částí světa v zájmu evropsky modelovaného celku, stojí naše nejhlubší filozofická tradice, tradice metafyziky, pro niž bylo hračkou odvodit ze vždy pravdivého zobrazení skutečnosti také historické vysvětlení místa člověka, národů akultur ve skutečnosti. Myšlenka, že by existovalo něco, o čem bychom museli říci, že je to skutečné, a přitom by to nemělo účel vyjádřitelný historickým vysvětlením, je nepřípustná.

Svět filozoficky zdůvodněné ignorance byl plně funkční. Vše směřovalo k žádoucímu cíli, neseno nevyhnutelností dění, v němž se odhalovala pravda (nebo Pravda) dějin (nebo dějin Spásy). V kontrastu k ní pak byla zřejmá také nepravda, lež a špatnost, která je zaviněna neznalostí cílů nebo prostředků: míra špatnosti ve světě pak vždy ještě dokáže zdůvodnit, proč je zapotřebí člověka neustále vzdělávat ve znalosti pravdy. Pravda a lež se ale vždycky nacházely v ještě únosném, zvládnutelném poměru. Nestávalo se často, aby jedna přešla v druhou a zmatení bylo tak velké, že by nikdo nevěděl, koho chválit akoho hanět. Naopak, jak kdysi napsal Condorcet, chvála i hana mohly stále zůstávat projevy jedné a téže nevědomosti. Situace evropského kulturního titanismu a ignorance nikdy nedospěla tak daleko, aby bylo bezpodmínečně nutné začít užívat vlastní rozum.

Není nesnadné odhalit důvod, proč do evropské duchovně kulturní harmonie najednou vstoupily disharmonické tóny slova tolerance. Prvotním účelem tohoto výrazu totiž nebylo o mnoho víc než být dalším argumentem v boji o právo na pravdu. První myslitelé, kteří upozorňovali na nový vztahový modus (Erasmus Rotterdamský, Mikuláš Kusánský, Thomas Morus, Francis Bacon), ho užívali především v oblasti náboženství, zejména církevně-politických vztahů, kde se princip tolerance měl uplatnit nikoli formou vstřícnosti vůči životním formám jiných lidí, ale čistě formou trpělivého snášení faktu, že i jiní mají právo na pravdu. Tolerance tak v sobě mísí dva aspekty: pasivitu, s níž říká, že je zapotřebí trpělivě (toleranter) snášet, vydržet i přestát (tolero) jinou víru a jiné náboženské přesvědčení, neboť pouze vzájemná trpělivá (tolerans) snášenlivost (tolerantia) může učinit náš život obstojným a snesitelným (tolerabilis). A na straně druhé nesmírnou bojovnost, s níž zpoza hradeb vyžadovaného vzájemného snášení se (toleratio) lze kdykoli zaútočit, jestliže se vhodně pozmění poměr sil.

Tak se kdysi z trpěného a snášeného raného křesťanství (religio licita) stala konstantinovsky totálně nesnášenlivá církev, která ještě roku 1885 v encyklice Immortale Dei zavrhla jakoukoli možnost rovnoprávnosti ve víře (Lev XIII., známý „papež míru", nebyl autorem jen Aeterni patris nebo Rerum novarum, nýbrž také této encykliky, v níž doslova říká, že „církev nedovoluje přiznat různým formám víry stejné právo jako víře pravé"). A stejně tak se z pronásledovaných a netolerovaných protestantů posléze stali zapřisáhlí a netolerantní odpůrci judaismu: hned poté, co selhalo zamýšlené spojenectví s Židy, v něž vkládal Martin Luther velké naděje.

Tolerance, je-li pochopena jako prostá vzájemná snášenlivost, není princip, na němž by bylo možné stavět lidskou soupatřičnost. Náležet k sobě, patřit k sobě nejen v úzkých kruzích dobré vzájemné znalosti, ale ve velkých měřítcích globálního sounáležení, není možné jen na principu tolerování. Nejlépe dokážeme tolerovat to, k čemu nemusíme mít vůbec žádný vztah, protože to neznáme. Nejtolerantnější jsme ve chvíli, kdy můžeme být plně a zcela bez-ohlední, neboť není nic, co by nás vedlo k tomu, brát na něco zřetel. Vrcholnou formou tolerance je neznalá, abstrahující a pouze sebe sama si vědomá ignorance, z výšin jejíž morální nabubřelosti lze lhostejně přikývnout též existenci jiných.

Právě tak není tolerance nosný princip soupatřičnosti v té chvíli, kdy jakýkoli respekt není na místě, protože respektování jiného znamená popření sebe sama. Tak lze tolerovat životní formu drogově závislého člověka, například alkoholika, a je možné přistupovat k němu s rozumějící vstřícností. Nikdy však nelze tolerovat životní formu drogového dealera, který ovlivňuje školní mládež nebo přímo mé vlastní dítě, aby dosáhl svého výdělku. Obecně řečeno, diskusi o toleranci vtéto chvíli musí předcházet odpověď na otázku, co nastane, zvrhne-li se principiálně nedotknutelná diferentnost životních forem do nesmyslných hrůzností, které tak dobře poznal evropský novověk?

Tolerance jako respekt plynoucí z poznání druhého a z ochoty dostát druhému není slučitelná s tolerancí jakožto snášenlivostí. Hovořit o toleranci bez toho, že se jedná ovědomé a respektující úsilí o rozumění, znamená jenom dál prohlubovat krizi důvěry vevropanství. Dožaduje-li se kdo tolerance jako mravního principu, nežádá nic jiného než nové vrchnostenské posvěcení práva na pravdu, jež převyšuje právo osobnosti na přirozenost. Tolerantní osvícenství ztroskotalo již jednou, a právě jeho nezdar nám snad dal dostatek příležitostí, abychom si uvědomili, že přistupovat k jinakosti z hlediska trpělivě snášenlivé tolerance je iracionální. Není nic, co by nás opravňovalo kárat jinakost za její vlastní determinace, a přitom ji snášet, protože nic jiného ani dělat nemůžeme: a přesně to je obraz dnešní tolerance, jak ukazují kupříkladu vztahy průmyslově technologického Severu k zemím třetího a čtvrtého světa. Neopravňuje nás nic, vyjma tradice filozofického titanismu, s níž se domníváme být pány velkých historických fixních struktur, v jejichž rámci pak můžeme soudit, tolerovat nebo zavrhovat jednotlivé lidské skutky a hnutí mysli.

Měli bychom znovu rozvážit gesto tolerance. Výzva k nové rozvaze platí proto, že tolerance stále častěji postrádá obsah. Jak obsažné může být kupříkladu gesto projektanta katolizujícího globálního étosu H. Künga, jenž automaticky předpokládá, že se na straně světových náboženství, například islámu, nějak prakticky projevuje, že je „tolerován" Vatikánem? Má dnes vůbec někdo nějaký zájem na tom, aby byl tolerován evropskými církevními nebo školskými učenci? Jejich tolerance je gesto mocných, kteří ztratili svou moc a nyní s úžasem zjišťují, že svět se nevykolejil.

Právě tak ale tolerance vyžaduje nové zamyšlení i tehdy, když se stává součástí živých mezikulturních vztahů. Globální hegemonie amerického typu politické a hospodářské demokracie mohla vyrůst právě na principu tolerance. Objeví-li se na světě jakákoli hegemonie kohokoli, něco není v pořádku. V tomto případě není něco v pořádku s jejím ústředním principem, s tím, co se konvenčně označuje tolerancí. Jestliže se chceme zbavit jakékoli hegemonie, musíme být alespoň dočasně a alespoň v jistém směru výrazně netolerantní. Zřejmě by bylo oprávněné říci, že jediným možným postojem vůči hegemonii je nesnášenlivost. Bludný kruh, který zde vyvstává, nemá řešení v dodatečných posunech avýznamových úpravách slova tolerance. Každý další krok v tomto směru povede jen hlouběji do nitra labyrintu. Tolerance spíše žádá řešení podobné tomu, jakého se dostalo příslovečnému gordickému uzlu. Problém je pouze v tom, zda k němu filozofie najde kompetenci a odvahu.

Závěrem

Začátkem února roku 2002 probíhalo v newyorském hotelu Waldorf Astoria Světové ekonomické fórum, jehož účastníky střežilo tři tisíce pět set policistů. Paralelně probíhalo jednání ekonomicky nejslabších zemí v brazilském Porto Alegre, jehož účastníci se obešli bez armády strážců. Nebyla to dvě jednání, jedno bohatých, druhé chudých. Bylo to jediné ekonomické fórum reálného světového hospodářství; v New Yorku hovořili reální ekonomové, v Porto Alegre ti, kteří sklízejí plody ekonomické reality. Zatímco v New Yorku vířily zmínky o vzájemné toleranci, v Porto Alegre nebyl vůbec ke slovu připuštěn belgický předseda vlády Guy Verhofstadt. Je příliš neoliberální, znělo odůvodnění. Otupující arogance výzev k toleranci chudých proti neústupné a nebezpečné ignoranci kritiků bohatých. Bere vůbec někdo někoho vážně?

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker