:: REDAKCE
:: REDAKČNÍ RADA
:: PŘIPRAVUJEME
:: KONTAKT
:: ODKAZY
:: PODĚKOVÁNÍ
:: INFORMACE PRO AUTORY
:: COPYRIGHT












|

 Karel Poláček veřejný i soukromý
(Spisů Karla Poláčka svazek dvacátý a poslední)
Karel Poláček: Úvahy, Korespondence, Deník z roku 1943.
Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2001.
Právě po deseti letech se uzavřel statečný a velkolepý projekt
Nakladatelství Franze Kafky, Spisy Karla Poláčka. Podařilo se
jím textově sjednotit a za finanční podpory dvou trvalých a
několika příležitostných sponzorů v relativní úplnosti korunovat
snahu o uspořádání a vydání Poláčkova literárního a publicistického
díla vrozsahu dosud nebývalém. Sám prostý fakt existence sebraných
či podobně koncipovaných spisů kteréhokoliv autora ovšem ještě
nezaručuje jeho přijetí jako živoucího dědictví či snad dokonce
garanci pozice klasika. Zde se však dál postup naprosto opačný:
byl tu zcela totiž nepochybně klasik a bylo tu rovněž
mimo jakoukoliv pochybnost významné slovesné dílo. Šlo
tudíž jen o zapravení starého dluhu.
Vysoké pořadové číslo svazku i jeho různorodý obsah by mohly
svádět k neodůvodněnému soudu, že jde o pouhé marginálie, což
neodpovídá ani skutečnosti, ani významu otištěných textů pro
poznání Poláčkova díla aosobnosti. Svazek je sice souborem tří
kvalitativně rozdílných textových celků, avšak je koncipován
promyšleně. Tituly jednotlivých oddílů vycházejí z potřeby explicitní,
čtenářsky srozumitelné charakteristiky jejich obsahu. Oddíl
první, Úvahy, sestává z publicistických textů určených veřejnosti,
causerií, fejetonů, statí a esejistiky, interviewů a odpovědí
v anketách, obsahu autobiografického, kulturního, aktuálně společensko-politického
i reflexí umělecké praxe atd. Časově zahrnuje období od počátků
Poláčkovy novinářské praxe (kritika první české, ještě němé
filmové detektivky Otrávené světlo; Lidové noviny,
3. 11. 1921; zde na s. 79) až po její závěr, stať „Věk
rychlosti a jiných věcí", uveřejněnou ve dvou pokračováních
v Přítomnosti v lednu roku 1939 (zde na s. 135146),
aponěkud zasutou vzpomínku „Pes Karla Čapka" (s. 146148),
zapsanou do soukromé pamětní knihy Heleny Čapkové-Palivcové
po smrti jejího bratra. V obou oddílech následujících, primárně
neveřejné povahy, Korespondenci aDeníku z roku 1943, se shromáždily
většinou sice již známé, ale také některé prvně uveřejněné texty
z Poláčkovy pozůstalosti, jež s minimální měrou stylizace či
vůbec nestylizovaně znamenají zostření kontur obrazu Poláčkovy
osobnosti zejména v jejím nejvlastnějším privátním zázemí. Jejich
časové rozpětí je přirozeně širší a bohužel ke škodě věci i
značně nerovnoměrně rozložené. Poměrně dobře informují o okolnostech
Poláčkova rozvodu smanželkou Adélou, o jeho citovém vztahu kDoře
Vaňákové i k dceři Jiřině, jakož i o jeho poměru k Batěrce,
tj. knevlastní matce Emilii (18721942), a k některým sourozencům,
především k Milánovi. Podává také dost podrobné zprávy o Poláčkových
pracovních aktivitách a jeho autentické záznamy z cest, jež
už s Davidovou hvězdou na prsou podnikal ve službách
Rady židovských starších za katalogizováním knih zknihoven židovských
náboženských obcí. Tituly jednotlivých oddílů souboru se také
ve své prvoplánové sdělnosti nakonec sešly v titulu společném.
Četba tohoto posledního z řady Poláčkových Spisů bude nejspíš
otázkou stavovské důslednosti, literární gurmanderie, nebo naopak
senzacechtivosti: je věcí stavovské cti znát jej, těší začítat
se do moudrých úvah o životě aumění, ale ducha ustrojení celkem
jiného dokážou neodolatelně přitahovat všeliká soukromá hnutí
psýchy i rozličné sklony a záliby, aby je pak bylo možno užít
tu jako záštity, tu jako klacku v boji proti všemu a všem a
za všelikých okolností. Tomu ovšem zabránit nelze.
Úvahy nad Poláčkovým dílem jaksi samy ze sebe produkují úvahy
nad pojmy maloměšťák a maloměšťáctví. Je zřejmé
či alespoň intuitivně uchopitelné, co je jimi myšleno, a přesto
jako by se zdálo, že jde o pojem přežitý, pojem, jehož
starobnou vetchost už ani není cítit, protože už dávno docela
vyčpěla. Že by spor okozí chlup? Nikoliv. Pouhé zamyšlení nad
legitimitou jednoho pojmu. Existuje vůbec maloměsto ve smyslu
jakéhosi vzorce organizace společenské existence individua?
A existuje jeho produkt, maloměšťák, nositel typických vlastností
svého prostředí, jež ho neopakovatelně profilují, a tak kvalifikují
k danému jedinečnému typu? Kudy vede společná hranice mezi maloměstem
a tím, co je v dnešní společnosti křivé či alespoň pokřivené?
Zdá se, že termíny maloměšťák a maloměšťáctví je nutno používat
svrchovaně obezřetně a s výslovným odkazem na jejich historickou
opodstatněnost v jiném kulturněhistorickém kontextu. Ten je
však dnes definitivně ten tam, tudíž nezbývá, než je odložit
a postavit do muzea mezi ostatní málo účinné strašáky. Kdyby
totiž Poláčkovo literární a publicistické dílo bylo neseno pouhou
snahou o společenskou satiru úzce partikulární, kdyby se totiž
jeho satira obracela proti maloměstskému obyvatelstvu, nestálo
by jeho dílo vůbec jen za řeč. Neboť, medle, co je maloměšťáckého
např. na bohorovnosti a pýše mládí? „O mladých lidech, kteří
složili maturitu, říká se, že mají svět otevřený. Takovým jinochům
s otevřeným světem jest přemýšleti, na který obor se vrhnou.
A tu počínají si tímto způsobem: nezkoumají, k čemu by se svými
schopnostmi hodili, ale rozhlédnou se kolem dokola auvažují,
která fakulta je nejméně přeplněna a kde by byly nejlepší existenční
vyhlídky. I naslouchají varovným hlasům svých příbuzných aznámých;
a posléze rozhodnou se pro onen obor, o kterém slyšeli nejméně
chmurná proroctví. Tak se stává, že jednotlivé fakulty jsou
přeplněny; a že je naplnili lidé, kteří by se hodili kjinému
zaměstnání. Výsledek je, že ze škol vychází síla lidí prostředních
a bezbarvých." (s.30)
Je potřebí vážně se zamyslet, kam až sahá tendenční kritika
starého rakušáckého a prvorepublikového tzv. maloměšťáctví,
a odkud vyšlehuje mnohem palčivější a především mnohem trvalejší
plamen satiry nadčasové. Ano, Poláček se sice pohybuje v prostředí,
jež dokonale zná. Tato dokonalá znalost se však záhy vymaňuje
z původní své uzavřenosti vomezeném a mělkém prostředí, aby
pohledem do bezedné hlubiny propasti hlouposti, zla, zášti apod.
o to věrněji sloužila cílům mnohem vyšším.
Petr Hora
|
NOVINKY
Aluze 3/2016
Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.
Večer Aluze v Knihovně Václava Havla
V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.
Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1
Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.
Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.
Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa
|