Karel Poláček veřejný i soukromý
(Spisů Karla Poláčka svazek dvacátý a poslední)

Karel Poláček: Úvahy, Korespondence, Deník z roku 1943.

Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2001.

Právě po deseti letech se uzavřel statečný a velkolepý projekt Nakladatelství Franze Kafky, Spisy Karla Poláčka. Podařilo se jím textově sjednotit a za finanční podpory dvou trvalých a několika příležitostných sponzorů v relativní úplnosti korunovat snahu o uspořádání a vydání Poláčkova literárního a publicistického díla vrozsahu dosud nebývalém. Sám prostý fakt existence sebraných či podobně koncipovaných spisů kteréhokoliv autora ovšem ještě nezaručuje jeho přijetí jako živoucího dědictví či snad dokonce garanci pozice klasika. Zde se však dál postup naprosto opačný: byl tu zcela totiž nepochybně klasik a bylo tu — rovněž mimo jakoukoliv pochybnost — významné slovesné dílo. Šlo tudíž jen o zapravení starého dluhu.

Vysoké pořadové číslo svazku i jeho různorodý obsah by mohly svádět k neodůvodněnému soudu, že jde o pouhé marginálie, což neodpovídá ani skutečnosti, ani významu otištěných textů pro poznání Poláčkova díla aosobnosti. Svazek je sice souborem tří kvalitativně rozdílných textových celků, avšak je koncipován promyšleně. Tituly jednotlivých oddílů vycházejí z potřeby explicitní, čtenářsky srozumitelné charakteristiky jejich obsahu. Oddíl první, Úvahy, sestává z publicistických textů určených veřejnosti, causerií, fejetonů, statí a esejistiky, interviewů a odpovědí v anketách, obsahu autobiografického, kulturního, aktuálně společensko-politického i reflexí umělecké praxe atd. Časově zahrnuje období od počátků Poláčkovy novinářské praxe (kritika první české, ještě němé filmové detektivky Otrávené světlo; Lidové noviny, 3. 11. 1921; zde na s. 7—9) až po její závěr, stať „Věk rychlosti — a jiných věcí", uveřejněnou ve dvou pokračováních v Přítomnosti v lednu roku 1939 (zde na s. 135—146), aponěkud zasutou vzpomínku „Pes Karla Čapka" (s. 146—148), zapsanou do soukromé pamětní knihy Heleny Čapkové-Palivcové po smrti jejího bratra. V obou oddílech následujících, primárně neveřejné povahy, Korespondenci aDeníku z roku 1943, se shromáždily většinou sice již známé, ale také některé prvně uveřejněné texty z Poláčkovy pozůstalosti, jež s minimální měrou stylizace či vůbec nestylizovaně znamenají zostření kontur obrazu Poláčkovy osobnosti zejména v jejím nejvlastnějším privátním zázemí. Jejich časové rozpětí je přirozeně širší a bohužel ke škodě věci i značně nerovnoměrně rozložené. Poměrně dobře informují o okolnostech Poláčkova rozvodu smanželkou Adélou, o jeho citovém vztahu kDoře Vaňákové i k dceři Jiřině, jakož i o jeho poměru k Batěrce, tj. knevlastní matce Emilii (1872—1942), a k některým sourozencům, především k Milánovi. Podává také dost podrobné zprávy o Poláčkových pracovních aktivitách a jeho autentické záznamy z cest, jež — už s Davidovou hvězdou na prsou — podnikal ve službách Rady židovských starších za katalogizováním knih zknihoven židovských náboženských obcí. Tituly jednotlivých oddílů souboru se také ve své prvoplánové sdělnosti nakonec sešly v titulu společném.

Četba tohoto posledního z řady Poláčkových Spisů bude nejspíš otázkou stavovské důslednosti, literární gurmanderie, nebo naopak senzacechtivosti: je věcí stavovské cti znát jej, těší začítat se do moudrých úvah o životě aumění, ale ducha ustrojení celkem jiného dokážou neodolatelně přitahovat všeliká soukromá hnutí psýchy i rozličné sklony a záliby, aby je pak bylo možno užít tu jako záštity, tu jako klacku v boji proti všemu a všem a za všelikých okolností. Tomu ovšem zabránit nelze.

Úvahy nad Poláčkovým dílem jaksi samy ze sebe produkují úvahy nad pojmy maloměšťák a maloměšťáctví. Je zřejmé či alespoň intuitivně uchopitelné, co je jimi myšleno, a přesto — jako by se zdálo, že jde o pojem přežitý, pojem, jehož starobnou vetchost už ani není cítit, protože už dávno docela vyčpěla. Že by spor okozí chlup? Nikoliv. Pouhé zamyšlení nad legitimitou jednoho pojmu. Existuje vůbec maloměsto ve smyslu jakéhosi vzorce organizace společenské existence individua? A existuje jeho produkt, maloměšťák, nositel typických vlastností svého prostředí, jež ho neopakovatelně profilují, a tak kvalifikují k danému jedinečnému typu? Kudy vede společná hranice mezi maloměstem a tím, co je v dnešní společnosti křivé či alespoň pokřivené? Zdá se, že termíny maloměšťák a maloměšťáctví je nutno používat svrchovaně obezřetně a s výslovným odkazem na jejich historickou opodstatněnost v jiném kulturněhistorickém kontextu. Ten je však dnes definitivně ten tam, tudíž nezbývá, než je odložit a postavit do muzea mezi ostatní málo účinné strašáky. Kdyby totiž Poláčkovo literární a publicistické dílo bylo neseno pouhou snahou o společenskou satiru úzce partikulární, kdyby se totiž jeho satira obracela proti maloměstskému obyvatelstvu, nestálo by jeho dílo vůbec jen za řeč. Neboť, medle, co je maloměšťáckého např. na bohorovnosti a pýše mládí? „O mladých lidech, kteří složili maturitu, říká se, že mají svět otevřený. Takovým jinochům s otevřeným světem jest přemýšleti, na který obor se vrhnou. A tu počínají si tímto způsobem: nezkoumají, k čemu by se svými schopnostmi hodili, ale rozhlédnou se kolem dokola auvažují, která fakulta je nejméně přeplněna a kde by byly nejlepší existenční vyhlídky. I naslouchají varovným hlasům svých příbuzných aznámých; a posléze rozhodnou se pro onen obor, o kterém slyšeli nejméně chmurná proroctví. Tak se stává, že jednotlivé fakulty jsou přeplněny; a že je naplnili lidé, kteří by se hodili kjinému zaměstnání. Výsledek je, že ze škol vychází síla lidí prostředních a bezbarvých." (s.30)

Je potřebí vážně se zamyslet, kam až sahá tendenční kritika starého rakušáckého a prvorepublikového tzv. maloměšťáctví, a odkud vyšlehuje mnohem palčivější a především mnohem trvalejší plamen satiry nadčasové. Ano, Poláček se sice pohybuje v prostředí, jež dokonale zná. Tato dokonalá znalost se však záhy vymaňuje z původní své uzavřenosti vomezeném a mělkém prostředí, aby pohledem do bezedné hlubiny propasti hlouposti, zla, zášti apod. o to věrněji sloužila cílům mnohem vyšším.

Petr Hora