Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

V zajetí vyprázdněného času

Andrzej Stasiuk: Haličské povídky.

Přeložila Jolanta Kamiňska. Olomouc, Periplum 2001.


Andrzej Stasiuk (1960) patří v Polsku spolu s Olgou Tokarczukovou, Marcinem Świetlickým, Jackem Podsiad³em k „mladší generaci autorů, která byla v devadesátých letech označována jako ,generace třicátníků‘. Tito autoři […] vytvořili alternativu k ,příliš literární‘ literatuře osmdesátých let." Vedle povídek Stasiuk publikoval i básně a eseje. Haličské povídky, které v překladu Jolanty Kamiňské vydalo vloni na podzim nakladatelství Periplum, jsou první Stasiukovou knihou přeloženou do češtiny (původně vyšly v roce 1992).

Soubor obsahuje patnáct kratších povídek, které do sebe postupně zapadají jako kameny mozaiky a skládají — v druhém plánu — obraz života vesnice ¯³obiska a okolního kraje kdesi v jihovýchodním Polsku v devadesátých letech 20. století. Středem povídky je většinou jedna postava, jejíž příběh vypravěč podává (dá-li se vždy mluvit o příběhu, protože někdy to bývá jen jakési samovolné krouživé plynutí odnikud nikam, možná by často bylo lépe mluvit o charakteristice, která zpravidla překračuje postavu směrem k výpovědi s obecnější platností). Na vedlejší postavy, míhající se přitom kolem, často dojde v některém z dalších textů — výraznější události tak bývají osvětleny z více perspektiv. Jednoduché názvy povídek pak tvoří jména postav: „Juzek", „Vladek", „Kovář Kruk", „Janek", „Kościejny", „Lewandowski" atd. Proti těmto „osobním" textům stojí povídky „Místo", „Hospoda", „Noc", „Noc druhá", „Zpověď" a „Konec". Ale ani v případě „Místa" a „Hospody" nejde tak docela o protiklad, protože v pohanském světě ¯³obisek hraje genius loci významnou úlohu. A stejně tak noc je něčím víc než jen časem od setmění do svítání, je to zároveň temná síla narušující koloběh denního žití, odkrývající vše, co za dne zůstává neprodyšně uzavřeno uvnitř každého člověka, tak, že o tom ani on sám často neví. Tyto „neosobní" texty, které jsou celkem pravidelně rozloženy v rámci knihy, nabízejí souhrnnější a neosobní pohled na zvláštní auzavřený svět, o kterém Haličské povídky vyprávějí. Uzavřený ne snad ani z vlastní vůle, ale proto, že se jedná o okraj, kde se spíš živoří než žije, kam vnější intervence doléhají zřídka a tlumeně a často zvláštně deformovaně. Jakousi intervencí je ovšem i přítomnost vypravěče, který má sice k tomuto světu blízko, ale je jiný: je to intelektuál, který je fascinovaný životem zbaveným veškerého pozlátka, odhaleným na kost, ale který ustavičně odbíhá k filozofujícím úvahám prozrazujícím erudici i kulturní zázemí pocházející nutně odjinud.

Vypravěč se ve většině povídek vmísí mezi postavy: potkává opakovaně Juzka a poslouchá ho v hospodě u lahve kořalky; sedí vedle Lewandowského v autobusu a navštíví ho v jeho domě; na mýtině, kde stával starý dřevěný chrám, než ho památkáři rozebrali a odvezli do muzea (nebo snad skanzenu), ale který jako by tu pořád stál, nedotčený tím podivným zásahem z jiného světa, potkává turistu (jenž jako vetřelec ční v jinak uzavřeném světě knihy — a na principu kontrastu demonstruje zvláštnost, uzavřenost a obtížnou pochopitelnost tohoto světa) a mezi několika odpověďmi na jeho otázky se pokouší ve fantazii „rekonstruovat" dávnou výstavbu chrámu, „cerkve", vybavuje si své vlastní vzpomínky na cerkev i to, co mu o ní lidé při různých příležitostech řekli. A (chybějící) chrám je tu hlavní postavou, dovídáme se oněm z vypravěčových osobních vzpomínek a představ, tak jako v jiných povídkách o osobách, které zabydlují svět knihy. Někdy jako vševědoucí vypravěč stojí i mimo rovinu postav, vypůjčuje si perspektivu některé znich a zdá se, že fabuluje, dotváří „vyslechnuté" příběhy nebo se nechá unášet vlastní fantazií. Slouží mu k tomu třeba duch sebevraha Kościejného, který bloudí po ¯³obiscích a pozoruje zdejší život z oné „noční" stránky. Vzhledem k jednotné koncepci knihy, k ucelenému obrazu, který povídky skládají, předpokládáme, že vypravěč (tlumočník) je v jednotlivých textech týž. Nevíme o něm jako o postavě ovšem skoro nic, stojí v pozadí, jen zprostředkovává, naslouchá, pozoruje. A když se výjimečně v textu objeví něco, co se ho týká, působí to spíš jako rušivý prvek (informace, že zapadl v závějích se svým vozem — s pohonem všech čtyř kol, což je trochu nemístný údaj; méně rušivý je jeho „dialog" v autobusu s opilým Lewandowským o názvech stanic ve Varšavě).

Stasiuk je skvělý stylista. Texty jsou velmi hutné, na malém prostoru se mísí zachycení zoufalé bídy a bezvýchodnosti, surovosti života v polské Haliči na konci minulého století s přesně vyváženými lyrickými partiemi; to vše doplňují filozofující esejistické pasáže (či jen stručné charakterizující prostřihy), vlastně plynulá pokračování popisu a charakteristiky v rozvinutější, stále však silně lyrizované formě, směřující k určitému zobecnění. Metafory a přirovnání jsou funkční a vytvořené pro potřebu právě toho místa, v němž se s nimi setkáváme. Velká část se jich sdružuje kolem několika základních motivů, jako je motiv cesty, který je spojen s významy odcházení, úniku („šedá jizva cesty roztínala údolí na poloviny", „bílá svíjející se pěšina", „cesta […] vypadala jako vyschlá řeka"), motiv domu („pár baráků — lišejnatých aubohých, uvězněných na cestě nikam, těžkých bárek znehybnělých na obrovské bílé vlně", „jeho dům […] byl dlouhý, šedohnědý, připomínal hranatou rybu") nebo — především — motiv, či spíše už téma času, s nímž samozřejmě úzce souvisejí významy pohybu, změny. Téma času prosvítá skrze text skoro neustále, často se o něm mluví explicitně, ale ještě častěji se na něj odkazuje nepřímo, prostřednictvím obrazů a metafor, ale třeba itempa vyprávění („v šest večer se vesmír svíjí v popelníku jako had požírající vlastní ocas" „pobudové a občané postávají nebo slídí po okolí jako rychlé vteřiny" „náves připomínala vodní hodiny" „z papírového sáčku vytékal zaschlý pramínek cukru" „čas je šedý a má podobu ptáka s průhledným tělem: jedno mávnutí křídel a přichází soumrak" „Jeho podražené podpatky klapaly jako hodiny ponořené do věčnosti." „Duše se jako ryby vznášejí v černé vodě, stojí v zátočinách temných hodin jako štika číhající na kořist. Ale nic nepřiplouvá, nic kromě uplynulých dnů, těch zrcadel dnů, které mají teprve přijít."). Toto soustředění podstatné části metaforiky do základních významových okruhů samozřejmě jednoznačně signalizuje důraz kladený na příslušná témata.

V rámci kompozice povídek jsou silně zatíženy princip kontrastu, opakování motivů a různé paralelismy — které opět můžeme vidět v souvislosti s tématem času, opakování, bezvýchodnosti. (Prokomponovanost je zřejmá i na celku knihy — zmínili jsme prokládání „osobních" textů „neosobními", tedy střídání pohledu „do hloubky" a „do šířky", dále je zřetelný např. postupný přechod od textů spíše charakterizujících k textům zachycujícím dramatické události.) Následující ukázka demonstruje velkou část z toho, co jsme právě zmiňovali, a zároveň dokládá úzkou vzájemnou souvislost všech těchto prvků výstavby textu stejně jako to, že Stasiukovi k jejich rozvinutí často stačí i minimální prostor:

„Kościejny vypadal jako každý druhý, připomínal trochu strašáka na vrabce, který utekl ze zahrady. Přesně takhle vypadají hubení čtyřicátníci, co chodí v montérkách. Čas pomalu stírá jejich rysy, a teprve když se s ním smíří, ve stáří, získají své neopakovatelné tváře nazpět. Možná proto, aby je smrt snadněji rozlišila.

Ale on na smrt nemyslel. Byl plně zaujat životem. Krátkými rychlými pohyby odděloval hlavu od těla. Poblíž se motali dva psi. Potom jel špičkou nože po břiše a po nohách, a kůže se stahovala jako punčocha. Pára se mísila se studeným, ranním vzduchem. Už bylo po všem — kůže, maso, vnitřnosti, všechno od sebe správně odděleno. Jednoduchá a precizní analýza bytí.

,Mám ti ji rozčtvrtit?‘ zeptal se Kościejny." (s. 38)

Svět ¯³obisek, který Stasiuk líčí ve své knize, je zvláštně vytržený a tápající v prázdnotě, po pádu komunismu a zemědělských družstev, která zajišťovala obživu a udržovala zde život zvenku, ale vlastně mimo nastupující (globalizovaný) kapitalismus a demokracii. Z nového systému sem cize doléhá jen to nejpovrchnější — nevkusné laciné barevné zboží z tržnic, videopřehrávače s pornofilmy a Nirvana s Nickem Cavem na vlnách rádia. Jako by se zadrhl moment přechodu a všechno tu uvázlo v podivné smyčce, bez směřování, smyslu, zacílení: zbývá jen neustále uplývající přítomnost, čas, který drolí minulé, ale neutváří nové. V této vykloubenosti času, který tím, že směřuje odněkud někam, od starého k novému, dává smysl (zjednodušeně bychom ho mohli označit třeba jako čas „historický" — s tím, že „historií" by mohl být jakýkoli sled „událostí", které by znamenaly konstrukci něčeho nového, nebo např. i křesťanský model spásy), dochází k absurdnímu střetu odpadků moderní konzumní civilizace s prvky ještě pohanskými. Toto „pohanské" ovšem asi nesouvisí s tradicí jako s kulturní hodnotou, protože žádná taková hodnota zde nemůže odolat erozivnímu náporu vyprazdňujícího času, který nastoupil na místo onoho smysluplného, ale jako by bylo spíš jen zákonitým vyústěním bídy — stejně jako třeba „tradiční" pašování a alkohol. Mše svatá pro někoho stále plní funkci očistného a svátečního rituálu, ale není jasné, nakolik je jí ještě vlastní skutečně křesťanský obsah. Jeden kostel rozebrali a odvezli, další se rozpadá, a i ten, který zatím funguje, stěží odolává náporu času. Kněz, který tu na přání nevěřícího policisty slouží zádušní mši za vraha asebevraha Kościejného, je ale jedním z mála těch, kteří si dokážou alespoň v hrubých obrysech formulovat touhu vymknout se onomu destruktivnímu času: zdá se mu, že jednou se mu ve stavu připomínajícím spánek takový únik téměř podařil, ale nedokáže už ten stav vrátit. Čas se tu trochu podobá schopenhauerovskému principu vůle: je univerzálním, negativním, slepým principem vlekoucím nekompromisně všechno s sebou.

Téma času je klíčové v celé knize, je přítomno v desítkách nápaditých metafor, je látkou samotného vyprávění i prakticky veškerých úvah. Čas je nahlížen v mnoha podobách: jako cyklické ustavičné opakování (ročních dob, ale spíš rození dětí, umírání, noci a dne, dřiny a pití), jako neustávající unášející proud odnikud nikam, ale především jako destruující a vyprazdňující síla, jíž se nedaří vyklouznout — a jejíž zrušení by snad jedině mohlo znamenat něco jako spásu. Je čímsi téměř fyzickým, smyslově zakusitelným jako vodní proud nebo vítr. I ve chvílích úplného strnutí se ze starých trámů a soch v kostele sype pramínek jemných pilin od červotoče, odhalený slunečním paprskem.

Stasiukův styl mi připomněl povídky Isaaka Babela, především Rudou jízdu (odehrávající se mimochodem také v Haliči). Také Stasiukovy povídky jsou třeskutou směsí syrovosti, krutosti, beznaděje a prázdnoty a podmanivé lyriky, které se kříží na malé ploše a vzájemně násobí své účinky. Podobně jako Babel Stasiuk vypráví a vyprávěné explicitně nehodnotí z nadřazené pozice někoho, kdo předem ví, co je a co není správné. Síla jeho krátkých próz spočívá do značné míry v tom, že zdánlivě věcně popisuje, konstatuje děje, které se v našich očích vzpírají pouhému popisu, cítíme potřebu hodnotit popisované a vymezit se vůči němu, protože se neumíme snadno smířit s obrazem tak obnaženého člověka, společnosti, morálky. Nutně jsme (více či méně) zatíženi „kulturními" dogmaty přípustného, představou důstojnosti člověka, který je kultivovaný, žije bohatým vnitřním životem a respektuje svým jednáním pevně fixované, „absolutní" systémy norem a hodnot — atady autor prezentuje úplně odlišný svět, který se navíc podle všeho nachází velice blízko. Postavy z knihy jsou nám něčím nepříjemně podobné, jen zvláštně obnažené na dřeň. AStasiuk neposkytuje úlevu distance spočívající v jednoznačném hodnocení dobrý/zlý. Člověk a základní hodnoty se tu vyjevují v situaci, která „uzávorkuje" mnohem víc, než nám může být příjemné. Mnozí by možná jen neradi připouštěli, že by s takovými hrdiny mohli mít něco velmi důležitého společného. Že by snad bylo možné obnažit tak hluboko i je.

Podobně jako u Babela (který ovšem dokumentuje válečnou situaci, ještě mnohonásobně víc vyostřenou) se tu k sobě přibližují život a smrt, jako by se rozpíjela zoufale zvýrazňovaná hranice mezi nimi. Ztráta života — bez víry ve spásu a bez humanistické rétoriky — přestává být vnímána jako něco obecně závažného, co si vynucuje pietu aúctu; způsob smrti je vždy více či méně trapný a hloupý. Klade se tu základní otázka hodnoty lidského života vůbec — a tím, jak bídný je prezentovaný život i jak málo stačí k jeho ztrátě, jsou podrobovány skeptickému zkoumání základní morální a hodnotové teze moderní západní civilizace: absolutní hodnota každého individuálního života, jeho důstojnost. Stasiuk se ptá, jestli i v této nudě, bídě azoufalství, ale také v zajetí vyprázdněné špíny doléhající konzumní společnosti ještě pořád můžeme o nějakých takových hodnotách mluvit. Odpověď, kterou Haličské povídky nabízejí, je podle mého názoru kladná: i lidé z okraje, trestaní, vrazi, opilci a sedření ubožáci v sobě nesou něco, co musíme respektovat, co nám nedovoluje opovrhovat jimi. A dokonce možná jsou v této krajnosti, nudě i beznaději někdy „lidštější" než mnozí kultivovaní, zabezpečení, uměření. Třeba proto, že jsou mnohem přímější motivace jejich jednání.

(Tuto naléhavost a „tvrdost" knihy oslabuje až přízrak Kościejného, který po smrti obchází ¯³obiska a zjevuje se dokonce některým postavám ve druhé části Haličských povídek. Představuje prvek nadpřirozeného, pohádkového, snad pro uspokojení jakési potřeby rozhřešení a mytizace. S ním vstupuje „literárnost", proti níž se údajně Stasiukova generace chtěla vymezovat — o Haličských povídkách se psalo v souvislosti s magickým realismem; odtud je svět knihy náhle uchopitelnější. Je to prvek poskytující úlevu a odstup a posunující svět, který je nepříjemně osobní a blízký, do sféry „exotična". A proto bych ho chápal jako slabý článek Stasiukovy knihy.)

Andrzej Stasiuk v rozhovoru pro MF Dnes („Píšu zvědav, co mě na konci čeká", 11. 3. 2002) zdůraznil, že nepíše o lidech z okraje, ale o velké většině polské společnosti. Platí to samozřejmě nejen pro Polsko. Jednak obraz ubohého života na opuštěném haličském venkově nemusí být někdy příliš vzdálený podobě života jinde (naopak, je docela povědomý), a hlavně problémy, které se tu řeší, jsou obecně lidské problémy. Vzhledem k tomu vůbec nerozumím hodnocení Veroniky Forkové, která v závěru své recenze („Temná a nudná Halič", Literární noviny 49/2001) o Haličských povídkách říká, že kniha je nakonec nudná — protože autor nezvládl obtížný úkol prezentovat (haličskou) nudu zábavně. Poslední, co jsem i při opakované četbě knihy cítil, byla nuda. Naopak naprosto rozumím Emilu Haklovi („Haličské povídky", Tvar 4/2002), který nechtěl rozmělňovat vynikající Stasiukovu knihu hloupými recenzentskými duchaplnostmi, protože nic takového si nezaslouží. Elegantní Haklův únik bohužel nelze opakovat.

Dobrá zpráva na závěr: překladatelka Jolanta Kamiňska a nakladatelství Periplum údajně chystají české vydání další Stasiukovy knihy. Doporučoval bych ovšem pro příště vypustit nebo alespoň výrazně omezit poznámkový aparát, dost kuriózní a místy i roztomilý. Nějakou encyklopedii se jmény Gomu³ka a Gierek si v případě potřeby snad každý obstará (možná právě tu, ze které nejspíš překladatelka pracně opsala obsáhlá a vyčerpávající hesla) — ale nemyslím, že by to bylo pro porozumění textu třeba; kdo zná značku cigaret Mars, i bez poznámek rozumí „populárkám", kdo ne, nepochopí možná úplně ani poznámku.

 

Jiří Chocholoušek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker