Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Analýza naší moderní
národní mytologie

Jan Tesař: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky.

Praha, Prostor 2000.


V našich dějinách se s jistou pravidelností objevuje příznačný úkaz: snaha omluvit vlastní selhání cizím zaviněním. S tím je úzce spojena i neschopnost přiznat si dřívější chyby, která se poslední dobou stává čím dál tím aktuálnější (a nepříjemnější, jsou-li nám tyto chyby ještě zvenčí připomínány). Pronikavou analýzu tohoto charakteristického znaku naší národní psychiky, velkého problému malého národa, podává rozborem jednoho takového případu historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky.

Jádrem Tesařovy knihy je dosud nepublikovaná studie „Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů", kterou autor dokončil v roce 1989 bez ambicí na zveřejnění, pouze pro osobní vyrovnání s tímto problémem. Tato klíčová stať je doplněna cyklem kratších textů nazvaným „Vlastenci a bojovníci", který vycházel postupně v týdeníku Listy (nástupci Literárních novin) vroce 1969 a zůstal nedokončený — 15. 5. 1969 bylo vydávání Listů zastaveno. Jeho tématem je především doba počátku okupace a situace českých protektorátních úřadů, problém morálního dilematu jejich úředníků, otázka jejich takzvané „morální oběti". Kniha obsahuje ještě dva kratší texty, „Patnáctý březen v českých dějinách" a „Emanuel Moravec aneb logika realismu", které byly publikovány v roce 1969 v revui Dějiny a současnost.

Nejzajímavější na celé knize je patrně úhel pohledu. Srovnáváním pramenů (víceméně statistických údajů či konkrétních úředních Čech, nebo se postupně stahovat na východ a pak se, s podporou spojenců, pokusit oprotiútok), a už vůbec ne taková, která by počítala i s možností, že hrozba přijde z jiné strany než ze Západu, z Německa (například z Rakouska Německem obsazeného).

Další problematickou linií interpretace je téma „zrady mocností". Toto klišé je klíčovým bodem všech dosavadních výkladů, bez ohledu na to, z které strany pocházejí. Tesař ale vysvětluje, že v tomto ohledu šlo spíš oselhání československé diplomacie v psychologické válce o mínění světové veřejnosti, kdy se Hitlerovým vyjednavačům podařilo zvítězit na celé čáře a přesvědčit svět, že jemu jde o zachování míru i za cenu kompromisů a že Beneš se snaží rozpoutat válku. Snažili se vůbec čeští diplomaté argumentovat tím, že by to byla válka za demokratické svobody a lidská práva proti totalitnímu fašistickému režimu, a nikoli válka o sporná území, válka způsobená problémem národnostní menšiny?

Třetím bodem, v němž Tesař odhaluje vykonstruovanost tradičních interpretací tohoto období, vypracovaných českými historiky, je heslo: „Národ se chtěl bránit." Tradiční interpretace (čerpající převážně z memoárové literatury a dobového tisku) vykládají tento stav, tuto pozici jako projev „morální síly národa", kterému zrada cizích mocností ivlastních představitelů takzvaně „zlomila vaz". Tesař dokládá, že toto nadšení bylo zinscenováno obratnými tahy politických špiček, a to právě proto, aby lid měl pocit síly, když situace byla zcela beznadějná. Traumatu rezignace a kapitulace se tak podařilo vyhnout přenesením viny na takzvané zrádce. Když se však mohla skutečně projevit morální síla národa, a především každého jednotlivě, nikoli při masové manifestaci, celý tento národ selhal. Tesař ukazuje, jak snadno a bez nejmenšího odporu byla Němcům předána veškerá výzbroj československé armády, jak lehce byly hitlerovskému Německu poskytovány všechny další zdroje, zejména surovinové, jak všichni občané Protektorátu, s omluvou, že jde přece o zachování života či dokonce národa, pro Německou říši pracovali a jak vlažný byl ať organizovaný, nebo neorganizovaný odpor a odboj.

Tesař ve svém výkladu vyzdvihuje dva rysy naší národní psychiky, které byly příčinami Mnichovské krize, tedy krize v národním vědomí především, a jejichž zbytnění bylo rovněž důsledkem zdánlivého řešení této krize. Společným jmenovatelem obou těchto zpráv a hlášení), které podávají jakýsi „pravdivý" obraz tehdejší situace, a reflexí, ať už soudobých, nebo pozdějších (deníková amemoárová literatura, dobová publicistika), Tesař ukazuje, jakým způsobem vlastně okamžitě, současně s danou událostí vzniká její interpretace — a někdy dokonce ještě předtím, jako účelová politická manipulace. Jak se intuitivně chápaný proces interpretace obrací: místo, aby se vzala událost a studovaly se její příčiny a následky, vezmou se vysněné předpoklady (odhodlání národa bránit se, proradnost takzvaných spojenců atd.) a již známé důsledky, a jimi se vykládá, interpretuje a dokonce inscenuje a konstruuje událost. Podíváme-li se na věc spolu s Tesařem takto, pak se celá problematika ukáže ve zcela jiném světle, rozpadnou se tradiční interpretační klišé aotevírají se nové otázky a problémy.

Tesař zpochybňuje hned první téma, kolem nějž se všechny výklady, a to jak tehdy režimních, čili komunistických, tak i opozičních, tedy exilových historiků točí: je jím otázka, zda jsme se měli postavit Hitlerovi vroce 1938 vojensky na odpor. To je, říká Tesař, otázka veskrze falešná. Hned v několika ohledech: především by totiž bylo na místě ptát se, zda jsme se v roce 1938 reálně vůbec bránit mohli. Tesař výmluvně dokumentuje, že budování obrany státu bylo, například ve srovnání s Francií, opožděno ovíce než deset let (dokončení linie hraničních opevnění se předpokládalo v půli padesátých let), že neexistovala jasná strategie obrany (zda se opevnit kruhovou obranou ve středu příznaků je potom způsob, jímž se vše navenek prezentovalo, velkolepá teatrálnost, inscenace reality, patetické přehrávání, jak lze pozorovat nejen v dobové literatuře, ale především ve zpětných prezentacích historiků a pamětníků, ale i v literárním zpracování těchto chvil.

Prvním z oněch charakteristických rysů národní povahy, který se plně projevil právě okolo Mnichova, je pasivní, vyčkávací postoj. Například celá situace byla inscenována politickým vedením země jako divadlo, ve kterém se neustále, až do posledního okamžiku očekává závěrečné rozuzlení typu deux ex machina neboli zásah Francie a Británie v náš prospěch. Je to téměř jako struktura, prostupující celou společnost: občan se spoléhá na úřady, úřady se spoléhají na armádu, armáda důvěřuje svému vrchnímu veliteli, Beneš věří ve Společnost národů atd. Je to výraz nevstřebané demokratičnosti, přežitek habsburské monarchie, víra v mocnáře? Možná. Každopádně fakt, že demokratické principy nebyly za první republiky denním chlebem politického života, nejlépe dokumentuje průběh přijímání Mnichovské dohody československou politickou reprezentací (viz zejména kapitola „Jak byla svržena vláda zrady", s.18—23).

Je tu ovšem ještě závažnější druhý rys vystoupení českého národa v roce 1938, ato jak jeho politické reprezentace, tak lidových mas, který s tím prvním do jisté míry souvisí. Jasně se projevil v českém postoji ve sporu o Sudety. Nejen politická reprezentace, ale i většina veřejného mínění, což lze pozorovat zejména v tisku, totiž za jediného mluvčího sudetských Němců považovala Henleinovo hnutí, a proto byli sudetští Němci považování en bloc za nesmiřitelné nepřátele československého státu a národa. Tím, že jsme (tj. naši představitelé, ale i převážná většina národa včetně např. inteligence, toho „svědomí národa") přijali tuto hru na poli národních zájmů a jejich střetu, bylo popřeno Masarykovo dědictví, podle něhož je národní snažení jen výrazem, nositelem vyšších, nadnárodních cílů, prostředkem k uskutečňování humanit ních ideálů. Tato zásada byla zcela opuštěna ve prospěch přízemního hájení národních, nacionalistických cílů či pouhého zachování národa za každou cenu. Nejmarkantněji se to projevilo v období takzvané druhé republiky, tedy mezi zářím 1938 a březnem 1939. Dnešní potíže s „Benešovými dekrety" jsou jen ozvěnou tohoto selhání.

Je namístě položit si tedy na závěr otázky: Byli jsme na tom za první republiky skutečně tak skvěle s morálkou? Bylo vůbec co „lámat"? Nebylo to spíš tak, že se československý národ po dvacet let jen zhlížel v odlesku velké záře Masarykovy? Že když došlo na lámání chleba, koukali jsme spíš, kde trochu uškudlit? A hlavně, že to všechno bylo vlastně jenom takové divadlo? V tomto světle se zdá, že možná ani komunistický režim neznamenal tolik morální devastaci národa, jako spíš nepříjemné a nedobrovolné přiznání si vlastních možností.

Doufejme, že Tesařova kniha vyvolá rozsáhlou a důkladnou diskusi o těchto a dalších otázkách. Především o léčení našeho národního (národnostního) mindráku — jeho projevy lze pozorovat i v dalších takzvaných „zlomových momentech" našich dějin, ať už jsou to události roku 1948, 1968 nebo 1989, a v potížích, které se s námi od těch dob táhnou (choulostivá témata jako právě Benešovy dekrety a poválečné vyhnání Němců nebo například postupné neproblematické přijetí normalizace počátkem sedmdesátých let). Zdá se bohužel, že k žádné významné diskusi zatím nedochází a většina výhrad směřujících k Tesařově knize se týká problematizování dat, na nichž jsou některé jeho argumenty založeny. Asi je výuka dějin u nás stále orientována příliš pozitivisticky a faktograficky. Ostatně s historiky, kteří předkládají provokativní interpretace našich národních dějin, se tyto dějiny nikdy moc nemazlí. Pocítil to například autor Českého pohanství Záviš Kalandra. Doufejme, že podobný osud dnes Janu Tesařovi nehrozí.

 

Čestmír Pelikán

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker