:: REDAKCE
:: REDAKČNÍ RADA
:: PŘIPRAVUJEME
:: KONTAKT
:: ODKAZY
:: PODĚKOVÁNÍ
:: INFORMACE PRO AUTORY
:: COPYRIGHT












|

 Analýza naší moderní
národní mytologie
Jan Tesař: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky.
Praha, Prostor 2000.
V našich dějinách se s jistou pravidelností objevuje příznačný
úkaz: snaha omluvit vlastní selhání cizím zaviněním. S tím je
úzce spojena i neschopnost přiznat si dřívější chyby, která
se poslední dobou stává čím dál tím aktuálnější (a nepříjemnější,
jsou-li nám tyto chyby ještě zvenčí připomínány). Pronikavou
analýzu tohoto charakteristického znaku naší národní psychiky,
velkého problému malého národa, podává rozborem jednoho takového
případu historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex. Jeho
příčiny a důsledky.
Jádrem Tesařovy knihy je dosud nepublikovaná studie „Mnichovský
komplex čili Příspěvek k etologii Čechů", kterou autor
dokončil v roce 1989 bez ambicí na zveřejnění, pouze pro osobní
vyrovnání s tímto problémem. Tato klíčová stať je doplněna cyklem
kratších textů nazvaným „Vlastenci a bojovníci", který
vycházel postupně v týdeníku Listy (nástupci Literárních
novin) vroce 1969 a zůstal nedokončený 15. 5. 1969
bylo vydávání Listů zastaveno. Jeho tématem je především
doba počátku okupace a situace českých protektorátních úřadů,
problém morálního dilematu jejich úředníků, otázka jejich takzvané
„morální oběti". Kniha obsahuje ještě dva kratší texty,
„Patnáctý březen v českých dějinách" a „Emanuel Moravec
aneb logika realismu", které byly publikovány v roce 1969
v revui Dějiny a současnost.
Nejzajímavější na celé knize je patrně úhel pohledu. Srovnáváním
pramenů (víceméně statistických údajů či konkrétních úředních
Čech, nebo se postupně stahovat na východ a pak se, s podporou
spojenců, pokusit oprotiútok), a už vůbec ne taková, která by
počítala i s možností, že hrozba přijde z jiné strany než ze
Západu, z Německa (například z Rakouska Německem obsazeného).
Další problematickou linií interpretace je téma „zrady mocností".
Toto klišé je klíčovým bodem všech dosavadních výkladů, bez
ohledu na to, z které strany pocházejí. Tesař ale vysvětluje,
že v tomto ohledu šlo spíš oselhání československé diplomacie
v psychologické válce o mínění světové veřejnosti, kdy se Hitlerovým
vyjednavačům podařilo zvítězit na celé čáře a přesvědčit svět,
že jemu jde o zachování míru i za cenu kompromisů a že Beneš
se snaží rozpoutat válku. Snažili se vůbec čeští diplomaté argumentovat
tím, že by to byla válka za demokratické svobody a lidská práva
proti totalitnímu fašistickému režimu, a nikoli válka o sporná
území, válka způsobená problémem národnostní menšiny?
Třetím bodem, v němž Tesař odhaluje vykonstruovanost tradičních
interpretací tohoto období, vypracovaných českými historiky,
je heslo: „Národ se chtěl bránit." Tradiční interpretace
(čerpající převážně z memoárové literatury a dobového tisku)
vykládají tento stav, tuto pozici jako projev „morální síly
národa", kterému zrada cizích mocností ivlastních představitelů
takzvaně „zlomila vaz". Tesař dokládá, že toto nadšení
bylo zinscenováno obratnými tahy politických špiček, a to právě
proto, aby lid měl pocit síly, když situace byla zcela beznadějná.
Traumatu rezignace a kapitulace se tak podařilo vyhnout přenesením
viny na takzvané zrádce. Když se však mohla skutečně projevit
morální síla národa, a především každého jednotlivě, nikoli
při masové manifestaci, celý tento národ selhal. Tesař ukazuje,
jak snadno a bez nejmenšího odporu byla Němcům předána veškerá
výzbroj československé armády, jak lehce byly hitlerovskému
Německu poskytovány všechny další zdroje, zejména surovinové,
jak všichni občané Protektorátu, s omluvou, že jde přece o zachování
života či dokonce národa, pro Německou říši pracovali a jak
vlažný byl ať organizovaný, nebo neorganizovaný odpor a odboj.
Tesař ve svém výkladu vyzdvihuje dva rysy naší národní psychiky,
které byly příčinami Mnichovské krize, tedy krize v národním
vědomí především, a jejichž zbytnění bylo rovněž důsledkem zdánlivého
řešení této krize. Společným jmenovatelem obou těchto zpráv
a hlášení), které podávají jakýsi „pravdivý" obraz tehdejší
situace, a reflexí, ať už soudobých, nebo pozdějších (deníková
amemoárová literatura, dobová publicistika), Tesař ukazuje,
jakým způsobem vlastně okamžitě, současně s danou událostí vzniká
její interpretace a někdy dokonce ještě předtím, jako
účelová politická manipulace. Jak se intuitivně chápaný proces
interpretace obrací: místo, aby se vzala událost a studovaly
se její příčiny a následky, vezmou se vysněné předpoklady (odhodlání
národa bránit se, proradnost takzvaných spojenců atd.) a již
známé důsledky, a jimi se vykládá, interpretuje a dokonce inscenuje
a konstruuje událost. Podíváme-li se na věc spolu s Tesařem
takto, pak se celá problematika ukáže ve zcela jiném světle,
rozpadnou se tradiční interpretační klišé aotevírají se nové
otázky a problémy.
Tesař zpochybňuje hned první téma, kolem nějž se všechny výklady,
a to jak tehdy režimních, čili komunistických, tak i opozičních,
tedy exilových historiků točí: je jím otázka, zda jsme se měli
postavit Hitlerovi vroce 1938 vojensky na odpor. To je, říká
Tesař, otázka veskrze falešná. Hned v několika ohledech: především
by totiž bylo na místě ptát se, zda jsme se v roce 1938 reálně
vůbec bránit mohli. Tesař výmluvně dokumentuje, že budování
obrany státu bylo, například ve srovnání s Francií, opožděno
ovíce než deset let (dokončení linie hraničních opevnění se
předpokládalo v půli padesátých let), že neexistovala jasná
strategie obrany (zda se opevnit kruhovou obranou ve středu
příznaků je potom způsob, jímž se vše navenek prezentovalo,
velkolepá teatrálnost, inscenace reality, patetické přehrávání,
jak lze pozorovat nejen v dobové literatuře, ale především ve
zpětných prezentacích historiků a pamětníků, ale i v literárním
zpracování těchto chvil.
Prvním z oněch charakteristických rysů národní povahy, který
se plně projevil právě okolo Mnichova, je pasivní, vyčkávací
postoj. Například celá situace byla inscenována politickým vedením
země jako divadlo, ve kterém se neustále, až do posledního okamžiku
očekává závěrečné rozuzlení typu deux ex machina neboli
zásah Francie a Británie v náš prospěch. Je to téměř jako struktura,
prostupující celou společnost: občan se spoléhá na úřady, úřady
se spoléhají na armádu, armáda důvěřuje svému vrchnímu veliteli,
Beneš věří ve Společnost národů atd. Je to výraz nevstřebané
demokratičnosti, přežitek habsburské monarchie, víra v mocnáře?
Možná. Každopádně fakt, že demokratické principy nebyly za první
republiky denním chlebem politického života, nejlépe dokumentuje
průběh přijímání Mnichovské dohody československou politickou
reprezentací (viz zejména kapitola „Jak byla svržena vláda zrady",
s.1823).
Je tu ovšem ještě závažnější druhý rys vystoupení českého národa
v roce 1938, ato jak jeho politické reprezentace, tak lidových
mas, který s tím prvním do jisté míry souvisí. Jasně se projevil
v českém postoji ve sporu o Sudety. Nejen politická reprezentace,
ale i většina veřejného mínění, což lze pozorovat zejména v
tisku, totiž za jediného mluvčího sudetských Němců považovala
Henleinovo hnutí, a proto byli sudetští Němci považování
en bloc za nesmiřitelné nepřátele československého státu
a národa. Tím, že jsme (tj. naši představitelé, ale i převážná
většina národa včetně např. inteligence, toho „svědomí národa")
přijali tuto hru na poli národních zájmů a jejich střetu, bylo
popřeno Masarykovo dědictví, podle něhož je národní snažení
jen výrazem, nositelem vyšších, nadnárodních cílů, prostředkem
k uskutečňování humanit ních ideálů. Tato zásada byla zcela
opuštěna ve prospěch přízemního hájení národních, nacionalistických
cílů či pouhého zachování národa za každou cenu. Nejmarkantněji
se to projevilo v období takzvané druhé republiky, tedy mezi
zářím 1938 a březnem 1939. Dnešní potíže s „Benešovými dekrety"
jsou jen ozvěnou tohoto selhání.
Je namístě položit si tedy na závěr otázky: Byli jsme na tom
za první republiky skutečně tak skvěle s morálkou? Bylo vůbec
co „lámat"? Nebylo to spíš tak, že se československý národ
po dvacet let jen zhlížel v odlesku velké záře Masarykovy? Že
když došlo na lámání chleba, koukali jsme spíš, kde trochu uškudlit?
A hlavně, že to všechno bylo vlastně jenom takové divadlo? V
tomto světle se zdá, že možná ani komunistický režim neznamenal
tolik morální devastaci národa, jako spíš nepříjemné a nedobrovolné
přiznání si vlastních možností.
Doufejme, že Tesařova kniha vyvolá rozsáhlou a důkladnou diskusi
o těchto a dalších otázkách. Především o léčení našeho národního
(národnostního) mindráku jeho projevy lze pozorovat i
v dalších takzvaných „zlomových momentech" našich dějin,
ať už jsou to události roku 1948, 1968 nebo 1989, a v potížích,
které se s námi od těch dob táhnou (choulostivá témata jako
právě Benešovy dekrety a poválečné vyhnání Němců nebo například
postupné neproblematické přijetí normalizace počátkem sedmdesátých
let). Zdá se bohužel, že k žádné významné diskusi zatím nedochází
a většina výhrad směřujících k Tesařově knize se týká problematizování
dat, na nichž jsou některé jeho argumenty založeny. Asi je výuka
dějin u nás stále orientována příliš pozitivisticky a faktograficky.
Ostatně s historiky, kteří předkládají provokativní interpretace
našich národních dějin, se tyto dějiny nikdy moc nemazlí. Pocítil
to například autor Českého pohanství Záviš Kalandra.
Doufejme, že podobný osud dnes Janu Tesařovi nehrozí.
Čestmír Pelikán
|
NOVINKY
Aluze 3/2016
Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.
Večer Aluze v Knihovně Václava Havla
V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.
Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1
Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.
Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.
Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa
|