Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Noční práce demytizuje vyprávěním

Jáchym Topol: Noční práce.  

Praha, Hynek/Torst 2001.


„Já sloužím lidu republiky!" ujišťuje vesnický policajt Frída svého kolegu Nachtigala, po němž přebírá i jeho okrsek. „Lid tě sežere jak červa a vysere jak hovno, to si pamatuj, chlape. A to je jedno, jak seš velkej chlap," odpovídá mu Nachtigal. „Todle a nic jinýho je krví zapsaný v rudym srdci Kommanifestu […] Slejzaj se po nocích, pokračoval velitel. Říkaj nesmysly. Lezou přes hranice sem tam. Slejzaj se u čadivejch vohýnků iv chalupách. Šajněj si na cestu baterkama. Lezou po kopcích, kudy chtěj. Do jeskyň! Adělaj nesmysly, provozujou pikle, překračujou zákon. Po nocích, za tmy. Máme spoustu práce, věř mi. […] Dohlídni teda na ně. Zastav tmářství. Konečně to zastavit, utnout zlu tipec, to je naše noční práce. Chápeš, soudruhu?" (s. 136—137)

Nová kniha Jáchyma Topola je takových křížení „světonázorů" a mýtů plná. Za svůj název si zvolila ono policajtovo eufemické označení pro střet mýtu výkonné moci delegované politicky vlivným řádem s mýty představitelů vesnického života. Sama problematizuje jak přesvědčení světlonošů, že dobrem je prosazovat novou víru i proti vůli „neosvícených", tak to, že tato velká ideologie poskvrnila původní panenskou čistotu prostých lidí. Noční práce přesto není titulem pro ideu díla, která by byla formulovatelná imimo rámec tohoto konkrétního vyprávění, ale pouze pro jeden z iniciačních momentů, který uvede v pohyb události v dějišti knihy, v jedné zapadlé pohraniční vesnici vdobě vstupu vojsk Varšavské smlouvy do země.

Důležitým a mnohé určujícím rysem textu je okolnost, že linka narativního toku se téměř z poloviny nekryje s hlavní dějovou osou. Osou děje je nedobrovolný pobyt dvou bratrů, dospívajícího Ondry a jeho mladšího bratra Malýho, na zmiňované vesnici v pohraničí, kam je dočasně ukryl jejich otec, ohrožený srpnovým zvrácením poměrů. Šipka narativu, po níž se posouvá ohnisko pohledu, se naproti tomu od dějové osy odlepuje akontinuálně prochází rozličnými perspektivami a odbočkami, podle toho, jak je obsazována a realizována různými postavami. Tímto kroužením a protínáním dějové osy se vlastně rýsuje profil vnitřních souvislostí prostředí, do něhož jsou kluci postaveni avněmž se v ději pohybují. Ovšem narativ se nerozlévá do šířky nijak bezbřeze (každý motiv a odbočka se ukážou jako bezprostředně souvisjící), zůstává vdosahu hlavní osy, což vlastně nepřímo poukazuje na její existenci. Toto rozdvojení avzájemné protínání obou „drah" dovoluje názorně sledovat vývoj vztahu kluků a obce. Totiž to, jakým způsobem se kluci vnutili do úvah domorodců a chodu obce, jakož i to, jaké nesmazatelné stopy na dalším osudu bratrů ves zanechala.

Tady je však nutné zmínit další strukturní moment. Oproti přirozené separaci stylu pásma postav a pásma vypravěče zde máme co činit s jejich častým splýváním až k nemožnosti jejich rozlišení. Členění textu, distinkce přímé, polopřímé a nepřímé řeči, se řídí zákony a potřebami konkrétních pasáží vyprávění, jejich rytmikou a povahou líčených událostí. Nepodléhá ani konvenčním pravidlům pro segmentaci textu, což by zničilo jeho jedinečnost, ani bezmyšlenkovosti samovolně plynoucích asociací, zabíjející každé vyprávění.

Pro úplnost dodávám, že vypravěč na místech vysmeknutí z perspektivy staršího z bratrů, Ondřeje (touto perspektivou vstupuje i vystupuje z vyprávění a v průběhu se kní neustále vrací), cele vplývá do úvah azpůsobu vnímání vybraných postav (matka, Zuza, Frída, Čepičář, Stará), „obléká" si jejich jazyk a někdy ho přenáší i do svého pásma. Lépe řečeno: pro faktickou nerozlišitelnost obou pásem dochází k optickému klamu, že styl vypravěčova partu synkreticky přebírají všechny postavy, a opačně, tento styl není bez vlivu promluv jednotlivých postav. Takže změna stylových rysů ještě nesignalizuje změnu perspektivy a jejich zachovávání neznamená setrvání v jedné a téže. To je zvláště v druhé polovině knihy zdrojem napětí anejistoty — ke komu se právě teď přesunul pohled, kdo mluví, na koho vzpomíná? (např. s. 208, 222, 243, 244)

Byť je tato nejistota dalším kontextem rozptylována, svědčí o tom, že představené místo a čas jsou místem a časem všeobecného prostupování: tohle se může momentálně dít komukoliv z přítomných. Když k tomu připočteme ještě ukázkovou čistotu tohoto vyprávění jakožto útvaru, musíme pominout umělost následující snahy o charakteristiku jednotlivých stran všech střetů rozesetých na jeho ploše. Ale ta je nutná k jinému pokusu, totiž tomu blíže představit právě styl vyprávění, zodpovědný za osobitost celé knihy.

Jednotlivé strany („velké" politické události—„malé" osudy lidí na periferii, ruští vojáci—čeští vesničané, kluk z města—kluci ze vsi, nezkušený milenec proti zkušenému milenci téže dívky, policajti z okresu versus nejvzpurnější místní chlapi atd.) jsou totiž vyprávěním zastiženy právě až ve chvíli nevyhnutelné srážky, tudíž představují se jako zasažené svým protějškem, v situaci, kdy je v nich vinou zaklesnutého cizího elementu ito, co tam předtím nebylo. Na druhou stranu při nárazu vydává každá strana svůj charakteristický zvuk a vykazuje takové sebezáchovné reakce, v nichž se právě to, co se chce zachovat, vyjeví. Z množiny protikladů je pro knihu ilustrativní ten mezi bratry aobcí, proto si ho ve stručnosti všimneme.

Kluci Lipkové jsou těmi, kdo má hlavní slovo v ději, kniha vypráví o nich, jsou hlavními postavami. Na začátku vyprávění vkročí do komplikovaného labyrintu vztahů a událostí ana konci z něho vyjdou. Pobyt „uvnitř" pro ně není drastickým vytržením z domácího, pražského prostředí a uvrhnutím do neznáma (jezdili sem na vesnici o prázdninách za prarodiči), čeká je tu síť z minula nějak artikulovaných vztahů (kamarádili s partou místních vrstevníků, Ondra se zamiloval do dívky Zuzy, dcery hospodského, a ztratil s ní panictví), nyní se však stávají centrem pozornosti.

Přinášejí sem totiž „cizí" kontext, symbolizují to, čemu se momentálně vesnice brání. A to ze zcela konkrétních důvodů. Jejich otec tu v minulosti nechal na zkoušku instalovat do každého domu jakési měřicí přístroje, vlastní tajemný vynález, který udělal mezi obyvateli mnoho zlé krve a stal se předmětem politických machinací (o stažení přístrojů a prozkoumání výsledků měření projevilo zájem ministerstvo vnitra): „Tyhle nám byl čert dlužnej. Kvůli těm to je. Jeho fotr inženýrská se někde schovává a nás tu naháněj." (s. 103) Vinou otce měla obec problémy, musela vzdorovat „cizákům": „Hele, kde je tvuj fotr? Kde to má? A syp to ze sebe nebo uvidíš. […] Byli u nás, dva, i jinde byli, řekl Milan. Měli průkazy Patenťáku. Že hledaj tvýho fotra." (s. 146)

Svou přítomností se však bratři do života vesnice vměšují na více úrovních. Pro někoho se stává jejich osamocený příjezd poslední možností, jak se dostat k legendárnímu pokladu, který přes válku ukrýval jejich děda před nacisty: „A teď vážně! Když něco najdete, tak vás odměním. Tady je ještě věcí po půdách. Sklepích. Cha!" (s. 179—180) Pro holku ze vsi je seznámení s klukem z Prahy příležitostí, jak se vymanit z nevábné perspektivy hospodské v rodinném podniku. Kamarádka přizvukuje: „Civí po tobě jak čokl. To by nebylo špatný vodejít do Prahy. Časem. Viď? Pak bys už viděla. Dyby to byl degen." (s. 77) Zuza má Ondru opravdu ráda, ale potřebuje, aby se o ni postaral někdo zkušený, zvlášť v situaci nenadálého otěhotnění: „Dyť on je tak malej. Celý léto s ním blbnu z legry, myslim si. Když odjel, chodila sem jak omámená. Tady nemůžu zůstat. Přijel na pohřeb, chudák. Proč není starší. Vzal by mě pryč. Já už sem velká. Rostou mi prsa. Táta mě zabije. Nemám čas." (s. 64) Ondra se navíc stává sokem v lásce místního oblíbence Polky, který má oproti Ondrovi reálné šance zařídit zdařilý únik. Ondra neví o Polkovi, ale Polka ví o Ondrovi: „Nezavírej teďka voči! To myslíš na někoho jinýho. Jestli jo, tak to řekni. Eště mu rád přistavim štafle!" (s. 199)

I tradiční klukovská zkouška pro přijetí do party nabývá pro Ondru v této době jiných rozměrů a vůbec nekončí nocí strávenou na hřbitově. Probíhá v čase zkoušky všech přítomných, události, s kterými se musí utkat ana nichž se musí osvědčit, jsou nové nejen pro něj, ale pro celou obec (setkání s třemi ruskými vojáky — s. 162—164, unikání před policajty z okresu — s. 193—194).

Vesnice v knize představuje miniaturní tavicí kotel. Geografická poloha způsobila, že během války, po válce i v současnosti přes ni proudili migrující všech národností. Stále se někdo ukrýval v lese, v bunkrech, opuštěných barácích, stodolách a domorodci uvyklí na neustálé ohrožení dávají jídlo na vybraná místa, aby utečenci a tuláci nekradli v jejich chalupách. Později se ukáže, kolik traumat avin si s sebou tato obec z minulosti nese. Než se ale pod lisem událostí vyloupne toto jádro, vystavuje svou vesnickou tvář ve všech typických aspektech: pečlivé dělení na „naše" a „cizáky", mladé holky myslí jen na to, jak se vymknout doživotnímu předurčení, hospoda je útočištěm, místem sousedské pospolitosti i úřadem; objevují se čítankové figurky: farář, pobožné babky, uchovávající apředávající nevymýtitelné pověry, místní bavič, tvrdé palice, bojkotující nařízení shora, policajt, který se chce zavděčit všem, a nemůže, amnoho dalších.

Panují tu i jisté zvláštnosti, nebyli tu například bohatí sedláci, kterým by mohl být vyvlastněn majetek v přízračných letech padesátých. Policajt Frída na ty časy vzpomíná: „Někoho přeci vybrat museli. A Juza byl nejbohatší sedlák. No, bohatej nebyl a sedlák taky ne, ale tady byl jedinej, co něco měl. Ty vostatní, taková chamraď, skaláci, samej bandit pašeráckej, pytláci, bramboráři to sou, cigoši vodraný, koho tady vybrat?" (s. 85)

O to více jako by se to ves snažila dohnat ve své mytologii, zvlášť když o podněty nikdy nebyla nouze. Její historie je sérií mýtů, lesy jsou plné bájných postav — Dziga, Mertek, Poskina, Zlej, Kunert (často oběti války), život je formován do podoby snadno přenosných zkazek a vyprávění. Vedle zcela osobitých se dají vystopovat i jakési české „archetypy" — máme pak pocit, že tohle odněkud známe, vytane nám na mysli plejáda tradovaných, takřka invariantních příběhů, mytických formací, symbolů. (Nahlédnutí do některé zrecenzí této knihy až překvapí množstvím nalezených paralel — Kytice, Cikáni, Máj, Romance pro křídlovku atd., bohužel někdy zůstává pouze u konstatování apřehlíží se to, do jakého světla jsou zde tyto případné paralely postaveny — viz Tvar 3/2002).

Noční práci však nabývají tyto „věčné návraty" obludných rozměrů, stávají se z nich vtíravé karikatury oblíbených mytických topoi, zdegenerované mechanickým zpřítomněním při sebemenší příležitosti. Tolikrát předkládané jako živé slovo, které vytváří důvěrnou známost a připomíná společné kořeny, zde nesmlouvavě exponované, nikoli popřené, naopak zachovávané, o to více však odhalující anachronismus, lhaní do vlastní kapsy. Navíc se jimi často mají zakrýt různé otřesné události a činy, kterých se zde lidé dopouštěli. Např. báchorka o holčičce Eluzíně měla hned několik verzí, než se ve slabé chvilce ukázalo, jak to bylo doopravdy aže ona je hryzavým černým svědomím pro všechny obyvatele, kteří zažili válku: „Sme tu jen mezi svejma. Ženský. Kluzký byly ty mláďata, co? Hejbaly se vám v rukách tehdá u potoka? Co to meleš? Že tě huba nebolí, dědku! Taky si tam byl. Hlídals. Tak nechej toho. […] Tak, tak. A kdo ví. Třeba by vystříleli celou obec. Jo, musely sme to udělat. Udělaly sme to. Tenkrát u potoka umřelo mý srdce." (s. 228—229) Každý jednotlivec se smířil s tím, že nemůže nedělat to, co by za jiných okolností nikdy nebyl s to, jinak nemá šanci na přežití. Policajtu Frídovi nezbývalo než poslat Juzu do vězení, babkám nezbývalo než topit děti vyhozené rodiči za jízdy vlakem do koncentračního tábora, Polka musel zradit, chlapi museli zastřelit cikána, který jim vykrádal chalupy, cikán musel krást, když neměl co jíst… nebylo v moci jedinců tento řetěz nutnosti zastavit.

A teď s okupací se tu objevuje kandidát na roli osvoboditele, který umí uvolnit z pout těchto zděděných nezbytností, umí vytlačit staré mýty, báje a pověry — idea komunismu (ta se zde díky specifickému charakteru vsi nemohla prosadit v padesátých letech). Co to však opravdu znamená? Nastolení nových nezbytností, nových mýtů, vytlučení klínu klínem: „Kdo by se chtěl bránit novýmu zákonu, pude do prdele. […] Už vám to došlo? řekl Frída. Novej život chce pro člověka štěstí tady na zemi. A tomu nejde vzdorovat. Takový štěstí si do chlapa samo vleze. Jako malinkatý vajíčko. I dyby člověk zalez pod zem, to štěstí se v něm vylíhne. Atanky? Řeknete, tanky! Jo, sou tu tanky. Stroje maj v novým světovým řádu velkou příbuznost s člověkem. Slyšeli ste už vo družicích? I vobloha bude úplně nová." (s. 204) Ondra stojí uprostřed této výměny zákonů a z obou je zhnusený: „Ty hele! Otočil se k Malýmu. Nechci takovejdle život, řekl. Já to nechci!" (s. 226) Touží po vlastním příběhu, utéct se Zuzou, žít po svém. Vyprávění spěje do finále.

Nyní už také může dojít na bližší popis synkreze stylů jednotlivých pásem vyprávění, zrychlujícího se procházení perspektiv asnad i na předvedení zákonitosti právě takového členění textu.

S jistou dávkou zjednodušení lze na ploše vyprávění rozlišit tři stylové realizace: a)pozdržení se při prvotní fázi formulování myšlenky, pro což jsou charakteristické vyšinuté syntaktické konstrukce, postpozice, tvořící často samostatné věty, kontextově nezapojené informace předcházejí kontextově zapojenou atd. (např.: „Tak to vypadá, že tu budete muset chvíli počkat, řekl řidič. Anebo ty. Di se zeptat. Do vsi je to eště kus cesty. Zeptáš se v hospodě. Prej je tam hospoda." — s. 13); b) prodlení ve fázích „konečných" — tzn. v momentě, kdy je i gramaticky jasné, co kam patří (např.: „Ležel v loďce, nechal se unášet proudem, věděl, že loďka za chvíli zas zadrhne, drcne dnem do naplaveného bahna, do dříví strženého letní vodou. Klacky a větve, zachycené tenkými kořeny visícími z udrolených břehů, se hýbaly ve větru. Tohle byl jeho první den v loďce. Všechno mizelo v čase, který měl před sebou." — s.10); či c) přiložení prstu na rytmus jednoho či druhého procesu — projevuje se v interpunkci, délce vět a odstavců (např.: „[…] pak ho Polka šťouchl loktem do žeber a Ondra začal stejně jako on a Malej říkat: Děkujeme … všem těm oblekům ačerným kloboukům a zíral do tváří uslzeným babkám a pokyvujícím dědečkům, klukům, kteří na jeho: Děkujeme … skoro vyprskli smíchy, pak mu ruce podávaly holky, jedna z nich byla Zuza, skoro ji nepoznal, skoro se lekl, poprvé ji viděl v šatech, stiskla mu ruku, nedívala se na něj, podala ruku Malýmu, pak stiskla ruku Polkovi a jako ostatní zmizela za kopcem vykopané hlíny." — s.31).

Obvyklá zkušenost napovídá, že první realizací se vyznačuje mluva postav při dialogu či vnitřním monologu, druhou vypravěč v distanci od postav, třetí vypravěč zachycující dění tak, jak ho vnímá jedna z postav. V této knize se však stylové vlastnosti přenášejí z pásma do pásma. Vypravěč se nikdy plně neodpoutává od „dialektu" postav, a to itehdy, kdy zdánlivě „má čas" urovnat si to, co chce popsat, a vyjádřit se ve „svém" pásmu „korektně". A naopak výpověď, která nese znaky vnitřního monologu postavy, se náhle zaskví formální „čistotou" a překvapivou uspořádaností myšlenky. Nejednou do sebe zmíněné způsoby podání přecházejí v jednom a tomtéž odstavci, dokonce větě.

Aby toho nebylo málo, je tento namíchaný „roztok" stylů někdy ještě zhušťován tím, že vypravěč v rámci jednoho souvětí zaměřuje pohled více směry (co věta, to jiný podmět, např.: „Kreténe pitomej, klekla si, hmatala prstama do tmy, opatrně se dotýkala zubatého skla, víno se vpíjelo do mechu, měl obličej těsně u ní" — s. 220), či střídáním hledisek pohledu (např.: „Dýchaly spolu jako jedno tělo, zabalený v dekách, hodily přes sebe všechny hadry, co tam měly … přicházely holky odevšad, nosily dárky, holky, který jsem ani neznala, z vesnic okolo, ze samot, šly lesem, stezkama, po silnici to nešlo, některé byly na cestě celý den, dva dny, spaly v lese, ukazovaly, jak jsou poškrábaný, povídaly, že maj les ještě v uších, celou noc to houká! kroky v houští! praská to! všude ve větvích! […]" — s. 244). To vše se ani v nejmenším neděje na úkor srozumitelnosti. Dokonce můžeme bez nadsázky prohlásit, že autor se vědomě „ukázňuje". Tomuto výroku se ještě dostane objasnění.

Jak mělo být ukázáno, stylové realizace (i různá zacílení pozornosti) nenásledují sukcesivně po sobě, druhá nenastupuje až po odstoupení první (s ukončením věty či odstavce), ale vrší se na sebe. Text posléze připomíná (abych k metafoře o roztoku přidal další) vícehlasý zpěv. Každou frázi začíná jeden z hlasů, ale ostatní se ihned přidávají. Dohromady tvoří kompaktní polyfonní útvar a jednotlivé melodické linky zúčastněných partů lze vystopovat jen při takovém přijetí, jímž chceme rekonstruovat složky podmiňující výsledný účin. Sám účinek se však předtím dostavil tak, že nás dílo donutilo nesledovat heterogennost hlasů, z nichž je složeno, tam, kde to nebylo nezbytně nutné pro porozumění.

Slibovanou „zákonitost", podle níž se vyprávění vůbec člení, musíme přirozeně hledat v rytmu, jemuž naslouchá. Vyprávění jednou hladce klouže, jednou se agresivně valí, jindy se zadrhne, zajíkne a kupředu může jen ztuha. Rytmus, jímž se toto střídání řídí, není libovolný, ani vnucený vypravěčem. Ten se mu naopak zcela poddává, nekonstruuje, nechává si diktovat. Vypravěč pak skutečně „nemá čas" na nějakou „svoji" parafrázi, ocitl se vproudu takového vyprávění, kde musí dávat, jak dostal. Jeho čas je vyměřen právě tím, jak se odvíjí „linka" vyprávění, na kterou se napojil a odkud vypráví. Tady se také vysvětluje výše zmíněná poznámka o „ukázněnosti" autora (např. ve srovnání s románem Sestra). Ta netkví ve snaze oklešťovat, či dokonce přehlížet možnosti, které mu vyprávění nabízí, ale v tom, že autor vybral takovou „cestu vyprávěním", která neumožňuje bezmezné rozlití narativu, a také v tom, že „udržel" svého vypravěče na této „cestě". Sestra se mohla rozvětvit a stalo se, Noční práce nemohla a také „poslechla".

Po dočtení máme dříve či později nutkání ujasnit si, co vlastně dané vyprávění ve svém vyprávění především ukazuje. V případě Noční práce jsou to nejspíše na příběhu několika postav zjevené hranice možnosti vyprávět (tzn. prožívat) vlastní příběh v hranicích svého světa, vzájemná závislost obou hranic a peripetie při úsilí o jejich posouvání.

Mám-li recenzi uzavřít pointou, dodám, že tato kniha je současně povedeným plodem stejného úsilí svého autora.

 

Oldřich Vágner

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker