Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Skladba pro jeden hlas

Vladimír Binar: Playback

Praha, Triáda 2001


Vladimír Binar není nápadnou postavou českého literárního života, přestože do něj zasahuje už od počátku sedmdesátých let. Známá je především jeho editorská, vydavatelská a překladatelská činnost, z jeho původní tvorby však kromě samizdatových vydání vyšla tiskem pouze próza Číňanova pěna (časopisecky — Revolver Revue, 1999). Tento nepoměr se snaží vyrovnat nakladatelství Triáda, které loňského roku vydalo text, dopsaný přesně před čtvrt stoletím a vydaný poprvé o pět let později samizdatovou edicí Rukopisy VBF (V.Binar ji v roce 1974 založil společně sBedřichem Fučíkem), s názvem Playback. Tato zapomenutá prozaická skladba zaujímá v našem literárním kontextu takové místo, které podle všeho přesně spadá do oblasti zájmu právě nakladatelství Triáda (v jeho hledáčku jsou často díla, která stála i v rámci neoficiálního okruhu trochu stranou a stojí za to je připomenout — blíže se o „strategii" tohoto pražského nakladatelského domu zmiňuje například recenze J. Chocholouška, Aluze 1/2001).

Text Playbacku je napsán jedinou větou jako ničím nepřerušovaná přímá řeč postavy, která se blíže neurčeného večera v jedné pražské hospodě obrací na pozvaného přítele se svým vyprávěním. Čtenář se na monolog napojuje kdesi uprostřed společného večera a opouští jej při loučení vyprávějícího a posluchače. Vyprávění je spleteno z navzájem se vyvolávajících vzpomínek na jisté uhrančivé aneodbytně se vracející konkrétní události, v nichž se fatálně projevily erozivní účinky času na jemné tkanivo mezilidských vztahů aveškeré skutečnosti vůbec. Tato setkání sčasem vyprávějící nerozvíjí jako příběhy se zápletkou a pointou, ale jako znenadání se vynořující prozření stavu věcí. Situace náhlého průhledu jsou evokovány se zarputilou, až umanutou pečlivostí. Vyprávějící (tj. postava sedící v hospodě) věnuje veškeré své úsilí na to, aby vyvolal co nejvěrnější obraz tehdejší scény a navodil takové rozpoložení, které je podmínkou její skutečně názorné představy. Sám však nemá jasno v tom, čeho tím chce vlastně docílit.

Vyprávějící je stálým hostem výčepu, v němž nyní vypráví, bydlí nedaleko ve starém domě, který je v řeči také často připomínán. O posluchači nevíme nic, přítomný je pouze nepřímo, v monologu vyprávějícího, na tomto místě je poprvé. Monolog je básnicky stylizován, nemůže takto probíhat v žádné hospodě ani nikde jinde (sám autor, a to je soudě podle tohoto textu nějaký vypravěč, psal knihu rok a půl). S nepřiměřeností stylu vyprávění vzhledem k okolnostem, v nichž domněle vyvěrá, prapodivně nesouzní pečlivá snaha o věrnost podružným detailům, které naopak mají dostát faktu, že se vše odehrává ve výčepu — např. pravidelné odskoky na toalety, komentovaná přinášení piva, omezení délky vyprávění zavírací dobou atd. Přesto se v dlouhých výletech do krajin vzpomínek vyprávějícího z promluvy úplně vytrácí charakter přímé řeči, což může také signalizovat, že vyprávějící tu sedí úplně sám a vše se odehrává jen v jeho hlavě.

Disproporce a kontrasty jsou vůbec vůdčím konstrukčním principem textu, tyto konstrukční principy však vyplývají ze spontaneity projevu, nikoli z pracné intelektuální či artistní konstruovanosti textu.

Jedna z působivých asymetrií tkví v tom, že slova jsou sice bez přestávky chrlena (což je podtrženo i formálně), avšak rozvrhují velmi statické obrazy — jakási náhlá zastavení v proudu obvykle se profilující skutečnosti. Prozaický proud dává poetický obraz. Také tu dochází k ostrým přechodům od vysokého, až patetického stylu dlouhých vzpomínkových pasáží, spojujících různé přízračné okamžiky, k plebejské poetice zaplivané krčmy — zbytečné pivařské průpovídky, chlapácké popichování a shazování řečeného. Tyto momenty však nemohou zmírnit patos výlevů, protože touha nebýt se vším sám je odhalí jako průhledné pózy. V momentech „návratu" do výčepu zdůrazňuje vyprávějící absenci záměru celého playbacku, kromě nutkání vyříkat se ze svého života (s. 124). Potom by motivem k dalšímu naslouchání nebylo očekávání nějakého poučení od zkušeného člověka, ale „pouze" fenomenální literární talent vyprávějícího a nevšední zážitek ze splétání podivuhodného panoramatu.

Zmíním nejdříve návod k tomu, jak chápat výběr zachycených situací, který vlastně udává sám vyprávějící (dále o něm budu pro pře hlednost mluvit jako o protagonistovi), potom katalog situací samých, způsob jejich řetězení a nakonec jejich společného jmenovatele.

Za výběr je zodpovědný čas. Sled obrazů tedy odpovídá chronologii, ale ne té, kterou nabízí kalendář: „všechno [se] přece odehrává v jiném čase než v tom, který odškrtáváme v kalendáři, žijeme přeci úplně jiný čas" (s.42), takový, který nabourává domnělý „souhrn rozhodujících událostí" (s. 41), čas, „který spojuje nějakou událost našeho života s další událostí bez ohledu na to, kdy av kterém dni nebo roce se obě odehrály" (s. 42), a tvoří „nerozpletitelnou síť, v níž jsme lapeni, v níž neúprosně vystupuje do popředí náš skutečný život, na který umíráme" (s. 41).

Jaké přízračné chvíle tedy tvoří náplň vzpomínek? Neuškodí výčet těch se společnými znaky: setkání s umírajícími (utopenec na pláži v Rumunsku, umírající babička dívky z ulice Na Zderaze, úmrtí stařičké hraběnky), okamžiky pohledů z „druhé strany" (odpoledne v nemocnici, jízda tramvají ulicemi, které protagonista znal pouze z perspektivy pěšího), chvíle ochrnutí a uhranutí (vysilující cesta autem rumunským pískem, osamělá nedělní rána, a hlavně noc a ráno u dívky v ulici Na Zderaze), obrazy opuštěných míst, kde byl dříve čilý lidských ruch (hospodská terasa den po oslavě, torzo zrušené samoobsluhy), slastné momenty dočasných odpoutání od svého života (ve vinárně Orlík, zastavení na dlouhém mostě přes řeku Vislu), obrazy stálého „inventáře" vypravěčova okolí (všudypřítomní ptáci, stojící hodiny na Železničním mostě, květiny amarylis a Victoria Regia) anespočet příhod, které mají pro vypravěče symbolickou platnost (cesty k telefonním budkám kvůli nikam nevedoucím rozhovorům se sestrou, setkání s klukem, který po útěku z kasáren zjistil, že mu je jeho dívka nevěrná, setkání s hraběnkou krmící ptáky).

Nová vzpomínka je asociativně vyvolána podobnostmi rysů s předchozí. Často jich vyvře několik najednou, vypravěč některé odsune na později, k jiným se už zapomene vrátit. Na ty nejdůležitější upozorňuje vícekrát předem, nerozvine je při prvním vytanutí, méně klíčové převypráví ihned. Nejčastější způsob připojení se uskutečňuje pomocí podobných uvozovacích formulí (např. „stejně jako tehdy, když jsem šel…" — s. 43). Často je vzpomínána situace, ve které se opět vzpomíná. Na dvou místech dochází dokonce k naprostému prostoupení. Např. když se v první úrovni vzpomínky dospělý protagonista dusí vločkami padajícího sněhu, začne utíkat k lánu zlatých klasů, ovšem už jako malé dítě (s. 103). V některých pasážích zase dochází k useknutí doposud rozpřádané scény, buď v důsledku zaměření pozornosti na to, co se děje v aktuálním místě promluvy, v hospodě, nebo kvůli tomu, že poslední scéna byla popisem vyčerpána a nyní následuje kratší komentář (např. s. 89—90, po scéně spočinutí ve vinárně Orlík).

Leitmotivem vzpomínek jsou různé podoby stárnutí, samoty, rozkladu a smrtelnost lidského života. To je anticipováno už samotným úvodem, kde se vyprávějící v řeči vrací k ulici, kterou sem se svým sousedem přišel, a vzpomíná na stařenu, kterou kdysi zahlédl v okně jednoho z domů: „měla už na sobě noční košili, seděla na krajíčku postele, zády k vysoko nastlaným peřinám, a dívala se k oknu vyhaslýma, vodnatýma očima, […] akdyby se mi chtělo žertovat, řekl bych, že celý ten podvečerní výjev nosím neustále ssebou jako krabičku zápalek, takhle to začíná, takhle hloupě na to přijdeš, takhle člověk zničehonic potká mrtvý čas, ale také jsem jednou viděl něco jiného, bylo to…" (s. 12). Pak už vyprávění pokračuje v předznačeném směru. Centrem pozornosti však nejsou žádné apokalyptické obrazy záhuby, ale banální, odpudivá, zapáchající a tichá smrt, jako v případě jeho sousedky, polské hraběnky: „[…] a teď jsem věděl, že to byla opravdu smrt, a ne nějaká peruť věčnosti, jak říkají básníci, a že ta smrt měla šedivoučkou, nadýchanou, z perleťového světla spíchnutou róbu polské komtesy" (s. 26).

Hrdina smrt přitahuje a je přitahován smrtí (příznačná je jeho fascinace utopeným mužem na pláži v Rumunsku — s.68—69, či několikastránkové popisy ztrouchnivělých pokojů starých lidí, jejich uvadajících těl) a rozpadem (partnerských vztahů, ale i neživých skutečností — ulic, dvorů, pokojů, drolené omítky a zdiva domů). Lze vystopovat i určitou gradaci. Dokonání rozpadu skutečnosti, který se hrdinovi děje před očima, se odehraje při návštěvě dívky z ulice Na Zderaze. Noc strávená s ní nepřinesla obrat, jen potvrzení zmaru: „viděl jsem každou nitku, vlákno zplihlé košile visící na okně, nitky, vlákna tkvěly v prostoru jen tak vedle sebe, nic je nesvazovalo dohromady, stejně jako domy byly složené z cihel, dřeva, kamínků, zrnek písku, skvrn omítky jen tak naskládaných na sebe, cítil jsem, že mezi všemi těmi částicemi není žádné soudržné pouto, […] ona spala, […] a to vše, chodidla, ňadra, vlasy, tkvělo v prostoru pokoje jako osamělé, opuštěné předměty bez jakékoli vzájemné souvislosti, jako by tam byly umístěné, pečlivě uložené, a pak zapomenuté, prostě rekvizity" (s. 138). Protagonista však zjišťuje důležitou věc: „ten rozpad či ta zvláštní soudržnost v rozpadu začíná zrovna od místa, kde stojím, ode mě" (s. 136). Nachází tedy i svou zodpovědnost za to, co vidí.

Hrdina je rozkladem a záhubou stále více magnetizován. Na jednom místě monologu nacházíme větu: „narodili jsme se jen abychom umřeli já to vím proto mě nikdo nemá rád a už taky nebude" (s. 125; na místech, kde odchází vyprávějící na záchod a mluví sám pro sebe, je veškerá interpunkce vypuštěna). Vzhledem k jeho obsesi a fascinaci může být důvodem samoty stejnou měrou ijeho ochromení ze smrti, neschopnost jakéhokoli činu v důsledku pozbytí jeho smysluplnosti tváří v tvář všudypřítomné zkáze. Ale nikde se explicitně nemluví o tom, zda samota předcházela uhranutí, či opačně, mnohé je zamlčeno (například nevíme, zda a proč se zdráhá mluvit o ženách, vzpomíná pouze na jeden milostný moment z mládí a pak na zoufale beznadějnou noc s dívkou z ulice Na Zderaze), příčiny osamělosti jsou jen naznačovány.

Formálně i obsahově je vyprávění uzavřeným systémem vzájemně propojených, na sebe odkazujících a gradujících motivů.

Propojování lze dobře charakterizovat umotivu ptáků. Ptáky ve svém bytě krmila polská hraběnka, a když umřela, celá hejna smutně posedávala na parapetech ve všech oknech domu, kde bydlela. Křivky ptačího letu lemují každý pohyb protagonisty, jsou pro něj ztělesněním tiše letícího času. Mnohdy jejich hejna kreslí různé tvary — například kytici (květiny jsou dalším stále se vracejícím motivem — protagonista stále nemůže zasadit pokojovou květinu amarylis, zato ji vidí rozkvetlou v ulici Na Zderaze). Bílé pokrývky hlavy jeptišek mu připomínají ptačí křídla, jako smutný pták mu připadá podvedený dezertér, v umírající ženě vidí ptačí obludu. Dívka z ulice Na Zderaze je vycpávačka ptáků.

Odkazy probíhají dvojím způsobem. Buď jako zpřítomnění celého vějíře předchozích motivů v jednom z nich (opět ptáci nebo motiv prachu), anebo v podobě volné asociace (kovové obrysy střech v pozvolna blednoucí noci připomínají vápencové útesy ostrovů, kde byl hrdina na dovolené, šumění vln na tamním pobřeží vyvolává vzpomínku na šustění padajícího županu dívky z ulice Na Zderaze, její tělo před ním v této vzpomínce vystupuje se stejnou naléhavostí jako zeď, která tu teď trčí proti jeho oknu, s. 81—82).

Gradace se projevuje nejviditelněji v motivu rozpouštění hranic věcí a prostupování nitra hrdiny s tím, co je na první pohled mimo něj. „Cítil jsem, jak veškerá kamenná, kovová, prašně šedivá hmota města šťavnatí a vrůstá do mě, […] jak se v ní rozplývám amizím, […] netoužil jsem po ničem jiném než se navždy propadnout do oné žhnoucí, zářivé vegetace, splynout s ní, nechat se jí pohltit, pozřít." (s. 99) V průběhu monologu hrdina polyká světlo měsíce, chlad, ticho samoty, šeď města a rozpouští se v nich anakonec, ve scéně s vycpávačkou ptáků, jím proniká nicota, po níž už nemůže nic přijít: „Odstoupil jsem rychle od okna, abych se jí nenadechl, ale cítil jsem, že je to marné, […] a už jsem měl ten prach v ústech, a jen mě napadlo tak tohle žijeme, tohle se s náma stalo za těch pár let." (s. 138)

Vedle řazení obrazů se objevují i krátké komentáře a úvahy (tu o rozdílu kalendářního a fakticky žitého času jsem citoval výše). Jednu takovou vloženou úvahu bych rád použil jako odrazový můstek k závěrečnému shrnutí. Říká se v ní: „Po letech zjistíme, že jsme byli pořád sami, opouštěni stále těmi nejbližšími, ale my jsme zároveň taky pořád někoho opouštěli." (s. 61) Z textu přímo nevyplývá, kým byl opouštěn hlavní hrdina akoho všeho opustil. Vidíme jen, jak se do své samoty stále více propadá.

To dokazuje samotný playback. Posluchač se přeci nedostává ke slovu, protagonista přetlumočí i jeho sporadické doplňující otázky (s.41, 86), ale odbývá je. Nijak se nesnaží zvýšit přístupnost svého sdělení a nepouští svého společníka k rozvíjení a spolupodílení se na něm — tento solipsismus jej charakterizuje jako postavu a možná trochu vysvětluje příčiny jeho samoty. Stejně charakteristické je ito, že tento nezlomitelný kruh, kde příčina je současně důsledkem, je patrně i impulsem k započetí monologu, což samozřejmě v důsledku vede k upevnění kruhu — posluchač, aniž se zapojil do hovoru, na konci odchází. Závěrečná scéna je v tomto ohledu symbolická: vypravěč se snaží svého společníka zadržet, ale zase jen tím, že pokračuje v monologu, vše končí zvoláním „slyšíš…" (s. 175).

Ovšem, a to je asi nejdůležitější, hlavní postava nejen nemůže, ale už ani nechce prolomit svou samotu. Její zakutání se do sebe je důsledné. Vypráví jen proto, že se domnívá, že stojí za to vyprávět o smrti vtělené do letu ptáků, květin, dvorů a rozdrolené omítky. Ale jen v hospodě, protože jinam se to snad ani nehodí. Předvádí jakousi poznanou nutnost, ačkoli neuvádí, nad čím vším má nutnost moc, ani to, kdy a jak ji legitimizovala svým poznáním a přijetím.

Je nemožné jakkoli o postavě soudit apřijetí či odmítnutí knihy na tom není závislé. Playback je eposem o závanech smrti zachycených jedním osamělým člověkem. A jako takový myslím stojí za přečtení.

Oldřich Vágner

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker