Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Intelektuální cvičení na téma kultura

Terry Eagleton: Idea kultury

Přeložil Jan Balabán. Brno, Host 2001


Pouhý rok po vydání originálu vydalo nakladatelství Host knihu dnes zřejmě vskutku pop-kulturního profesora anglické literatury Terryho Eagletona. Z jeho knih měl český čtenář již možnost nahlédnout do překladu práce The Illusions of Postmodernism (1996). I v knize Idea kultury se Eagleton podle mého názoru zabývá především fenoménem postmoderní kultury, genezí postmoderní kulturní naratologie, jejími projevy, reverzibilními jevy, nezamýšlenými důsledky a vazbou na nejrůznější způsoby chápání kultury.

Terry Eagleton (1946) je na obálce knihy představen jako „profesor anglické literatury na oxfordské univerzitě". Jeho působení bude však zřejmě poněkud bohatší. Osobní www stránka jej aktuálně představuje jako profesora teorie kultury na University of Manchester. Nezřídka bývá označován za marxistického literárního kritika, ovlivněného tradicí francouzského poststrukturalismu, především texty J. Derridy a J. Lacana. Centrem jeho pozornosti je literatura a kultura 19. a 20. století.

Z jeho dosavadního díla lze uvést např. práce Shakespeare and Society (1967); The Body as Language: Outlines of aNew Left" Theology (1970); Exiles and Emigrés: Studies in Modern Literature (1970); Myths of Power: A Marxist Study of the Brontës (1975); Marxism and Literary Criticism (1976); Criticism and Ideology (1978); Walter Benjamin, or Towards a Revolutionary Criticism (1981); The Rape of Clarissa: Writing, Sexuality and Class Struggle in Samuel Richardson (1982), Literary Theory: An Introduction (1983, 1996); The Ideology of Aesthetics (1990); Scholars and Rebels in Nineteeth-Century Ireland (1999). Prozatím poslední kniha má název The Gatekeeper (2002). Eagleton již patrně usoudil, že dozrál čas na vydání vlastních pamětí.

Z dosud vydaných knih má Idea kultury tematicky nejblíže k práci The Illusions of Postmodernism (1996). Jak název knihy napovídá, předmětem jeho úvah je sama kultura. Tomu, kdo by očekával precizní vědeckou analýzu pojmu „kultura", naznačení jeho genealogie, systematizaci dnes již takřka nezměrného množství definic a charakteristik kultury, však bude nabídnuto něco jiného. Eagleton se spíše pokouší představit kulturu jako společenskou a politickou proměnnou, včetně spoluurčujících vazeb na běžně uváděné kulturní opozitum zvané „příroda". K co možná nejplastičtějšímu zobrazení kultury využívá argumentací ze současných diskusí o globalizaci, etnicitě, většinových a menšinových kulturách, proměnách náboženství a nejrůznějším ideologicko-politickém využívání kultury.

V pěti obsáhlejších kapitolách, které bychom mohli také považovat za jakási intelektuální cvičení na téma „kultura", Eagleton znázorňuje a promýšlí následující.

Nejprve podnikne krátký exkurz k různým pokusům o vymezení kultury, z nichž se mu pro další úvahy vyloupne trojí nejvýraznější pojetí: 1) „Kultura" jako civilizovanost, 2) kultura identity a 3) postmoderní zbožní varianta kultury. Všemi třemi proniká i opozitní kultura, která je však také součástí každého pojetí kultury. Opozitní kulturu chápe jako různé varianty reakcí na selhání kultury jako civilizace a velkého příběhu o lidském zdokonalování (kultura jako utopická kritika, kultura jako způsob života a kultura jako umělecká tvorba), která nabízí mnohdy dost obtížně stravitelné alternativy. Autor sleduje mnohé paradoxy spojené s posuny v různých pojetích kultury — kultura se např. v osvícenství mohla stát podle Eagletona regresivním omezením, které bránilo tomu, abychom se stali občany světa (s. 40).

Zmíněné tři základní varianty chápání fenoménu kultury jsou permanentně ve vzájemném sporu a současně se navzájem ovlivňují. Předmětem Eagletonových úvah je právě způsob, jakým se to děje. Eagleton sleduje oscilování v pojetí kultury, které sahá od prázdného univerzalismu až po slepý partikularismus apoukazuje na reverzibilní efekty obou pojetí. Jednou je kulturou vše, co není organického původu, podruhé se tvrdošíjně hájí identitní modely, vrcholící podle Eagletona v pocitu postmoderního člověka, „že je třeba oslavovat životní styly odlišných a menšinových skupin a kritizovat životní styl většiny" (s. 22). Eagleton je opatrný vůči přílišnému nadšení na kterékoli straně: „Samotnou pluralitu považují za hodnotu čistí formalisté, kteří si ještě nevšimli například překvapivé a imaginativní různorodosti forem rasismu." (s. 24); „…vždyť jednoznačný postoj proti rasismu se jeví jako výrazně nepluralistický" (s. 27). Jeho obezřetnost je snad nejlépe vyjádřena v závěru první kapitoly Varianty kultury, kdy po mnoha různých vymezeních a paradoxech naznačí způsob skeptického přístupu k fenoménu kultury: ona sama je nemocí, kterou léčit (s. 41).

Uvedené stanovisko podrobně rozvádí ve 2. kapitole Kultura v krizi. Snaží se zde ukázat, jak se v moderních společnostech proměnila kultura jako říše konsenzu a transcendence v oblast konfliktu, v níž se každý snaží potvrdit svoji identitu. Kultura tak přestala být možností řešení konfliktů a problémů a stala se jejich částí. Současně jsou podle Eagletona kultury v postmoderním smyslu často konkrétní univerzálie, tedy lokální verze univerzalismu, který odsuzují. Díky této proměně se kultura nezadržitelně dostává do konfliktních situací kulturních válek (kap. 3. Kulturní války). Proč? Podle Eagletona mají z pohledu romantického nacionalismu všechna etnika právo na vlastní stát už jen proto, že jsou odlišnými národy astát je nejlepší realizací etnické identity. Stát, který ale zahrnuje více než jednu kulturu, nemůže být spravedlivý ke všem. Vynoří se silná souvislost mezi kulturou a politikou, což vedlo a vede k mnoha pohromám moderního světa plného národnostních skupin bojujících na omezeném území o svoji suverenitu (s. 71). Je tak namíchána velmi výbušná směs, jejíž základní ingredience tvoří: kultura, politika, národ, jednotlivec, identita. Kultura by pak měla být podle Eagletona tím, co může smiřovat univerzální a specifická hlediska, což nebude jednoduché, protože se okamžitě vynoří spor mezi liberální a komunální verzí kultury, který se opět promítá do mnoha politických konfliktů (nebo se přinejmenším střetnou ti, pro které je kultura opakem bojovnosti, s těmi, pro něž je kultura od bojovnosti neoddělitelná).

Ofenzivní kultura západní civilizace potřebuje pro své záměry duchovní ospravedlnění, které umožňuje existenci opozitních subkultur. Ideální jednota kultury se dostává do stále většího rozporu s konflikty kultur a již nemůže nabídnout jejich řešení. A čím více podle Eagletona vykořeňuje celé komunity, rozšiřuje chudobu a nezaměstnanost, podkopává tradiční systémy víry a vytváří velké přílivové vlny migrace, tím více ze sebe vyvrhuje defenzivní a militantní subkultury, které západní společnost rozrušují zevnitř.

Aby bylo možné využít sjednocující síly elitní kultury, museli by jí být lidé oddáni na život a na smrt, musela by se stát součástí víry. Ta dokáže spojit transcendentní hodnoty s lidovými činnostmi a spiritualitu elity s oddaností mas (s. 82). Kultura na rozdíl od náboženství nedokáže vtělit nadpozemskost do praktických forem života, spojit absolutní hodnoty s každodenním životem.

Ve 4. kapitole Příroda a kultura shrnuje Eagleton možné názory na hodnocení vzájemných vztahů těchto entit (používá k tomu metaforu těla a jeho fungování). Není ani stoupencem kulturalismu, tvrdícího, že jsme jen kulturní bytosti, ani naturalismu, podle nějž jsme jen přírodní bytosti. Eagleton je spolu s mnoha jinými přesvědčen, že jsme rozhraním mezi přírodou a kulturou: kultura patří k naší přirozenosti, nevytlačila přírodu, ale doplňuje ji. Nerodíme se jako bytosti kulturní, ani soběstačné a přírodní, ale jako tvorové, jejichž bezmocná fyzická přirozenost potřebuje ke svému přežití kulturu. Kultura je „doplněk", který vyplňuje mezeru v srdci naší přirozenosti a v jehož rámci pak vyjadřujeme naše tělesné potřeby (s. 112).

Poslední 5. kapitola má název Ke společné kultuře. Eagleton se snaží ukázat možné spojenectví kultury ve smyslu kultivovanosti akultury ve smyslu solidarity, které dosud stávají zpravidla proti sobě. Citačně se zde silně opírá o úvahy T. S. Eliota, Raymonda Williamse (s odkazy na jeho dílo se setkáme v celé knize) či Frederica Jamesona. Eagleton zde znovu ukazuje způsoby politizace kultury v období nadnárodního kapitalismu, který na jedné straně tlačí na uvědomění si naší kulturní identity, ale současně ji neustále zpochybňuje. Společnou kulturu dnes ohrožují věci, které nemají nic společného s „kulturou", tak jak jsme jí kdysi rozuměli: války, hladomory, chudoba, nemoci, zadluženost, drogy, znečištění, jaderné zbraně, vysídlování národů. Kulturní teoretici nemají v podstatě k těmto materiálním problémům co říci, protože kultura v jejich očích získala politický význam a stala se neskromnou a arogantní. Eagleton se domnívá, že bychom měli v této situaci vrátit kulturu tam, kam patří. Neporozuměl jsem však kam a jak je to možné (snad k umění jako způsobu péče o lidského ducha?).

Eagletonova kniha je pro mě cenná díky způsobu, kterým se snaží fenomén kultury představovat a nahlížet: 1) z co možná nejvíce odlišných stanovisek; 2) promýšlet negativa a důsledky jistých pojetí; 3) ukazovat na paradoxní výsledky nejrůznějších kulturních snah a aktivit. Ukazuje ale také, že na téma kultura lze psát nespočet intelektuálních cvičení s neomezeným stránkovým rozsahem.

Radim Brázda

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker