Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Fenomenologie mravů

Nicolai Hartmann: Struktura etického fenoménu

Přeložil Karel Hlavoň. Praha, Academia 2002


Pramenů z dějin etiky nebývalo v českém filozofickém rybníce přeloženo nikdy dostatek. Se značným časovým odstupem vyšel v nakladatelství Academia český překlad části rozsáhlé práce Nicolaie Hartmanna (1882—1950) Etika (orig. 1926; 750s.), věnované systematické a podrobné analýze „etického fenoménu". Hartmann náleží k velkým systematikům první poloviny 20. století. V jeho filozofii byla vždy přítomna těsná vazba na poznatky vědy. Znám je jako představitel tzv. nové ontologie (podobně jako G. Jacoby). Byl žákem novokantovců H. Cohena a P. Natorpa. V roce 1922 se také jako řádný profesor stal Natorpovým nástupcem v Marburgu. Jeho filozofické dílo ovlivnilo široké spektrum filozofů: H. Plessnera, A. Gehlena, O. F. Bollnowa, neoscholastické německé myslitele, představitele transcendentální filozofie (T. Litta, W. Cramera), naturfilozofie i některá základní bádání v evoluční teorii poznání (R. Riedel). Z jeho u nás dnes málem zapomenutých prací bychom mohli jmenovat Der Aufbau der realen Welt (1940); Grundzüge einer Metaphysik der Erkenntnis (1921); Möglichkeit und Wirklichkeit (1938); Das Problem des geistigen Seins (1933) nebo Zur Grundlegung der Ontologie (1935).

Hartmannova Etika bývá považována za polemiku s Kantovým formalismem. Hartmann zpracovává morálněfilozofické motivy z Platona, Aristotela, Nietzscheho (ale i Kanta) a pokouší se spojit teorii apriorní povinnosti („mětí") s teorií plurality hodnot. Vše staví na svých ontologických základech. První část Etiky je věnována popisu základních fenoménů a výkladu základních znaků etických hodnot, druhý díl kritickému zvážení základních stanovisek k problému hodnoty a díl třetí pojednává o problému svobody.

Nyní přeložený a vydaný první díl Etiky — s názvem Struktura etického fenoménu a podtitulem Fenomenologie mravů — je, podobně jako ostatní díly, kniha systematicky vystavěná, obdivuhodná, uvádějící a analyzující otázky, které mají mnozí etikové tendenci považovat za v zásadě vyřešené, byť tomu tak zdaleka není (v předmluvě k 1. vydání píše Hartmann: „Osamocen, jako upomínatel stojí zde Nietzsche se svým neslýchaným tvrzením, že stále ještě nevíme, co je dobro a zlo." — s. 17). Hartmann se, jako mnozí jiní, snažil vybudovat etiku na nepochybných fenoménech mravního života, tedy nikoli na předpokladech, které nejsou dány našemu poznání av něž by se dalo pouze věřit nebo nevěřit.

O Hartmannově výkladu zdůvodnění azaložení etiky se tradičně hovoří jako o materiální etice hodnot, která se snaží zprostředkovat a ukazovat v životě smysl a obsah „dobra". Nyní se zvídavý čtenář může na vlastní oči přesvědčit, co to znamená, a může se nechat provést materiální etikou samotným Hartmannem. Někteří autoři označují jeho systém za hodnotovou etiku, tedy axiologický systém. Hodnoty jsou pro Hartmanna duchovní útvary, které mají ideální způsob bytí o sobě (jsou mimo prostor a čas, nevznikají ani nezanikají). Hodnoty nejsou lidskou konstrukcí, jsou tedy nezávislé na vědomí člověka nebo lidstva, jsou neměnné, mění se pouze vědomí hodnot, vědomí o hodnotách. Pečlivému výkladu takto poněkud problematicky určeného způsobu bytí hodnot je věnována V. část knihy, nazvaná O podstatě etických hodnot; podrobně se mu pak věnuje především kap. 16. této části s názvem O bytí hodnot jako ideálním bytí o sobě.

Je tedy zřejmé, že Hartmann ve svém konceptu etiky přisuzuje významné místo hodnotovému citu a zření podstaty hodnot, které jsou ideálním bytím o sobě. Právě to bylo pravděpodobně důvodem ne příliš vřelého přijetí Hartmanna v českém prostředí. Jednou z klíčových otázek u Hartmanna je tedy otázka: Co je to vlastněhodnota"? Hartmann se snaží sféru hodnot přiblížit jako sféru lidského ducha, nadindividuální řád lidského ducha, jako mravní řád lidského společenství, jako řád hodnot, který má objektivní základ. I když není materiálním bytím, ale bytím ideálním, má řadu vlastností a chová se jako bytí o sobě. Sféra hodnot je určena jako soustava kvalit vztahů, které poznáváme a které se pak v našem vědomí chovají jako ideální útvary, jimž nepřísluší časoprostorové charakteristiky, ačkoli k nim lidstvo dospělo a průběžně dospívá v určitém historickém čase. Nadindividuální řád hodnot nemůže člověk zcela nebo trvale opustit a vytvořit si libovolný řád jiný. Sféra hodnot patří ke sféře přírody i k řádu soužití, je součástí přírodního světa.

Za pozornost stojí u Hartmanna i základní úvahy o etice, jejím základu a vymezení („Úkolem filozofické etiky nemůže být, aby vyhověla všem osobním přáním." — s. 19; „Etika […] učí obecně, jak je utvářeno to, co se vůbec má stát." — s. 25; „Etika […] neurčuje, nepopisuje, nedefinuje u toho, co máme činit, ono vlastní ,co‘ — podává však kritéria, pomocí nichž to lze poznat." — s. 25; „Filozofická etika je maieutikou mravního vědomí." — s. 54). Autor si položí i otázku, která zní velmi moderně a současně: má etika kompetenci k tomu, aby poskytla kritérium dobrého a zlého vůbec?

Hartmann postupuje vpřed velmi obezřetně, pečlivě se ptá na základní věci: jak lze získat etické principy a jak se lze o nich ujistit? Co je hodnotné v životě, ba ve světě vůbec? Není mravní hodnota svou podstatou něčím věčně nejsoucím — tím, co teprve má být? (s. 31) Kde je smysl stvoření, když jej vytvořené neobsahuje, když není smysluplné pro toho, kdo chápe smysl? (s. 32) Domnívám se, že po celou dobu se Hartmann drží nejrůznějších způsobů propracovávání otázky, kterou považuje za nejniternější jádro etického fenoménu: vztah principů — tedy hodnot — k vědomí (s. 58).

Velmi současně působí na čtenáře II. oddíl Mnohost morálek a jednota etiky, s požadavkem po jednotě etiky, který se podle Hartmanna kategoricky pozvedá nad mnohost morálek (s. 62). Hartmann zde prozkoumává možnost existence nějakého apriorního zření toho, co samo tvoří jednotu čisté etiky v rozmanitosti platných morálek. Přes kritické zhodnocení egoismu, altruismu, jasně a srozumitelně naznačené scestí eudaimonismu a utilitarismu postupuje Hartmann ke Kantově etice a analýze chybného úsudku v Kantově apriorismu. Využívá při tom i impulsů kritiky formalismu a intelektualismu, s níž se setkáváme u Maxe Schelera. Zásadními oddíly pak jsou zřejmě tři poslední: V. O podstatě etických hodnot; VI. O podstatě mětí; a VII. Metafyzické výhledy, které končí jasným Hartmannovým stanoviskem: „Mravní bytostí totiž není ani bůh, ani stát, ani cokoli jiného ve světě, nýbrž jedině primární nositel mravních hodnot a jejich záporů — mravní bytostí je jedině člověk." (s. 274)

Obdivuhodný je překladatelský výkon Karla Hlavoně, který se pustil do překladu Hartmannovy Etiky s mizivou vidinou možnosti publikování. Oč více se tento brněnský etik stáhl v posledních letech z veřejné publikační činnosti, tím více se věnoval překladům knih, které nelze v naší chudé, české, dějinněmorální knihovničce pominout. Hlavoňův překlad Alternativní teorie jednání Otty Weinbergera (Praha, Filosofia 1997) zprostředkoval čtenářům skvělou polemikou s nadšenecky orientovanými koncepty komunikativního jednání, které se skrývají pod zdánlivě komplikovaným označením transcendentálního pragmatismu či diskurzivní etiky (Apel, Habermas), nyní přeložil Strukturu etického fenoménu a je rovněž autorem zasvěcené úvodní poznámky, uvádějící Hartmannovo dílo v kontextu dějin české filozofie, přibližující krátce i Hartmannův život, badatelské curriculum vitae a seznam jeho spisů. Struktuře etického fenoménu by snad prospěla poněkud pečlivější redaktorská práce na samotném překladu. Jistě by odstranila některé rušivé formální momenty přítomné v textu.

Vydání Struktury etického fenoménu opět zaplnilo další bílé místo na překladatelské mapě pramenů z dějin etiky
.

Radim Brázda

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker