Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Demokracie, nevěstka kapitalismu

Břetislav Horyna

Avšak po Jaltě se toto slovo stalo nevěstkou.

(Ortega y Gasset)


S demokracií se zachází po nevěstčím způsobu. Slova o křehkosti, která se s demokracií často spojují, jsou nejen mylná, ale svévolně matoucí. Demokracie není křehká, ale poddajná; a poddajná, smířená s ledasčím abez vůle je proto, že je k poddajnosti pěstována. Demokracie je vedena k tomu, aby byla tím, co se od ní žádá, aby uspokojovala žádostivosti, aby se uměla vydat. Poddajná demokracie se vydává ústům kohokoli, snáší každý škleb a jakékoli gesto, uvyklá na pohrdání, jež je osudem nevěstek, otroků asluhů. Vlastním uměním poddajné demokracie je být po ruce, a je-li zapotřebí, tiše posloužit.

Velký ideál moderního západního světa asoučasně hodnota, jejíž politický, filozofický a kulturní dosah promýšleli Alexis de Tocqueville, Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, nabývá zcela konkrétní podobu po vítězství Spojených států amerických ve studené válce a s ním spojeným rozvojem procesů, které zdvořile pojmenováváme globalizací. Demokracie a její jádro, idea politické svobody, idea nedílnosti lidských práv a idea ekonomického liberalismu se změnily v poslušný nástroj, jehož účelem je odvádět dobrou práci při prosazování, uskutečňování aobhajobě strategických mocenských zájmů globálně vítězícího kapitálu. Přesněji řečeno, velmocenských či jedinovelmocenských zájmů, protože všechny další zájmy, které se na demokracii vážou, stejně jako zájmy všech dalších, kteří s demokracií spojují své cíle, jsou politickou odvozeninou zájmů jediné velmoci, jež vdolarově globalizovaném světě zbyla. Politická demokracie a mocenský hegemonismus ksobě nikdy neměly tak blízko, jako je tomu dnes; jejich vztah je ale natolik vzájemně určující, nakolik může být určující vztah poddajné, nízkými úrokovými mírami placené nevěstčí demokracie k reálné hegemoniální politice nadstátně působících ekonomických struktur chráněných letadlovými loděmi USA.

Demokracie svěřená do rukou imperiálnímu hegemonismu degeneruje také sémanticky; scvrkla se na systém, jemuž z nezbytí říkáme zastupitelská demokracie, která není ničím víc než jiným jménem starého způsobu vlády politických stran založeného na odmítnutí dělby moci. Pro evropskou modernu je systém panství opřený o parlamentní demokracii v jádru nejběžnější. Podiv, po všech zkušenostech, které již po dvě století shromažďujeme ve společné euroamerické pokladničce nadepsané „civilizační proces", vyvolává vlastně už jen jeden jediný problém: co udržuje po tak dlouhý čas politické strany u moci? V čem nacházejí oporu, která je natolik pevná, aby se na ni mohly v kterémkoli okamžiku spolehnout, uvědomíme-li si nadto, s jakou mnohdy nezvladatelnou silou se projevovalo v sociálně--politickém smyslu slova excentrické a dezintegrativní působení principů stranickosti? Je ještě někdo, kdo by uvěřil, že jsou to politické programy stran, jež vyvolávají nadšení souvěrců a mas, k nimž se pak čelem obracejí straničtí vůdcové, aby je dovedli ke splnění volebního programu? Právě tyto ústřední mechanis- my přece obsahují největší míru konfliktního potenciálu, štěpí apřípadně destabilizují společnosti a vkonečné fázi, svými reálnými, byť nezamýšlenými důsledky vedou ke zpochybnění stranického politického systému a z něj odvozené „demokracie". Není to tudíž spíše výhodná hladina úrokových měr? Není to bankovní soustava? Není to svoboda ponechávaná samořídicím kapitálovým tokům, probíhajícím pod záštitou demokracie?

Demokracie významově degeneruje právě tím, že se politicky využívá k podpoře amnohem častěji k zastření dění ve sféře především finančního kapitálu, který pak protislužbou napomáhá zastupitelsko-trpasličí demokracii kpolitickému sebeobhájení. Pokud ještě Tocqueville tvrdil, že demokracie zneviditelňuje despotismus, pak dnes je poměr již téměř dokonale obrácený: despotismus kapitálu a s ním srostlý mocenský hegemonialismus zneviditelňují demokracii, na jejímž místě se ocitá výpěstek nevěstčí povolnosti. Nežijeme o mnoho jinak než den ode dne, v potupné smířenosti s uhýbáním, mlčením, nemyšlením; nežijeme ve spoluobčanství, ve shodě lidu s jeho vládou, ve víře v platnost principů občanskosti a práva, v praktické starosti o celkové chování naší civilizace se zřetelem na svobodu, práva a potřeby ostatních kultur a civilizací — nežijeme vsystému, který by naplňoval pojem demokracie.

Po konci studené války uhodila hodina zkušenosti se světem vítězného, vrcholně úspěšného kapitalismu, jaký kdy svět poznal. Během let uplynulých od roku 1990 získala tato zkušenost zcela zřetelnou podobu krize očekávání, která se před přímým prožitkem nefalšovaného tržního hospodářství pojila na gigantický monomýtus politické demokracie moderního střihu. Osou krize očekávání je reálná záměna dvou figur: namísto očekávaného a vytouženého suverénního občanství sdefinovatelnými prvky sociálně-politické spoluzodpovědnosti, spolurozhodování a se spravedlivým rozložením nákladů a zisků nastoupila neomezená flexibilita pracovní síly, která se z existenčních důvodů musí podřizovat požadavkům osamostatňujícího se, tj. zpout demokratických institucí unikajícího kapitálu. Rozhodujícím kritériem jednání je pro tento kapitál totální privatizace maximalizovaného zisku a co nejširší socializace nákladů nutných k jeho dosažení stejně jako negativních důsledků (ekologických, sociálních, sociálněpsychologických, morálních), které strategické nasazování kapitálu přináší. Ústředním normotvorným prvkem pro chování jednotlivců v éře nejúspěšnějšího kapitalismu západních dějin se stává demotivovanost, opatrnost, nejistota, pocit ohrožení, strach. Občanskost individua překrývají sociální mimikry, které mu umožňují přežít tak, že se aktivně, vnímavě, asertivně, kolektivně a efektivně podrobuje. Kritická individua jsou externalizována, vylučována z řádu, jehož demokratičnost narušují tím, že odmítají nasazovat si sociální mimikry. Plot mezi nimi asvětem svobodného kapitalismu s jeho demokratickými základy a institucemi je již natolik vysoký, že kritické občanské jednání uvnitř tohoto světa se nezbytně a fakticky extremizuje; řečeno jinak, občanské jednání akceptuje násilí. Podmínkou existence společnosti kritických individuí, skupin a vrstev se proto zcela v rozporu s očekávaným působením demokratických principů stává nepřizpůsobivost. Pokud pochopíme občanskou společnost jako společnost kritického myšlení, vidění a rozhodování pro politické kroky a aliance, reflektovatelné i co do svých následků, dostáváme absurdní a na první pohled jakoby zcela iracionální výsledek: Občanská společnost, zaklínadlo všech současných vizionářů „lepšího a spravedlivějšího světa pravdy a lásky", bude (snad) možná na základech nepřizpůsobivosti, nepoddajnosti a nesnášenlivosti vůči hegemonii dnešního kapitalismu s jeho totálním trhem a nevěstčí demokracií.

Optimální rámec pro potřebně důsažné politické jednání občanské společnosti není dosud vymezen. Zřejmě ani nelze očekávat, že by bylo možné optimalizovat podmínky pro utváření společensko-politických struktur, které budou efektivně měnit, omezovat či přímo znemožňovat fungování stávajících státních, hospodářských, politických a mocenských institucí, uvnitř vztahového rámce, který tyto instituce vytvářejí. Ve vztazích určujících nosné charakteristiky soudobých kapitalistických společností je vznik občanské společnosti sice myslitelný, ale jako odpadní, nechtěný a nezamýšlený produkt. Moc vymezovat občanskost, určovat, kdy, jak, za jakých okolností a s jakými kompetencemi se člověk stává občanem, leží na straně národního státu; pokud člověk nerespektuje limity svého občanství přiděleného mu státní mocí, překračuje je, mění se z občana v narušitele řádu, proti němuž je možné a v zájmu zachování pořádku i nutné použít mocenské prostředky. Města západní hemisféry se potom mění v dějiště malých občanských válek, jejichž důvod je nasnadě: občanská společnost není v zájmu civilizace v základě určené kapitálovými vztahy, protože vyžaduje jejich náhradu nebo změnu působení. Takovou civilizaci chrání ministři silových ministerstev, kteří mají v ruce dost mocenských prostředků na to, aby mohli pro případ plně iluzorního neúspěchu furiantsky „klást hlavu na špalek" (výmluvný obraz politické kultury 21. století).

Mezi vztahy, které jsou v zájmu občanské společnosti (kultura—příroda, individuum—společnost, rodina—společnost, muž—žena, apod.), a kapitálovými vztahy neexistuje rovnoprávnost; reálná moc je na straně globálně hospodařících nadnárodních korporací, „nadnárodní buržoazie" (V. Bělohradský) ajejích nástrojů, tzn. především národních států asystémů zastupitelské demokracie. Na straně kritických individuí zůstává moc představy, jaká by mohla být společnost utvářená takzvaně zdola, od konkrétních zájmů konkrétních jednotlivců vstupujících do sdružení, svazků aaliancí za základě sdílených konkrétních vztahů. Rámec politického jednání vobdobí definitivního vítězství kapitalismu je tudíž dán soupeřením dvou mocí: reálné moci imperiálně působícího kapitálu, která postrádá fantazii, představivost, schopnost domýšlet své jednání až k mezím, za nimiž začíná její konzervativní diletantismus, a zcela fantazijní, imaginativní moci kriticko-skeptických individuí žijících snem o občanské společnosti, který dokáže být natolik hluboký, že znecitlivuje vědomí mezí občanského jednání, za nimiž začíná jeho aktivistický diletantismus. Obě moci, zdá se, jsou natolik bezmocné, že mohou být artiklem smlouvání na politickém bazaru a žurnalisticky rozmazávaným obrazem rádoby demokratické práce na konsenzu, rozhodně ale nepředstavují nástroj skutečné změny.

Pokud začíná úvaha o změně charakteru a způsobů jednání atlantické, euro-americké kultury promýšlením změn v našem dosavadním chápání změny, musí se každá politická filozofie orientovat na metazměnu v novém promýšlení pojmu demokracie, v analýze soudobého kapitalismu a ve stanovování priorit nové politiky. Nestačí už formulovat další koncepci demokracie či kapitálu v dosavadní perspektivě jejich běžných transformací aspřesvědčením, že jedno podmiňuje druhé. Takové počínání neznamená víc než opakované svatořečení kapitalismu spojené se zadržováním demokracie v její politické tvárnosti a poddajnosti. Naopak, promyslet změnu změny na úrovni politiky, demokracie afungování základních vztahů společenské reprodukce: to je zřejmě úkol, k němuž dovádí krachující, zneužívaný, stranicky znásilňovaný a nakonec se znovu přizpůsobující parlamentarismus, aniž by bylo jakkoli zřejmé a už vůbec jisté, že a jak je taková změna v postavení změny vůbec možná, ve svých důsledcích přínosná, kalkulovatelná a kontrolovatelná.

Člověka lze neustále zdokonalovat jenom proto, že navždycky zůstane nepolepšitelný. Na tuto historickou zkušenost se téměř nebere zřetel právě tehdy, když se uvažuje ozměnách lidských aktivit a jejich produktů. Jistěže nejde o jedno a totéž, ale představa „nového člověka" (trvale přítomná i v představě občanské společnosti) je současně představou principiální změny těžiště lidských aktivit a kvality jejich produktů. Jak je možné myslet změnu změny v myšlení o zdokonalování takových produktů lidského působení ve světě, jakými jsou demokracie, politika a kapitál, které jsou záležitostí vztahů, a vymaňují se tudíž technickému vylepšování, pro něž máme slovo pokrok? „Pokrok demokracie" je spojení, které lze mít při nejlepší vůli sotva za ironii, možná za takovou, která byla pro Fichteho ztělesněním hříšnosti.

Vede snad cesta přes kritiku demokracie? Zdánlivě ani jiná než kritická cesta možná není, vyžaduje ale, abychom nezapomínali na její základní riziko: neexistuje kriticismus, který by se nevázal s perspektivismem. To znamená, že setkáváme-li se s kritikou, pak v podobě konfrontace jednoho (zpravidla stávajícího) systému se systémem jiným, zjehož pozice probíhá kritika původního. Taková kritika má nejblíž k ideovému, mnohem častěji však ideologickému střetu a nezbytně vyvolává otázku, jakou máme jistotu aodkud víme, že nahrazující systém bude „lepší" než systém nahrazovaný.

Možná, že jako modus myšlení o změně změny zbývá skepse vůči změně. Skepse má schopnost překonávat sociálně-politickou neutralizaci individua, zbavuje rizika depolitizace jeho rozhodování a jednání, protože jednak obnažuje partikulární racionality jednotlivých společenských sfér (hospodářství, politiky, vědy, státu), a jednak odhaluje limity, na něž dříve či později naráží moderně pečlivě pěstované myšlení vlastního prospěchu. Ze skeptického hlediska je zřejmé, že triviálně inflační varianta politizace veřejnosti nesená především prostředky masové komunikace nemá nic společného s tvorbou apůsobností občanské politiky, ale jen s kultem politična. Pozoruhodné je na něm pouze to, že ačkoli se stále znovu a znovu tříští o stěny společenské heteronomičnosti, probouzí se vždy zase k životu; nehezké hrátky s demokracií jsou asi opravdu možné jen kvůli lidské nepoučitelnosti.

Právě tak je zřejmé, že patos nepolitičnosti, který dávají najevo nejen části veřejnosti, ale zejména některá zájmová sdružení, k myšlení změny přináší pramálo a je významný snad jako předmět sociologického průzkumu. Jinak je tomu tehdy, když se apolitičnost začne vázat s moralizátorstvím; vtomto relativně hojném případě se změna zpravidla objevuje jako nosný prvek všemožných re-hnutí, cest ad fontes, ke kořenům lidskosti, odpovědnosti, šetrného vztahu kpřírodě, skromnosti apod. Moralizující nepolitičnost je při promýšlení změn při změnách demokracie, politiky a kapitalismu k nepotřebě, protože je ve stejné míře antipolitická jako svou intencí premoderní.

Skepse plnící svou základní podmínku, to znamená vztahující se v každém okamžiku především sama na sebe, je otevřená pro myšlení změn změny, protože vždy dovoluje myslet ještě jinak, než jak je v daném okamžiku domněle nutné. Idejí změny společnosti je nadbytek. Skeptická idea změn změny se pohybuje v jiném řádu myšlení; není to vševědoucí gesto poukazující na společnost zvnějšku, z vyvýšeného místa ve vesmíru, odkud je patrně nejlepší přehled po zlořádech lidstva, ale nezajištěná, sebezpochybňující úvaha omožnostech sebekritiky kritiky, sebereformace reformace, sebezměny změny. Kritiku kritiky je zapotřebí teprve vynalézt (U. Beck), avšak klást vůči demokracii akapitalismu zpochybňující dotazy na sebezpochybňujícím základě je nezbytné právě kvůli vyjasňování možností sebekritické občanské společnosti. Občany se stáváme, pochybujeme-li — v každém bodě, na všech stranách, ve všech momentech — o sobě iojiných, o pravdách, opolitických krocích, o jasných a čitelných rozhodnutích, o svých občanských kompetencích a právech, o demokracii, kapitalismu, onezbytnosti kapitalismu pro demokracii, osvém nesouhlasu se společností prosycenou pochybností či oodporu vůči ní. Skepse probouzí alespoň malou, skepticky nejistou naději, že učiní přítrž moralizátorskému vydírání, jež nahradilo sociální kritiku.

Nezbývá než otevřít kapitolu skeptických tezí o myšlení demokracie. Jak můžeme myslet demokracii? Je to něco, o čem bychom mohli uvažovat bez kontextuální podmíněnosti, bez vědomí, že vždy jde o demokracii někde, nějak, s někým, v rámci nějaké aliance, a tedy i v rámci určitých hierarchií (rodinných, pracovních, sociálních, příjmových a majetkových, politických, v přístupu k moci a k rozhodování atd.)? Nebo můžeme klást „demokracii vůbec" a profilovat se vůči jejímu ideálu? Která demokracie by byla demokracií vůbec? Kdo je subjektem demokracie, kterou vyjmeme z jejích kontextů? Taková demokracie se stává prázdným kolektivním singulárem bez příslušného subjektu; nelze ji vyprávět ani vyprávěním vztáhnout k určité situaci, k určitému objektu. „Demokracie vůbec" si přivlastňuje vyšší stupeň abstrakce, a tím zdánlivě odkazuje na vyšší komplexicitu, než jakou by kdy mohla obsáhnout historickými kontexty podmíněná, a proto relativní a jen relativně uplatnitelná demokracie. Zde se objevuje důvod, proč se podmíněně demokratický společenský řád stylizuje jako demokracie o sobě a v sobě; tímto důvodem je překrytí vlastní podmíněnosti arelativnosti pláštěm nepodmíněnosti, absolutnosti. Demokracie je změnitelná jako každý jiný produkt historických lidských aktivit.

Setkáváme-li se nyní s jedním určujícím typem demokracie, vděčíme za to souhře historických okolností a převaze určitého typu zájmů spojených s největší mocí k jejich prosazení. Bezmezné nadšení z demokracie okcidentálního typu vyjadřuje pouhou hrubost myšlení. Jen hrubé myšlení mohlo zrodit představu, že se zastupitelskou demokracií stojíme před nejlepším ze špatných systémů, který nám vždy ještě umožňuje být natolik svobodnými občany, abychom mohli vlastní iniciativou napravovat její nedostatky. Myšlenka, že stačí překonávat chyby, kdežto demokracie sama zůstává nepřekonatelná, je zřejmě nedemokraticky prosazovaný blud.

Není naopak spíš sporné, zda je demokracie ještě stále živou a silnou ideou? Demokratická praxe, která prosazuje a nese současný světový hospodářský a politický řád, by mohla být prototypem zvrácení původní ideje ajejího zneužití. Pochybnost ale sahá hlouběji, nepostihuje pouze globální vztahy vdnešním rozštěpeném světě. Zastupitelská demokracie pracuje jako systém na principu politického ohlasu, tzv. „oslovení většiny". Vmomentu, kdy tak činí, zaměňuje myšlení rovnosti smyšlením průměrnosti; původní idea rovnosti lidí byla politickou praxí okcidentálních demokracií zcela zbavena významu a marginalizována ideou průměrnosti. Protože je založena na získání většiny, potřebuje politická demokracie takový jazyk, kterým by byla schopna oslovit masu; to znamená, že musí hovořit dostatečně průměrně na to, aby byla masově srozumitelná.

Důležité není to, že řečníci pronášejí pod tímto tlakem věci, které by při běžné komunikaci a se střízlivým rozumem asi nebyli ochotni opakovat. Tuto praxi si nepochybně dokážou zdůvodnit heslem o potřebné každodenní drobné politické práci s voliči. Objevuje se zde mnohem závažnější důsledek: postavit se politicky mimo průměr znamená být masově nesrozumitelný, tedy elitářský, či jak se dnes s oblibou říká, extrémní, ale vždy nedemokratický. Politicky hysterický odsudek několika českých intelektuálů, kteří se odmítli bezmyšlenkovitě připojit k masovému hledisku na letecké útoky 11. září 2001, představuje jen jeden z možných dokladů tlaku demokracie na sebezprůměrování. Demokracie se svým vnitřním principem (nutností získat většinu, a tím se absolutizovat) sama zbulvarizovala. Ke své existenci potřebuje velké barevné obrázky (bilboardy), velká písmena a minimum textu srozumitelného patrně všem primátům (slogany). Odmítnout bulvarizaci a vyžadovat důkladné promýšlení politických kroků, rozhodnutí a vyhlídek, jejich sociálních, ekonomických a ekologických dopadů a dalších vedlejších důsledků těchto dopadů, které se budou projevovat nikoli po následující volební období, ale po život třeba ještě budoucích generací, může přinést jediný výsledek — ztrátu vlastních politických šancí v systému zastupitelské demokracie.

Můžeme tudíž mít i nadále za nepochybné, že demokracie představuje vládu rozumového principu? O tom nepochybuje asi už jen neoliberálně konzervativní politická teorie, ale ani ta zpravidla neklade otázku, jakého typu rozumu demokracie využívá. Pokud to není instrumentální rozum, jak poukazovala kritická teorie společnosti (Horkheimer) již v třicátých letech minulého století, kterou jinou nosnou formu racionality soudobý parlamentarismus vypracoval? Nezdá se, že by byl schopen nabídnout alternativu jiné demokracie, než je ta jeho, ochotná být nástrojem svolným téměř ke všemu. A pokud taková alternativa existuje, proč je občanská společnost kritických, skeptických individuí stále jen „vizí" politickomoralizátorských karatelů, pro něž není problém osobně využívat všech výhod kapitalismu, zatímco v každodenním životě lidí, ve společnosti, jaká je, vládne „mlčící většina", odpor k osobní angažovanosti, obavy z možných následků zejména v pracovněprávní rovině, nejistota, pasivita a s nimi přizpůsobivost nepřiměřeným pracovním podmínkám a vztahům, mobbing, uhýbání do soukromí, růst agresivity v privátní sféře, kde se vybíjí frustrace zponižování ve sféře veřejné? Jakému typu racionality odpovídá demokracie ve společnosti, v níž jsou tyto jevy sociologicky jasně sledovatelné? Stále máme demokracii chápat jako korekturu predemokratického nebo antidemokratického iracionalismu, která dokáže transformovat společnost do racionálních forem soužití občanů?

Parlamentní demokracie vytváří svět zvláštní směsice sebeúcty a pohrdání. Autentické politické skupiny, strany vystupující s otevřeným zájmem stát se součástí parlamentního systému, respektovat jeho pravidla a těžit zjeho výhod se formují současně jako silová pole nezakrývané sebeúcty. Jakékoli běsnění, před nímž by si jistou zdrženlivost zachovávaly i dávné mainady, platí za posvátné, děje-li se ve jménu politické konfese. Naopak, pokud individua nebo jejich seskupení odmítnou postupovat cestou politických thiasů, kultovních sdružení, vstupuje do hry vnejlepším případě vertikální komunikace: pohrdání dávané najevo formou ostouzení, zavrhování, zesměšňování nebo poučování „těch dole". Jenom ve čtyřletých periodách, které se kupodivu shodují srytmem voleb, se vertikální komunikace dočasně proměňuje v komunikaci horizontální: odsudek a neuznávání je nahrazeno snahou získat si přízeň, navrch získává vtíravost, šmajchlování, které samo o sobě je zřejmě nejhlubší anejodpornější formou politického pohrdání. Sebeúcta politika mu dovoluje sestoupit až na úroveň pohrdaného občana: šmajchluje se sním, lísá se a pochlebuje, protože tím získává naději na příští možnou sebeúctu založenou na politickém sebevyvýšení.

Těmto vztahům, jejichž racionálnost by zejména v epoše nekontrolovatelných experimentů s občany, které jsou řízeny prostředky masové komunikace, rovněž zasluhovala hlubší výzkum, jsme si uvykli říkat „svoboda demokracie". Zde se dostáváme k jednomu znejvětších zaklínadel zastupitelské demokracie, ke svobodě, která se ale myslí zásadně jako politická svoboda, tj. jako rovná možnost demokraticky institucionalizovaného politického spolurozhodování. Podíl na politickém rozhodování se ovšem podřizuje pravidlům ainstitucím, které jsou jejich výrazem (například aktivní a pasivní volební právo). Kde byl kmán, je nyní volič. Kde byl stůl vyhrazený knechtům, stolují dnes inženýr súřednicí nebo podnikatel se zpěvačkou, všechno individua nadaná politickou svobodou, a tudíž občanskostí. Do té míry je všechno v pořádku. Co ale nastane tehdy, když překročíme rámec pouze politické svobody a zeptáme se na možnost svobody bez limitů stanovovaných v zájmu parlamentní demokracie? Příkladem může být požadavek svobody od politické svobody, tj. svobody odmítnout participaci na daném systému politické demokracie, s tím, že odmítnutí může být jak pasivní (lhostejnost vůči sféře politického, nezúčastněnost), tak iaktivní (formulace aaktivní prosazování vlastního obrazu svobody, který může chápat politickou svobodu jako institucionalizovaná omezení člověka, resp. jako politicky kodifikovanou nesvobodu).

V obojím případě je možná dílčí konkrétní odpověď. Pro první jsou charakteristické volby ve Francii v předletí roku 2002, kdy občanská rezignace a volební lhostejnost vynesly do čela protofašistického kandidáta. Až toto zjevné selhání principu politické svobody spojovaného s demokracií vyvolalo reakci, jejíž politická předrážděnost odpovídala reálnosti rizika. Ani zde se však neuvažovalo otom, že změna v politickém přístupu kobčanům vyžaduje změnu: namísto změny následovala jen prudší, emotivnější a hrozbami naplněná kampaň: instrumentální racionalita definující politickou svobodu občana se alarmovala tím, že ztroskotala. Druhý případ, aktivní odmítání participace politické svobody jako parlamentní demokracií kodifikované nesvobody individua se v současnosti vztahuje zvláště na antiglobalizační hnutí. Vnich se setkáváme sjevem, který nepředstavuje pouze „sociálního oponenta" (A. Touraine, I. Bělohoubek) procesů globalizace, ale především politického oponenta toho pojetí demokracie a politiky, které globalizaci nese a je zároveň globalizačně exportováno. Antiglobalizační hnutí jsou nejvážnějším intrakulturním politickým oponentem po skončení studené války, oponentem, který se objevil zcela v duchu teorie reflexivní modernizace jako nezamýšlený a nechtěný důsledek moderního hospodářsko-politického systému, jenž nabízí plnou svobodu konzumu a omezenou politickou svobodu znamenající ve vedlejším důsledku občanskou nesvobodu. Na skutečnost, že je odmítána, reaguje nadnárodní buržoazie prostřednictvím mocenských složek národních států opět „vertikální komunikací" — agresivitou a násilím plynoucím z pocitu ohrožení.

Dešifrovat tuto situaci není nijak složité: tam, kde byli kmáni, jsou dnes sice voliči, ale tam, kde byli páni, vlády, aktéři rozhodování a moci, tam nenastoupily nové úkoly, ale zůstaly staré zájmy, pouze násobené možnostmi, které dává nespoutaný kapitál a nevěstčí demokracie. Pokud se navíc podaří vtisknout občanům obraz (jakéhokoli) vnějšího nepřítele, který je nejdůležitějším psychologickým faktorem politického sjednocování zoufale rozložené okcidentální demokracie, můžeme si výsledky spočítat na prstech jedné ruky. Mír naší západní civilizace je pouze pokračováním světové občanské války jinými prostředky. Nakolik jsme my sami zodpovědní za svého nepřítele?

Strach z toho, že nebude mít nepřítele, sedí soudobému typu okcidentální politické demokracie hluboko v kostech. Symbolická forma násilí, politická moc, již tolikrát prokázala svou neschopnost ke sjednocování, identitě a společenské koherenci, že samo držení moci paradoxně odsuzuje k hledání diferencí, o něž by se mohla demokracie opřít. Kam se ale v demokracii přesouvají diference mezi lidmi? Odkud se vůbec mohou brát diference v moderních společnostech zastupitelských demokracií, které jsou postaveny na paradoxu stejných privilegií pro všechny? Demokracie je výš než umění, výš než filozofie, výš než historie, než vědění vůbec. Rozdíly talentů, pohledů na svět adějiny, vzdělanostní rozdíly jsou proto plně irelevantní. Nebereme-li za pramen diferencí odlišné názvy televizních kanálů nebo novin, zůstává jediným zdrojem odlišností, které demokracie nezbytně potřebuje, kapitál. Kapitál a náboženství jsou poslední dvě instituce, na které, u každé zjiných důvodů, demokracie nedosáhne; atak je pramenem diferencí ve společnosti bohatství, majetek anáboženská víra. Ve všem ostatním jsme občané bez alternativy; abychom mohli být aspoň jimi, máme za nepřátele jinověrce ohrožující naše civilizační hodnoty amajetkové postavení. Učme se věřit, že je to naše štěstí, protože demokracie bez nepřátel začíná destruovat samu sebe.

Výsledkem politické demokracie a její kapitalistické realizace za poslední dvě století je globální a doslova světovládná finanční oligarchie, která početně nedosahuje ani jednoho procenta celkové světové populace. Řečeno jinak, to, co označujeme demokracií aočem hovoříme jako o nejlepším z těch systémů společenského uspořádání, jež se nabízejí, dovedlo moderní svět do situace, jejíž nejbližší analogií je Římská říše v posledních stoletích před svým rozkladem a zánikem, kdy se na rozhodování a moci podílelo podobné procento římských občanů. Rozdíl je pouze v tom, že dnešní imperiální demokracie spravuje skutečně celý obydlený svět, nikoli jen mediteránní oikumenu. Impérium očekávající svůj zánik: výsledný obraz působnosti politické demokracie?

Naše kultura se uzavírá do schránek vojenských, politických a ekonomických organizací. Žijeme v NATO a v Evropské unii, ve společném trhu se společnou měnou a málokdy nás napadne, že vlastně ani nic jiného nemůžeme. Jak můžeme vystoupit ze situace, v níž jsme si tak nějak navzájem zbyli? Globalizace znamená svobodu západního světa od zbytku světa, zároveň ale i osamocení Západu a jeho vnitřní globální izolaci. Čím jsme globálnější, tím méně jsme žádoucí. Čím jsme demokratičtější, tím větší ohrožení představujeme; příznačnými rysy toho, čemu říkáme demokracie, jsou „korektní válka", „humanitární bombardování", „trestná výprava", proměna světa v impérium ovládané zjediného mocenského centra rukou světovládců, kteří jsou (náhle a pro sebe jistě nečekaně) stále víc považováni za obávaného nepřítele života na Zemi.

Prostor pro politické jednání, které bychom mohli považovat za radikální v tom smyslu, že by se dotýkalo základních struktur globálního kapitalismu a principů jeho fungování, včetně principu zastupitelské demokracie, dosud neexistuje. Pokud ho budeme chtít vytvářet, budeme se muset vrátit kpůvodním ideovým východiskům globalizace kapitalismu a hledat možnosti jejich reformy cestou změny dosavadního myšlení změny: jiné změny, než jakou nabízejí teorie komunikativní společnosti, dialogu a společenského konsenzu, kdy všichni v hlubokém vzájemném souhlasu mlčíme.

Naše kultura zakrslé politické demokracie si ale stále počíná tak, jako by čekala na živou vodu z nějakého rezervního světa. Zdá se, že sice nemáme žádnou šanci, ale musíme ji využít. Pokud tak neučiníme, smiřme se raději hned s občanskou společností jako sumou nesourodých mikroanarchismů a bojovných osamělostí. Vezměme za bernou minci, že naše občanská svoboda znamená pouze tolik, že jsme vláčeni světem kapitálu na vařené nudli reklam. A hlavně pamatujme, že otrokům nikdy nebylo třeba vštěpovat žádnou ideologii. Stačilo jim ukázat, že je tu něco, co je převyšuje, a sami si našli pravdu, kterou si své otroctví zdůvodnili.

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker