Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Exercicie Josefa Bernase

Věroslav Mertl: Dům mezi větrem a řekou

Brno, Host 2001


Třiadvacet let po prvním vydání románu Věroslava Mertla Dům mezi větrem a řekou připravilo brněnské nakladatelství Host jeho druhé vydání, provázené tentokrát jako doslovem desetistránkovou studií Bedřicha Fučíka. Fučík sledoval vznik díla ještě v rukopisu, který ho zaujal natolik, že z prvopočátečních několika uznalých stránek dopisu autorovi vyrostla závažná analýza. Mohla být pohříchu publikována až v knižním vydání Fučíkova Díla (Píseň o zemi, 1994), takže nijak neovlivnila čtenářské a kritické přijetí Mertlova prvního románu. Mertl ostatně byl v sedmdesátých letech autorem víceméně jen trpěným, takže veřejný ohlas jeho románového debutu byl takjaktak minimální.

Autor byl na svůj první román připraven dlouholetou tvorbou básnickou, publikovanou jen sporadicky (ke knižnímu výboru Zjasněná noc se odhodlal teprve roku 1995), a čtyřmi vydanými knihami povídek a novel. Již první povídkový soubor Stín blaženosti, šťastně vydaný ještě za oblevy roku osmašedesátého, představil Mertla především jako vypravěče vnímajícího rozpad světa zejména ve vnitřních dějích v člověku, které ozřejmoval na situacích a příbězích leckdy poněkud bizarních, na typech jedinců vymykajících se konvencím nebo žijících v izolaci vůči světu. Byly mu tehdy blízké i postupy absurdní prózy a projevoval sympatickou odvahu k experimentu, řízenému a ovládanému pevnou kázní. Na těchto krátkých prózách, které postupně uvědoměle směřovaly k rozsáhlejším tvarům, upoutal už tehdy kultivovaný a tvárný jazyk av něm rezonující zvláštní mužná citovost, nikoli povrchní a líbivá sentimentalita (či její dovršení v cynismu). Tato vzácná koexistence tvrdého, nesmlouvavého pohledu na skutečnost a jímavého soucítění byla příbuzná obdobnému vnímání lidské existence u Jana Čepa. Duchovní bratrství dával zřetelně na vědomí Čepův text použitý na přebalu jako předznamenání či úvod ke knížce.

Také všechny následující Mertlovy knihy jsou uváděny motty z různých autorů, jejichž provenience není pouhým výkazem autorovy četby, tím méně povinnou dekorací, asamo zřejmě nejde o náhodné nebo záměrné citace módních bonmotů; tato motta jsou jednak vyznáním pokory a úcty k citovaným autorům, především však ostrým řezem do textu a vždy je můžeme přijímat jako ukazatele, nechci-li říci přímo návody k interpretaci, které jsou čtenářům nabídnuty, nikoli vnucovány. Ve dvou případech čteme citáty ze Starého Zákona (Kniha Přísloví, Jób), ostatek čerpá z autorů vesměs Mertlovi důvěrně blízkých — všechna jména nacházíme rovněž, ane jednou, v jeho publikovaných deníkových zápiscích a některým věnoval samostatný esej: Jaroslav Durych, John Updike, Antoine de Saint-Exupéry, Hölderlin, Sergej Jesenin, Edward Stachura, Hermann Broch, Michel Butor, G. K. Chesterton, Elias Canetti…

Ale abychom se příliš nevzdálili od hlavního: Dějová linie Domu mezi větrem a řekou je celkem prostá a skrovná. Poštmistr Josef Bernas, otec tří dětí, se v manželství s Janou dostal do slepé uličky: věrná manželka eroticky vyhasla a sama navrhuje rozchod, když se Josef zapletl s jinou vdanou krasavicí. Zmatený a nerozhodný Bernas chce najít východisko a volí k tomu dočasný únik od rodiny, návrat do rodného domu, do okruhu šťastného dětství a domnívá se, že jeho prizmatem a ve světle vzpomínek, v iradiaci přiblíženého domova a jeho dávného řádu snadněji nalezne ztracenou orientaci a pevnou půdu pod nohama, a vyřeší zapeklité problémy své životní prohry. Zapadlá Jaktař, v níž býval otec listonošem, je samozřejmě po desetiletích jiná a víceméně cizí. Rodný dům, opuštěný, zchátralý, bezmála v troskách je určený k blízké demolici. Bernas v něm nicméně navzdory úřednímu zákazu stráví několik nocí. Za dne se setkává s několika pamětníky i druhy svého dětství: s bývalým sousedem, žlučovitým, zatrpklým až úskočným bývalým starostou Krumem a jeho pomatenou ženou, se současným obecním předsedou Vlachem, spolužákem a kamarádem z dětství (ten mu na svou odpovědnost umožní ještě v hodině dvanácté pobyt v demoličním objektu), se starým a nemocným řídícím Hrabou, jehož smrt podle obecné fámy nepřímo zaviní (neopatrností rozbije jeho takřka kultovní věšteckou kouli). Do příběhu vstupuje množství dalších osob, výrazných, istatistů v pozadí, živých, ale také přeludně se zjevujících nebožtíků z Bernasova denního i nočního snění: ruští emigranti Grivinovi, domácí pán Špergl, bohatý pan Vrána, trochu záhadná paní Sazmová a jiní, a každý z nich osvětluje z odlišného úhlu zákoutí paměti a přispívá svým dílem k Bernasově deziluzi.

Velkou úlohu sehraje otcův notýsek, nalezený na půdě. Zásadním odhalením, k němuž dochází během Bernasova očistného pobytu, je tajemství jeho původu: není synem své milující a milované matky, ale služky, s níž měl otec poměr a která po porodu zemřela. Matka jejího synka adoptovala a s pravou mateřskou láskou vychovala.

Bernas se v rodišti stačí zaplést do několika konfliktů, musí se dokonce podrobit vyšetřování u esenbáků. Cítí stále naléhavěji své faktické odcizení, svou nepatřičnost na místech, která se mu vzdalují, čím víc proniká do jejich záhad a tajemství. Nakonec odchází doslova jako vyhnanec, vypuzený nevůlí, lhostejností i zlobou rodáků. Cítí ovšem, že jeho nahlédnutí do zpřítomněné minulosti bylo nezbytné, neboť radikálně přispělo k ujasnění a upevnění vlastní identity; nejen oním fatálním poznáním utajovaného původu.

Čtrnáct kapitol Mertlovy knihy a nejeden výmluvný náznak roztroušený v textu (putování, napadení, noční úzkost, pomoc při celkové vyčerpanosti, policejní vyšetřování, loučení na hřbitově atd.) svádí k představě, že architektura díla je založena na schématu tradičních čtrnácti zastavení křížové cesty, vedoucí ke spáse skrze vykupitelskou smrt, a že do hry vstupuje symbolika pašijí. Je dosti pravděpodobné, že původní autorův záměr k tomu směřoval; kompoziční princip cesty spatřuje i Bedřich Fučík. Nápadnější shodné rysy musely být za normalizace ovšem potlačeny, měl-li mít román šanci na vydání. Domnívám se, že to knize spíše prospělo; tlumenější symbolizační úsilí zadrželo příliš nápadné vnější prvky. Životní a manželská krize Josefa Bernase volala po vnitřní očistě bez vnější okázalosti, po hledání duchovního centra obrody, jemuž poskytl rodný dům střechu nad hlavou, jakkoli to bylo přístřeší víc než nejisté, a stavení těsně před zánikem se stalo na chvíli exercičním domem, domem půstu a rozjímání, představujícím jakousi dočasnou hlubinu bezpečnosti. Tápající poštmistr neputoval od zastavení k zastavení, ale podroboval se duchovním cvičením v nezbytné usebranosti mysli a disciplíně vůle, ve vytržení z každodenního shonu. Sama izolace je však záležitost dvojsečná. Ohlédnutí do minulosti je nepochybně posilující, ale do značné míry snové, a co hůře — často iluzivní a vydělující se z reality. Rozlišení těchto ošidností a stálé úsilí vůle, aby z ohlédnutí nevzniklo matoucí a oslabující utkvění, podstatně patří k exerciciím Josefa Bernase.

Atmosféra izolace je v knize duplikována mimo jiné také vzpomínáním na ruské emigranty, na rodinu Grivinovu. Porozumění pro tíhu a úskalí osamocení tohoto druhu vyjadřuje Mertl například trochu mentorskou úvahou pana řídícího Hraby nad jedním obrazem: „Některé krajiny se sobě podobají jako vejce vejci. […] A proč by se nepodobaly? Lidi, zvlášť když žijou v cizině, to totiž, Josífku, strašně potřebujou." Ten odraz myšlenky od obrazu k realitě života je typický pro metodu Mertlových meditací, ať se odehrávají v mysli nebo v dialogu jeho hrdinů, nebo na stránkách jeho vlastních deníků. — O našich emigrantech Mertl pochopitelně mluvit nemohl — v tom je mimo jiné zástupná úloha rodiny Grivinových. Co stesku se vtělilo do jediné věty o jejich mladé Larise: „Prozpívala celé mládí v Jaktaři bez odezvy jako cvrček."

Včlenění ruských emigrantů a v souvislosti s nimi „nereálnost" svědectví malého Josífka Bernase, který se jako desetiletý vloudí na jejich zahradu a porozumí spikleneckým německo-ruským rozhovorům, vytýká Bedřich Fučík jako „jedno podivné vybočení […] z kompoziční elegance a spontánnosti" azvěrohodnosti příběhu. Vidí v tom „karikaturně abstraktní výstup", nesouměřitelný s ostatními „jemně konkrétními přeludy". Zdá se mi, že v tomto punktu Fučíkova přísná kritika nedosedla přesně, a vzal bych autora v ochranu. Fučík nechal bez povšimnutí závěr oné opravdu poněkud panoptikální epizody; vypravěč ji uzavírá přece velmi zřetelně: „Vymyslel jsem si za ta léta mého snění o Jaktaři ten drobounký příběh s Grivinovými natolik, až jsem mu uvěřil?" Přitom je onen příběh traktován naprosto uvěřitelně. Bernas přece projevuje v celé své historii zjitřený jazykový cit a zaujetí pro cizí jazyky; zdůrazněné je jeho úsilí o přetlumočení Máchových veršů do esperanta. Kdo „umí probdít noc nad jediným veršem", mohl už v dětství okouzleně vnímat melodii ruských veršů Puškinových aprovždy si je zapamatovat. Mohl zachytit z rozhovoru pár podstatných vět, které utkví v paměti a za roků snění se zformují v ucelený dialog, dodatečně vyjevující smysl. Koneckonců věty onoho rozhovoru o „svítivém větru", o „vůni větru" — tyto erbovní pojmy celého románu — podtrhují platné místo grivinovské epizody předčasného pronikání do cizích tajemství, a je na nich mimo pochybu větší důraz než na spiklenectví (bližším dobrodružné mentalitě dítěte). Nelze přehlédnout, že navíc dokreslují jednu z klíčových osobností, pana řídícího Hrabu, překládajícího „jen to sviští". Mertlovým kompozičním úsilím je tahle „netypická" epizoda přepevně zapojena ve struktuře příběhu.

Není snad nevhodné podpořit psychologickou věrohodnost desetiletého Josífka Bernase paralelní osobní vzpomínkou. Za vpádu Němců 1939 mi nebylo ještě devět let aoněmčině jsem neměl ponětí. Přesto jsem si zapamatoval navždy pár německých vět oDachau a nepřátelích Říše, kteří tam skončí, které vykřičel obrlajtnant Schmidling na maminku za nějakou její neuctivou poznámku; a bodrá úsloví lajtnanta Kirsche, ve stejné době rozšafně pronášená, když nám každodenně raboval špajsku, v níž si „půjčoval" suroviny k přípravě oběda, si podvědomě opakuji do dneška. V podobných vypjatých situacích zřejmě dětská paměť dokáže zázraky.

Výtky „atypičnosti" a nenáležitosti se snášely i později na některé figury Mertlových povídek a románů. Jednoznačně je formulovala například Irena Zítková v jinak pozitivní recenzi povídkové sbírky Podzimní svit (1984). Vytýkala postavám a dějům knihy anachronismus: „Reagování na vše, co se zde pět desítek let dělo, se podstatně liší od autorovy nadčasové stylizace." Byla to trochu rána pod pás — skutečnou a všeobecnou reakci na známé „dění" desítek posledních let zajisté mohl autor sotva zveřejnit. Ale především nebyla výtka oprávněná: Mertl přece nenabízel dobové obrázky společenské situace, ale zastavoval se u osudů konkrétních lidí, v nichž kritička spatřovala „disproporci nepřesvědčivosti". Popírala nebo neznala existenci lidí, „kteří nebyli v životě dál než v sousední obci a jsou hermeticky uzavřeni vůči všemu, co se za posledních čtyřicet let odehrálo, neexistuje pro ně technika, rádio, veřejný politický život". — „Ale oni jsou!" chtělo by se namítnout slovy jedné prózy Ladislava Dvořáka, jenž také znal podobné lidské typy ajejich „disproporční" příběhy. Styk s těmito existujícími a živými lidmi byl po dlouhá léta Mertlův denní chléb. Jeho „normalizační" úřadování v lidové straně se neodehrávalo vkancelářích a národněfrontovních aktivech, ale převážně při návštěvách těchto outsiderů, starců a babiček, ve styku s „veřejností" ztracených a už ani nečekajících na vlídné slovo. Pro režim opravdu raději neexistovali, a svým způsobem zůstávali svobodní právě proto, že neznali a nechtěli znát svět a „veřejný a politický život". Byla to ovšem nezávislost trpká, tvrdě zaplacená, a navíc mnohdy bohužel fiktivní: často byli mnohem tíživěji zotročeni vlastním neštěstím, zaslepením srdce, neunesitelným údělem, nákladem utrpení nebo vnitřního neusmíření. Tyto lidi nemusel Mertl vymýšlet, znal je dokonale a s pokorným soucítěním je představoval ve své próze.

Zde se dotýkáme bezprostředně Mertlova venkovanství, o němž neopomine hovořit snad žádný kritik nebo glosátor jeho díla. Jako by tematika jeho prací, lokalizace jeho příběhů byla prvořadá a rozhodující. A pokud jde o románová díla, vůbec neplatí zobecnění, že jsou „převážně zakotvena na vesnici". Bylo by přesnější hovořit spíš o městečku, maloměstu, venkovském městu — tedy o milieu snad nejtypičtějším pro českou prózu vůbec. Ale ikdybychom za rozhodující přijali statistickou většinu „venkovských" stránek jeho knih, museli bychom položit důraz ne tak na kulisy a východiště jeho epiky, ale na venkovanství jako vztah k světu a člověku. (Co je specificky venkovského na manželské nevěře; na hledání smyslu vlastního života; na lásce a nenávisti, netečnosti a vášni?) Venkov se odráží v autorově životní orientaci, v pokoře a úctě k prostému a přehlednému řádu života, ke křesťanským základům tohoto řádu, v pojetí lidského domova jako pramene láskyplných lidských vztahů a vazeb. A v neposlední řadě ve vztahu k jazyku, který má být nástrojem pravdy, důvěryhodnosti, spolehlivosti a vposled i krásy. Když Mertl hovoří osvé tvorbě, pociťuje péči o slovo jako „strach, aby nezranilo, ale ani nezradilo". Patří k tomu i samozřejmá praxe podtextového vyjádření toho nejdůležitějšího, co mělo být řečeno, a přece jakoby skryto (právě toto umění patří kpůvabům neotřelé venkovské mluvy). Vtomto směru, v úctě ke „zdravému selskému rozumu", jak se říkávalo za dob, kdy ještě fungoval selský stav, avnedůvěře k módním efemeridám, zůstává Mertl bytostným venkovanem, i když mnozí jeho hrdinové šlapou dlažbu a asfalt městských sídlišť.

Všechno významné, co se u Mertla děje, odehrává se v jazyce, nikoli v syžetu. Marný není ani jeho zájem o umělé jazyky. Nejenom Josef Bernas umanutě překládá do esperanta Máj; v povídce „Místo posledního odpočinku" (Poledne, 1971) se objevuje tvůrce nové umělé řeči. Jinou jazykovou hrou svrchované vážnosti jsou pohřební proslovy v Mertlových prózách. A nad „jazykovými půvaby" (Fučík) zápisníků otce Bernase si maně vzpomeneme na neméně jazykově mocné dopisy z Egypta na Valašsko ve Vaculíkově Sekyře; jsme nakloněni věřit, že v obou případech bylo čerpáno z autentických rodinných památek. Tento kompoziční princip — citace z nalezených nebo jinak aktualizovaných písemností — se u Mertla objevuje vícekrát, v Mlčení věžních hodin jde dokonce obásně. Mimořádně výraznou roli hrají dopisy v rozsáhlé povídce „Šustot smrti" (Poledne) o německém zběhu, skrývajícím se na vsi a bezohledně odpraveném sovětskými bojovníky armády-osvoboditelky.

Dotkli jsme se již toho, že se Mertl přihlásil k odkazu Jana Čepa. Jak se to má s údajnou závislostí na něm? V Čepově životopisu jsem zařadil Mertla mezi jeho následovníky v české próze a možná tak bezděky podpořil pochybnou legendu o epigonství. Napsal jsem ovšem už tehdy, že si Mertl zachoval vůči Čepovi náležitou „distanci avolnost" a že jeho tvůrčí „invence a obrazivost je mnohem nepokojnější"; že Mertl převzal Čepovo dědictví, ale zůstal „suverénním pánem svého slova". Mám za to, že právě svým slovem, prací s ním, různotvárností a bohatstvím slovníku atd. se Mertl dostatečně odlišuje od Čepa. Dá se to doložit prostou juxtapozicí náhodně vybraných textů obou autorů. Zcela mimo diskusi jsou pak rozdíly motivické. Mertl ve svých prózách, zejména románech, zdaleka není vázán na venkovské prostředí, jak je tomu až na výjimky u Čepa. Vůbec nejstarší publikovaný text z let učednických, zpravidla nejzávislejších na vzorech a mistrech, je jakýsi pseudohistorický apokryf o vyhnanství krále Kreoma („Poslední den", z roku 1949). Modelové romány jako Rezavý déšť (1981) nebo Pád jasnovidce (1986) se zcela vzdálily areálu Čepova díla. Byly ostatně nahlas vysloveny ičasově bližší vzájemnosti, padla jména František Hrubín (Zlatá reneta) a Vladimír Körner. Neváhal bych připojit ještě další, z nich snad nejzávažnější — jak se zřetelem ke specifické práci s jazykem, tak k oddanosti fejetonu a zaujetí drobnou publicistikou — Karel Čapek. Mertlova poetika je ovšem neopakovatelná, podobně jako Čepova a ostatních zmíněných. To, co Mertla spojuje s Čepem podstatně, je zakotvení jejich díla v mystériu „společenství svatých" — s Otokarem Březinou a Josefem Horou řečeno „společenství mrtvých, živých a nenarozených" — av jistotě o jedinečnosti a nezastupitelnosti každého lidského osudu v kontinuitě a spoluodpovědnosti lidského pokolení. Stejně tak by ovšem bylo možné připomenout Jakuba Demla a další, které pojí totéž katolické Kredo.

Je pochopitelné, že s tímto fundamentem bylo „Mertlovo postavení dlouhodoběji mimo hlavní proud současné produkce", jak eufemisticky zašmodrchaně konstatovala jedna recenze z roku 1987. A zůstane zjevně mimo „hlavní" (?) proud i nadále. Svým pojetím života a umění se Mertl dostává do vědomé opozice vůči programovému „chaosu" postmoderní prózy. Není však moralista, který by své pojetí anti-chaosu vnucoval a vynucoval. „Mertlovo křesťanství je chestertonovské," rozeznal dobře Jan Jandourek, „protože stojí oběma nohama na zemi; a tradiční, protože je pro něj kotvou, která ho v nejistém světě drží pevně na místě… Je v Mertlově duchovní tvrdohlavosti něco imponujícího!"

Mojmír Trávníček

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker