Fin de sičcle ve Vídni

Carl E. Schorske: Vídeň na přelomu století

Přeložil Jiří Svoboda. Brno, Barrister & Principal 2000

Se vztahem politiky a umění či obecněji kultury máme v naší historii dvojí zcela konkrétní zkušenost. Zaprvé je to fenomén národního obrození, kdy se politický život českého národa zrodil z obrodného kulturního hnutí, především ze snah o jazykovou emancipaci. Zadruhé je tu zcela nedávná zkušenost z doby reálného socialismu, kdy byla jakákoli kulturní aktivita bezpodmínečně podřízena politické čili ideologické kontrole, vykonávané státním byrokratickým aparátem. V obou případech je to zkušenost drasticky redukovaná na jednosměrný vztah přímé závislosti.

Kniha Carla E. Schorskeho Vídeň na přelomu století nabízí mnohem komplexnější a vrstevnatější pohled na problematiku vztahu politiky a kultury. Vídeň druhé poloviny 19. století a počátku století 20. poskytuje pro takové studium neobyčejné bohatství materiálu. V této době se tu totiž vzájemně mísí mnoho různých, často protikladných tendencí apohybů, a to jak v politické, sociální či ekonomické rovině, tak na poli umění a kultury. Je to jednak krátké období politického liberalismu v rakouskouherské říši od šedesátých let 19. století, které vyústilo v demagogickou a populistickou reakci na počátku století dvacátého, doprovázenou silnými výpady antisemitismu. Ten souvisel zejména s postupným utvářením početné vrstvy bohatých kapitalistů z řad emancipujících se Židů, kteří získali prosincovou ústavou z roku 1867 konečně občanskou rovnoprávnost. Tito iniciativní podnikatelé se hromadně stěhovali do metropole a spolupodíleli se na vyvolání výrazných demografických změn, jež byly následně doprovázeny i urbanistickými zásahy do charakteru města. Emancipace a všeobecná liberalizace umožnila i příliv mladé, tradicí nezatížené populace, z velké části rovněž židovského původu, na univerzitu, což se projevilo například vrozvoji humanitních věd, jak výstižně dokládá příběh Sigmunda Freuda. A konečně liberální prostředí a ekonomická prosperita podněcují v této době i nemalý rozkvět umění.

Jednotlivé kapitoly Schorskeho knihy velice přesně mapují tyto jednotlivé tendence a složitou síť jejich vzájemných ovlivnění. Tak v první kapitole, nazvané Politika a duše, se autor snaží určit obecně podmínky, které této situaci předcházely, katolické dědictví habsburské monarchie, estetickou tradici klasicismu a krizi těchto jistot na konci 19. století, a to na příkladu díla dvou spisovatelů, Artura Schnitzera aHugo von Hofmannstahla. Druhá kapitola zkoumá, jak již sám název napovídá (Ringstrasse, její kritici a zrod moderního urbanismu), korelaci liberalizace politického prostředí aspolečenského ovzduší vůbec s urbanistickým řešením některých problémů Vídně, jež souvisely s obecnějšími sociálními změnami, a předvádí na jednotlivých řešeních architektonických otázek boj starého, tradičního myšlení s novým, moderním. Počínaje třetí kapitolou přivádí Schorske čtenáře do doby úpadku liberalismu v monarchii a jeho vyústění v nástupu reakce a vzestupu antisemitismu. Na příkladu tří typů politiků, z toho dvou extrémních antisemitů — šéfa radikálních německých nacionalistů Georga von Schönerera a vídeňského starosty Karla Luegera, a k nim paradoxně řadí i zakladatele sionismu Theodora Herzla, demonstruje autor některé společné rysy jejich radikalismu, hraničícího mnohdy s demagogií a populismem. Čtvrtý esej je celý věnován rozboru Freudova klíčového spisu Výklad snů. Schorske zde vykládá psychoanalýzu především jako výraz sebezpochybnění moderního liberálního racionalismu, který se ocitl v historické situaci zakoušení svých vlasních mezí. Pátý text s titulem Gustav Klimt: Malířství akrize liberálního já je do jisté míry analogií čtvrtého eseje. Na Klimtovi demonstruje autor krizi liberálního pojetí já a vlastní autonomie, když popisuje jeho postupný přechod od jeho modernistické „revolty" ve výtvarném umění k čistě dekorativnímu secesnímu malířství. Šestá kapitola Proměna zahrady ilustruje tuto krizi identity, spjatou se selháním liberalismu, na příkladu několika spisovatelů a jejich koncepce uspořádání světa, symbolizované právě motivem zahrady. Konečně sedmý, závěrečný esej s názvem Výbuch v zahradě načrtává vývoj této politické i kulturní krize a roztržky, ústící v expresionismu. Schorske ukazuje na příkladu Kokoschky a Schönberga, k jak radikálnímu odvržení konvence a formy, vyznávané tehdejší rozkládající se liberální společností, dochází ve jménu kritické opravdovosti. Autor tu připomíná spřízněnost těchto dvou umělců s postoji Adolfa Loose či Karla Krause, se zásadou, že „umění nás má především vyburcovat z klidu apohodlí".

Je tu ještě jeden důvod, proč je vydání této knihy u nás užitečné právě dnes i se zpožděním čtyřiceti let. Carl E. Schorske psal tuto knihu, koncipovanou původně na základě jeho cyklu přednášek, v padesátých letech apublikoval ji v USA v roce 1961. Amerika tehdy začínala masivněji objevovat nejen moderní evropské umění, ale vůbec fenomén „fin de sičcle", otázku rozpadu mnohonárodnostního státu, krize liberalismu či problém antisemitismu. Text knihy je těmito okolnostmi poznamenán v tom nejlepším smyslu slova. Je poměrně čtivý, sdělný, proložený řadou vysvětlujících poznámek či odboček, a nabízí přesvědčivou historickou syntézu těchto zdánlivě poměrně disparátních prvků. Pro českého čtenáře, který byl po čtyřicet či dokonce padesát let značně izolován od světového kulturního i politického dění a během posledních třinácti let je zahlcován záplavou titulů, které mají tuto mezeru zacelit, je tento styl nanejvýš vhodný.

Čestmír Pelikán