Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Tragédie člověka o pěti dějstvích

Nathanaél Vodňanský z Uračova: Theatrum mundi minoris

Brno, Atlantis 2001


Již čtvrtý svazek brněnské ediční řady Thesaurus absconditus, která zpřístupňuje památky starší české literatury, obsahuje pozoruhodný spis pozdního humanisty Nathanaéla Vodňanského z Uračova sepsaný v roce 1605 a nesoucí pro svou dobu typický rozsáhlý název Theatrum mundi minoris. Široký plac neb Zrcadlo světa, to jest: Živý kontrfekt nesčíslných bíd všeho lidského pokolení v tomto světě rytěřujícího. Jedná se o překlad patrně latinské verze knihy z roku 1558, jejímž autorem je méně známý francouzský katolický humanista Pierre Boaistuau řečený Launay. Nathanaél Vodňanský v textu provedl řadu úprav a doplňků a opatřil jej rozsáhlým úvodem (Epistola dedicatoria), shrnujícím obsah tohoto díla. Nejvýznamnějším zásahem do Boaistuauovy předlohy je vypuštění druhé části spisu (Tractatus de excellentia et dignitate hominis), která značně zmírňuje hluboce pesimistický pohled na člověka, jímž je charakteristický první díl, a která byla připojena patrně na nátlak církve.

Inspirován návštěvou Říma rozhodl se Vodňanský v úvodu, který napsal sám, rozdělit život člověka do pěti dějství odehrávajících se v pěti typech staveb, v nichž se ve starořímské době konala různá divadelní představení. Theatrum, odeum, cirkus, stadium axystus odpovídají obdobím lidského života před narozením, po narození, dospívání, dospělosti astáří.

Theatrum mundi minoris je rozčleněno do tří knih. V první knize je srovnávána nedostatečnost člověka s dovednostmi živočichů. V druhé knize autor nejprve probírá utrpení člověka v jednotlivých životních fázích; postupuje tedy diachronně. Poté následuje „synchronní" popis strastí spojených s jednotlivými společenskými skupinami. Ve třetí knize se pak zaměřuje na „bídy", které jsou společné celému lidskému rodu (např. války, mor, nemoci, hlad, ale i rozdělení křesťanstva).

Představa světa jako velkého divadla sahá svými kořeny až do doby antické a raně křesťanské. Počínaje středověkem byla také mnohokrát literárně ztvárněna a stala se hojně užívaným motivem, důvěrně známým tehdejšímu čtenáři. Postupně se dokonce vytvořil samostatný literární žánr zvaný theatrum, v němž je k divadlu přirovnáván nejen svět (makrokosmos), ale i člověk sám (mikrokosmos, „menší divadlo světa") zrcadlící strukturu celého kosmu, jehož je součástí. Člověku je zde přiznáno zvláštní postavení v celém stvoření — jedině člověk, který je nejen obrazem Božím, ale i obrazem světa, je schopen pojmout svět jako smysluplný celek ajako takový jej zkoumat a popisovat; jedině on může ve světě odhalit řád, který prozrazuje moudrost jeho Stvořitele. S tímto vysokým hodnocením člověka se však pojí i jeho ostrá kritika — proti dokonalému makrokosmu je postaven porušený člověk, který se svým hříchem vzepřel svému stvořitelskému určení. Obraz člověka v „divadle světa" je tedy hluboce dvojznačný.

Také v Theatru je připomenuto, že Bůh člověka vyvýšil nade všechno stvoření světa akorunoval ho slávou a ctí, avšak do popředí je jednoznačně postavena lidská bída a ubohost. Člověk je bytost konečná a omezená, stvořená z bláta a prachu, uvězněná ve své trpké tělesnosti, která ho svazuje. Barvité vykreslování těla a tělesných procesů vzbuzujících odpor — počínaje označením mateřského lůna jako „smradlavého žaláře" a „temné jeskyně" a konče popisem hnijící mrtvoly — ukazuje, že pohrdání lidskou tělesností, v němž můžeme spatřovat dědictví platonismu, provází celé dějiny křesťanského myšlení až po novou dobu a rozhodně nebylo příznačné pouze pro středověk a nastupující baroko.

Na základě srovnání člověka s různými zástupci živočišné říše dospívá autor k závěru, že člověk je — na rozdíl od zvířat — svou tělesnou konstitucí zcela nepřipraven pro svět, do něhož se rodí. Dlouhou dobu je naprosto odkázán na péči matky a i poté je nucen obstarávat si jídlo, oděv a bydlení prací. Co se týká jeho tělesné výbavy, nemůže se chlubit žádnou výraznou předností, jimiž oplývají různí jiní tvorové. (Pozoruhodné je, že k podobným závěrům dospívá i současná antropologie.) Autor zároveň neopomene upozornit, že člověk se nespokojuje pouze s naplněním svých základních potřeb, ale žene se za stále novými a většími požitky. Není zde však zodpovězena otázka, proč Bůh stvořil člověka takto nedokonalého a nechal tedy řád makrokosmu narušit takovou disharmonií.

Další příčinou utrpení člověka — vedle jeho tělesnosti a konečnosti — je hřích. To je skutečná pravda o člověku, jíž se autor v celém spise snaží dobrat. Člověk je „služeb níkem a otrokem hřícha, prvé nežli jej spáchá". Lidé se místo služby Bohu stávají nástroji ďábla. Také zde se autor uchyluje ke srovnávání člověka se zvířaty, která prý v mravních vlastnostech korunu tvorstva dalece předčí (například typická psí věrnost). Tento moralizující základní tón se ozývá v celém díle a jeho intenzita se směrem k závěru stupňuje. Vrcholem je pak poslední kapitola, v níž autor hrozí posledním soudem, který „bude tak strašlivý a nepříjemný, že všecky předepsané mizerie světa tohoto převejší, anobrž proti kterémuž všecky bídy a neřesti lidské popořád vyčtené nic jiného nejsou než nejušlechtilejší rozkoše a potěšení".

Z přehledu nejrůznějších lidských běd se vymyká pouze stav manželský (Pochvala stavu manželského s jeho bídami a neřestmi), kterému je přiznána určitá kvalita a zásluha o potěšení života; ani zde však, jak napovídá název kapitoly, nechybí četné příklady toho, že tento stav nemusí být vždy jen požehnáním. Manželská láska je tedy chválena, naproti tomu všechny ostatní podoby lásky („milosti") jsou podrobeny rozsáhlé kritice v kapitole Šestnáctá bída lidská, z nedostatkův na mysli i rozumu porušených. Autor klasifikuje lásku jako něco mezi duševní chorobou a naprostým šílenstvím, což jsou označení běžná již v antické milostné poezii. Jedná se o nemoc masově rozšířenou po celém světě, a „nynějších časův proti ní naprosto žádného lékařství vymysliti se nemůže, jakkoli mnozí učení lékaři, řečtí i arabští, své nejlepší léky a recepty na mnohých koštovávali, zdali by je aspoň tak ukrutného trápení zprostiti […] mohli."

V pasážích, v nichž autor popisuje roztodivnosti zvířecího světa a často podivuhodné chování živočichů, zaznívá mnohde tón skutečného zaujetí, který jako by přehlušoval jinak téměř neustálou ponurost knihy. V takto pesimisticky pojatém díle nelze pochopitelně očekávat humorné tóny, přesto občas autor zařadil příhodu (převzatou odjinud) líčenou s jakýmsi druhem černého humoru. Jako příklad lze uvést vyprávění oTimonovi z Athén, který ve své zahradě dával k dispozici množství šibenic pro případné zájemce o oběšení a zval je tam např. těmito slovy: „Muži athenienští, nečíním vás tajné, že mám za svým domem zahradu a v ní jeden fíkový strom, na němž se již několik dobrých tovaryšův oběsilo. Protož vidělo mi se za dobré, abych vám všem vůbec o tom časně oznámil, byl-li by který mezi vámi, že by se na něm dobrovolně oběsiti chtěl, dříve nežli by se týž strom vyťal, nechť pospíší, chci zajisté dáti zdi okolo štěpnice rozšířiti…"

Doba pozdního humanismu, v níž Vodňanský žil, bývá též často označována jako epocha humanistického manýrismu. Mnohé z rysů, které tento svébytný a ne zcela vyhraněný styl charakterizují, najdeme i v Theatru mundi minoris. Z formálního hlediska se jedná především o různé způsoby ornamentalizace textu, z nichž u Vodňanského upoutají obzvláště rozsáhlé výčty a perifrastická vyjadřování. Myšlenkový svět manýristické epochy a nastupujícího baroka se projevuje deziluzivním pohledem na lidskou existenci, který kontrastuje s renesančním optimismem a důvěrou v lidský rozum a schopnosti. Samotný žánr theatra dokonale odráží dobovou snahu o univerzální zobrazení světa a místa člověka v něm prostřednictvím alegorického rámce. Blízké tomuto žánru bylo i zrcadlo (jež je ostatně uvedeno v českém titulu díla). Úzkost z existence nemůže být uklidněna ani pohledem na onen svět, v němž není akcentován klid a spočinutí v Bohu, nýbrž útrapy a tresty. Manýristickým rysem je i záliba v bizarnostech a „víře nepodobných" zvířatech či událostech.

Nelze pominout, že dílo je překladem, ajakkoli do něj Vodňanský vstupoval i se svým osobitým autorským přínosem, přece jeho podstatná část je prací Boaistuauovou. Výrazně kompilační charakter spisu dokládá množství odkazů na antické autority, Bibli či raně křesťanské spisy a také velký počet exempel, jimiž je text proložen. Tyto aluze či parafráze jsou uvedeny ve vysvětlivkách, které tak nabízejí čtenáři možnost nahlédnout do inspiračních zdrojů díla. Vydání je doplněno zevrubnou a erudovanou závěrečnou studií editorky Hany Bočkové, která zasvěceně odhaluje množství literárních i mimoliterárních souvislostí týkajících se vzniku a charakteru díla.

Závěrem ryze čtenářský dojem: v kontextu podobných děl z oblasti starší české literatury jde o spis, který zaujme svým jazykem a stylem, spis, který překvapivě nutí přemýšlet otom, proč jsou pokusy o výklad světa a s tím spojené existenciální otázky už po staletí stejné a jak nedostatečné jsou naše odpovědi.

Jana Kolářová

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker