Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Čtyři učebnice estetiky

1. Jitka Kárníková: Estetika pro každého. Praha, VŠE 1996.

Nedostatečná nabídka úvodů do estetiky vedla mnohé vysoké školy k vydání vlastních skript. Srozumitelnost, která je jistě hlavním cílem autorů takových publikací, je podmíněna jednotou a uceleností textu. Za nejsnazší způsob splnění těchto podmínek považuji ostré vymezení oblasti zájmu. Jak se se záludnostmi estetiky, obtížně vymezitelné vědy, utkala Prof. PhDr. Jitka Kárníková CSc., autorka již několika propedeutik, mezi nimi i Marxisticko-leninské etiky a estetiky (Praha, VŠE 1989)?

S prvním (ale také jediným) omezením se setkáváme v předmluvě, kde autorka upřesňuje cílovou skupinu čtenářů. Její skripta mají “sloužit všem, kdo se zajímají o estetiku a umění”, odmítá však ty, kteří jsou “v této oblasti odborníky”. (s. 8) O čem svědčí tato exkomunikace zasvěcených ze společenství potenciálních čtenářů? Přinejmenším o autorčině nedůslednosti: Kárníkové Estetika pro každého není pro každého, protože není pro estetiky.

Skripta J. Kárníkové sestávají ze čtyř částí. Nejkratší první část se zabývá estetikou jako teoretickou disciplínou. Kdo by na tomto místě čekal zmíněné nutné omezení oblasti zkoumání, bude zklamán. Autorka zde vymezuje svůj předmět velmi krátce - jako nauku o estetičnu, víc nedodá. Následuje standardní rozlišení mimoumělecké a umělecké estetiky a úvaha o vztazích mezi estetikou a jinými obory, např. bezpečností práce. Za vlastní autorčin přínos lze považovat formulaci příkladů ze života a poznámek typu: “I ošklivý jedinec může být člověkem nejen ušlechtilým, ale i vysoce vzdělaným,” (s. 10) či: “Lidé bez estetična žít nemohou, i když si to nechtějí přiznat.” (s. 12) Tyto soukromé postřehy však nejsou jediným ozvláštněním. Úvodní kapitola přináší několik zásadních objevů. Čtenář se mj. dozví, že “estetiku založil Baumgartner”. (sic! - s. 9) Stejně překvapí i autorčino tvrzení, že pojem estetika je odvozován z řeckého AISTHAMONAI (správně aisthanomai). Uvedené chyby nelze omluvit jako nedostatky kosmetického charakteru: ukazují, že se na autorku nelze spolehnout ani ve chvíli, kdy pouze opisuje.

Nejvíc prostoru věnuje Kárníková přehledu estetických názorů ve druhé části skript. Za zásadní zde považuje dokázat, že “problémům spojeným s estetikou se lidé věnovali dávno předtím”, než ji zmíněný Baumgartner založil. Za tímto účelem podstupuje namáhavou cestu z pravěku až do 18. století, aby čtenáře poučila o historických, uměnovědných i filozofických souvislostech. A tak se dozvídáme nejen o založení Velkomoravské říše a o pravěkých Venuších, ale také to, že “Thomas Moore představuje frontu národních utopistů”. (s. 46) Převládající dojem zkřížení učebnice dějepisu pro pátou třídu základní školy se slovníkem dějin filozofie umocní opět ztráty, které informace při přenosu utrpěly. Za uši zatahá autorčin výraz KALOKAGHATIE (správně kalokagathie). Záhadné je také tvrzení, že Aristoteles zakazuje básníkům používání metafory, “neboť je to lež, a je tedy nemorální”. (s. 28)

Tento trend se několik málo stránek před uzavřením historického exkurzu mění a v jistých pasážích se z výčtu stává výklad. Vlastní kapitolu věnuje autorka Kantovi a Hegelovi. Kritiku soudnosti charakterizuje jako dílo, které je “z poloviny věnované estetice” a které sice “zvažuje krásu přírody dosti zvláštně”, avšak přesto přispělo k “neotřelým pohledům na umění”. (s. 82-83) K Hegelovi autorka poznamenává, že jeho estetika je “průlom a cestička do budoucna”. (s. 83) Budoucno, především 20. století, však popisuje se značnou nejistotou. Omezuje se na nicneříkající rozškatulkování jmen a směrů. Rozpaky budí její tvrzení, že “v literatuře je jedním z představitelů postmoderny strukturalismus”, (s. 107) nebo zařazení neotomistické a sémantické estetiky do postmoderního umění.

Ve třetí části definuje autorka pojmy a kategorie estetiky. Právě v této části dochází k zajímavým “změnám” oproti starší Kárníkové Marxisticko-leninské estetice, jejíž opravenou kopií Estetika pro každého je (svědčí o tom mj. opakovaný výskyt Baumgartnera i aisthamonai). Příslušná kapitola nese v originálu název Základní kategorie a pojmy marxisticko-leninské estetiky. Jsou jimi: estetično, estetické kritérium, estetická hodnota, estetický cit, kýč a umění. Estetično charakterizuje autorka na obou místech jako subjektivní vztah k objektivnímu světu. Upozorňuje, že estetično není jen “pěna na povrchu” a že “jeho specifičnost spočívá v tom, že vyjadřuje bohatství, povahu i podstatu, a to v aspektu svého významu s tendencí k obraznosti”. (s. 123) Estetické kritérium podle autorky odlišuje estetické od neestetického. Oproti předchozí publikaci mizí jeho konkretizace (“Krásné je to, co napomáhá budovat beztřídní společnost.” - s. 77), která je nahrazena vychytralým: “Vymezení estetického kritéria je poplatné celkovému přístupu.” (s. 126) Stejnou fintu autorka používá u charakterizace estetické hodnoty, která je “u různých autorů pochopena různě”. Kýči věnuje Kárníková v obou publikacích pozoruhodně velký prostor. V pozadí se jasně objevují obrysy její pedagogické činnosti. “Kýč,” varuje Kárníková v obou vydáních, “utvrzuje příjemce ve falešném pohledu na svět […]. Hrozba nevkusu a kýče se plíží na každém kroku a je nutno mnohé vykonat proto, aby nás nezadusil.” (s. 131-132) Závěrečná část knihy, Rozvoj estetického cítění a estetická výchova, je pak rozvedením této myšlenky.

Kniha neprošla redakční ani jazykovou úpravou, což zčásti otupuje ostří kritice gramatických a stylistických chyb. Autorka má problémy s psaním velkých písmen (v Antice, Aristotelská otázka, Kantovský, Hegelovský názor.). Specifickou funkci v knize plní závorky, které většinou pouze začínají. Setkáme se též s nedokončenými větami i výroky, které postrádají smysl. Kárníková občas přizná, že cituje, málokdy však uvede koho. Uvedený obsah knihy neodpovídá řazení samotného textu. A zvláštní pozornost si zaslouží fotografická dokumentace. Vzhledem k charakteru textu nepředpokládám, že by Kárníková počítala s nějakou speciální erudicí svých posluchačů v oblasti umění. Přesto se neobtěžuje s vytvořením popisků. Obrázky jsou nešikovně oxeroxované z nějaké učebnice (zdroj není nikde uveden), text, který je tam doprovází, není ničím zakryt. V seznamu použité literatury nacházím s překvapením i jeden novější titul (Chvatíkovu Strukturální estetiku); k bezesporu nejcitovanějšímu zdroji: ke Kárníkové vlastní Marxisticko-leninské etice a estetice zde však odkaz chybí. Dodávám, že Estetika pro každého je v tiráži prohlášena za první vydání.

Kárníkové skripta jsou povrchní směsí špatně opsaných frází ze zdrojů slovníkového typu. Výhrady k obsahu umocňuje způsob, jakým jsou skripta napsána. Věty jsou těžkopádně sešroubovány, tok textu stále přerušují obsahové i formální nedostatky. Kniha nesplňuje požadavky výše kladené na úvod do estetiky: není srozumitelná, postup textu není čitelný, předmět není nijak omezen. Naopak, Kárníková vede svůj výklad napříč všemi možnými disciplínami, aniž by se jí podařilo zasáhnout vlastní terč. Místa věnovaného samotným úvahám o estetice je poskrovnu a myšlenky zde uvedené se neliší od svých soudružek z autorčiny původní práce o estetice. Úvod v pravém slova smyslu je, domnívám se, takový text, který vzbudí ve svém čtenáři nutkání pokračovat naznačeným směrem. Kárníkové uvedení laika do estetiky je pravým opakem takového pohybu.

Tereza Hadravová

 

2. Vladimír Kyprý: Estetika pro ekonomy. Praha, VŠE 1997.

Je jistě potěšitelné, že Katedra filozofie na Vysoké škole ekonomické zařadila do své nabídky i kurz estetiky. Estetika pro ekonomy navazuje na skripta L. Benyovszkého (hlavní editor) Úvod do filosofie (Praha, VŠE 1992), která jsou spolu s publikací K problematice filosofické antropologie (jako antropologické ontologie) (Praha, VŠE 1994) Vladimíra Kyprého jedinými zdroji, na něž se odkazuje. Vůči ostatním - primárním či sekundárním - pramenům je Estetika pro ekonomy uzavřená.

Metoda zvolená Vladimírem Kyprým k sepsání těchto skript vychází z jejich určení. Mají sloužit jako hlavní podklad ke zmíněnému kurzu a nabízejí se i laickému čtenáři “se zájmem o estetický moment lidského bytí jako moment nezbytný lidskému bytí k jeho plnosti”. Jedná se tedy o vymezení a systematizaci oboru estetiky za pomoci nejzákladnějších kategorií a jejich různých pojetí v dějinách oboru. Jednotlivé způsoby chápání těchto kategorií jsou osvětlovány především srovnávacím rozborem založeným na opakování a obměňování. (s. 8)

Jako první se odpovídá na otázku: Co je estetika? S tvrzením, že o odpovědi nelze rozhodnout jediným logickým rozhodnutím, nýbrž pouze v historicko-logickém vývoji estetiky samé, lze jen souhlasit. Avšak když se autor pokouší vznik této disciplíny přiblížit, dopouští se jisté redukce: za hlavní kořeny vývoje estetiky jako samostatného oboru uvádí pouze ontologii a antropologii. Tím dochází k nejhrubšímu rozdělení knihy podle otázek implikovaných těmito disciplínami: Estetika krásy, Estetika umění a jako krátký závdavek Estetika mimoumělecké činnosti. Každá ze jmenovaných oblastí estetiky je pak rozdělena podle kategorií nižšího řádu (dokonalost, harmonie, vkus atd.). Ty jsou členěny do druhů a typů, které jsou popsány základními výrazy filozofického jazyka, z nichž ty složitější jsou vysvětleny v poznámce. Zdálo by se tedy, že kniha může skutečně sloužit jako didaktická příručka uvádějící do oboru i naprosté laiky. To se jí ovšem nedaří.

Snaha o formální důslednost a ryze systematický přístup k určení hlavních oblastí estetického myšlení vyvolává otázku, zda tento přístup skutečně generuje celistvý obraz oblasti, o níž pojednává. Dle mého názoru se jedná spíše o strukturaci materiálu, o němž však nezískáváme zevrubný pojem. Pro srovnání se mi nabízí například přístup Marie Fürst, která ve svých úvodech Filosofie (Praha, Fortuna 1994) a Psychologie (Olomouc, Votobia 1997) předestírá před čtenáře problematiku bez pevného systému, avšak prodchnutou myšlenkovou kontinuitou tak, že po přečtení celé práce získává čtenář skutečně celistvý, třebaže pramálo detailní názor na danou oblast lidského myšlení.

V Estetice pro ekonomy jsou nejpoužívanějšími postupy srovnávacího rozboru opakování a obměna. To v praxi znamená, že čtenáři před očima ubíhají kapitoly, odstavce a věty, které mají stále stejnou strukturu a tvar. Smysl textu pak vyrůstá z malých obměn na pozicích pojmů, jež jsou pro to které pojetí charakteristické. Ze spojení takovéto strukturace s jazykem, který se vyznačuje jistou archaičností a komplexností, vyrůstá košatý text, který je bez velké dávky pozornosti a trpělivosti nesrozumitelný. Uveďme příklad z kapitoly 1.2.1. Krása-dokonalost jako bůh předkřesťanský: “Pojem krásy je zde vázán na ontologii (předkřesťanského) boha (resp. božstva či bohů) i jeho idejí - pojmů druhů empirických jsoucen i jejich určení, od nichž jsou odděleny, tzn. že vždy už (původně) jsou mimo ně - v jiném světě - ve světě idejí; a jsouce v něm jsou neproměnné.” (s. 22) Další citace z kapitoly 1.2.2. Krása-dokonalost jako bůh křesťanský: “Pojem krásy zde je vázán na ontologii (křesťanského) boha i jeho idejí - pojmů druhů empirických jsoucen i jejich určení jako mimoempirických bytných základů empirických jsoucen i jejich určení, od nichž je oddělen, tzn. že vždy už (původně) je mimo ně - je jiným (odděleným - tzv. “oním”) světem; a jsa jím, je neproměnný.” (s. 24) Připomeňme si však určení těchto skript. Nejedná se o text, který by představoval nějaké nové pojetí, jeho funkce není explorační, ale spíš explikační či didaktická. Je určen studentům Vysoké školy ekonomické a laikům, kteří projeví zájem.

Vraťme se zpět k obsahové stránce skript Estetika pro ekonomy. Co do šíře historického záběru je kniha velmi bohatá. Najdeme zde způsoby uchopení generálních estetických kategorií (krása, umění) snad všemi význačnými osobnostmi od Platóna a Aristotela přes Augustina a Kanta až po Freuda nebo Croceho. Je téměř samozřejmé, že se většinou jedná o interpretace značně reduktivní, protože se nacházejí v práci souhrnného charakteru. Dalším argumentem pro obhajobu této reduktivnosti je již zmíněné těžiště skript: srovnávací rozbor, který nemůže fungovat, nejsou-li vytrženy pouze srovnatelné charakteristiky daných pojetí.

Celkovou hodnotu Estetiky pro ekonomy je třeba posuzovat především z hlediska jejího určení. Jistě se jedná o práci hodnotnou, pokud jde o systematizaci oboru estetiky na základě jejích kategorií (a svého druhu historii estetiky). Svému účelu však nedostála. Její přílišná strukturovanost, rigidní a komplexní užití jazyka i ontologická východiska bohužel odrazují její cílovou skupinu. Na druhé straně jak ono určení, tak i odlišné zaměření celého autorova zájmu jsou příslibem, že by mohla vzniknout kvalitní souhrnná práce o estetice a jejím dějinném vývoji, která u nás zatím chybí a kterou recenzovaný text v zárodku obsahuje. Nezbývá než vyjádřit naději, že Vladimír Kyprý ve svém myšlení o estetice setrvá a rozvine ho v obsažnější a odbornější publikaci, než je skriptum Estetika pro ekonomy.

Jan Rolník

 

3. Eva Beranová: Horizonty estetiky. Ústí nad Labem, UJEP 1998.

Vysokoškolská učebnice Horizonty estetiky Evy Beranové vyšla v roce 1998 a je určena studentům Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Bez jakýchkoli výraznějších změn však mohla vyjít už před rokem 1989. Autorka cituje převážně z titulů, které vyšly před listopadem 1989, a celkový duch publikace se blíží bezpohlavnímu tlachání z dob perestrojky. Kniha je rozdělena do osmi, respektive jedenácti kapitol (kapitolu IX. tvoří jeden odstavec závěru, kapitolu X. Výběrová bibliografie a kapitolu XI. Seznam vyobrazení, který je sice ohlášen, avšak v samotné knize chybí).

V úvodní kapitole Eva Beranová vymezuje smysl své práce jako pokus o poodhalení vztahů umělecko-estetického vědomí vůči jiným formám vědomí, a to v plné šíři jejich vztahů ovlivňování, prolínání, sanování, suplování. Již v této úvodní pasáži se objevuje příklad “příčné” úvahy autorky, která najednou zcela odnikud začíná hovořit o sociologii umění, aniž by vysvětlila, proč a nač. Celý kontext navíc působí značně zmateně: “Při řešení vzájemných přesahů estetických zřetelů s problematikou ontologickou, axiologickou, etickou nemůže sociologie umění plně obsáhnout všechny problémy. V těchto souvislostech je aktuální varování Guida Marpurgo-Tagliabuea o nebezpečí sociologické estetiky, využívající přemíru pedagogicko-utopistických prostředků, hledajících smysl estetického vidění světa vně estetického pole. Na druhé straně, jako protipól, vidí stejné nebezpečí v častém využívání popisných deskriptivních popisů.” (s. 6, kurzíva J. Š.)

V první kapitole knihy se Eva Beranová věnuje vztahu mezi estetickým vědomím a poznáním. Východiskem je jí vztah mezi pravdou a krásou, respektive ošklivostí a lží. Otevírá otázku, jaký je vztah umění a pravdy. Bohužel už zde se objevují dvě neustále se opakující autorčiny chyby - směšování popisu s hodnocením a neodůvodněné odvolávání se na instituci “zkušenosti”. Jako ukázka prvního nám může posloužit tato pasáž: “Sebekrásnější forma, hovořící o lživosti, prázdnotě, je ve svém důsledku falešná. A to zde nemluvíme o falešnosti základních materiálových či formálních východisek. Cihla prezentovaná jako kámen, umělá hmota jako mramor, sebeláska jako láska, póza jako odvaha. A tím se před námi otevírá celý svět pseudohodnot, který právě na konci 20. století dostal tak otevřeně svou příležitost.” (s. 12)

Příkladem neodůvodněného odvolávání se na “zkušenost” jako suplement myšlení pak může být pasáž, nacházející se na stejné stránce jako úvaha o pseudohodnotách: “Naše historická zkušenost a především naše současnost, silně zrelativizovaného přístupu ke všem konstantám, nás přímo vede k záměrnému nehledání konečných podob.” Pokud se k tomu připojí autorčina záliba v kupení citátů-bonmotů, vzniká zcela originální slepenec. V takovém kontextu pak čtenář váhá, zda věta “Platón by však nebyl Platónem, kdyby nehledal cestu pro pravdivé vědění, které vidí mimo smysly v rozumném světě” je překlep, nebo autorčina svérázná interpretace.

V kapitole o vztahu estetického a etického vědomí Beranová navazuje na čtverec krásy, dobra, ošklivosti a pravdy. Uvádí historickou relativnost mezi tématy a morálními problémy, poukazuje na aspekt morálního apelu současného umění (Medkův Křik aj.). Odvolává se na takřka klasickou představu střídání období dodržování a tvorby kánonu. V části Esteticko-etická dimenze životního stylu se opět setkáváme se silným a ničím nepodloženým zjednodušováním při popisu fungování reklamy: “Ideální rodina existuje proto, že užívá tento prací prášek, a je tedy nejen spokojená, její členové se vzájemně milují, ale všichni jsou zároveň výjimečně krásní a přitažliví, stejně tak jako interiér jejich bytu. Logicky domyšleno, ten, kdo nepoužívá tento prášek je nešťastný, neupravený, nemoderní. A tak je nám reklama důkazem vzájemného podmiňování ideální představy etické a estetické.” (s. 29) Autorčina obsese čtvercovými vztahy se projeví i na konci následující kapitoly, věnované vztahu mezi estetickým a historickým vědomím. Tentokrát je čtyřúhelník tvořen historickým faktem, historickým vědomím, uměleckým faktem a umělecko-estetickým vědomím. Z těchto vztahů také vycházejí různé typy provázanosti, např. umělecké dílo jako historický dokument, estetická hodnota zříceniny apod.

Z mého pohledu je asi nejproblematičtější částí Horizontů estetiky pasáž věnovaná vztahu estetiky a národního vědomí. Zdá se mi, že v této kapitole autorka porušuje etiku vědecké práce nejvíc a proměňuje některé pasáže v takřka politické manifesty, místy i s pokusy o ironické formy vyjádření. Tyto pasáže bohužel bývají i plné věcných chyb: “…s převahou problematiky neskutečných příběhů, které dávají divákovi zapomenout na jeho každodenní skutečnost a uvádí jej do světa Batmanů, Vetřelců, Vodních světů či Vesmírných odyseí. Jak příjemné je bát se mimo horizont svého světa a navíc s vědomím, že dobro a pravda zvítězí.” (s. 52) Nevím, zda autorka někdy viděla snímky, o kterých píše, ale právě série Vetřelec a celovečerní Kubrickův film patří mezi hollywoodské snímky, které končí v celkové depresi a bezmoci. Stejně jako tvrzení o neskutečných příbězích, které dávají zapomenout, svědčí o autorčině nepochopení celé jedné velké oblasti současné kultury. Podobně nepodložený je i autorčin vztah k americké kultuře, který mi připadá jako trochu lépe maskovaný, prostoduchý antiamerikanismus.

Kapitola nazvaná Estetické vědomí-náboženské vědomí patří v celém kontextu knihy k nejpovedenějším. Je to proto, že vztah mezi náboženstvím a estetikou vůbec je v současné, převážně sekulární společnosti buď podceňován, nebo naopak přeceňován a zneužíván v různých ideologicky laděných půtkách. Beranová správně upozorňuje na mnohem hlubší souvislost, než je vazba služebná nebo tematická: “Společným pojítkem mezi vírou a uměním je jejich křehkost, a to v okamžiku, kdy se začneme rozumově pídit po jejich podstatě. Jako by vyslovením slova ,proč‘ začala mizet sama podstata hledaného.” (s. 82) Bohužel nemá schopnost jít do větší hloubky.

Ve srovnání s tím působí kapitola věnovaná politickému vědomí a estetice poplatně “dobovým tancům”. A tak se dozvíme několik údajů o proměnách názvů a soch českých a slovenských náměstí. Správně autorka upozorňuje na rozpor mezi politickým a uměleckým hodnocením děl. Neodvažuje se bohužel vstoupit do právě aktuální problematiky spjaté se střetem ideologie a umění (např. v díle Otakara Vávry).

Poslední kapitolu knihy tvoří text poněkud záhadně věnovaný vztahu estetického vědomí a vědomí domova. Kapitola je uvedena citátem z Thukydyda o tom, že je třeba zařizovat si byty vkusně a pěkně, nikoli přepychově. Je to pro mne naprosto nesmyslná část knihy, ke které se nemohu vyjádřit. Závěr knihy pak tvoří jednoodstavcová stránka tvořená autorčiným ujištěním, že pokud se jí podařilo nastínit alespoň částečně daný problém, formulovaný slovy Mukařovského, že “estetično není pouhou pěnou, ozdobou života, ale důležitou složkou celkového životního dění”, měla její práce smysl. (s. 117) To se Evě Beranové sice povedlo, ale pravděpodobně jinak, než zamýšlela. Celkově je tato učebnice odstrašujícím příkladem nejen skript, ale především myšlenkového výkonu vysokoškolského pedagoga.

Josef Šlerka

 

4. Brigita Ptáčková (ed.) - Karel Stibral: Estetika na dlani.
Olomouc,
Rubico 2002.

Olomoucké nakladatelství Rubico vydalo v rámci své ediční řady …na dlani učebnici estetiky. Estetika na dlani je výsledkem práce týmu šesti autorů pod vedením Brigity Ptáčkové (editorka) a Karla Stibrala. Jádro autorského kolektivu tvoří dále Zuzana Michalská a Luboš Ptáček, dílčími statěmi přispěli Klára Smolíková a Zdeněk Hudec.

Autoři se ujali nesnadného úkolu zprostředkovat estetiku středoškolským studentům i dalším eventuálním zájemcům o tento obor. Rozsáhlý text se skládá ze dvou samostatných částí. První část, nazvanou Témata dnešní estetiky, tvoří úvod do estetiky formou vybraných okruhů problémů, druhou dějiny estetiky. Učebnici doplňuje výběrový slovníček pojmů, jmenný rejstřík a obrázky. Obrázky s popisky text odlehčují, přibližují čtenáři a někdy i pomáhají v jeho pochopení. Jako vodítko k dalšímu studiu slouží výběrová literatura.

V úvodní stati editorka definuje estetiku jako obor a vymezuje předmět a metody jejího zkoumání. Zdůrazňuje hlavně pluralitu uplatňovaných metod a přístupů, která má být také hlavní devízou estetiky jakožto součásti středoškolské výuky: “Málokterý předmět dovoluje zakoušet tolik pluralitních názorů, které mohou existovat vedle sebe, jako estetika. Estetika se může stát výchovou k toleranci a rozmanitosti.” (s. 6) Takto je tedy formulován étos estetiky jako školního předmětu a konsekventně i samotné učebnice. Již v této úvodní kapitolce se projevuje jeden ze zásadních koncepčních nedostatků knihy, který pak provází hlavně její první část. Estetika je vymezována jako teoretická disciplína, vzápětí je ale implikováno pojetí estetiky jako průpravy k praktické dovednosti, například schopnosti posuzovat jevy z estetického hlediska. Důsledkem tohoto kolísání je potom i nejasné určení účelu výuky estetiky. Srovnej: “Prostudováním této knihy samozřejmě vyhraněný vkus nezískáte, ale můžete získat návod, jak a proč se k němu postupně dopracovat.” (s. 6) Z celkové koncepce knihy, která je věnována výhradně “teoretické” estetice, sice zřetelně vyplývá, že základem je stanovisko první, ovšem na mnoha místech prosvítá uvedené “praktické” pojetí estetiky jako kultivace schopnosti esteticky posuzovat apod. Jasno do tohoto zmatení nevnáší ani obsáhlá kapitola o estetické výchově, v níž jsou od sebe mimo jiné odlišovány estetická výchova a estetická výuka, tedy výuka estetiky jakožto vědního oboru, jíž je Estetika na dlani zasvěcena.

První část obsahuje devět příspěvků. Autoři v úvodní poznámce upozorňují, že jde pouze o některá z “možných témat”, a distancují se tak od formy uceleného úvodu do estetiky. Toto tvrzení však neospravedlňuje ani nezdůvodňuje tematickou a žánrovou disparátnost jednotlivých textů a jejich prosté parataktické uspořádání bez zřetelnější obsahové návaznosti, nehledě na jejich kolísavou úroveň. Žánrové spektrum těchto příspěvků sahá od esejisticky uvolněných “poznámek k tématu” (kapitoly o estétství a požitkářství, estetice všedního dne a estetice sportu) přes samostatné studie přehledové povahy (estetická výchova, estetika a média, obě kapitoly o estetice přírody) až po systematicky uspořádané učebnicové texty (estetika a umění, estetika a etika). Tato část má spíše povahu sborníku než učebnice.

Takto netradičně pojatý učební text nechceme apriori odmítat. Při zdůrazňované pluralitě metod a východisek estetiky je žádoucí, aby se uplatnila rozdílná autorská pojetí a přístupy, a ne pouze jediný doktrinárně neosobní autor, jak je v učebnicích obvyklé. Přesto však očekáváme ruku editora, který text alespoň v základu koncepčně stmelí a také jej pomocí vzájemných odkazů mezi statěmi učiní jasnějším a didakticky účinnějším. Takováto jednotící ediční práce však nejen této části, ale celé učebnici chybí. Navíc jsou některé texty tak náročné, že by mohly činit potíže i vysokoškolskému studentovi.

Některé stati první části jsou po myšlenkové i stylistické stránce přinejmenším nedotažené. Zatímco například obě studie o estetice přírody nebo výběrový, ale vcelku propracovaný a přehledný výklad o estetice a umění obstojí i před detailnějším rozborem, jiné příspěvky se vyznačují nepřehledností, formulačními nepřesnostmi a základní terminologickou neujasněností. Kapitola o estetice, estétství a požitkářství, jejíž téma je klíčové (odlišení estetiky jako teoretické disciplíny od estetického postoje ke skutečnosti), a měla proto možná být ostatním textům předřazena, své téma spíše zatemňuje, než odhaluje. Čteme zde vedle sebe například takováto navzájem si odporující tvrzení: “Zatímco estét pěstuje vkus v praxi a nachází zalíbení v krásných věcech, estetik je badatel, který definuje estetickou problematiku po teoretické stránce.” (s. 55) S tím nelze než souhlasit, ale níže: “Pokud nemá být estetika neživotnou vědou sama pro sebe, měli by i samotní estetici být alespoň částečně estéty, vypadat k světu a snažit se být pro laickou veřejnost, která se chce poučit o věcech krásy a vkusu, vzorem a autoritou.” Zde se projevuje výše zmiňované kolísání v pojetí samotné estetiky a také další rys řady textů této části, totiž potíže s odlišením podstatného od marginálního. Obdobný ráz má kapitola o estetice všedního dne. Zcela sporné je zařazení zmiňované kapitoly o estetické výchově, jinak v mnohém zajímavé. Autorka v ní reflektuje samotnou problematiku výuky estetiky ve škole, a to v širokém historickém a teoretickém kontextu, ale tato tematika má být probírána spíše ve sborníku pedagogických rozprav, a nikoli v učebnici estetiky, nebo má být text alespoň připojen jako metodický doplněk na závěr knihy.

Dějiny estetiky do konce 19. století jsou zpracovány tradičně a přes řadu možných dílčích výhrad podávají vcelku srozumitelně a přehledně informaci o hlavních vývojových tendencích a osobnostech. Diskutabilnější je výklad hlavních směrů estetiky 20. století, byť autoři opět (stejně jako u části Témata dnešní estetiky) zdůrazňují jeho výběrovost. Zde však musíme vzít v úvahu náročnost úkolu, danou šíří a relativní nezpracovaností materiálu. Autoři svůj výklad rozdělili do kapitol podle jednotlivých směrů. Po obecnější charakteristice směru následuje zpravidla nástin estetických názorů vybraných osobností. Některé kapitoly mají přehledovější, faktografičtější charakter (například kapitola o marxistické estetice nebo o sémiotice), jiné jsou založené hlavně na interpretacích (psychoanalýza, existencialismus nebo feminismus). Celý oddíl věnovaný estetice 20. století se tak do určité míry vrací k formě sborníku různorodých autorských textů. Hlavním úskalím je však jejich velká náročnost. Výklad je složitý a komprimovaný, předpokládá již poměrně pokročilou orientaci ve filozofii a v dějinách jednotlivých uměleckých druhů, a tak výrazně přesahuje možnosti adresáta středoškolské učebnice. Tato výtka se ovšem v mírnější formě vztahuje na téměř celý text knihy.

Na závěr historické části zařadili autoři přehled dějin české estetiky od Palackého do druhé poloviny 20. století. Tento jinak zdařilý oddíl poněkud ruší například to, že u Zdeňka Nejedlého a Jana Mukařovského je na úkor jejich předchozích zásluh o obor zdůrazněno hlavně angažmá v komunistické kulturní politice (Mukařovského estetika je ovšem podrobněji probírána jinde). Stejně nevhodně jsou akcenty rozloženy již v kapitole o Nietzschem, v níž jsou dva odstavce anachronicky věnovány fašistické ideologii a estetice, zatímco třeba ve výkladu marxistické estetiky takovýto rozbor ideologie nenajdeme.

Než dospějeme k závěrečnému shrnutí, nemůžeme se vyhnout ožehavému tématu, jímž je přímo skandální úroveň redakčně-technického zpracování knihy. Množství chyb není stěžejním kritériem, ovšem jde-li o učebnici, vystupuje toto měřítko do popředí. Text neprošel odbornou ani jazykovou lekturou, protože jak jinak si skutečně závratný počet jazykových chyb a řadu chyb věcných vysvětlit? Dále v rejstříku neodpovídá ani jeden odkaz na stránku (důmyslnější čtenář odhalí, že celý text je oproti rejstříku posunut o dvě strany zpět), v obsahu jsou chyby a text se vyznačuje celou řadou dalších formálních nedůsledností.

Výsledek práce autorského týmu vyvolává rozpačitý dojem. Historická část je z odborného hlediska přijatelnější, naproti tomu soubor statí o tématech současné estetiky zůstal pouhým torzem možného propracovaného celku. Sporná je i didaktická koncepce učebnice. Snaha autorů zprostředkovat studentům estetiku bez zjednodušování je hodna ocenění, avšak náročnost většiny textů, předpokládající u adresáta pokročilé znalosti a schopnosti, a rezignace na funkci autora jako názorného průvodce textem budou značně ztěžovat užívání učebnice ve výuce. Rovněž pedagoga bez univerzitního vzdělání v oboru staví učebnice do nezáviděníhodné role. Uvedené výhrady však částečně vyplývají ze samotného úkolu, který se autoři pokusili zdolat, totiž podat přístupnou formou tak náročnou a skutečně pluralitní disciplínu, jakou je estetika.

Josef Šebek

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker