Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Básník Josef Frič

Josef Frič: Na ulici.

Praha, Triáda 2002.

Josef Frič (1900-1973), vnuk Josefa Václava Friče, patřil k zakládajícím členům Devětsilu. Jaroslav Seifert se o něm ve Všech krásách světa zmiňuje jako o “jakémsi vzdáleném členovi, o kterém se mluvilo, ale který se schůzek nezúčastňoval”, a jako o “autorovi jediné, ale zato zajímavé knížky veršů Umělé květiny”. Proti tomu Adolf Hoffmeister píše: “Roku 1920 stal se tenhle plachý člověk, Josef Frič, členem lomozného bouřlivého spolku, který si dal jméno U. S. Devětsil. Frič byl skutečně několikrát na schůzkách u Karla Teigeho a poctivě chodil na všechny devětsilácké podniky. Nikdy nepromluvil, jen občas něco zabručel […].” Takže ho Seifert patrně v tom obligátním randálu vždycky přehlédl.

Umělé květiny vyšly v roce 1937; a v roce 1965, což Seifertovi asi také uniklo, znovu v přepracované podobě ve stejnojmenném souboru spolu s několika básněmi publikovanými v letech 1920-1945 časopisecky, s několika básněmi z rukopisů, které poskytl A. Hoffmeister, a konečně spolu s další sbírkou Večerní světlo, kterou Frič uspořádal roku 1963. Soubor pro edici Květy poezie připravil Jiří Brabec a básníkův přítel Hoffmeister k němu napsal již citovaný úvodní text “Tajný básník”. Nyní, už skoro třicet let po Fričově smrti, vydalo nakladatelství Triáda z pozůstalosti třetí básníkovu sbírku Na ulici, tentokrát s doslovem-vzpomínkou Fričova synovce Jana Brázdila. K vydání sbírku připravil Michal Kosák, který v edičním komentáři odkazuje i na připravované básníkovy sebrané spisy. (Několik básní ze sbírky bylo součástí výboru z Fričových dosud neuveřejněných veršů, který vyšel v roce 2000 pod názvem “Halali” v Revolver Revue č. 43 - spolu se vzpomínkou Václava Sokola a doprovodnými texty Petra Borkovce a Roberta Krumphanzla. A výbor z nepublikovaných Fričových básní Ubohá slova, který rovněž obsahoval texty ze sbírky Na ulici, vydal v roce 1980 Václav Sokol jako soukromý tisk.)

Josef Frič tedy během svého života vydal pouhé dvě knihy veršů; první ve svých sedmatřiceti a druhou v pětašedesáti letech (nepočítáme-li odlišnou verzi sbírky Večerní světlo, která vyšla pod názvem Poslední milá na VŠUP v roce 1967 zásluhou Františka Muziky, dalšího přítele z okruhu Devětsilu). Zdá se to příznačné pro jeho přístup k poezii: byl “tajným básníkem”, o tom, že píše poezii, snad nevěděla ani řada jeho blízkých. K vydání druhé knížky musel být údajně přesvědčován (stejně jako té první, jejíž vydání nakonec zařídili Fričovi přátelé, když jim půjčil rukopis sbírky) a v korespondenci, kterou Hoffmeister cituje ve zmiňovaném úvodu, se pak objevuje i motivace velmi civilní: finanční přilepšení. (“Posílám jim [Hoffmeistrovi] všechno, ale takovejch roků jsem nic nenapsal. Nestojí to za řeč a udělá jim to jen vostudu. Je přece tolika jinejch, který toho napsali už moc a něco sakra uměj. Lidi si budou myslet, že se někam hrnu, kam nepatřím…”; “Pořád ale nevěřím, že by se s tím [s básněmi z připravované sbírky Večerní světlo] dalo něco dělat, ať Vám to neudělá ještě zle a taky je to moc chudý. Hošík Muzika je tak hodnej, že se snaží, aby to někde vyšlo […]. Moc bych to potřeboval kvůli aspoň ňákym prachum, ale stejně myslím, že to není možný […] jakýkoliv prachy se mnou nechtěj nic mít. […] Jo, a moc děkuju za Vaši knihu s neuvěřitelným věnováním, já přece nebyl nikdy žádnej spisovatel, to se musej mejlit…”)

Jako by básník stál skromně v pozadí a možnost, že by jeho poezie oslovila širší okruh čtenářů, nechával raději otevřenou a stranou. Psal příležitostně, do šuplíku, pro několik přátel. Poezie mu byla především osobní potřebou, způsobem, jak se vyrovnávat s některými životními pocity a situacemi. To ovšem neznamená, že by byl Fričovi případný úspěch lhostejný. Neodpustím si ještě citaci z korespondence, která k charakteristice básníka poslouží asi nejlépe: “Moc je pro mě důležitý, že byste byl [Hoffmeister] svolnej napsat předmluvu. To bych byl moc rád. V tom pádě jich prosím, aby zanechali všemožný chvály, eventuelně i podrobností o slečnách, které tím nikterak neztratí na své ctihodnosti. Nejde u mně o žádnou sebekritiku, ale všechno se dnes přehání, zásluhy i sebevědomí. Básníků bylo v Čechách asi 20 za posledních 100 let a je proto moc odvážný se mezi ně strkat. A nikdy nebudu smířenej s tím, co napíšu, je to se mnou pořád jako v obecný škole, kdy mě učili písmena. Věčně mne budou pronásledovat mé vidiny, o kterých nedovedu říct, jak jsou krásné. Ale je to vždycky nekonečná milost, když se na chvíli pomocí svýho čmárání dostanu ke hranici neznámých světů, tak málo kdy. Myslel jsem, že ve stáří najdu klid, ale čím kratší čas mi zbývá, tím víc mě pronásleduje krása živejch lidí a věcí, o kterých potřebuju říct, že jsem je viděl nebo slyšel. Moc často jsem ale dělal jinou práci, asi zbytečnou, a scházela mi odvaha jít za svojí touhou a zůstat chudý.” (I tento Fričův dopis cituje Hoffmeister ve svém úvodu.)

Fričova první sbírka nenese výraznější stopy poetismu, jak by se dalo čekat na základě jeho členství v Devětsilu. Najdeme jednotlivě několik básní, které bychom mohli za poetistické považovat, některé exotické motivy, hravost, občas nějaké lodě, balony a tramwaye, ale chybí tu nezvalovská bujarost, šťastné lyrické okouzlení Seifertova Na vlnách TSF. Je to především poezie města a periferie, s výrazným sociálním cítěním (to je zřetelné i v obou pozdějších sbírkách), které však nevede k schematické revoluční angažovanosti proletářské poezie. Umělé květiny jsou laděné spíš baladicky; kostru či půdorys básně skoro vždy tvoří příběh, třebaže často jen naznačený anebo podaný v ostré zkratce, takže si ho z větší části musíme domýšlet. Spíš než poetismu a proletářské poezii by sbírka byla bližší Hostu do domu J. Wolkera. Motivy bohémství a prostituce i pronikající písňová forma (městský folklór) mohou připomenout F. Gellnera - avšak v mnohem jemnějších polohách. Frič není žádný bouřlivák, ale citlivý melancholik. Charakteristické jsou pro sbírku “naivní” prvky, uplatňující se často ve formě básní (např. chybějící či primitivní rýmy a asonance, rytmická vybočení, mluvnická chyba motivovaná rýmem), mísením stylových rovin (obecná čeština i poetismy) nebo třeba zapojením nepatřičného motivu (zcela nepřípadné, avšak rýmované konstatování v závěru básně, která končí povzdechem: “Jenže na tom sotva záleží, / z Vašeho okna je vidět nábřeží.”). Zdeněk Pešat řadí sbírku k tzv. “poetickému naivismu”, který v některých aspektech předjímá poetismus i proletářskou poezii (jádro sbírky je starší, než by se zdálo podle data jejího vydání - už z přelomu desátých a dvacátých let), a nachází v ní souvislost s projevem Fričových přátel-výtvarníků z raného Devětsilu, kteří se inspirovali naivním uměním a tvorbou celníka Rousseaua (viz Z. Pešat, “K pozapomenutým domácím předpokladům poetismu”, in Dialogy s poezií, Praha 1985; dále např. Pešatovo heslo “Josef Frič” v Lexikonu české literatury I, A-G, Praha 1985).

Ve Večerním světle už důraz na příběh není tak silný jako v Umělých květinách, sílí reflexivní složka - je to zřetelné hned v první básni “Ty a já”, věnované V. Holanovi. Reflexivnost tlumí i projevy naivismu, charakteristického pro první fázi Fričovy tvorby, zvlášť pokud jde o jeho hravost; básně, v nichž je především zřetelný, zřejmě pocházejí ještě z dvacátých let. Ale několik básní (“Achtung, Achtung”, “Podivín”, “Bez místa”) už tady naopak ohlašuje jinou tóninu, která se pak výrazněji projevuje ve třetí sbírce. V souboru z roku 1965 mohlo být Večerní světlo vnímáno jako dodatek k Umělým květinám; ve světle právě vydané sbírky už se jeví spíš jako pozvolný přechod k odlišné poetice, která nás nutí přehodnotit jednoznačné Fričovo zařazení do kontextu meziválečné avantgardy.

Pro sbírku Na ulici je charakteristický gnómický, místy až aforistický výraz, řada textů tady má podobu smutně ironického povzdechu, komentáře, glosy, či dokonce anekdoty a může být někdy sporné, jestli ještě jde o poezii, nebo už o jiný žánr. V některých případech by se mohlo zdát, že jsou tyto texty cynické, ale projevuje se v nich jen vědomí konce, neodčinitelnosti zla, neodstranitelnosti bolesti. (Třeba v básni “Pan účetní Balada vysvětluje”: “Ballada / je báseň výpravná, / která má, pokud vím, / zajímavý, nebo krásný děj, / s koncem / obyčejně tragickým.” K básni je připojena poznámka petitem: “TBC Kateřinská ul. / † 1959 stár 78 let.”) Formálně se stále silněji prosazuje volný verš a výraz se zcivilňuje, výpověď se koncentruje na menším prostoru, často dokonce jen ve dvou třech verších. Jednoznačně už převážila reflexivní poloha.

Texty sbírky Na ulici jsou z části datované (případně je uvedena poznámka o místu, okolnostech vzniku básně, o tom, jak s ní autor naložil - např. komu ji dal či poslal a při jaké příležitosti), a tak zjišťujeme, že se tu opět vedle sebe ocitají básně z přelomu let šedesátých a sedmdesátých (poslední datace 9. 12. 1971 je u básně “Tři čtvrtě století”) i z let dvacátých (báseň “Má duše jdi” je datovaná 1920) - podobně jako ve sbírce Večerní světlo, kde však datace uvedené nejsou. Tím se poněkud komplikuje představa lineárního vývoje Fričovy poetiky. Charakter sbírek se proměňuje, ale vývoj se z velké části projevuje skrze kritérium výběru básní do sbírek: ve sbírce Na ulici, jejíž poetiku vnímáme jako odlišnou od předchozích sbírek, jsou texty, které byly napsány už v době přípravy první knížky, ale básník se je tenkrát rozhodl nechat stranou. Avšak i toto kritérium výběru (jako ukazatel vývoje poetiky) je v případě poslední knížky do jisté míry relativizováno tím, že jde o rukopis z pozůstalosti, který básník sám nepublikoval a k jehož publikaci už se ani nemohl vyjádřit. Můžeme se proto jen dohadovat, jestli by Frič sbírku Na ulici vydal, případně zda by ji vydal v podobě, v jaké vyšla.

Psal jsem, že Frič je typ příležitostného básníka, tvořil “na okraj dnů”, jak říká R. Krumphanzl. Tato “příležitostnost” se ještě v případě druhé sbírky týká spíš podnětů, které ho vedly k tvorbě, a místa, jaké poezie zaujímala v jeho životě (což ale nijak nesnižuje význam, který pro něho měla), než že by se odrážela ve výsledném tvaru básní. Avšak u skupiny (již zmiňovaných) textů ze sbírky Na ulici se výrazně projevuje “příležitostnost” i ve formě. Na základě jejich formální oproštěnosti i toho, že se svým charakterem často blíží (příležitostným) žánrům glosy, komentáře, aforismu či anekdoty, je vnímáme jako “méně komponované” v tradičním smyslu práce s básnickým textem; mohli bychom je s rezervou označit jako “z básníkova zápisníku”. Těmito texty se budu zabývat v následujících odstavcích. Je třeba upozornit, že sbírka obsahuje i jiné verše, ale tyto texty považuji za charakteristické pro sbírku a domnívám se, že odrážejí směr, jímž se, se všemi výhradami, Fričova poetika postupně vyvíjela.

Ačkoli občas musí být součástí textu vysvětlující poznámka či informace (většinou údaje o smrti a příčinách smrti těch, jimž je báseň věnována), Fričovy texty netrpí nejběžnějším problémem osobního a “příležitostného” typu poezie, který spočívá v tom, že autor nedokáže získat potřebný odstup od impulzů, jež k napsání básně vedly, takže jeho texty mohou být pro druhé buď úplně nesrozumitelné (vyjadřuje-li se např. jen v náznacích), nebo ve své subjektivnosti a fixovanosti na konkrétní událost nejsou schopné čtenáře, který se nachází v jiné situaci, hlouběji oslovit; bývají příliš zatížené různými sentimenty. Frič v básni vždy, i když jde o reflexi podnícenou momentálními či úzce osobními impulzy, proniká skrze osobní prožitek a konkrétní zkušenost do hlubší, obecněji sdílené roviny. Jeho texty čelí v některých případech spíš opačnému nebezpečí “gnómičnosti” či “aforističnosti” (v obou případech by šlo pouze o - formálně precizovanou - formulaci obecného tvrzení, o tezovité shrnutí bez možnosti rozeznat v pozadí konkrétní zkušenost a osobní prožitek, které autora k tezi přivedly).

Vzhledem k formální oproštěnosti a civilnosti vyjádření i k jejich příležitostnému charakteru přestávají být některé Fričovy texty ve sbírce Na ulici jako poezie zajímavé v momentu, kdy se čtenáři ztrácí představa konkrétního impulzu, situace, které vedly k reflexi v básni (viz ona poznámka u básně “Pan účetní Balada vysvětluje”). Jedinečný je u těchto textů právě způsob reflexe - tedy specifická vazba konkrétní události a obecné reflexe, kterou ale nejsme schopni posoudit, jestliže si aspoň zhruba neumíme představit impulz, který reflexi vyvolal; právě v napětí tohoto impulzu a reflexe se otevírá poetický prostor a pramení z něj naléhavost textu. Je tedy důležité zachovat v těchto případech vztah k původní konkrétní situaci, která text podpírá a ukotvuje (resp. zřetelně signalizovat, že nějaký takový vztah tu je, i když ho čtenář nemusí přesně rekonstruovat). - Např. krátký text “Co je štěstí celého světa / proti mlčení jednoho vězně” by mohl vyznívat jen jako patetická rétorika, kdyby ho neprovázela poznámka petitem “Václav Chytráček / Ondřejov / 1947 / Originál dán Jiřině Chytráčkové / při pohřbu její matky Anny”, která nám dává tušit něco o jeho konkrétním pozadí. Protože řada “příležitostných” textů ze sbírky Na ulici je celkem jasně takto “konkrétně” čitelná a v jejich kontextu si i u dalších umíme nějaký takový konkrétní impulz představit, myslím si, že u Friče nejde nikde o “čistá” gnómata či aforismy, které by vedle ostatních básní (pro svou didaktičnost a prvoplánovou duchaplnost) neměly co dělat. Některé texty bychom tak ale ke škodě celku číst mohli. - Např.: “Kdyby se o mrtvých / smělo říkat / jen co udělali dobrého / měly by dějiny světa / deset stránek.” Nebo: “I z bengálského tygra / se v cirkuse udělá / šašek.”

Riziko tedy podle mě spočívá většinou jen v možném nedorozumění. Nechci těmito výhradami zpochybňovat kvalitu sbírky ani vystupovat celkově proti skupině “příležitostných” textů. Jsou pro sbírku charakteristické, rozšiřují hranice dřívější Fričovy poetiky, obohacují ji o novou polohu. Jsou výsledkem směřování ke stále úspornější reflexi, vystačí si s velice jednoduchými prostředky (Frič např. skoro rezignuje na metaforu v intratextové rovině; metaforicky můžeme číst spíš až text jako celek), ale nejsou triviální ani ploché, jak by se snad mohlo ve srovnání se staršími (či dříve publikovanými) básněmi zdát. Sbírka Na ulici je i díky těmto textům mnohem současnější, než bychom možná od básníka Fričovy generace čekali. A tyto texty neznamenají jen pohyb uvnitř Fričovy poetiky: rozostřují i celkově kontury poezie, otevírají stále aktuální a důležitou otázku hranic a povahy poezie - a právě to poezii udržuje naživu.

Svou “příležitostností” se tyto texty opírají o zcela určitý lidský život, a to i tam, kde jsou zdánlivě pouze obecnou reflexí a gnómatem. Jedním z nejsilnějších impulzů, které Friče už od počátku vedou k tvorbě, je soucit. Frič nikdy není básníkem abstraktní kontemplace (a také nikdy není vulgární). Poezie je pro něho živá věc, bezprostředně souvisí se životem v jeho mimořádných i všedních momentech, není tu vedle života, na jeho úkor jako “krásnější” náhražka. Tímto ustavičným (třebas nepřímým) odkazováním na konkrétní život stojící v pozadí je poměřována každá obecná fráze; poukaz na zcela konkrétní lidské utrpení usvědčuje všechno nelidské, vlastní třeba ideologiím a politickým systémům. I hořká ironie ve Fričových glosách je prostředkem poměřujícím bez patosu “obecné zlo” konkrétní lidskou tragédií a bolestí. Například báseň “Arbeit macht frei”: “S bohem dívky / a slunce dobrou noc. / Vítr nám tady fouká do polívky / a nějakej trouba volá o pomoc.”

Také tato kritická poloha dnes poezii obhajuje a dává jí smysl. Fričovo dílo není jen historická zajímavost, ztrácející se ve stínu slavných generačních druhů, jimž na počátku dvacátých let pomáhalo připravovat avantgardní půdu. Sbírka Na ulici - a před ní už výbor “Halali” v Revolver Revue - ukazují, že jde o jedinečnou básnickou výpověď, která zřejmě už od počátku potichu mířila vlastním směrem.

Jiří Chocholoušek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker