Učebnice kritické nestrannosti

Bedřich Fučík: Kritické příležitosti II.

Praha, Triáda 2002.

Souborné vydání Díla Bedřicha Fučíka, které připravili Vladimír Binar a Mojmír Trávníček už v osmdesátých letech pro samizdatovou řadu Rukopisy VBF, pokračuje nyní druhým svazkem Kritických příležitostí. V něm jsou shrnuty Fučíkovy rozsáhlejší i drobnější literární kritiky z let 1933-1944, a to jak z jeho hlavních tribun (Listy pro umění a kritiku, Akord), tak z časopisů, kam přispíval příležitostně (Brázda, Čteme, Eva, Lumír, Rozhledy, Tak). Podobně jako u svazků už vyšlých jde i tady nejen o splátku dluhu významné kulturní osobnosti, která byla za komunistického režimu umlčována, ale také o zpřístupnění díla živého a inspirativního v oblasti literární historie i kritiky.

Podíváme-li se na repertoár autorů a děl, kterým se Fučík jako kritik věnoval, můžeme hned ze začátku předběžně odhadnout jednak jeho osobní vkus a duchovní orientaci, jednak “úspěšnost” a trvanlivost jeho soudů. Fučík po většinu sledovaného období působil jako nakladatelský redaktor, a nemohl tedy referovat o tehdejší literární produkci soustavně. Pokud jde o jeho orientaci, dostává se mu brzy nálepky “katolického literáta”, přestože nepíše pouze o autorech katolického vyznání, a nejen to: je na tyto autory stejně přísný jako na ostatní. V tomto svazku to dokazují třeba jeho kritické výhrady k Durychovým Služebníkům neužitečným, k veršům Václava Renče, k prózám Václava Prokůpka. Fučíkovými “favority”, smíme-li to tak říct, jsou především Deml, Čep, Zahradníček, ale stejně tak Halas, Nezval a Závada, což zajisté nesvědčí o nějaké katolické zaujatosti. Nás dnes asi nejvíce zarazí jeho stanovisko ke Karlu Čapkovi: oceňuje-li v jeho díle jen jednu “řadu”, představovanou Božími mukami, Trapnými povídkami a částečně Hordubalem, kdežto k ostatním dílům se staví negativně, shoduje se kupodivu - i když na jiném názorovém základě - se svým jmenovcem Juliem; na rozdíl od něho ale neopírá svou kritiku o ideologická schémata. Silně kritický je i k dalším autorům, kteří jsou dnes obecně uznáváni: k Jaroslavu Havlíčkovi a Václavu Řezáčovi (u toho samozřejmě nemáme na mysli jeho tvorbu poválečnou). Srovnáme-li všechna tato Fučíkova hodnocení se současným stavem toho, čemu se říká “literární kánon”, můžeme konstatovat, že Fučík se s dnešním kánonem většinou shoduje; že nepřecenil nic bezvýznamného a až na výjimky nepodcenil nic významného, a pokud některé jím preferované dílo zůstává dodnes na okraji obecného kulturního povědomí (to se týká např. Františka Křeliny nebo Jana Dokulila), je to spíš důsledek jeho umlčování v době totality. A naopak: bylo asi logické (bohužel!), že za tak jednoznačné odsudky, kterými Fučík postihl projevy Zdeňka Nejedlého, Bedřicha Václavka, Karla Poláka nebo už vzpomenutého jmenovce Julia (vytýkal jim nejen ideologickou zaslepenost, ale i věcné nedostatky), se mu komunistický režim pomstil dlouholetým vězněním a vymazáním z kulturního života.

Ve svém celku - pomineme-li některé jednotlivé soudy - jsou Fučíkovy stati učebnicovým příkladem kritické nestrannosti a úsilí o hodnocení literatury bez ohledu na stranickou příslušnost či náboženské vyznání jejích autorů. O tento ideál zřejmě bude bojovat každá doba a každá generace a Fučík tu může být jedním ze vzorů. Všimněme si v tomto svazku, jak často onu zásadu připomínal, jak ji musel zdůrazňovat i při obhajobě své nakladatelské politiky, když mu i tak liberální lidé jako Ferdinand Peroutka vyčítali, že pod střechou Melantrichu snese pohromadě komunisty i katolíky. Všimněme si dále, jak Fučík dbal na to, aby si ho některý z vyhraněných ideových táborů nepřisvojoval; jak např. odmítl pokus R. I. Malého, který mu redakčními zásahy “vylepšil” jeho článek, aby vyzněl více nacionalisticky. Přitom se nedá říct, že by sám Fučík byl naprosto bez jakéhokoliv světového názoru či bez vyznání; jako kritik se ale snažil vidět především hodnoty umělecké, a tato snaha je v jeho díle nesporná.

Shrnout v úplnosti typ či charakter Fučíkova kritického odkazu by bylo jistě obtížné. Z jeho příznačných rysů můžeme uvést třeba to, že v každém díle hledal něco původního, čerstvého, že nesnášel literární rutinu, konvenci, opakování, a to ne ani tak v námětu, ale hlavně ve výsledném tvaru; z tohoto aspektu soudil přísně např. verše Petra Křičky. Dále pozorujeme, jak často očekával i ve zručně vystavěném textu projev mravního postoje, jak neměl rád autorův alibismus vůči duchovnímu osudu jeho postav. Tento rys ho v některých případech vedl dokonce k vyslovení vlastních návrhů, jak by měl daný konflikt v díle vyústit; tak např. z Řezáčova románu Svědek požaduje vypustit titulní postavu Emanuela Kvise a podobně doporučuje úpravy děje i u jiných próz. Myslím, že tady se už poněkud překračují kompetence literární kritiky. Pokud jde o Fučíkův styl, ten je zásadně neakademický, neškrobený; vyznačuje se úsilím o originální vyjádření, ale vyhýbá se básnivému krasořečnění; jistě byl inspirován stylem Šaldovým.

Na závěr zbývá ocenit práci editorů: Vladimír Binar a Mojmír Trávníček doplnili v komentáři a bibliografických poznámkách vše potřebné k lepšímu porozumění Fučíkovým textům. Svazek je dalším důkazem toho, jak profesionálně pracovali v době cenzury lidé, kteří nesměli působit ve vědeckých institucích, a jak efemérní a epizodické byly tehdejší snahy jejich práci znemožnit.

Karel Komárek