Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Jak Oskar k Oskarovi přišel (Zamyšlení nad Plechovým bubínkem Günthera Grasse a jeho filmovou adaptací)

Jakub Grombíř

Jedním z hlavních problémů současné filmové tvorby (zejména té její části, která má jisté nadčasové a umělecké ambice) je nedostatek kvalitních námětů jako logický důsledek nadprodukce. V této situaci se pozornost režisérů, scénáristů a dramaturgů logicky upíná k beletrii; je to sňatek z rozumu, který mimo jiné pomáhá popularizaci literatury v době masivního úbytku čtenářů. Otázkou ovšem zůstává, zda literatura není v kontaktu s vizuálně atraktivnějším médiem automaticky v roli chudé příbuzné, která si musí ledacos nechat líbit. Neplatí to jenom o tvorbě hollywoodské, na niž se málokdo odváží vztahovat náročnější měřítka: také v tvorbě evropské, která často sklízí vavříny na prestižních přehlídkách a tvoří páteř programové nabídky “kin náročného diváka”, mnohdy odhalíme postupy směřující k banalizaci uměleckého sdělení. Namísto snahy hledat odpovědi na základní existenciální otázky filmaři utvrzují diváka v jeho sebeklamech. Nejedná se ovšem o klasickou “továrnu na sny”, ve své přímočarosti vcelku sympatickou, ale o mnohem rafinovanější kalkul se snobskou potřebou “velkých témat”, podávaných ovšem v efektní a povrchní formě. Domnívám se, že jako příklad tohoto neblahého trendu může posloužit film Volkera Schlöndorffa Plechový bubínek z roku 1977. Vznikl v době, kdy nejvýraznější představitelé autorského filmu jako Ingmar Bergman nebo Federico Fellini pomalu končili uměleckou dráhu a film stále hůře snášel konkurenci televize. Velkofilm na motivy bestselleru, navíc opatřeného mimořádnou pověstí v literárněvědných kruzích, byl tedy ideálním východiskem ze situace a navíc odstartoval trend, který panuje až do současnosti (navíc vzhledem k prohlubující se evropské integraci mají koprodukční projekty i z propagandistického hlediska zelenou).

Volker Schlöndorff (narozen 1939) je nejznámějším z následníků nové vlny v západoněmeckém filmu, která se projevila v druhé polovině šedesátých let; patřili k ní vedle tvůrců rozhodně pozoruhodných, z nichž se nejvíc prosadil Rainer Werner Fassbinder, i filmaři právem zapomenutí, jejichž experimenty byly často jen samoúčelnými provokacemi a cimrmanovským prohledáváním slepých uliček (Jean-Marie Straub, Klaus Lemke, Hellmuth Costard). Schlöndorff se etabloval jako zručný adaptátor předloh řazených mezi intelektuální literaturu (Musilův Mladý Törless, Proustova Swannova láska, Frischův Homo Faber), kterým dokázal často poskytnout atraktivní vizualizaci. Také zfilmování Plechového bubínku nese všechny znaky ambiciózního projektu, kde je všechno podřízeno festivalovému úspěchu - film dostal v Cannes Zlatou palmu (ex aequo s Dnešní apokalypsou Francise Forda Coppoly) a v roce 1979 Oskara ze nejlepší neamerický film.

Günther Grass (narozen 1927) se už zařadil mezi celebrity německého veřejného života, často se vyjadřující i k mimoliterárním otázkám. Poslední jeho knihy, Širé pole a století, byly kritikou přijaty bez valného nadšení, zazněly i hlasy, že silně zavánějí kalkulací s bestsellerovým jménem na obálce. Nabízí se však otázka, zda podobně vyspekulovaným projektem nebyl už tolik uznávaný Plechový bubínek (česky vyšel ve třetím vydání v nakladatelství Atlantis roku 2001).

Příběh Oskara Matzeratha, který na protest proti svému nechtěnému zrození odmítne růst a upne se k plechovému bubínku jako jediné jistotě (proč zrovna bubínek? snad tu můžeme spatřovat narážku na tradiční prušácký militarismus) se stal ve své době bestsellerem. Autor pracuje s milieu Gdaňska, města na rozhraní kultur, které bylo vždy cílem nejrůznějších dobyvatelů. Jeho kuriózní postavení “svobodného města” jako nárazníkového státu mezi Polskem a Německem se začíná hroutit v době vypjatého nacionalismu třicátých let. Zdejší Němci začínají stále halasněji požadovat připojení k “Říši”. Také hlavní postava, Oskar Matzerath, je poznamenána smíšeným německo-kašubským původem, který ovšem není zdaleka jedinou z pozoruhodných vlastností tohoto antihrdiny. Oskar je kdesi mimo všechno okolo něj, stejně ironicky reflektuje rozšafné pedantství Goethovo, agresivní primitivismus pochodující HJ, blouznivý nacionalismus romantických Poláků i počínání vlastní rodiny. Určitý odstup si však zachovává i od sebe samého, jak naznačuje časté používání třetí osoby (“Oskar řekl…”). Své životní peripetie zaznamenává s důkladností, která připomene onen tolikrát vysmívaný rys německé povahy. Dojem chladné preciznosti, která je sama sobě účelem a která nebere na nic ohled, je nejvýraznější charakteristikou knihy. Román se hemží epizodními postavami, které namnoze mají jen ten účel, aby svou bizarností naplnily autorův záměr, a zejména aby zemřely co nejhumornějším způsobem. S povzneseně entomologickým zájmem je zde prezentován homosexuální zelinář a skaut v jedné osobě Albrecht Greff, Oskarův domnělý otec udávivší se odznakem NSDAP či polský pošťák Kobiela umírající v obležené budově při partii skatu. Jakkoli je nepochybně navýsost ošidné ztotožňovat autora s činy a postoji jeho postav, zaráží naprostá absence soucitu ve světě Plechového bubínku - jako by vypovídala cosi obecnějšího o myšlenkovém světě profesionálního spisovatele, fascinovaného svým řemeslem.

Můžeme v souvislosti s Plechovým bubínkem hovořit o vlivu pikareskního románu (ovšem podivínský hrdina nastavující zrcadlo svým současníkům je zjevem živým už v antice i v orální tradici snad všech národů světa), stejně jako o přízračnosti světa Kafkova, v němž se “nestvůrný hmyz” stává katalyzátorem nefunkčních rodinných vztahů. Kritická reflexe nedávné minulosti německého národa byla typická pro četné Grassovy současníky, jako byl Heinrich Böll, Wolfgang Borchert nebo Christian Geissler. Postmoderní autoři se zhlédli ve světě, kde je prakticky všechno možné, kde se dávné mýty mísí na jedné úrovni s říkankou o Černé Kuchtě, kde se děti učí číst z brakového románku o Rasputinovi, kde novodobí apoštolové šíří evangelium za pomoci dětského mučení zvaného “válečky”. U nás můžeme vidět odkaz Grassovy temnoty například v tvorbě Jáchyma Topola nebo Michala Ajvaze.

V naší literatuře leží velmi blízko Plechovému bubínku kniha Jiřího Gruši Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele - můžeme zde snad hovořit o přímém ovlivnění, i vzhledem k osobní blízkosti obou autorů. Gruša ovšem zaznamenává události válečné a poválečné z pohledu toho, kdo se stal jejich pasivním objektem, zatímco Oskar Matzerath pochází z rodiny aktivního nacisty. Grušovi hrdinové se snaží zlu vzdorovat, i když poněkud švejkovsky, kniha má navzdory vší ležérnosti i silný moralizující rozměr - naproti tomu u Grasse jsou viníky prakticky všichni, pozitivní činy se dějí pouze omylem, jako je tomu v případě účasti Jana Bronského na obraně Polské pošty. Naproti tomu v Dotazníku prakticky chybí negativní postava, všechny činy je možno vysvětlit a pochopit, neboť: “Kdo se milují, umí třetím odpouštět,” jak zní citát z Plutarcha, stojící jako motto této knihy. (Jiří Gruša, Dotazník, Praha 1990, s. 4.) Tak dokonce i strýc Bonek, neblahý komunistický funkcionář, je spíše snaživý hlupák než ztělesněné zlo. Jeho prokletím je špatný vkus, který ho nutí papouškovat dobové fráze, navrhovat křiklavě červené obaly na čokoládu a s postupem své kariéry hyzdit město dalšími a dalšími novostavbami. Rodina, ač tímtéž režimem proskribovaná, však k němu spíše než nenávist cítí soucit. V Grušově knize převažuje poetické vidění světa nad chladným rozumářstvím, což činí černý humor přece jen stravitelnějším, setkáváme se zde s rezignací až euforickou, která k české národní povaze patří (viz třeba tolik oblíbené vtipy Vladimíra Renčína). Hrdinové Dotazníku čelí okolní temnotě roztomile výstředními aktivitami, jako je křížení koček nebo konstrukce létacích strojů, čímž poněkud upomínají na hrabalovské figurky. A zrovna tak animální pudy, které jsou pro Grassovy postavy zdrojem frustrací, jsou zde jediným útočištěm (a tady můžeme vidět příbuznost i s Milanem Kunderou) ve stále abstraktnějším a “dotazníkovitějším” světě.

Fantaskní prvky upomínající na Grassovu knihu najdeme i v tvorbě Jiřího Kratochvila, který také hojně využívá milieu Střední Evropy a jejích komplikovaných, leckdy až paradoxních dějin. Kratochvilův svět, stejně jako Grassův, je plný bizarních postav, lidí měnících se ve zvířata, double agentů, geniálních dětí atd. Například hlavní hrdinka Nesmrtelného příběhu Soňa Trocká-Sammlerová “v pěti letech je vybrána, aby na palubě vzducholodi obdržela v hypnóze vzkaz pro lidstvo třetího tisíciletí. Jako dítě si na dvorku s domácí havětí přehraje sarajevský atentát, bez vědomí o jeho skutečném průběhu. Ocitá se v blízkosti Lenina, Masaryka, Hitlera. Za války tajně cvičí v brněnském parku ruské vojáky v přípravě atentátu na nacistické pohlaváry. U Pohořelic přichází o rodiče v poválečném pochodu smrti. Výchovu a vzdělání syna svěří místo škole vzdělanému kaprovi. Utíká před státní policií a na čas se zakuklí do zimního spánku ve věžičce činžáku. Po převratu žije jako žebrák atd. atd”. (Zbyněk Fišer, “Nesmrtelné mraveniště Jiřího Kratochvila”, Host 1/1998, s. 15-20.) Kratochvil reaguje na masivní virtualizaci současného světa (viz ironický pohled na masmédia v románu Noční tango) a stejně jako Grass je hnán potřebou vyjádřit se ke 20. století, které přes všechny potoky krve “z odstupu se bude jevit jako veliký karneval”. (Jiří Kratochvil, Nesmrtelný příběh, Brno 1997, s. 86.) Zbyněk Fišer napsal o Kratochvilovi něco, co můžeme nepochybně vztáhnout na současnou literaturu obecně: “Autor již neručí za dobu, neručí za ideje a ideály, neručí ani za estetické hodnoty obecně, neručí tedy ani za své literární dílo. [...] Za co ale autor ručí, když ne za své dílo? Za literární neuchopitelnost? Za roztříštěný obraz roztříštěného světa? Třeba, taková může být gnozeologická hodnota textu. Ale neztrácí se tu etická dimenze díla?” (Zbyněk Fišer, tamtéž.)

Ota Filip, který také strávil značnou část života v německém kulturním prostředí, zasazuje do magické Prahy “oskarovskou” postavu Mikuláše Belecredose, o němž se už na záložce českého vydání knihy Kavárna Slavia (Praha 1991) dočteme: “Tragikomická groteskní postava, flegmatik s atributy krátkozrakosti a dalekozrakosti, sice s bohatým vnitřním světem, avšak žijící pasivní život darmošlapa pohybujícího se s železnou pravidelností mezi oběma vltavskými břehy od svého paláce ke kavárně Slavia a zpět. Jen zpovzdálí k němu doznívají jednotlivé dějinné otřesy 20. století, jejichž je poněkud překvapeným pozorovatelem. […] Filipův Mikuláš Belecredos patří do rodu literárních šibalů, šelem, picarů, taškářů, kteří svým výlučným chováním, nadsázkou a přeháněním identifikují nejvěcnější skutečnost.” Mikuláš, který se nikdy ničemu nesměje a nic nehodnotí, je podobně jako Oskar na neutrální půdě mezi dětstvím a dospělostí, nepatří ani do jednoho z těchto světů. Profesionální revolucionáři, čínští diplomaté, šlechtičtí levobočci i socha Otce vlasti s gigantickým penisem, všechny tyto bizarní postavy proudí okolo něj, aniž by zaujaly jeho ducha, dětsky nevinného a zároveň dospěle skeptického (podobně odtažitým pozorovatelem je také dospívající a předčasně zralý kavárníkův syn Jan v jiném Filipově románu Cesta ke hřbitovu). Grassův vliv však jako by nebyl u Oty Filipa příliš vstřebán, v důsledku jeho temperamentu, který často rychleji píše než myslí, což ostatně způsobilo četné životní peripetie tohoto bezesporu nadaného a originálního spisovatele. Také Kavárna Slavia působí poněkud zmateně a povrchně, jako by pouze napodobovala úspěšný literární kánon a zdaleka nedosahuje přesvědčivosti Grassovy nebo Grušovy knihy.

Film Plechový bubínek vznikl v koprodukci Francie, Polska, Jugoslávie a Německé spolkové republiky. Ekranizace je vždy určitým druhem interpretace, a je tedy zajímavé, co z Grassovy knihy připadlo Schlöndorffovi (na scénáři s ním spolupracoval ostřílený profesionál Jean-Claude Carriére a úpravy tvůrci konzultovali i se samotným Grassem) za natolik podstatné, aby se objevilo na plátně. Úkol to nebyl pro režiséra lehký - rozsah knihy si vynutil značnou redukci, a i přesto byla metráž na tehdejší poměry nadstandardní (142 minut). Úplně vynechal Třetí knihu, popisující poválečné osudy Oskara Matzeratha jako vyhnance v západním Německu. Oskar se tu snaží integrovat do “normálního” světa, rozhodne se obnovit zastavený růst, ale neúspěšně - v nákladním vagonu vezoucím gdaňské Němce na západ se z něj stane pouze hrbatý trpaslík, který se už nemůže schovávat za vnější vzhled pětiletého chlapce. V Düsseldorfu nastupuje do učení na kamenosochaře (mimochodem stejně jako sám Grass), působí jako model na výtvarné škole i jazzový hudebník. Po křivém obvinění z vraždy zdravotní sestry Dorothey se ocitá před soudem a nakonec v blázinci, kde píše své paměti. Tato část Plechového bubínku je ovšem nejslabší, omezuje se většinou na opakování již vyřčeného - jako by autor natolik podlehl fascinaci vlastním příběhem, že ho nedokázal včas ukončit. Schlöndorffovo zakončení filmového příběhu pár dní po válce v sobě nese přece jen závan naděje na smysluplný mírový život, a tedy přeci jen náznak happyendu.

Otázkou spíše je, které epizody byly zvoleny pro zfilmování. Stříbrné plátno vyžaduje přece jen lineární děj, který byl v tomto případě pojat především v politizujícím klíči. Schlöndorff, což je vzhledem k jeho datu narození logické, pojal příběh s odstupem, spíš jako dobový barvotisk, což podtrhla výtvarná složka filmu. Patřičný prostor dostaly klíčové románové pasáže, jako je setkání s lovcem úhořů a následné úmrtí mamky Matzerathové, Oskarova láska k Marii Truczinské a její neodmyslitelný atribut šumák nebo také válečné putování s frontovým divadlem Mistra Bebry. Ty pasáže, kde Grass uplatňuje jemnou psychologii nebo humorně poetizující vidění světa (např. Oskarova role pokušitele před rozbitými výlohami), musely tomuto adaptačnímu klíči ustoupit. Jakkoli sám režisér označuje Grassovu knihu za román protestu, film přináší protest pouze “v mezích zákona”, čemuž nasvědčují také útěšné retrokulisy (zde “zaúřadoval” kameraman Igor Luther, známý také u nás jako specialista na výpravné historické spektákly).

Jednou z cest k úspěchu bylo pro Schlöndorffovu adaptaci obsazení populárních hereckých osobností. V roli korektního, leč poněkud přihlouplého Matzeratha (obětavá péče tohoto přesvědčeného nacisty o “postiženého” Oskara, který mu odplácí nenávistí a pohrdáním, patří k nejpozoruhodnějším momentům knihy) se představil Mario Adorf, židovského hračkáře Markuse hrál Charles Aznavour. Tito herci v podstatě spolehlivě naplnili určený typ, otázkou ale je, zda právě Daniel Olbrychski splňuje následující popis Jana Bronského: “Drobný, vždycky trochu choulostivý, v zaměstnání ponížený, v lásce ctižádostivý, stejně hloupý jako krásou posedlý Jan Bronski.” (Günther Grass: Plechový bubínek, přeložil Vladimír Kafka, Brno 2001, s. 137.) Vynikající výkon podal představitel Oskara David Bennent, tehdy dvanáctiletý (objevil se pak ještě v Legendě Ridleyho Scotta a v thrilleru Psí den Yvese Boisseta, ale úspěch svého debutu už nezopakoval) - jeho vzezření skutečně naplňuje představu o cynickém a přemoudřelém, i přes svůj handicap chorobně krásném Oskarovi, který jako by vypadl z propagandistického plakátu glorifikujícího árijskou rasu.

Na americké filmové akademiky snad nejvíc zapůsobila exotika polobarbarské Střední Evropy, totéž, co způsobilo nakladatelský a filmařský boom latinskoamerického “magického realismu”. Subtilní poetika tohoto proudu, hluboce zakořeněného v domácí tradici, se stala obětí nadnárodních monstrprojektů, jakým bylo zfilmování románu Isabel Allendeové Dům duchů, jehož se ujal zkušený ekranizátor Dán Bille August (viz jeho zpracováni Nexöova Pelleho dobyvatele) - výsledek byl korektní a profesionální, avšak zcela nevzrušivý.

Jeremy Heilman na stránkách http://www. moviemartyr.com dne 6. srpna 2002 napsal: “Film staví Oskarovu postavu do sentimentálního světla a snaží se ospravedlnit jeho činy, ale divák nevidí jediný důvod, proč by měl zrovna s Oskarem soucítit.”

Dá se tedy souhlasit s konstatováním, že Schlöndorffova adaptace “přes veškerou snahu doplácí na nutný redukcionismus a na realismus filmového popisu.” (Filmový přehled 4/94, s. 25.) Pak je ovšem na pováženou, jestli stálo za to, pouštět se do tak nákladného projektu, byla-li jeho rizika předem natolik evidentní. Bohužel, tržní mechanismus zde zafungoval na úkor umělecké výpovědi.

Můžeme tedy uzavřít spolu s již citovaným Heilmanem: “Schlöndorffovo uchopení této látky selhalo, protože se příliš snažil respektovat pohodlí diváků, dříve než jim předložil scény, které hlásají prokletí.

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker