Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Karel Veliký v českém, trochu potrhaném kabátě

Dieter Hägermann: Karel Veliký. Vládce Západu.

Přeložil Aleš Valenta. Praha, Prostor 2002.

Rok 2000 znamenal zvláště pro západní Evropu jedno významné výročí. Na Vánoce to bylo právě 1200 let, kdy byl v Římě korunován francký král Karel na římského císaře. K tomuto výročí byla uspořádána celá řada výstav a vydána celá řada knih. Jednou z nich je Karel Veliký. Vládce Západu Dietera Hägermanna, jehož českou verzi (v překladu Aleše Valenty) vydalo v roce 2002 nakladatelství Prostor.

“Nový životopis Karla Velikého nepotřebuje žádné zvláštní odůvodnění,” píše na úvod své knihy Hägermann. “Jestliže si každá generace vytváří svůj vlastní obraz dějin […], pak to platí také pro karolínskou dobu.” Podobně i jiní životopisci obhajují nové životopisy významných historických osobností (např. Franco Cardini v případě knihy o svatém Františkovi) a snaží se svůj výklad přiblížit dnešnímu člověku, doplnit ho nejnovějšími poznatky o dané osobnosti atd. Jak se to podařilo Hägermannovi v případě Karla Velikého, se pokusím ukázat.

“Biografický prvek historie nachází své zasloužené místo mezi odosobněnými dějinami struktur a společností a kultem osobnosti,” píše na úvodních stránkách Hägermann (s. 16). Bez nejmenších pochybností o správnosti tohoto postupu se tedy pouští do biografie Karla Velikého. Jako odborník na politické dějiny a zejména dějiny techniky a hospodářství v raném a vrcholném středověku prokazuje své znalosti v obou těchto oblastech. Velice zajímavé jsou například výklady o legitimitě Karlova nejstaršího syna Pipina či jeho vnuka Bernharda. V obou případech je jejich nelegitimní původ výsledkem zkreslení pozdější interpretace a tendenčnosti pramenů. S jistou dávkou nadhledu přistupuje Hägermann i k pramenům, které mluví o Karlově “christianizaci” Sasů. I v souvislosti se starším bádáním rázně odmítá onu “krvavou lázeň z Verdenu”, kdy za jediný den mělo být popraveno 4500 Sasů (s. 181-183). Hägermann mluví spíše o deportacích a o exemplárním trestním soudu, který “zůstal výjimkou a sloužil výhradně k odstrašení”. (s. 183) Co se týče technické a hospodářské oblasti, věnuje se autor v souvislosti s rozborem různých Karlových nařízení a kapitulářů na mnoha místech mincovnictví, obchodu, lovu, ale i různým řemeslům atd. (např. rozbor kapituláře z Nimwegen z r. 806, s. 420-424, či významného kapituláře De villis, s. 555-561). Hägermann však nezůstává pouze u oblastí, které mu jsou blízké. Velice fundované a zajímavé jsou rovněž jeho výklady o teologických otázkách v souvislosti s problémem adopcianismu (s. 266-269) či s teologickými spory Východu a Západu (např. s. 280-288, 448-453). Pozornost je věnována také Karlově politice vůči různým klášterům, biskupstvím či arcibiskupstvím. Nejrůznější Karlovy listiny pro kláštery dává Hägermann do souvislostí s vyšší politikou jako v případě saského tažení a klášterů Hersfeld či Fulda nebo rodové politiky Karlovy ve vztahu ke klášterům Prüm či St. Denis.

Nejdůležitějšími prameny však pro Hägermanna nejsou listiny. Je to v prvé řadě nejranější Karlova biografie z pera Einhardova (překladatel užívá formy Einhart, místo v češtině ustáleného Einhard), jíž autor věnuje několik stran v úvodní části knihy (s. 20-26) a k jejímž závěrům a interpretacím se často vrací také později, v průběhu celé knihy. Dalším (a snad i důležitějším) pramenem jsou anály franckých klášterů, v jejichž změti se Hägermann pohybuje s lehkostí a přehledem (mimo jiné celkem jasně dává najevo, které anály má za důvěryhodnější, a o kterých naopak ví, že byly přepsány nebo později upraveny z nejrůznějších politických či jiných důvodů). Tyto prameny také dávají celému jeho dílu jednoznačnou chronologickou strukturu. Tato vskutku monumentální kniha (569 stran textu) je rozdělena do dvou dílů, jejichž dělícím bodem je rok 800 - tedy rok Karlovy císařské korunovace v Římě. Striktně chronologický postup (při němž Hägermann vyzvedává určitá léta jako významná či zlomová pro Karlovu politiku a správu říše, např. 774 - obsazení langobardské říše a rozšíření vlády na Itálii, 781 - korunovace jeho synů na krále Akvitánie a Itálie, 789 - Admonitio generalis, 800 - korunovace císařem, 802 - “programový” reformní kapitulář) však Hägermannovi nebrání v tom, aby na určitých místech v krátkých exkurzech věnoval více pozornosti bezprostředním souvislostem událostí popisovaných v textu. Například při uvedení první výpravy proti Sasům je stručně vylíčena historie saské otázky (s. 82-90), popis Hardradova spiknutí je doplněn o analýzu vývoje věrnostní přísahy (s. 199-201), kapitoly o smrti papeže Hadriána I. a o volbě Lva III. jsou doplněny o obecnější charakteristiku vztahu Karla Velikého a papežství (s. 299-307) a takovýchto příkladů bychom našli mnoho. Propracovanější je však v tomto ohledu první díl knihy, zachycující dobu do roku 800.

Rozsáhlá pramenná základna je doplněna výbornou znalostí nejnovější literatury týkající se Karla Velikého a jeho doby. Zároveň se Hägermann snaží dosavadní bádání upravovat nebo s ním polemizovat (např. počátky vazalského systému a přezbrojení ve francké armádě, s. 47-48). Mezi nejcitovanější historiky patří např. Walter Pohl, Arno Borst či Josef Fleckenstein, ale i F. L. Ganshof. Častěji jsou zmiňováni i Jacob Burckhardt a Leopold von Ranke, který byl pro Hägermanna pravděpodobně velice inspirativní. Rankeho wie es eigentlich gewesen ist je zřejmě i Hägermannovým ideálem a přesná pramenná kritika i empiričnost Rankeho školy jsou charakteristickými rysy celé práce. Někdy se však zdá, že se Hägermann až zbytečně snaží zmiňovat vše, co je zaznamenáno v pramenech. Jeho chronologický postup mu to umožňuje.

Tento postup ale také znamená, že v knize chybějí zobecnění, která by byla velice vítána, a že jednotlivá témata nejsou nijak spojena dohromady (opačný postup, spíše tematický, použil nedávno Michael Clanchy v případě Abélarda). Jestliže se čtenář chce dozvědět např. něco o Karlově politice vůči pohanským Sasům, musí prolistovat celou knihu; pokud chce vědět něco o Karlově hospodářské politice, nezbývá než projít všechny kapitoly, kde se mluví o různých hospodářských nařízeních apod. Snad jen závěrečný Epilog částečně shrnuje poznatky o Karlovi a jeho vládě. To je nejzávažnější nedostatek, který by se dal Hägermannově koncepci vytknout. V práci se objevují i některé věcné chyby, které však nejsou žádným velkým problémem a v tak rozsáhlém textu se ztrácejí. Jednou nepřesností (napravenou již poznámkou překladatele) je přesvědčení autora o spornosti existence Velkomoravské říše (s. 398) a dalším podobným problémem spojeným s územím našeho státu je představa o “vévodovi Lechovi”, který měl být v roce 805 poražen vojsky Karlova syna Karla a který prý “zaujímal mezi českými náčelníky mimořádné postavení”. (s. 399) Takového vévodu česká historiografie nezná. Také výsledky druhého tažení do Čech (roku 806), které bylo podle Hägermanna “jen marným pokusem podmanit si Čechy” (s. 425), nám upřesní Dílo Dušana Třeštíka: podle něho znamenaly obě výpravy zpustošení země ve dvou po sobě následujících letech, což vedlo v dalším roce k vypuknutí hladu, v jehož důsledku začali Čechové platit francké říši tribut, v tomto případě do Bavorska králi Pipinovi. Nesprávně dává autor Avarům jméno Hunové (s. 308), zřejmě v závislosti na dobových pramenech. A pravděpodobně pouhým přehlédnutím je označení Karlova syna Ludvíka za italského krále (s. 413). Přehmatem, kterého se mohl dopustit i překladatel, je přejmenování Patricka Gearyho na Petera (s. 56).

Spíš než autor knihy se však může stát terčem kritiky její překladatel a korektor. A také nakladatel, který by měl pro překlad takového díla zajistit kvalitního lektora. Jejich zásluhou v textu narazíme na mnohá překvapení. Jedním z nich je nesprávné skloňování slov latinského původu či latinských jmen - objevují se tvary jako např. “obolusu” (s. 317), “Ermolduse Nigelluse” (s. 370), ale i “Ermolda Nigelluse” (s. 510). Samotná latinská slova (psaná kurzívou) jsou skloňována prazvláštním způsobem: “Ordinatiu” (s. 413, 495), “correctiem” (s. 560). Skutečným hitem se však stává Divisio regnorum (divisio, -onis, f.), jež se objevuje ve všech možných i nemožných podobách, namátkou: “Divisia regnorum”, “Divisium regnorum”, a dokonce “Divisiu regnoru” či “Divisia regnora” (!) (s. 400, 412, 414, 416, 417, 492 atd.). Dalším problémem, který se objevuje pravidelně, je očividný zmatek při překládání německého genitivu. V důsledku toho najdeme v textu jména: Walter Goffarts (s. 153, místo Goffart), Arbeos (s. 232, místo Arbeo) a tvary Dicuilse (s. 454, místo Dicuila) a Ansgarsova (s. 463, místo Ansgarova), přestože poslední dva jmenovaní jsou správně uvedeni jak v rejstříku, tak na jiných místech textu. Zlatým hřebem je ovšem Vilém z Toulouse (mimochodem přeložený z němčiny jako Wilhelm z Toulouse), který získává jméno vskutku úctyhodné: Willehalm Wolframs von Eschenbach (s. 239) či “slavný Willehalm Wolframs” (s. 371). A slavný německý středověký básník Wolfram von Eschenbach i se svým dílem Willehalm upadá v zapomnění. K tomu věru není co dodat. Jako pouhé přehlédnutí pak už vypadá označení krále Mercie Offy za zemi (“…královský titul, jímž se honosili vládci Asturie, Offy a Mercie…” - s. 355), překlad německého “Neusiedler See” jako “Neusiedlerské jezero” (s. 481, správně Neziderské jezero) či označení indikce za padesátiletý cyklus (s. 518).

Bohužel je kniha nedostatečně vybavena po stránce formální. Je sice doplněna chronologickou a genealogickou tabulkou, bibliografií a jmenným rejstříkem, ale to je vše. Na tuto skutečnost si stěžovala i recenzentka německého vydání (Janet Nelson), která podotkla, že sám Karel Veliký by s tím nebyl spokojen a “takovou chybu by nikdy nedovolil”. Text již ve své německé verzi neobsahoval žádné poznámky, takže je někdy dost obtížné dopátrat se původu některých tezí (pokud jejich autor není uveden v závorce v textu). Podle mého názoru je celkem nezbytným doplněním knihy místní a věcný rejstřík. Tyto rejstříky by alespoň částečně mohly vyřešit problém spojený s Hägermannovým přísně chronologickým postupem - velice by usnadnily hledání jednoho tématu. Český čtenář ale ocení zařazení bibliografie českých a slovenských prací o Karlu Velikém a jeho době.

Uvedené nedostatky však nesmějí znamenat odsouzení knihy. Naopak. Dieter Hägermann je autorem velice fundované biografie jedné z nejvýznamnějších osobností raného středověku a její uvedení na český knižní trh vyplňuje mezeru, která zela v české historické produkci. Dává českému čtenáři možnost seznámit se s osobou Karla Velikého a jeho dobou, ale také s jeho vnímáním v pramenech. Vydání knihy v českém překladu je velice záslužné, jen kdyby bylo věnováno více pozornosti její přípravě.

Antonín Kalous

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker