Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Vánoce 2002 - v předvečer války

Břetislav Horyna

Žádnému uvažujícímu člověku asi není nutné zdůrazňovat, že přes veškerá maňásková divadla s deklaracemi, smlouvami, dohodami, inspekcemi a zbrojně-odzbrojovacími zprávami opět přichází válka. Ačkoli se bude odehrávat v téže oblasti, kde před deseti lety již jednou válečný konflikt proběhl, a její aktéři budou v zásadě titíž, bude to jiná válka. Válka, která se blíží, bude odlišná od toho, co válkou z historických, vojensko-politických a sociologických důvodů rozumíme, bude tudíž mít také jiný charakter a ráz než válka v Golfském zálivu roku 1992. Základní momenty, o něž se opírá odlišnost nadcházející války od obvyklých vojenských konfrontací, lze shrnout do několika málo bodů:

1. Tato (a po ní i budoucí) válka bude (či již je) asymetrická - jejími účastníky jsou na jedné straně stát se svými pravidelnými ozbrojenými silami a na straně druhé “nestátní” moc terorismu, tj. moc nevázaná na státní formu politického uspořádání společnosti;

2. V této (a po ní i budoucí) válce připadá stále větší role masovým médiím: ta nejsou pouze prostředkem medializace nebezpečí a rizik, spojených s válečným konfliktem, ale rizika sama přímo produkují;

3. Nastávající válka je medializována nikoli jako jednorázový válečný akt, ale jako “hnutí”: pro USA a NATO se odehraje jednoznačně v kulise “mírového hnutí”. Válka jakožto trvalé hnutí za mír a proti terorismu neskýtá naději na konec a hrozí tím, že bude nekonečná - potenciálně nekonečná válka stupňuje nutnost promýšlet podmínky a možnost míru.

Válka, na jejímž prahu stojíme, dostává ve sdělovacích prostředcích podobu boje proti terorismu, k němuž se v tzv. zasvěcených komentářích expertů dodává, že ve skutečnosti jde o odstranění jednoho nepohodlného (Saddámova) režimu a zavedení režimu jiného, politicky a hospodářsky podstatně vstřícnějšího. Věř, kdo můžeš - anebo raději nevěř, protože se zdá, že v sázce začíná být už skutečně příliš mnoho na to, abychom jen tak věřili vševědoucím novinářům i se vším kalkulujícím expertům. Války vždy uspokojovaly určité lidské potřeby: byly ventilem agresivity, touhy po moci, po majetku, po slávě, dopřávaly jedné lidské bytosti možnost utlačovat nebo zlikvidovat jinou lidskou bytost, stavět vlastní svobodu nad svobodu jiných, vlastní náboženství nad jiná náboženství, budovat svět složený z nadřazenosti a méněcennosti. Měli bychom mít stále na paměti - válka je prostředkem uspokojení, takovým prostředkem takového uspokojení, které je, jak lze soudit, jinak nenahraditelné.

Válka, která přichází, uspokojení nepochybně poskytuje. Není ovšem ihned jasné, jaké uspokojení, čí a jaké potřeby mají být ukájeny. Zcela zřejmé je pouze to, proč se jim má vyhovět - protože uspokojovány být mohou: zelenou jim dává nesmírná technologická vojenská převaha, faktická neporazitelnost USA a jejich případných spojenců. Otázka je, zda právě tato obrovská přesila nevyvolává situaci, kdy zmiňované potřeby musí být ukájeny, aby ještě vůbec ony samy a jim přináležité prostředky dávaly nějaký smysl. Některé z často skloňovaných potřeb, jako je kupříkladu utišování velmocenského pudu, touha po vlastnictví tzv. strategických zdrojů (ropná pole atd.), touha po vládě a rozhodovacích pravomocech, ale jako by nebyly úplně adekvátní nashromážděnému vojenskému potenciálu; jejich uspokojení je přece možné dosáhnout mnohem subtilnějšími, nenápadnějšími, a přitom vysoce účinnými nástroji, které poskytuje ekonomická a informační globalizace. Proč proti sobě obracet nikoli nevýznamnou část světové veřejnosti válečnými akcemi, jestliže lze v tichosti využívat pák při regulaci světových finančních toků, poskytování nebo naopak (a mnohem účinněji!) stahování investic, práci s měnovými kurzy, akciemi, opcemi? Proč rachotit tanky tam, kde se dá jednodušeji dosáhnout vyšších cílů ekonomickou a politickou diplomacií? Německo to pochopilo už dávno, vcelku v souladu se svou historickou zkušeností, a proto jeho zdrženlivost k nadcházející válce nepřekvapuje.

Patrně se tedy jedná o jiné potřeby a jiná očekávání, než jak můžeme soudit z dávkovaných informací, jichž se nám dostává, a z inverzního čtení mediální propagandy války. Nepochybně si mnoho lidí vydechne nad porážkou “těch mohamedánů” - strach z islámu je v naší kultuře pěstován dlouhodobě a cíleně, islámské nebezpečí, jež se zrodilo v hlavách stratégů světové politiky, působí zcela orientovaně jako zamlčovaná legitimace jakéhokoli vojensko-mocenského kroku proti islámským státům. Zbavit se strachu je velmi silná potřeba, a je-li jednou strach tu, nikdo už se nebude ptát, jak iracionální, propagandistické, deformované a na dezinterpretacích založené jsou jeho zdroje.

Jistě také mnoho lidí zajásá nad naplněním starodávných (nebo nepříliš starodávných) proroctví o zhubení zkaženého světa a příchodu Armageddonu; zvlášť Blízký východ je oblast velmi vhodná pro svedení konečné bitvy mezi Dobrem a Zlem. Rétorika některých vyhlášení americké administrativy (konečná spravedlnost, osa zla apod.) nasvědčuje, že je ve věci víc než jen jazyková a myšlenková neohrabanost jednoho prezidenta - v pozadí jako by působila určitá přesvědčení, která nastalou situaci vítají, protože v ní se naplňují jejich dlouhodobě připravované cíle. Přítomnost rádoby apokalyptických myšlenkových vzorců není ani nijak zvlášť zastírána. Nemůžeme se vyhnout otázce: kde vlastně sídlí skutečný fanatismus, skutečný nábožensky a ideologicky spolupodmíněný fanatismus, který dnes ohrožuje svět? Nekřičí zloděj, abychom chytali zloděje, když je řeč o všehoschopném islámském fanatismu? Islámští fanatičtí teroristé nejsou schopní všeho - nemají k tomu prostředky a jejich největší zbraní je obětování vlastního života při lokálních, brutálních, z hlediska světové bezpečnosti epizodních zločinech. Prostředky globálního ohrožení ale drží v rukou úplně někdo jiný a náš problém se týká toho, zda známe jeho myšlení, jeho úvahové pochody, jeho potřeby a motivace, jeho očekávání a cíle tak, abychom mohli pochopit, co skrývá třeba ona “konečná spravedlnost”, o niž údajně má jít.

Ačkoli žádná mezinárodní dohoda o obsahu takových termínů neexistuje a důvodem jejich neustálého opakování je pouze konformita dnešních domněle mocných s USA, nijak to neovlivňuje skutečnost, že se z nich stává vodítko nadcházející války. Jaké je právo státu na vedení války, jaké je právo velmoci na vedení trestné výpravy, jejíž důvody jsou očividně dvojaké a alespoň zčásti temné? Jakékoli oprávnění příští války (například v Radě bezpečnosti) bez vyložení zřetelných, srozumitelných a obhajitelných důvodů bude jen mnohonásobným klamem vůči té světové veřejnosti, podvodem vůči té demokracii a zradou těch humánních hodnot, které si válka bere za svou záštitu. Zcela stranou můžeme v této souvislosti ponechat banální zjištění, že využití sice snadno zpochybnitelného, přesto však mezinárodně prosaditelného “práva na válku”, jíž se dostane titulu “spravedlivá”, vyvolá ve svém vedlejším, ale neodvratném důsledku nebývalé posílení terorismu, který má být vymýcen.

Další odlišnost války, která klepe na dveře, spočívá v tom, že do vzájemného konfliktu neupadají tzv. demokracie, tj. státy s politickým systémem zastupitelské demokracie, ale zásadně se povede boj “demokracií” proti “ne-demokraciím”. Za ne-demokratické se přitom považují státy s jiným uspořádáním než parlamentní demokracií, ovšem zdaleka ne všechny: tam, kde Spojené státy americké nacházejí uspokojivou míru loajality, nehrozí válka ani polofeudálním systémům s velmi nedbale maskovanými prvky moderního otrokářství, byť by se týkalo dokonce i dětí. Na rozdíl od dvou největších válek 20. století, kdy proti sobě stály v zásadě demokratické systémy (či alespoň systémy zrozené v rámci západního typu demokracie - průkazně v 1. světové válce), se něco hlubokého změnilo. Demokracie se stala hrází, přes niž válka nepronikne, železnou zdí, která chrání všechny, kdo jsou uvnitř, i ty, kteří by chtěli ven.

Protože demokracie je stále více povolným nástrojem, všechno se může odehrávat v jejím jménu. I válka může být “spravedlivá” a v jádru korektní, protože směřuje k odstranění deficitu demokracie. Zvláštním rysem nadcházející války je tak motiv privace: jinak řečeno, je vyprovokována a zároveň zdůvodněna tím, že někde ve světě existuje “stav bez něčeho”, jak zní jeden význam termínu privatio. Válka je nezbytná proto, že musí odstranit stav bez demokracie, který u některých režimů (ovšem pouze u některých) diagnostikovaly podle sobě vlastních kritérií vyspělé demokratické státy, především USA a Velká Británie. Stranou znovu zůstává oprávněnost a důvody takového počínání, neuvažujeme-li o velmocenské svévoli a pocitu pověřenosti Bohem, Dobrem nebo Spravedlností. Právě tak opomíjíme, že skutečně protidemokratická teroristická moc, která ale není vázaná na stát a organizuje se i působí napříč státními strukturami či bez ohledu na ně, je potírána tak, jako by byla státem, jak ukazuje příklad Afghánistánu i Iráku. Koalice spravedlivých demokratů uzavírané proti terorismu ve jménu “trvalé svobody” se prakticky stávají spiknutím mocných proti suverénním státům, čili variantou terorismu.

Zločiny proti lidskosti lze spáchat i tehdy, když neútočí armády. Pochopíme-li ale základní princip terorismu tak, že ničí životní podmínky napadených lidí (tzn. že není nutné zasáhnout fyzicky nepřítele, ale postačuje otrávit vzduch, který dýchá, odsát vzduch z prostoru, kde se nachází, zahřát atmosféru na teplotu neslučitelnou s životem, prozářit určité území radiací atd.), má branná moc velmocí nesrovnatelně lepší předpoklady k faktickému ztotožnění války s terorem. Například bombardovací letectvo má samo o sobě kvalitu terorismu, odpornějšího o to víc, že zbavuje postižené osoby možnosti přežití, poněvadž totálně devastuje prostředí nezbytné k životu a útočník sám se přitom nevystavuje protizásahu.

V tomto světle je “spravedlivá válka” jenom zlá účelová fikce: Říká-li kdo “spravedlivá válka”, nepronáší výrok o podstatě války, ale jen o tom, že v dané situaci se z hlediska jisté skupiny lidí jeví válka jako nutná. Další otázka proto zní, zda je v našem postavení válka nutná? Terorismus jistě vytvořil novou situaci, ale právě proto, že je nová a dosud neznámá, ji nepochopíme pomocí staré válečnické terminologie. Terorismus neohrožuje stát v jeho bytí a nebytí, na to je příliš slabý a vždy slabý zůstane; motiv boje proti terorismu je spravedlivý a správný, ale jeho praktické provádění má podobu války proti státům, které nemají možnost adekvátní obrany a jsou vystaveny přímé likvidaci mnohonásobně vyspělejšími vojenskými technologiemi. Nikdy se asi nezbavíme podezření, že v Kosovu a Afghánistánu neproběhly války, ale konala se pouhá technická opatření plynoucí z nesmírné technologické převahy. Zasáhnout týmž stylem proti terorismu není možné, protože ten se organizuje, řídí a projevuje jinak; podobné válečné akce se nutně musí minout účinkem, takže se v konečném důsledku bude velmocenské násilí vybíjet proti násilí teroristických organizací a teprve následně bude světová pospolitost zjišťovat, jak nesoučasnému představení přihlížela.

Znovu se musíme ptát: Jsme schopni objektivně definovat, kdy je nutné sáhnout po násilí? Umíme jako Evropané pochopit, co dělají USA, když využívají násilí - nehraje násilí v myšlení Evropy a USA odlišné role, které mají svou vlastní logiku? Evropa má jinou historickou zkušenost než Spojené státy americké, zvyklé na luxus bezpečnosti. Evropa myslí komplexněji, historicky uceleněji než USA, které stavějí pouze na dílčí zkušenosti s narušením své předpokládané nedotknutelnosti a nechávají se vést svou pragmaticky vyloženou empirií, jíž chybí celková souvislost dějinného myšlení a kontinuity mezi minulostí a budoucností. Evropané prožívali své dějiny vždy spolu s ostatními, každý národ byl proniknut vlivy jiných národů a sám jimi pronikal svým osudem. Naproti tomu jsou USA obrovský ostrov obklopený dvěma oceány; Spojené státy mají insulární mentalitu bez kulturních kořenů, která reaguje na zdánlivě nemožný průnik zvenčí úplně jinak, dětinštěji, krutěji, trucovitě a bez rozvahy, kterou kultuře dává právě historický rozum, jímž Spojené státy už jenom na základě svých “dějin” nemohou vládnout. Zjevným dokladem, že USA si svůj deficit vůči Evropě alespoň intuitivně uvědomují, je reakce G. W. Bushe jr.: Bush byl první, kdo vyslovil diferenci mezi USA a Evropou a označil Evropu za zaostalou. Evropa, která se snad začíná dívat a myslet dál než k americkým břehům, by mohla být natolik velkorysá, aby dokázala přehlédnout i jiné hlouposti opřené o tuny plovoucího střílejícího železného šrotu.

Pozoruhodnější doklad americké nedostatečnosti je snaha vtáhnout do válečného konfliktu co nejvíce účastníků. Projevila se dalším specifickým rysem přicházející války, který v předchozích konfliktech nenacházíme. Její důležitý a možná rozhodující (psychologický) znak spočívá v tom, že vyhlášení války dobra proti zlu nepřipouští neutralitu. Mezi dobrem a zlem nezbývá další prostor, kam by se mohl nezúčastněný člověk postavit - tudíž nebudou nezúčastnění. Zformulováním myšlenky osy zla a koalice dobra a trvalé spravedlnosti bylo rozhodnuto za nás všechny, starým, známým a osvědčeným způsobem, který připouští jedině “buď-anebo”. Všichni se někam svobodně a demokraticky zařadíme, aniž bychom mohli mít pochybnosti o samotném faktu sebezařazení - tuto pochybnost za nás převzal na svá bedra již někdo jiný, nám zůstává už jen štěstí a blaženost nepochybování. Jako by znovu zahovořil Velký Inkvizitor, cynický obětavec, jenž za svůj altruismus nežádá nic, jen abychom se vzdali námahy pochybování.

Samozřejmě, již jen vyhlášení této války za boj dobra proti zlu má rysy terorismu, protože nepřipouští možnost postavit se mimo spor, odmítnout ho, vynucuje si spojenectví, vědomě pracuje s psychickým nátlakem a s tichou pohrůžkou, že s těmi, kteří se úprkem nepřihrnuli na stranu dobra, se bude v budoucnu zacházet jako se zlem. Soudě podle určitých reakcí, zejména mnozí politikové rychle pochopili, co se od nich očekává, a neváhají na stranu dobra postavit i svůj nacionalismus, odpor k evropské integraci a vůbec k Evropě jako protiváze Ameriky v dnešním vychýleném světě. Možná se budou za nějaký čas rozdělovat metály za věrnost (vždy na pravou stranu hrudi!) - ale stejně tak je možné, že dojde naplnění jedna výmluvná myšlenka španělského filozofa Ortegy y Gasseta, dle nějž je demokracie natolik silnou zbraní, že s ní nelze nechat manipulovat prvňáčky v myšlení, jakými jsou politici.

Se znemožněním neutrality se pojí nový způsob nakládání s obrazem nepřítele. Největší úsilí, které dnes vyvíjejí (za předpokladatelné účasti vojensko-politických instruktážních pracovišť) prostředky masové komunikace, spočívá v ritualizaci nepřítele. S nepopiratelným úspěchem se setkávají snahy promítnout nový obraz nepřítele i do mezinárodního práva. V dřívějších válkách reprezentoval nepřítel postoj jednoho státu proti jinému státu, v případě občanské (analogicky také náboženské) války snad ještě jedné skupiny (třídy) obyvatel proti jiné skupině či třídě (skupinám, třídám). Nadcházející válka sice bude vedena proti státu, který je představován určitým režimem, za nímž se skrývá terorismus, jejž ale není možné porazit válkou proti státu, ale jen bojem proti individualizovaným teroristickým organizacím. Tak se stáváme svědky poněkud paradoxního procesu, kdy je nepřítel (“zlo”) chápán individuálně, nereprezentuje stát, nýbrž osobní hodnoty, politickou, mravní a náboženskou orientaci, kterou experti na straně “dobra” vyhodnotili jako nepřátelskou vůči jiné politické, mravní a náboženské orientaci, jejímž nositelem je ale stát nebo skupina států (státy “demokratického Západu”).

Teprve tato individualizace nepřítele dovoluje představitelům nejsilnější velmoci - za tichého přihlížení orgánů mezinárodního práva - sestavovat listiny lidí určených k okamžitému odstřelu, bez soudu, bez možnosti obhajoby, beze slova vysvětlení (což byla praxe mimo jiné zločineckých organizací typu mafie). Ritualizace nepřítele z něj činí monstrum, jehož motivy nejsou důležité; otázka, proč terorista jedná tak, jak jedná, kdo mu k takovému jednání zavdal příčinu, proč nevolí jiné než právě teroristické způsoby jednání a zda mu vůbec nějaká jiná možnost zbývá, se řeší prostě: povolením k odstřelu, vydávaným na očích mezinárodního práva. Nejsem právník, ale vždy jsem se domníval, že pokud se něco takového děje bez řádného vyhlášení války, pouze na základě vzájemných názorových nebo náboženských animozit, jde o cosi velmi podobného nabádání k vraždě. Alespoň myslím, že pokud by se do sestavování listin potenciálních mrtvol pustil každý jiný řádný občan kteréhokoli právního státu, musel by za to být právně stíhán. Podivná demokracie, která jednou vynáší do nebe, co jindy stíhá; a ještě podivnější “konečná spravedlnost”, jež bude stát na tekutých píscích libovůle umožněné technologickou přesilou. A nejpodivnější ze všeho “dobro”, které se neobejde bez ritualizace nepřítele, aby vůbec dokázalo říci, kde hledá své zlo.

Ve vztazích, jež se vytvářejí v mediálně a ekonomicky globalizované společnosti přelomu 20. a 21. století, existuje příliš mnoho ambivalencí na to, aby ke slovu přišly nepochybné, jednoznačné, nevývratné teze. Dnešní situaci spíše charakterizuje prolínání, vzájemné prostupování všech polarit, všech “buď-anebo”, k nimž se můžeme vyjadřovat nanejvýš dotazem, zkoumavě, se snahou pochopit, a teprve pak rozhodovat, protože v ambivalentních souvislostech přináší každé jednoznačné rozhodnutí ambivalentní důsledky, z nichž mnohé mohou způsobit nevratné škody a tragédie. Takovou ambivalencí se naplnila zkušenost s celosvětovou vojenskou převahou USA, po dlouhou dobu pouze nejasně tušená, bez přesnějších obrysů a nenaplněná konkrétní představou o jejích možnostech. Náhle se stala realitou, jejíž prožitek už neevokuje “záruku svobody a demokracie”, ale vyvolává negativní reakce plynoucí z pocitu ohrožení. Nemálo k tomu přispívá sama netaktní americká vláda, která v některých okamžicích neskrývaně vystupuje jako úzká skupina světovládců, politických bláznů. Americkou odpovědí na brutální zločin z 11. září 2001 dostal novodobý imperialismus utvářený po konci studené války novou dimenzi: definitivně se stává světovým, globálním, avšak zcela jednoznačně ve smyslu světové říše, tj. impéria ovládaného z jediného mocenského centra.

Můžeme si sice zvyknout, že žijeme v imperiálně řízeném světě, ale to ještě neodpoví například na otázku, odkud pochází imperativ, že impérium musí každý úder vrátit mnohonásobně zpět? Z které morálky? Z té, kterou je nyní nezbytné ochránit proti “mezinárodnímu terorismu”, ačkoliv to byla sama tato morálka podnikatelů, kolonizátorů, vojáků a misionářů, která se na vzniku terorismu jako jednom z posledních, zoufalých a naprosto protismyslných způsobů sebeobrany postižených národů spolupodílela? Naproti tomu se ale lze také ptát, proč by vlastně neměla být využita vojenská převaha, je-li již jednou tu? Neblaze proslulá poučka moderního válečného umění přece říká, že zbraně nesmějí být starší než vojáci, kteří je užívají, a víme snad, jakou roli hraje v nadcházející válce?

Další ambivalence se skrývají v problému, nakolik jsme my sami, naše západní civilizace, nositelka pokroku a humanismu, zodpovědní za svého nepřítele? Kdo jím vlastně je? Mezinárodní terorismus na ose zla, nebo spravedliví bojovníci proti “mezinárodnímu terorismu”, který sami přivedli k životu svou staletou koloniální, neokoloniální, ekonomickou a vojenskou politikou? Není z tohoto hlediska snaha o hygienické vítězství západní křesťanské kultury lásky k bližnímu nad islámským barbarstvím velmi nebezpečným vojenským zásahem proti vlastním rozvojově civilizačním principům, které jsme po řadu desetiletí nechávali volně působit ve všech jinokulturních oblastech a které se nyní pouze přetavily do formy nepokrytého zločinu? A nebyl zářijový teroristický útok vzpourou proti globálnímu západnímu terorismu, výrazem neposlušnosti a neochoty podrobit se vyšším civilizačním hodnotám, jež můžeme reprezentovat pouze my?

Nesmiřitelně jasné a nediskutovatelné odpovědi, jichž se veřejnosti dostává tím razantněji, čím je blíž k začátku války, dokládají, že globalizace překračuje na svůj další stupeň, k celosvětové říši. Základem, o nějž se krok od globalizace k impériu může opírat, je právě počínaje zářím 2001 “celosvětové ohrožení terorismem”, ve zkratce předestírané jako ohrožení naší civilizace jejich barbarstvím. Ani zde se ale nevyhneme ambivalencím: Co to je, toto ohrožení, kde je, v čem spočívá, jak je můžeme definovat? A jako celkový kontext těchto úvah: Plyne ze zločinu proti světovému vojenskému hegemonu automaticky “světové ohrožení”? Velmi lehce se objevuje podezření, že světové ohrožení ze strany ritualizovaného nepřítele bylo intenzivně zapotřebí především k tomu, aby přechod od globalizace k říšskému světovému uspořádání získal legitimitu i eleganci.

Ještě více sporů probouzí otázka, jaké návrhy jsme schopni předložit těm, kteří žijí přímo pod politickým, či dokonce teroristickým útlakem. Takovými byli odpůrci režimu v Kosovu, dnes jsou jimi odpůrci režimu Saddáma Husajna a stamiliony muslimských odpůrců teroristických akcí konaných ve jménu islámu. Co jim nabídne vítězná koalice a co jim dokážeme nabídnout my jako Evropané? Karta, kterou máme v ruce, se jmenuje univerzalismus lidských práv, a nechtěl bych rozhodovat, zda není už svým prvopočátečním založením cinknutá. Stejně falešně zní i heslo “demokratizace” - demokracie vyžaduje kontexty, kulturní zázemí, instituce a především určitý historicky vytvořený typ myšlení, jistou tradici, proto také existuje v zásadě pouze jako západní demokracie. Nikdo dosud nevytvořil třeba africký nebo islámský typ demokracie, stejně jako se nadnárodní grémia nezabývají africkým nebo islámským modelem lidských práv.

Musíme se proto ptát, zda jsme vůbec schopni nějaké nabídky podrobeným zemím, jestliže jedním z podnětů terorismu je odmítnutí hodnot, jimiž se západní civilizace řídí, a jiné hodnoty než tyto ani nabídnout nemůžeme? Naší alternativou dnes je válečná akce, ale co potom, až skončí, pokud vůbec bude umět skončit? Co bude obsahovat, čím se bude řídit a co bude přinášet mírová akce, když slovo “mír” pro stát, vůči němuž vedeme “odzbrojovací válku”, získává svůj obsah pouze přes západní hodnoty, které jsou v tomto státě a dalších kulturách odmítány? Mír je mnohem náročnější než válka, protože mír neutralizuje technologickou převahu a klade se jako kulturní problém. Kde chybí kultura, má válka velkou naději vládnout způsobům soužití. Nevíme, zda pro stav, který nastane po svržení iráckého režimu, bude slovo mír použitelné. Má pravděpodobně analogické kontextuální, kulturní, historické konotace jako slovo demokracie či lidská práva. Aby však bylo možné hovořit o mírovém stavu, bude zřejmě nezbytné, aby do hry zasáhla Evropa, Evropská unie a její instituce; bude muset zaznít evropské slovo v OSN a v rozhodujících mezinárodních orgánech.

Nestane-li se tak, přijde po Iráku nebo snad i současně s ním na řadu Severní Korea a po ní zase někdo další: osa zla může mít mnoho článků a “spravedlivou válku” lze vést na pokračování. Přizpůsobíme se, my Evropané, pojetí mezinárodního práva jako gumového lana, které se dá bez problémů natahovat a zase smršťovat, jak je zrovna potřeba? Staneme se politickými realisty, protože mezinárodní právo spočívá v rukou jediné velmoci, která zbyla? Nic nám v tom nebrání a mocenské poměry tomu spíše nasvědčují; jenom bychom měli počítat s tím, že (světová) občanská společnost bude stále více utopií, prázdným slovem, nestane-li se revolučním úkolem a cílem Evropy.

Zanedlouho zasedneme před obrazovky a začneme sledovat vítězné tažení Dobra. Bude ho sice všude plno, ale stále mu bude vlastní zvláštní matnost, nekontrastnost. Povšimněme si: válka je věk rozostřených obrazů. Jenom nejasné snímky bez jasných kontur, bez obrysů a bez hranic v sobě nesou fascinaci, tajemnost, přitažlivost. Bez obrazové rozplizlosti by válka nebyla možná, protože by pozbyla svou hygieničnost, bezbolestnost, hravost. Stoupající šňůrky světel nad Bagdádem, které se staly mediálním symbolem války v Zálivu, neumožňují rozeznat vůbec nic; jejich úlohou je sugesce karnevalové neškodnosti, která, doprovázena lehkou opilostí a rozostřeným viděním, mění výbuchy, oheň a krev v hru barevných skvrn. Válka je věk barevné nezřetelnosti, která si musí počkat na interpretaci vítězů, o níž už dlouho není pochyb. Média, k nimž usedáme a jejichž krasohledem si skládáme obrázky svého ještě pořád snesitelného světa, jsou objektivně komplici terorismu. Každá bomba je s napětím očekávaná, dostává se okamžitě na první stránky a stává se přednostní součástí “válečného zábavního průmyslu”, jakési neskutečně reálné videohry, která se odehrává na obrazovkách našich televizorů bez upozornění, že není vhodná pro děti a mládež, protože při ní umírají skuteční lidé a zanikají skutečné osudy.

Během téže doby, kdy budeme takto mediálně suplovat veřejnost, budeme spolu s většinou světového obyvatelstva ohroženi riziky a nebezpečími, která se nedají odstranit žádnou vojenskou silou. Budeme dále žít ve světové společnosti rizik, jíž řeč o spravedlivé válce, ose zla nebo demokratizaci nijak nepomůže. Měli bychom asi stále a bez oddechu varovat: Epizoda, která se v celé své hrůznosti odehrála 11. září 2001, není a nesmí být důvodem k totální militarizaci budoucnosti světa. Není jím už jenom proto, že USA podnikají v jiných oblastech kroky jdoucí zcela proti rozumu a zároveň i proti logice antiteroristického boje. Odmítnutím kjótského protokolu ohrožuje Amerika samu sebe úplně stejně jako ostatní a stává se přímým a nejnebezpečnějším aktérem hospodářsky legitimovaného ekoterorismu. Kdo je schopen a oprávněn rozhodovat, čím je světové společenství ohrožováno “více” a čím “méně”? A jaká je úloha mezinárodních organizací, OSN, Rady bezpečnosti a dalších v této zcela reálné globální rizikové situaci? Není již skutečně zcela nezbytná reforma OSN, která stále žije z myšlení studené války? Není tato úloha jakoby předurčená právě pro Evropu, protože USA jsou na takový úkol příliš sebestředné a bez vyspělého historického vědomí?

Značnou část mého života ovládala a utvářela nukleární paranoia, kdy se velmoci držely vzájemně v šachu hrozbou oboustranného zničení. Generace, která tímto údobím absolutního znehybnění prošla, má na základě této výchovy, tohoto nikdy předtím neexistujícího způsobu civilizačního ochočení jiný smysl pro realitu. Celá její základní životní zkušenost ji žene k pacifismu a k tomu specifickému typu levicovosti, který s pacifismem úzce souvisí. Neštěstí této generace spočívá v tom, že asi už nikdy nedokáže mít ve věcech tak úplně a bezvýhradně jasno, jak po ní vyžadovala její prvotní domestikace a jak se vyžaduje i dnes. Nedokázala absolutně rozlišovat mezi Východem a Západem, protože se v tomto konfliktu uzavřeném do rámce jednoho typu kultury setkávala na obou stranách s toutéž nepolitikou, týmž zmrtvěním, toutéž impregnací nukleární pohrůžkou, s dvěma výhonky jednoho kmene. Tahle základní zkušenost je dodnes vlastní velké části evropské populace, která ji v sobě nese jako dědictví generálů a prezidentů studené války. Zdědili jsme glóbus, po němž driftují reaganovské “říše zla” podle zákonitostí válečnické nepolitiky. Je to zkušenost, jež nepřinesla mnoho pozitivního, jednu dobrou stránku ale má: zbavila nás sklonu k inkontinenci, sotva někdo začne mluvit o osách zla a světovém nebezpečí.

Zároveň je to tato zkušenost, která umožňuje dovodit, že naším postojem by neměl být levný antiamerikanismus. Nejde pouze o to, že být “proti” je vždy nejsnadnější a málokdy efektivní. Důležitější je skutečnost, že i Spojené státy americké a jimi zvolená forma světového jednání jsou také jenom produkt určitých procesů, principů, hodnot; USA jsou samy výsledkem toho, čemu dávají přednost a co zavrhují, aniž by byly s to dohlédnout důsledků svých rozhodnutí, jejich vedlejších důsledků a vedlejších důsledků těchto vedlejších důsledků. Mnohem náročnější bude postavit se v dnešních dějích a událostech proevropsky: proevropská, nikoli antiamerická perspektiva snad dovolí pochopit, jaké jsou důvody amerického jednání, a možná i odhalí, jak přijít na kloub dnešním válkám, teroristickým útokům, rizikům a nejistotám.

Spojené státy americké představují nejsilnější dnešní systém, který kromě blahobytu již nemá, co by nabídl. Protože se nechtěně, ale s děsivou zřejmostí přesvědčil, že nedokáže nabídnout ani jistotu a bezpečnost svým občanům na svém území, začíná vést kompenzační války. Takový systém je nebezpečný, protože činí z války stmelující prvek své kulturnosti a kulturní identity. Je to východisko z nouze, v níž se ocitá americký styl vlády a panství. Skloníme se před myšlenkou, že válka bude typem (masové) kultury 21. století?

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker