Kalandrovo České pohanství

Záviš Kalandra: České pohanství I, II (Nejstarší prameny, Osudy bohů).

Praha, Dauphin 2002.

Když komunisté v prvním velkém politickém procesu s tzv. “záškodnickým spiknutím proti republice” v roce 1950 odsoudili a popravili Záviše Kalandru, téměř se jim podařilo to, oč usilovali - vymazat toto jméno z kulturního povědomí národa. Kalandrovy knihy zmizely z knihoven a i jeho oponenti se jen zřídka odvažovali jeho díla citovat. Na dlouhou dobu byla jedinou “informací” o Kalandrovi brožura o procesu, vydaná v masivním nákladu ihned po vynesení rozsudků. Tehdejší tisk ho vykreslil jako “nejhnusnějšího, nejodpornějšího z celé této galerie zrádců”. Takto vehementně se stalinistická ideologie snažila vymazat z kulturní paměti jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů 20. století.

Pro režim na přelomu čtyřicátých a padesátých let představoval Kalandra skutečně nebezpečného protivníka. Původně radikální levicový intelektuál a člen KSČ pochopil brzy a velice dobře podstatu Stalinovy strategie “upevňování socialismu” v Sovětském svazu a postupného šíření socialistické revoluce v zájmové zóně východní Evropy. Velice přesně znal i mechanismus politických procesů, jehož se sám stal obětí - již v polovině třicátých let detailně analyzoval moskevské monstrprocesy v sérii článků. Mimo jiné i v důsledku toho se v druhé polovině třicátých let také rozešel s komunistickou stranou a vysloužil si nálepku “trockista”.

Tou ho ochotně klasifikovaly i pravicové či takzvaně demokratické kruhy za první republiky i v krátkém napjatém období let 1945-1948. Kalandra byl prostě pro své důsledné kritické postoje a velmi originální tvůrčí myšlení velice těžko zařaditelný a pro většinu konformních, etablovaných stran a skupin zcela nepřijatelný. Rozsah Kalandrových znalostí, jeho erudice a schopnost své vědomosti pronikavě kombinovat, to vše dalece přesahovalo původní univerzitní vzdělání klasického filologa. Zároveň z něj tyto schopnosti činily břitkého a nelítostného polemika, což byl pro mnohé jen další důvod jeho nepřijatelnosti.

V druhé polovině dvacátých a po celá třicátá léta se Kalandra věnoval převážně politické publicistice a umělecké kritice. Koncem třicátých let se však obrátil znovu k vědecké práci a zabýval se studiem počátků českých dějin a písemnictví. Téma to bylo navýsost aktuální. Ve společnosti ještě doznívaly ozvuky oslav takzvaného Svatováclavského milenia, které se neslo ve znamení drtivého vítězství Pekařova a jeho stoupenců ve sporu o pravost tzv. Kristiánovy legendy (či také kroniky) a následně vůbec o interpretaci osudů prvního českého katolického světce. Kalandra do této diskuse vstoupil již koncem třicátých let uveřejněním dvou kapitol z připravované práce. Po vypuknutí války byl však zatčen gestapem, jeho rukopisy byly zabaveny a nenávratně ztraceny. Kalandra nicméně celé dílo po válce zrekonstruoval a dopsal a uveřejnil v roce 1947 pod názvem České pohanství.

Kniha je složena ze dvou částí. V prvním dílu, nazvaném “Nejstarší prameny”, vstupuje Kalandra do sporu o tzv. Kristiánovu legendu. Tento spor se táhne snad celou historií českého dějepisectví. Latinsky psaná legenda s titulem Život a umučení svatého Václava a báby jeho Ludmily se dochovala v nejstarším rukopisu z roku 1340, který objevil a uveřejnil Bohuslav Balbín v druhé půli 17. století. Podle prologu, kde se autor hlásí k příbuzenství s biskupem Vojtěchem, pokládal Balbín tuto legendu za dílo z konce 10. století. Josef Dobrovský však po kritickém rozboru dospěl k závěru, že jde o falzum z konce 13. či počátku 14. století. Tento názor, z různých stran vyvracen, podporován či opravován, přetrvával v české historiografii až do masivního útoku Josefa Pekaře na přelomu 19. a 20. století. Pekař se snažil v dlouhé řadě článků, které vycházely jak česky, tak později v německém přepracování v celé knize, dokázat, že tato legenda je skutečně originálním dílem autora sklonku 10. století, českého mnicha Kristiána, a že je relevantním pramenem pro studium slavného období nejstarších českých dějin. Neváhal ji dokonce označit za “nejstarší českou kroniku”.

Toto Pekařovo úsilí vedlo především k hlubokému rozkolu v českém dějepisectví. Celá historická obec se rozdělila na Pekařovy přívržence a odpůrce, a do tohoto dělení se zejména promítaly jednak národnostní protivenství mezi Čechy a Němci (především v počátcích sporu, v době Rakouska-Uherska), jednak rozdíly založené na přesvědčení, tedy spor mezi táborem konzervativců, katolíků, obránců, a křídlem pokrokářů, kritiků. Celá diskuse, z velké části založená na spekulacích a hypotézách, nebyla nikdy uzavřena nějakým nezvratným důkazem, ačkoli v současné době převažuje mínění, že původ této hagiografické kompilace je třeba klást skutečně do století desátého.

Kalandra se ve své knize postavil rozhodně na stranu odpůrců pravosti a jednoznačně podpořil Dobrovského názor, že legenda je dílem falzifikátora z poloviny 14. století. Díky ohromné šíři zpracovaných podkladů se Kalandra neomezil jen na filologický rozbor, otázku filiace jednotlivých legend (protože s otázkou po době vzniku tohoto textu je spjat problém datování celého souboru svatováclavských, ale i ludmilských legend) a vztahu těchto hagiografických, čili z principu fiktivních textů k textům dokumentárním, jako jsou kroniky, především Kosmova kronika, tedy na oblast, ve které se pohybovaly dosavadní diskuse. Podává například mimo jiné i pokus o psychologický rozbor autora, intencí textu a možné motivace vzniku falzifikátu, podává přesvědčivou analýzu politických a sociologických názorů v legendě se objevujících a zařazuje je konkrétně do dějin politické filozofie středověku a nemilosrdnou kritikou stíhá i celou předchozí historii sporu o tzv. Kristiána. Jakkoli je možné namítat, že za dobu od chvíle, kdy Kalandra své dílo napsal, bylo zjištěno mnoho nových poznatků, především v archeologii, ale i některé závažné listinné dokumenty, a že všechny tyto materiály vyvracejí mnoho z Kalandrových tvrzení, nelze zejména v otázkách, jež jsou postaveny na hypotézách, spekulacích a kombinacích odolat bravurnímu stylu a přesvědčivosti Kalandrových formulací a jeho pronikavého, průzračného, předsudky nezatíženého myšlení. Rozhodně nelze Kalandrovy námitky proti pravosti legendy a jejího datování do 10. století smést ze stolu bagatelizací, poukazováním na jeho marxistická východiska či snahou o doslovný výklad některých jeho polemicky vyhrocených ironizujících formulací.

Ještě mnohem zajímavější než první část je však druhý díl knihy, nazvaný “Osudy bohů”. Kalandra tu nabízí velice originální výklad starých pověstí z Kosmovy kroniky. Kritizuje především přemrštěnou snahu o racionalizaci těchto mýtů, snahu vykládat vše, co je v nich alespoň trochu pravděpodobné, jako nutně podložené skutečnými událostmi, snahu vytvořit z těchto bájí jejich očišťováním od nadpřirozených jevů závazné a faktické prameny k nejstarším českým dějinám. Kalandra naopak navrhuje neredukovat tyto báje na předpokládaný racionální podklad, nýbrž vykládat je vcelku jako pohanské mýty, transformované podle potřeb křesťanského rituálu na sakrální texty či tradice, kdy jsou postavy pohanských bohů euhémerizovány do typů křesťanských světců. Kalandra své názory podporuje širokým srovnáváním antropologických zkoumání, zabývajících se mytologiemi celého světa, výsledky archeologických výzkumů a v neposlední řadě svou filologickou erudicí. I ti nejzavilejší odpůrci Kalandrovi v otázce Kristiánovy legendy mu museli ohledně druhého dílu přiznat zásluhu, že zde jako první přistoupil ke studiu našich starých pověstí vyzbrojen poznatky moderního studia mytologie a etnologicky a antropologicky orientované religionistiky.

Přítomné, druhé vydání je oproti prvnímu z roku 1947 rozděleno do dvou svazků, patrně kvůli malému formátu zvolené edice. Před první díl je doplněna aktuální předmluva Jiřího Brabce, která Záviše Kalandru čtenáři zasvěceně představuje. Za druhý díl je připojena vyčerpávající bibliografie Kalandrova díla.

Po půl století mlčení se tedy ve druhém vydání svého stěžejního, nepochybně nepřehlédnutelného díla navrací velký myslitel 20. století Záviš Kalandra. Je to po vydání výboru z jeho textů Intelektuál a revoluce (1994), který připravil Jiří Brabec, a Kalandrovy dizertace Parmenidova filozofie (1996) další malá splátka velkého dluhu, který jsme zdědili po čtyřiceti letech ideologické kontroly kultury.

Josef Svátek