Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Výbor z básní Vladimira Nabokova

Vladimir Nabokov: Ut pictura poesis.

Přeložili Petr Borkovec a Jaroslav Kabíček. Praha, Triáda 2002.

První český výbor z poezie Vladimira Nabokova se může stát dobrým podnětem pro celkovou úvahu o místě básnických textů v díle tohoto světoznámého prozaika. Především půjde o otázku postavení Nabokovových básní v rozsáhlé prozaické, překladatelské a esejistické tvorbě. Otázka, zda by byl znám Nabokov-básník, kdyby nebylo světovosti jeho prózy, se nabízí okamžitě. Je známo, že první Nabokovovy básnické texty vznikají pod vlivem silného citového prožitku a první lásky - k Ljusje Šulginové (viz román Mášeňka). Když je začínající básník vlastním nákladem vydá, setkávají se se zdrcující kritikou jeho učitele literatury v Těniševském gymnáziu - Vladimira Gippiuse, bratrance jedné z ústředních postav první generace ruského symbolismu, Zinaidy Gippiusové. Tato žena mystického mága ruské dekadence Dmitrije Merežkovského rovněž přispěchala s jízlivou poznámkou, že z tohoto mladíka nikdy nic nebude. Prostořeká liberální neúcta studenta Vladimira Nabokova ke gymnaziální profesorské a občansky naladěné autoritě je potrestána výsměchem vyčpělosti romantické masky jeho básnického debutu. Tato básnická prvotina je spravedlivě zapomenuta i samotným tvůrcem a básnická energie se přelévá do následujících dvou sbírek - Gornij puť (Božská cesta) a Grozď (Hrozen). Jestliže Gornij puť je výsledkem odstupu od milostného prožitku a práce několika let, pak Grozď opět staví na bezprostředním milostném citu - tentokrát ke Světlaně Zivertové. Je zajímavé, že ani v tomto případě neslavila projekce emociálního vznětu na básnický obraz úspěch. Už dobová kritika (Jurij Ajchenwaľd) si povšimla, že Gornij puť, vznikající v letech 1918-1921, je mnohem lepší. Také Brian Boyd zaznamenává, že do posledního výboru z básnického díla na počátku sedmdesátých let Nabokov vybral celkem 153 básní. Přičemž jednu pětinu výboru (32 básní) tvoří texty sbírky Gornij puť a jen 7 básní je převzato z 37 básní sborníku Grozď.

Tato úvodní poznámka naznačuje, že síla Nabokovova básnického obrazu není prvořadě založena na bezprostředním prožitku, ale vyrůstá z myšlenkově zvládnuté situace, časového odstupu a tradice formální estetiky ruského verše. Jambické ladění puškinského metra je evidentní např. v básni “Jen vůni sosen v paměti mám”. Tematickým zaměřením prosvítá Nabokovovými texty Fetova poezie. Dobově byl dozajista ovlivněn ruským symbolismem a především pak Alexandrem Blokem. Z českého výboru je však tato poslední stopa nejméně patrná. První dvě sbírky českého výboru jsou vystavěny na obrazech Nabokovova dětství, tak jak jsou známy z autobiografie Jiné břehy - motýl, dům, tenis, cyklistická vyjížďka, déšť, údiv nad mikroskopickým entomologickým detailem, zvuky a vůně, míč, vlak… Nabokovova poezie počátku dvacátých let směřuje k impresi okamžiku, jíž jako by chtěl zafixovat jedinečnost chvíle a vytrhnout ji z pomíjivého běhu času. Spíše v méně případech pak cítíme vliv symbolismu (“Koně”), kdy přímočaré zření reality přechází do nadosobního symbolu. I z těchto několika příkladů je možné dokázat význam fenoménu domova pro poetiku Vladimira Nabokova. Domov, to je místo a čas, z jejichž aspektu je Nabokovův svět nazírán. I když je detail vystaven silnému časovému napětí, přece jen je jasný úhel pohledu a východisko. Ztráta domova pak není vnímána pouze na pozadí náhodného aktu emigrace, ale především jako existenciálně nevyhnutelná proměna v čase. A když pak vznikne naprosto logická otázka, jak je možné v tak krajně nejistém terénu Nabokovovy estetiky určit konstanty, pak obnažené lyrické hledí básnických prvotin potvrzuje rozpad původně jednoznačného prostoru do bipolárního napětí domova a cizoty (např. “Sníh”, “Kolemjdoucí s vánočním stromkem”, “Co přes noc s pamětí se stalo”, “Ut pictura poesis”). Také je pravda, že Nabokov přestal po r. 1923 poezii publikovat, protože i kvalitní knihy se na přesyceném berlínském knižním trhu stávaly neprodejnými. Možná, že jeho vývoj by šel jiným směrem.

Poezie třicátých let a sbírky pozdní Nabokovovy básnické tvorby směřují mnohem průkazněji od primárně subjektivní interpretace přítomné chvíle a zvěčnění prchavého okamžiku k myšlence s náznakem mikrosyžetu. Od třicátých let Nabokovovým básnickým textům vévodí jednoznačně myšlenka. Úplně příznačná je například situace z básně “Snímek”. Náhodný pozorovatel či kolemjdoucí v roli vypravěče je svědkem poledního okamžiku na pláži, kdy muž v pruhovaných plavkách fotografuje vlastní rodinu. Je zachycena žena, nahý klučík, horký vzduch a písek. Cvakne závěrka a všechno je zvěčněno. Matka, mžiková strnulost synkova, písečný převis, plážové nářadí. A na pozadí fotografie je zachycen příležitostný pozorovatel. Následuje koncovka: Náhodně zvěčněný svědek se na fotografii octne možná v zimě v neznámém domě, mezi neznámými lidmi. A jeho ukradený stín z jednoho srpnového dne se tak stane součástí zcela jiného, cizího kontextu. A zde je za Nabokovem-básníkem vidět Nabokova-prozaika. Rozehraná situace okamžitě asociuje Nabokovovu poetiku. Člověk a jeho stín, subjekt, který na sebe pohlíží z odstupu, dvojnictví, začlenění do zcela jiného kontextu, cizota, náhoda nebo osudová předurčenost, neosobní pozorovatel, předmět a zrcadlový odraz, fixace efemérnosti, situace, kdy hrdina byl ukraden sám sobě. Toto zasazení člověka na pomezí několika kontextů je čtenáři Nabokovových románů velmi známé. Kdybychom se pokusili stejným způsobem přečíst básně psané doktorem Živagem, tak bychom neuspěli. Za Pasternakovým prozaickým textem je básník, ale za básněmi nerozpoznáváme prozaika. Za Nabokovovými básněmi jsou naopak patrné postupy prozaikovy.

Každý Rus cítí, že Nabokovovými básněmi prosakuje mnoho vlivů, ale postrádají originalitu, jíž by byla původní stopa zastíněna, a básník by se tak definitivně odlišil od okolního světa. Myšlenková upjatost chladného génia pak nedovoluje mimovolný přechod k efemérní pavučinové lehkosti, kterou mladý entomolog tak obdivoval u svých motýlů. Za básněmi zralého Nabokova je až příliš cítit silnou myšlenkovou konstrukci epické kompozice. Nabokovův básnický obraz nezbytně potřebuje myšlenku. Krása bezprostředního lyrického výrazu, která okouzluje jen tak sama o sobě a jen tak a objevuje se jakoby mimochodem, se nutně snoubí s intelektem racionální kombinace. Celý Borkovcův výbor je pak příznačně nazván v duchu Horaciově - Ut pictura poesis, Poezie jako obraz - “tak báseň zrozená k potěše ducha a k tomu i stvořená”. Například verše věnované památce Nikolaje Gumiljova s ústředním obrazem “letícího měděného Petra a zběsilých afrických větrů” patří jistě do sféry Horaciovy básnické kreace “vrcholné výše”.

V Nabokových básních může český čtenář dozajista obdivovat momentální náladu okamžiku, zorný úhel, který uvádí detail do nečekaných souvislostí, může prožít Nabokovovy básně jako doplnění intimního vyprávění Jiných břehů anebo je vnímat jako paralelu románové kreace. Může ještě nadto prožít neobyčejné dobrodružství nad rusko-českým zrcadlovým překladem Petra Borkovce a Jaroslava Kabíčka. V zrcadlovém překladu nese překladatel vlastní kůži na trh v tom nejnepříjemnějším slova smyslu. Někde samozřejmě cítíme za ruským textem něco víc či jiného, než za jeho českým ekvivalentem. Ale to ani jinak být nemůže. Překlad je interpretace, a kdo se překladem byť jen okrajově zabývá, pak pro něho bude nahlédnutí do překladatelské dílny Nabokovových vykladačů výjimečným zážitkem. Zvláště když editor výboru místy ještě navíc nabízí dvě překladatelské koncepce jednoho a téhož ruského veršovaného textu.

Zdeněk Pechal

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker