Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

O vyprávění stručně

Shlomith Rimmon-Kenanová: Poetika vyprávění.

Přeložila Vanda Pickettová. Brno, Host 2001.

Vyprávění - nejen jako prostředek uchování paměti lidstva, ale i jako akt útěchy v konfrontaci s uplývajícím časem - provází lidstvo od jeho počátků podnes. Významným předmětem teoretické analýzy se však i přes aristotelovské podněty stalo v podstatě až ve 20. století. Vyprávěním se zabývalo více literárněteoretických směrů, nejpodnětnější výsledky však přinesli ruští formalisté ve dvacátých letech (nejen Šklovskij a zejména Propp, ale také Tomaševskij a Ejchenbaum), na které pak na přelomu let šedesátých a sedmdesátých navázali francouzští strukturalisté. Tehdy se naratologie dostala do módy a stala se zároveň i jednou ze standardních literárněteoretických disciplín. Dnes sice bibliografie naratologické literatury čítá na tisíce knih a časopiseckých studií, naproti tomu však s postrukturalistickým přesunem těžiště literární vědy (ve smyslu angloamerického literary criticism) především ke culture studies atp., které ji vracejí zpět k otázkám ideologickým, ne-li přímo politickým, se naratologie ocitá - použiji-li otřepané metafory - na vedlejší koleji. Přesto jako jeden z nástrojů, kterým můžeme uchopit nejen literární vyprávění, neztrácí nic na své důležitosti. I proto vznikají stále nové práce, které se touto problematikou zabývají.

V českém kontextu, profilovaném ve 20. století především pražskou strukturalistickou školou, nebyl zájem o způsob vyprávění příliš velký: strukturalisté se v meziválečném období vedle otázek estetických zabývali - jak známo - spíše problematikou poezie. Po druhé válce pak nebyly pro rozšíření strukturalistické teorie na prózu (přes určité podněty Vodičkovy) společenské podmínky. Pod mocenským diktátem dominovala literární vědě marxizovaná otázka proč (přičemž šablony odpovědí byly v podstatě předem dané), zatímco otázka jak byla jako otázka formalistická, a tudíž špatně položená a nebezpečná zapovězena. A tak jen během tání v šedesátých letech se mohl strukturalista Lubomír Doležel odrazit z lingvistického břehu k problematice teorie vyprávění. Jeho stěžejní práce v této oblasti, Narativní způsoby v české literatuře, však mohla vyjít až jeho novém domově v Torontu pod názvem Narrative Modes in Czech Literature v roce 1973. I přes bohemistický (a také poněkud tendenčně vybraný) literární materiál se tato práce stala v naratologii průkopnickým a hojně citovaným textem. Na české (a už také poněkud změněné) vydání kniha čekala až do roku 1993.

Přes tuto nepřízeň u nás však naratologie přece jen nepatřila do skupiny ideologicky nejostřeji sledovaných oblastí, a proto na konci osmdesátých let, v posledních perestrojkových chvílích, vyšly dvě práce, které se problému literárního vyprávění věnovaly. Nejprve to byl překlad jedné ze stěžejních monografií o problematice vyprávění z německé jazykové oblasti, obšírná Teorie vyprávění rakouského anglisty Franze Karla Stanzela, kterou přeložil a do tisku prosadil germanista Jiří Stromšík; poté útlá knížečka jedné z nejvšestrannějších a nejvzdělanějších osobností naší současné literární vědy, komparatisty a překladatele Jiřího Pechara (který tehdy směl publikovat pouze jako překladatel) Od příběhu k románu (1989), přinášející českému čtenáři v podstatě stručný základní přehled francouzské strukturalistické naratologie a spíše jako apendix i aplikaci na konkrétní texty. Je typické, že na Slovensku byla situace přece jen o něco lepší. Zprostředkovatelkou dění v západní teorii vyprávění byla tehdy Nora Krausová, která problematiku literární teorie a naratologie sledovala už od šedesátých let. Učinila tak v knihách Rozprávač a románové kategórie (1972), kde referuje zejména o starších pracích Stanzelových, a Význam tvaru, tvar významu (1984), kde se zabývá výsledky francouzského naratologického bádání.

Teprve po roce 1989 se snaží (neboť mohou) česká nakladatelství dohnat zameškané i na poli literární teorie (včetně naratologie): přestože jde o snahu, která už nemůže napravit škody, jež české literárněvědné myšlení utrpělo ztrátou přirozeného kontaktu se světem (k němuž patří překládání aktuální zahraniční produkce), přece jen přináší cenné ovoce. Tak v oblasti naratologie vychází nejen již zmíněná upravená verze Doleželovy práce (obohacená už o poznatky z oblasti tzv. fikčních světů), ale také zásadní práce Tzvetana Todorova Poetika prózy (2000). V Českém spisovateli se v devadesátých letech připravovalo vydání třídílné práce francouzského filozofa Paula Ricoeura Temps et récit, avšak nakladatelství mezitím zaniklo, a tak k realizaci projektu dochází teprve od roku 2000 v nakladatelství OIKOYMENH. V témže roce vychází v českém překladu rovněž práce Seymoura Chatmana Dohodnuté termíny: rétorika narativu ve fikci a filmu (Coming to Terms: the Rhetoric of Narrative in Fiction and Film), která přináší analýzy příběhů v intermediálním srovnání. Bohužel je tato kniha značně znehodnocena špatným překladem. A nakonec brněnský Host vydává svým způsobem “prastarou” práci Kellogga s Scholese Povaha vyprávění a také českou práci Tomáše Kubíčka, která se věnuje otázkám vyprávění u Milana Kundery.

Nyní v rámci projektu Strukturalistická knihovna připravilo k vydání stejné nakladatelství překlad monografie Shlomith Rimmon-Kenanové, izraelské literární teoretičky z The Hebrew University, Poetika vyprávění (v orig. Narrative Fiction: Contemporary Poetics, 1983, 2. vydání 2002). Jde o práci z edice New Accents, kterou mají Brněnští zřejmě v oblibě, neboť již nepříliš povedený přehled Strukturalismus a sémiotika Terence Hawkese byl převzat právě z ní. Už před časem jsem se zmínil, že tato edice je určená především studentům filologických oborů a přináší kompaktní přehledy určitých teoretických oblastí, tedy práce spíše syntetizující než objevné. To se týká i knížky Rimmon-Kenanové: jde o hutně napsaný přehledný sumář naratologických kategorií, který spíše než vlastní přístup akcentuje přehlednost.

Předmětem její monografie nejsou všechny druhy vyprávění, které přicházejí v úvahu, ale jak prozrazuje spíše originální název práce, vyprávění literární, fikční. To je jistě dobře zdůvodnitelné a praktické omezení (naproti tomu již zmíněný Ricoeur se zabývá např. i historickým diskurzem, existují analýzy psychoanalytického diskurzu atp.). Autorčina koncepce vychází z trojdílného členění fikčního narativního textu, jak jej formuloval nejvýznamnější francouzský naratolog, strukturalista Gérard Genette, tj. histoire, récit a narration, tedy nikoliv z pouhé dichotomie pojmů, s níž se setkáváme u ruských formalistů (fabule a syžet) a která se používá také u nás (a to takřka už nepojmově) či také u některých dalších francouzských strukturalistů (Todorov: histoire-discours) nebo jak ji známe z angloamerického kulturního prostředí (dvojice pojmů story a plot E. M. Forstera nebo story a discours, které prosazuje Seymour Chatman: tyto se však v českém kontextu v podstatě - s jistou výjimkou K. Chvatíka, který je příležitostně používá - neprosadily). Vůbec se pak autorka nezmiňuje o mnohem složitějším rozvrstvení narativu německého slavisty Wolfa Schmida. Překladatelka Vanda Pickettová překládá Genettovy pojmy histoire, récit a narration podle mého názoru poněkud problematicky jako příběh, text a vyprávění. Používá tedy výrazů, které se v literární vědě, lingvistice, ale i nepojmových promluvách objevují více než běžně. Zejména u posledních dvou slov to však může být zavádějící, neboť récit nepředstavuje jakýkoliv text, ale znamená vyprávění (jako text), narativní text, kdežto narration je termín pro postup, kterým tento narativní text vzniká: pro akt vyprávění. Jde o problém, který lze jen stěží vyřešit stoprocentně: německý překlad Genettových pojmů je Geschichte, Erzählung a Narration nebo der Akt des Erzählens, anglický pak story, narrative discourse a narration. Doležel pak pro druhý z pojmů užívá termín narativ, který se užívá běžně v angloamerickém kontextu. V anglické verzi (ale rovněž ve francouzském kontextu např. u Todorova) si pak např. pojem discourse (discours) v naratologickém smyslu konkuruje s použitím ve smyslu Foucaultově, který označuje velmi zjednodušeně řečeno ne jeden text, ale celou skupinu textů představující určitou ideologii.

Kapitoly knihy podle tohoto členění postupně upírají pozornost na jednotlivé aspekty narativní fikce, tedy (pojmově podle Vandy Pickettové) na příběh (s aspekty událostí a postav), text (s aspekty času, charakterizace a fokalizace) a vyprávění (s aspekty roviny, hlasu a zobrazení řeči), a připojena je ještě kapitola o problematice textu ve vztahu k jeho čtení. Autorka se pokouší jednotlivé kategorie popsat a také do jisté míry (s ohledem na rozsah práce) dokumentovat na literárních textech.

Rimmon-Kenanová reflektuje problematiku příběhu (který správně považuje za transverbální) a jeho událostí, rozlišuje hloubkovou a povrchovou strukturu. Zde navazuje zejména na teorie Greimasovy (především Sémantique structurale, 1958; Maupassant. La sémiotique du texte. Exercices pratiques, 1976) a Léviho-Strausse (Antropologie structurelle, 1958), kteří se vracejí ke staré myšlence konstantních funkcí z Proppovy Morfologie pohádky a snaží se formulovat obecně platnou narativní gramatiku. Co se týká povrchové struktury, sleduje autorka zejména model Proppův a Bremondův, uvažuje o pojmech času (princip a pak, který považuje za zásadní a dostatečný pro vznik narativního textu), kauzality (princip a proto nebo a tak) a tzv. minimálního příběhu (zejména Todorov a Chatman). Při úvaze o kauzalitě pak naráží Rimmon-Kenanová na problém rozlišení kategorií story a plot E. M. Forstera, které se v angloamerickém prostředí běžně užívají, a překladatelka pak na další, doposud nevyřešený překladatelský problém: problém českého ekvivalentu pro termín plot. Pickettová se překladu nezříká (jako např. Chvatík), bohužel však zůstává u tradiční varianty, překládá plot jako zápletku. Tuto možnost běžně nabízejí slovníky, ale výraz zápletka sedí snad pro označení dramatické kategorie, která znamená určité místo v dramatické kompozici, ale podle mne už svou povahou nemůže vyhovovat pro označení kauzálního aspektu příběhu. A tak ani po dalším českém překladu naratologické práce není tento letitý terminologický otazník vymazán.

V podkapitole věnované postavám ve vztahu k příběhu autorka upozorňuje, že s tímto problémem se poetika “dosud nevypořádala” a že ani ona - reflektujíc různé přístupy k problému: např. postava jako “imitace lidí”, postava jako jev verbálního řádu - na ploše jedné kapitoly tento problém nemůže dovést k uspokojivému vyřešení. Tvrdí však, že oba zdánlivě nepřátelské přístupy je možno smířit prostřednictvím různých hierarchií.

V kapitole o problematice času textu se Rimmon-Kenanová věrně drží kategorií Genettových (jako např. pořádek, trvání, analepse, prolepse, homodiegetický, heterodiegetický atp.), které stručně vysvětluje. V podkapitole, kde registruje způsoby charakterizace (jež se v naratologiích ne vždy objevují a patří spíš k tradičním problémům poetiky) pak parafrázuje izraelského teoretika Josepha Ewena.

Genette představuje pro autorku východisko nejen v úvahách o dalších aspektech textu (připomínám, že jde o genettovský récit), ale i v kapitolách o vyprávění (tedy narration), kde se kloní k jeho transformaci tradiční kategorie point of view v kategorii fokalizace, povětšinou přebírá jeho kategorie časové ve vztahu mezi “vyprávěním” a “příběhem” i typologii vypravěčů (ony poněkud exoticky znějící termíny jako extradiegetický vypravěč pro vypravěče, který stojí nad příběhem, nebo heterodiegetický vypravěč, který se neúčastní příběhu atp.) Snad jen při kategorizování stupňů vnímatelnosti navazuje na Chatmanovy práce (Story and Discours). Při vysvětlení, kdo jsou účastníci narativní komunikační situace, patří k těm, kteří přísně oddělují skutečného autora a skutečného čtenáře od textu a spolu s Iserem nebo Boothem hovoří o “implikovaném autorovi” či “implikovaném čtenáři” jako o zástupci skutečného autora (čtenáře) v textu; přitom správně připomíná starou, a přitom stále nerespektovanou pravdu, že nemusí být identičtí. Podtrhuje-li pak význam fiktivního adresáta, pak tak činí zejména v souladu s Američanem Geraldem Princem (přestože cituje zejména Chatmana).

Problém, kterému se věnoval svého času i Lubomír Doležel, tj. problém promluvy postav (tedy typů vyjádření řeči, jak to v českém překladu nazývá Vanda Pickettová), objasňuje pomocí klasifikace Briana McHalea. Naráží přitom pochopitelně i na terminologii Doleželovu. Myslím, že překladatelka v tomto případě správně ponechala anglickou terminologii a nepoužila jeho terminologii českou, která by vzhledem k jinému dělení mohla být zavádějící.

V poslední kapitole se pak autorka zabývá problematikou čtení a čtenáře. Svým způsobem jde o nesymetrické řešení (psaní textu ji nezajímá), ale čtenář patří k tématům, která jsou v posledních desetiletích velmi diskutovaná (Iser, Eco, Fish, Rifaterre a řada dalších). Pravda, zajímá-li ji čtenář v textu, musí si všímat vlastně narativní autorovy strategie.

V zásadě není moc s čím polemizovat. Rimmon-Kenanová předkládá velmi solidní přehled, který svým syntetizujícím směřováním nedává prostor novým pohledům, nedává prostor vzniku nové silné metafory (řečeno s Rortym), jakou byla svého času teorie Genettova. Takový přehled, který lze doplnit ještě o přívlastek stručný, bude studentům, kteří mají alespoň trochu vůle k teorii, nepochybně k užitku. Avšak já osobně, pokud bych vybíral do řady, která se jmenuje Strukturalistická knihovna, bych sáhl po jiném textu, a to především po hlavním zdroji Rimmon-Kenanové, po zásadní, byť třeba terminologicky poněkud neortodoxní Genettově práci “Discourse du récit” z jeho Figures II (1972), případně doplněné ještě o jeho vlastní revizi (jako je tomu při vydání německého překladu pod titulem Erzählung). Snad by nebyl zbytečný ani překlad Chatmanovy knihy Story and Discourse z roku 1978. No a pokud jde o ony stručné přehledy, nabízí se i řada prací novějších. Ale to jsou jen takové chytré rady, které už jaksi patří k žargonu kritiky, která si při svém hodnocení překladové práce stěžuje na výběr překládaného textu.

Nicméně na vydání práce Shlomith Rimmon-Kenanové lze pohlédnout snad i z jiného úhlu. Editoři řady Strukturalistická knihovna nás snad chtěli seznámit s další literárněteoretickou skupinou, která byla ovlivněna strukturalismem: v tomto případě s tzv. telavivskou školou. Koneckonců její zásluhy nejsou jen praktické, ale i organizační, neboť založila časopis Poetics Today, který je už řadu let základnou naratologické diskuse.

Jan Schneider

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker