Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Osobité historky z vypůjčených perspektiv

Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem.

Praha, Labyrint 2002.

Dá se říci, že prvotina Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem se stala jednou z literárních událostí konce roku 2002 a začátku roku 2003. Zaznamenala publicitu, stihla získat Ortenovu cenu, mluví se o neotřelém literárním počinu.

Začnu tím, čím je kniha vskutku neobvyklá. Vykazuje totiž několik zvláštností už na první pohled - svým formátem, grafickou úpravou (zřejmě koláže rozostřených fotografií a původních ilustrací), přílohou (“apendixem”), v níž čtenář najde autorem vybrané informace o metru, čtvrtích a barech současného Berlína. Pocit, že držíme v ruce něco, co vybočuje z běžné literární tvorby, provází i začtení se do prvních stránek samotného textu. Zprvu zaujme osobitý styl (než začneme rozpoznávat cizorodé, vypůjčené prvky - což se nijak neskrývá, naopak se z toho stává záliba), úsporná gesta vypravěče, nenucenost, nevyumělkovanost. Situace se střídají v rychlém tempu, k čemuž slouží krátké úderné věty, jednou stojící samostatně na řádku, jindy spojené v jedno dlouhé souvětí, které tvoří celý odstavec. Směsici hovorové češtiny prošpikované hojnými germanismy, spisovné češtiny poetičtějších pasáží a oněch výpůjček (které však nejsou pouze jazykové, ale i motivické) se vypravěč snaží vtisknout jednotný stylový ráz (působí vlastně i jako “tlumočník” - znázorňované dialogy se musely “původně” odbývat v němčině). Vzniká tak sice konstrukce, nereálně znějící jazyk, tím autentičtěji však, jak známo, může působit.

Postupně se vyjevuje další důležité specifikum textu - totiž kolísání mezi tím, stát se příběhem hlavní postavy, příběhem města Berlína, příběhem svébytného světa berlínské podzemky a v neposlední řadě generačním příběhem lidí pamatujících určitou epochu ve střední Evropě.

Avšak dříve, než stačí být tím vším vyvolané očekávání naplněno či zklamáno, kniha končí. Když rekapituluji, co se vůbec stačilo odehrát, zjišťuji, že ačkoli kniha obsahuje několik míst, ke kterým stojí za to se vracet, tak právě ono kolísání a brzké odmlčení tvoří jeden z hlavních důvodů, proč mi Nebe pod Berlínem jako celek nakonec proteklo mezi prsty a vyšumělo do prázdna. Pokusím se to vyjádřit konkrétněji.

Svižné tempo vyprávění spouští úvodní kapitola, v níž mladý učitel Petr Bém, který je zároveň vypravěčem, utíká z Prahy, kde bydlí a pracuje, a to navzdory, resp. vinou ustalujících se vazeb mezi ním a jeho ženou, která s ním čeká dítě, jím a jeho zaměstnavatelem atd. Cílem jeho útěku se stal Berlín. Béma pojí s tímto městem vědomí jisté sounáležitosti, které se dále prohlubuje. K městu se váže, ať přímo nebo nepřímo, řada jeho vzpomínek z dětství, je to místo, kde dříve pobývali jeho oblíbení hudebníci, místo, které má v důsledku historických souvislostí své neopakovatelné rysy a z něhož sálá pověstný genius.

Každá z dalších jedenácti kapitol sleduje svou ústřední událost (seznámení s Pancho Dirkem a Katrin, založení kapely U-Bahn, poslech historek strojvedoucích berlínského metra atd.), kolem které krouží a z níž asociativně vyrážejí vzpomínky, hovory, přítomné epizody, vyvolané dojmy, komentáře. Každá je tedy umístěna do aktuální přítomnosti Bémova pobytu v Berlíně, z něhož zaujímá relativně krátký moment jakožto jeho epizoda, avšak uvnitř kapitoly dochází ke zpřítomnění dalších epizod, nedávných i vzdálenějších. Bém je sice ohniskem, k němuž se tento vějíř různorodých historek sbíhá, ale co se týče aktuálního dění, nejraději by se vzdal jakéhokoli aktivního podílu na něm, chce, aby se věci děly samy od sebe, má “plán nemít žádný plán”. (s. 10)

Kdybychom chtěli z tkaniva příhod, rozmluv a postřehů vyabstrahovat čistě jen to, co vlastně Bém na své cestě podniká, můžeme to shrnout v několika větách. Od dívky v Praze utekl, protože se ještě nejspíš necítil na “uspořádaný” život a navíc se bál, že se vzdaluje sám sobě. V Berlíně zakládá kapelu, žije nočním životem, dny tráví v podzemce, ovšem není mu souzeno být jako Pancho Dirk, který žije promiskuitně, a zamiluje se do dívky jménem Katrin. Na konci knihy stojí před podobným dilematem jako v Praze. To, před čím utekl, ho znovu dohonilo. Protože se však rozhodl nemít žádný plán a chce vychutnávat dny, které prostě “jen jsou” (s. 77), stále více pouze sleduje, jak se jeho nový vztah samovolně vyvíjí a stejně setrvačně nejspíš i zaniká.

Proto se chvílemi zdá, že Bémův příběh je pouze pozadím pro příběh magického prostoru berlínského metra a lidí, kteří k němu mají tak či onak blízko - mašinfíry Güntera, pana Bluma, Hagena, babičky Blumové a mrtvého Bertráma (Bémova kapela podle vlastního sloganu hraje “pro živé i mrtvé”). V hlavní roli najednou spíš než Bémova zápletka vystupují jejich osudy a Bém jako postava se dostává ke slovu jen tehdy, když v četných rozhovorech na oplátku vypráví něco o sobě. A příznačné je, že nemluví o svém útěku ani opuštěném vztahu, ale o bezpečně vzdálených událostech, které tak spoluvytvářejí atmosféru vzpomínání na časy před pádem berlínské zdi (vypráví např. o jednom podzimním sobotním ránu roku 1989, kdy u nich doma v Praze snídal strýček z NDR s rodinou, těsně před úspěšnou emigrací do Německé spolkové republiky). A právě proto se zdají jeho promluvy zapadat do knihy, která nechce být (téměř proklamativně) introspekcí do nitra třicetiletého muže.

Ovšem vždy znovu marně se snaží Bém hrát pouhého diváka, protože nikdy se nedá zabránit tomu, aby každé kouzlo okamžiku a poetika místa nebyly pevně spjaty s jeho konkrétní životní situací, s níž do těchto míst vstupuje. Na konci knihy se zaměřuje pozornost opět na něj. Toto vyprávění s ním však už nepokračuje. Co následuje, patří zřejmě do jiného příběhu. Co však tvoří tento příběh?

Tady jsem právě na rozpacích. Doposud jsem se snažil pouze o popis toho, co se vypráví. Pokusím se své smíšené pocity převést do nějaké racionálně uchopitelné podoby tím, že poukážu na jisté nedostatky.

Při četbě jsem nepoznal, čím chce kniha vlastně být. Jedná se jen o mozaiku ze střípků nálad, útržků rozhovorů, hrstky historek? V tom případě jich je možná příliš málo na knihu (více by možná bylo v tomto případě opravdu více), jejich slibně se rozvíjející sled je přerušen příběhem Béma, který tu chtě nechtě začíná vznikat. Ale tento příběh je zase uškrcen na první podstatnější křižovatce. Nevím tedy, s čím mám vlastně tu čest, pod jakým zorným úhlem knihu číst a hodnotit.

Jako výmluvný doklad tápání může posloužit postava Bertráma, živého mrtvého, kterého vidí pouze ti - jak sám říká -, “co jsou na nejlepší cestě k nám,” lidé, “o kterých se říká, že jsou na dně”. (s. 96) Nejdřív se zdá, že stejně jako ostatní mrtví v podzemí U-Bahnu, kteří podle zasvěcených neopustili prostory, kde přišli o život, přispívá i Bertrám pouze ke koloritu, k atmosféře místa (a atmosféře knihy). Později se to mění. Bertrám vstupuje Bémovi do života, ukazuje se mu, nechává si hrát na kytaru, dokonce se sám stává vypravěčem jedné z kapitol. A ve finále na jeho popud uspořádá kapela U-Bahn koncert v podzemních prostorách metra. Při něm však Bertrám odjíždí v prázdném vagonu a nadobro mizí. Proč? Znamená to, že Bém už je blíž straně živých, nebo spíš, že mrtvý Bertrám nalezl usmíření, a naopak příběh živého Béma teprve začíná? Nebo to nemá vůbec žádný význam? A proč vidí Bertráma Katrin, která ho do té chvíle neviděla?

Proti bezradnosti nad žánrem a funkcí některých pasáží by se dalo namítnout, že Nebe pod Berlínem je prostě ze života a tam nějaké žánry a smysl jednotlivých příhod většinou také těžko najdeme. To však u této knihy neobstojí ze dvou důvodů. Jednak každý z vlastní zkušenosti víme, že sebelepší historka takzvaně ze života nemusí dojít u posluchačů ohlasu, protože nebyla podána tak, aby zaujala (a naopak kdejaký výmysl může mít úspěch). Za další je v této knize znázorňovaná životní realita několikanásobně stylizovaná - poetikou Kunderovou ze Směšných lásek, hrabalovskou (svérázné promluvy obyčejných lidí ve stínu velkých historických událostí, z kterých při pozorném poslechu vždy zasvítí “perlička na dně”), Wendersovou (sledování cizích osudů v oknech, mrtvý pohybující se zcela samozřejmě mezi živými jako oni filmoví andělé) a mnoha dalšími - a má tedy daleko do “syrového” záznamu.

Vyprávění pro mě bylo nejlepší tam, kde jsem nepoznával žádné ohlasy, narážky, odkazy (kniha neustále apeluje na sdílenost - přečtených knih, shlédnutých filmů, společného historického a kulturního povědomí, až jsem měl chvílemi pocit, že právě tohle je jejím tématem). Takovým původním, mimo sebe neodkazujícím místem byl pro mě např. první koncert skupiny U-Bahn, který končí rvačkou (zvlášť úsměvný je moment, kdy Pancho Dirk neskrývá, že bude hrát jen kvůli tomu, aby sbalil nějakou holku, a přitom si obléká rockerské triko s nápisem “Pohřběte mě s kytarou”), nebo společné chvíle s Katrin v kapitole Kdo se bojí bouřky (s. 73-81).

Proto mohu jen zopakovat to, co jsem řekl už na začátku. Kniha umí být chvílemi poutavá, zábavná, originální. Má očekávání však - možná byla neoprávněně velká - nepředčila.

Oldřich Vágner

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker