Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Jan Skácel jako Zakázaný muž

Jan Skácel: Banned Man.

Přeložil Ewald Osers. Mississauga, Modry Peter 2001.

Kanadské nakladatelství Modry Peter roku 2001 vydalo v edici Contemporary European Poetry překlady poezie Jana Skácela. Výbor nazvaný Banned Man sestavil Peter Milcak a básně přeložil zasloužilý a ceněný překladatel Ewald Osers (do angličtiny překládal Seiferta, Holuba, Nezvala, Bartuška, Hanzlíka, ale i Františka Halase).

Platí-li obecně, že překládání poezie je nesnadné a povětšinou nevděčné, platí to o Skácelově poezii dvojnásob. Pokus o převod básní charakteristických největší možnou úsporností (nápověda, zámlka), specifickou prací s jazykovými prostředky (používání stylisticky příznakových výrazů nebo pro pozdního Skácela charakteristická práce s diakritikou) a stylistickými mody (balada, pohádka) klade na překladatele nároky z největších.

Překlad recenzovaného výboru je však právě z tohoto hlediska přinejmenším problematický. Pokusím se vyznačit několik problémových okruhů, které se dotýkají podstatných charakteristik Skácelovy poetiky.

Prubířským kamenem dobrého překladu je často překládání stylisticky příznakových výrazů (ať již neologismů, archaismů nebo jiných). Osersovo řešení takovýchto problémů bohužel ve většině případů končí výrazovou nivelizací. Hned první báseň výboru “Song of the Nearest Guilt” (“Píseň o nejbližší vině” ze sbírky Dávné proso) přesně charakterizuje Osersovu překladatelskou praxi. Místo, aby se pokusil najít vhodný poetický ekvivalent, raději používá vágní nadřazené kategorie: “moudivláček” je překládán jako “little bird” (s. 25). Horší ovšem je, když v básni “Who” (“Kdo” ze sbírky Odlévání do ztraceného vosku) překládá Skácelovu aktualizaci “zapomněnka” jako “forget-me-not” (s. 43). Tak se nám ze zapomněnky stává pomněnka, což naprosto převrací smysl závěrečného verše: “až zapomene zapomněnka kvést”. (Jan Skácel, Básně II, Brno 1996, s. 206)

Podobných příkladů by bylo možno uvést desítky. Obecně o Osersově překladu Skácela platí, že se při překládání příznakových výrazů projevuje jako překvapivě neinvenční. Pokud se snad o odpovídající převod neologismu pokusí, pak jen tehdy, když není zbytí. Kupříkladu v básni “Everything Against Us” (“Všechno proti nám” ze sbírky A znovu láska) překládá “bezpozítří” jako “tomorrowlessness”; to ovšem překladu dané básně moc nepomůže, jelikož v ní zároveň z charakteristicky skácelovského neologismu “nepaměť” udělal zapomnění, “oblivion”. (s. 67)

Pro kvalitu překladu je snad ještě významnější Osersovo potýkání se s elipsou. Skácelova elipsa je charakteristická tím, že často narušuje jazykový úzus za účelem absolutizace referenčního rozsahu. Osersův překlad Skácelovu práci s elipsou naprosto ignoruje a elipsu vždy vyplní. Tak třeba ve čtvrté strofě překladu “Weeping for Hecuba” (“Pláč pro Hekubu” ze sbírky Kdo pije potmě víno), kde elipsa předmětu slouží k rozšíření reference z herců na člověka obecně, Osers předmět doplní, čímž Skácelovu absolutizaci referenčního rozsahu zruší. (s. 81)

Dalším smutným příkladem doplňování Skácelovy elipsy je překlad básně “Zimní” ze sbírky A znovu láska (“Winter Poem”):

Jako by pokoušel se zrušit svět

snáší se sníh a cesty k nám jsou bílé

jsme zasaženi čistotou té chvíle

a kde je odpověď
(Básně II, s. 390)

Osers:

As if to expunge the world below

the snow comes down and our roads are white.

The moment’s purity engulfs us bright

and where the answer is we do not know

(s. 54, zvýraznil J. G.)

Tento překlad raději komentovat nebudu.

Obecně lze Osersův překlad označit za interpretaci Skácela mimo to, co je bytostně skácelovské. Jako příklad můžeme uvést klíčový verš důležité básně sbírky Smuténka “Co je k ponechání”: “A to je zákon. Moc to vím.” (Jan Skácel, Básně I, Brno 1995, s. 204) “What’s To Be Kept”: “A law of nature. And well known.” (s. 32) Skácel zde samozřejmě píše nikoliv o přírodním zákonu, ale o člověka přesahujícím řádu světa; navíc se jedná o narážku na Erbena. I ono “Moc to vím” spíše odkazuje k vnitřní zkušenosti tohoto zákona, jak ji prožil konkrétní člověk, nikoliv k jakési všeobecné známosti. Podobný jev (zastírání skácelovského akcentu na konkrétní zkušenost konkrétního člověka) je patrný v překladu básně “Kvetoucí alej” (Co zbylo z Anděla):

V aleji bílé

tajili jsme dech.

(Básně I, s. 88)

Osersův převod “Avenue in Bloom”:

The long white avenue

took our breath away.

(s. 69)

Další velký okruh problémů představuje Osersovo zacházení se Skácelovým svébytným používáním diakritiky. K problémům spíše menšího významu patří fakt, že Osers rozděluje Skácelovy jmenné řetězce, buďto vložením diakritického znaménka (nejčastěji čárka, v horším případě dvojtečka), nebo souřadnou spojkou (kupříkladu “Then” - s. 33, překlad Skácelovy “Potom” z Odlévání do ztraceného vosku), čímž dochází k porušení jednoty verše.

Za nejzávažnější problém považuji Osersovu naprostou ignoraci Skácelovy diakritiky používané jakožto specifický významotvorný prvek podílející se na sémantice básně. Počínaje sbírkou Metličky Skácel přestal používat konvenční diakritiku; některá diakritická znaménka však v básních používal i nadále, prostě tehdy, pokud je potřeboval (například v básni “Těžká suma sochařského umění” ze sbírky Kdo pije potmě víno). Osers u všech básní diakritiku doplňuje, mnohdy velmi necitlivě nebo proti významu básně: ve verších se objevují nové pauzy, jiné mizí, čímž dochází k porušení formální, ale i sémantické struktury. V některých případech je Osersova práce s diakritikou naprosto nepochopitelná. Například v básni “The Many Occasions of a Rose” (s. 41; “Kolik příležitostí má růže” ze stejnojmenné prvotiny) Osers nahradil ve druhém verši tečku vykřičníkem. V překladu básní “Únor” (Smuténka) a “Dnes” (A znovu láska) (“February” - s. 64; “Today” - s. 47) Osers při juxtapozici vypouští souřadnou spojku a nahrazuje ji čárkou, občas nedodržuje ani původní rozdělení vět (naznačené velkými písmeny), například v překladu “Banned Man” (s. 78; “Zakázaný člověk” ze sbírky Kdo pije potmě víno). Jindy vesele nahrazuje čárky dvojtečkami (například v “Always” - “Pořád” ze sbírky Smuténka). Důsledky takovéto překladatelské praxe pro sémantiku básně netřeba zdůrazňovat.

Pozdní Skácel často používal typografickou pauzu, která hrála v typografické i sémantické struktuře jeho básní významnou roli. Osers bez výjimky doplňuje čárku nebo dokonce dvojtečku a zbývající dvě mezery vypouští (například “Flights” - “Prolety”; “The Rule of the Gentlemen Riders” - “Pravidlo pánských jezdců”; “The Teacher of the Second Death” - “Učitel druhé smrti” ze sbírky Kdo pije potmě víno). Takovéto zacházení se Skácelovou poezií bolí obzvláště při překladu čtyřverší (která jsou zde zastoupena pouhými třemi ukázkami z Chyby broskví); jakým způsobem může takovýto postup změnit samotnou báseň, ať posoudí sám čtenář.

Skácel v čtyřverší 48 sbírky Chyba broskví:

nechtějme víc za všechnu bolest

a ani méně mezi rty

podržme růži štěstí je tu

jen pro mrtvé a pro děti

(Básně II, s. 110)

Osers:

For all our pains let us not ask for more

not yet for less: between our lips the red

rose let us hold for happiness exists

for children only and the dead.

(s. 66)

Podobných příkladů, kdy překladatelská praxe posouvá anglický převod spíše k interpretaci, by bylo možno uvést více: z nejdůležitějších je porušení gnómického času a jeho nahrazení časem minulým v překladu “The Rule of the Gentlemen Riders”, čímž je mytický přesah básně zrušen, a z básně se tak stává pouhá alegorie.

Osersův překlad bohužel narušuje skácelovskou poetiku v jejích podstatných prvcích. Jednou z podstatných vlastností mnoha Skácelových básní je to, že jsou současně moderní i tradiční. Výsledné překlady jsou však buď ryze moderní, nebo naopak klasicizující. Nezbývá než opět prohlásit, že Osersův překlad, i když je místy přeci jen v tónu a někdy i v idiomu přesný, je spíše než překladem interpretací. Selhává v úkolu převést do angličtiny Skácela v tom, co je pro něho typické. Zdá se, že Osers místy naprosto nerozumí smyslu básně: jeho překlad Skácelovy “Spánek přímo proti nám” (Dávné proso) vypuštěním jediného slova interpretaci posouvá ještě dále k dezinterpretaci.

Potom i stromy spí spí ve stoje jak koně

spí celou noc se svěšenými listy

a s haluzemi téměř u země

Spí beze snů a jejich kostry leží na chodníku

drceny lunou Usnula i míza

i ptáci spí a hnízda ve větvích

A hluboko až tam kam dosáhne

červivá ruka tmy

slepými slovy mlčí kořeny

Kolmému spánku odpovídá ticho

(Básně II, s. 33)

“Sleep Directy Facing Us”:

Like horses the trees too sleep standing up,

they sleep all night, their foliage hanging down,

their branches almost on the ground.

Their sleep is dreamless and their skeletons
lie on the path,

racked by the moon. Even their sap’s asleep,

even the birds are sleeping and so are their
nests.

And down below, where the worm-eaten

hand of the darkness reaches,

the roots are silent with blind words.

The silence answers to the upright sleep.

(s. 50)

-

Výbor Banned Man jde napříč všemi Skácelovými sbírkami; básně nejsou řazeny chronologicky podle příslušných sbírek, ale je zde patrná snaha o koncepční výbor. “Zakázaný muž”, klíčová báseň pozdní Skácelovy sbírky Kdo pije potmě víno, dávající výboru jméno, vystihuje poměrně přesně hledisko výběru jednotlivých básní: akcentovány jsou zde především básně úzkosti a existenciální nejistoty pozdních sbírek (Dávné proso, Odlévání do ztraceného vosku, Kdo pije potmě víno, A znovu láska). Tomuto hledisku je podřízen i výběr ze Skácelových raných sbírek.

Takováto koncepce, kde se vedle sebe ocitají kupříkladu básně “Parting” (“Rozchod” ze Skácelovy druhé sbírky Co zbylo z anděla) a “Weeping for Hecuba” (“Pláč pro Hekubu”) ignoruje pověstnou pečlivou kompozici Skácelových sbírek. Důraz se zde klade na kontinuitu několika Skácelových témat v rámci celého jeho díla: pocit ztráty, zaprodanost srdce a překřikování ticha.

Důsledkem pak je, že výbor zcela pomíjí další důležitou konstantu Skácelovy poezie: básně transcedence. Tyto básně, zkoumající to, co nám ještě zbývá z posvátna, z mýtu, jsou sice četnější v raných knížkách, ale bezpochyby tvoří osu každé Skácelovy sbírky (snad s výjimkou poslední, posmrtně vydané A znovu láska).

Polarita posvátného (snad bychom ve Skácelově případě měli místo o “posvátném” hovořit raději o “podstatném”) a profánního, která se ukazuje v konkrétní situaci konkrétního člověka, je u Skácela pojednávána často buďto zkratkou příběhu člověka, který zavrhl horizont “dávna”, nebo zkušeností autentické lidské existence v sounáležitosti s celkem světa. Banned Man, snad s výjimkou několika málo básní (např. “Good Things” nebo “The Town Where the Moon Sleeps During the Day” - “Dobré věci” a “Město, kde luna přes den přespává” ze sbírky Co zbylo z anděla) tuto stranu Skácelova díla v podstatě opomíjí.

Krajina, jedno z nejčastějších míst Skácelovy poezie, je ve výboru Banned Man navštěvována jen zřídkakdy. Důraz se klade spíše na zkušenost města (většinou jako prostředí úzkosti, například v básni “Morning” nebo “The Settlement” - “Jitro” ze sbírky A znovu láska, “Sídliště” z Odlévání do ztraceného vosku), krajina je zde většinou přítomna jen jakožto jeho pozitivní protiklad. Přitom pro Skácela je krajina především prostředím, kde nejčastěji dochází k rozpoznání mytických dimenzí lidského života: člověk zde do mýtu vstupuje často skrze pohádku, která je spjata se svébytným časoprostorem dětství a archetypem otce a matky (slavná báseň “Kde máme doma sůl” ze Skácelovy prvotiny). Skrze uvědomění si dimenze “dávna” (kdy vše, co je, je zde proto, že zde vždy bylo, a proto zahrnuje i to, co bude), kdy vstupujeme do kontinuálního časoprostoru mýtu (kde je z kteréhokoliv času a prostoru kamkoliv tak blízko), kdy se přesahujeme za chvíli našeho zrození a zároveň ke smrti: v tuto chvíli se krajina stává krajinou člověka (vždy však tato konkrétní krajina v této konkrétní chvíli a pro tohoto konkrétního člověka) a člověk člověkem této krajiny.

Skácel byl jedním z mála básníků, kteří dokázali vyjadřovat zkušenost vzpírající se slovům, byl z těch, kteří se noří do ticha, aby vynesli slovo. A takových je i v rámci celé světové literatury pomálu. Proto lze říci, že v podstatě každý výbor z překladů Skácelovy poezie do cizího jazyka je záslužný. Také se říká, že skvělá báseň se vzpírá špatnému překladu. Na druhé straně ovšem nelze nevidět negativní stránky, jichž má Banned Man snad až příliš mnoho. Pokusil jsem se poukázat na nejvýznamnější: překlad nedbalý základů Skácelovy poetiky a důraz položený pouze na jednu stránku Skácelovy poezie. Nezbývá než doufat, že Banned Man nebude posledním pokusem seznámit anglofonního čtenáře s poezií tohoto velkého českého básníka.

Jakub Guziur

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker