Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Co s demokracií?

Lubomír Valenta

Břetislavu Horynovi - přátelsky

V eseji Břetislava Horyny “Demokracie, nevěstka kapitalismu” (Aluze 2/2002) jsem si s chutí přečetl, že “občany se stáváme, pochybujeme-li - v každém bodě, na všech stranách, ve všech momentech - o sobě i o jiných, o pravdách […], o demokracii, o kapitalismu […]”. Živě souhlasím; a nepochybuji o tom, že autor do tohoto občanského práva pochybovat zahrnul i právo pochybovat o tom, co kdy, kde a kým bylo napsáno, tedy i to, co napsal on sám. Horyna vyjádřil pochybnost o demokracii, jak je známa z každodenního života, a navrhuje “otevřít kapitolu skeptických tezí o myšlení demokracie”. Proč ne? Souhlasím s Horynou, že taková skepse je v zájmu samotné demokracie. To, co mne vedlo k tomu, že jsem se přece jen nakonec rozhodl říci něco k Horynově pochybnosti, či dokonce o ní pochybovat, není však pochybnost o právu na pochybnost, ale skepse k některým jeho argumentům, či přesněji k modu argumentace, na němž je jeho esej založen. Má skepse, kterou zde nabízím jako obyčejný občan, je proto skepsí k Horynově pochybnosti o demokracii. Ale moje skepse není ničím víc než tím, co soudí Břeťa Horyna: je “skepticky nejistou nadějí”, v mém případě nadějí, že demokracie přece jen na tom není tak zle, aby se musela prodávat jako pouliční děvka či vznešená kurtizána, ale že to je počestná žena, která z dívčích panenských let roste do zralé krásy a moudrosti, a že proto stojí za to, ucházet se o její přízeň.

První pochybnost mne, obyčejného občana, je spojena se známou diferencí mezi nepodmíněnou demokracií, absolutizovanou v “pojmu” demokracie, a reálnou demokracií, tedy rozpor mezi - řečeno slovy Horynovými - “demokracií vůbec” a “relativní a relativně uplatnitelnou demokracií”. Břeťa Horyna se oprávněně ptá, jakým způsobem se můžeme ptát na demokracii - jako na nějaký ideál či “demokracii vůbec”, nebo jako na demokracii v její kontextuální, a tedy i relativní podmíněnosti; důvod takové diference, předpokládající ideální demokracii, pak vidí “v překrytí vlastní podmíněnosti a relativnosti” “pláštěm nepodmíněnosti, absolutnosti”. Důvod se zdá být pravděpodobný: lidé - jak se zdá - vždy byli nakloněni svou nedokonalost kompenzovat fikcí dokonalosti, tuto dokonalost pak povýšit na “První Princip”, “Absolutno”, “Boha” a učinit z této dokonalosti zdůvodnění své vlastní nedokonalosti, a dokonce méněcennosti. Rozlišení obou přístupů je nepochybně na místě a zaměňovat obojí je vážná metodologická chyba. Bohužel - jak se mi zdá - Břeťův text se jí nevyhnul. S prvním přístupem, o kterém budu mluvit jako o metafyzickém, je totiž spojen jistý trik, který spočívá v tom, že se způsob užití nějakého výrazu v určitém okamžiku zamění za jakousi substanci, jež je tímto výrazem vyjádřena (jako když např. metafyzik v jednom řádku používá neurčité zájmeno “nichts” a v dalším řádku už mluví o “das Nichts”). Filozofové tomu - tuším - říkají hypostaze. Tato hypostaze pojmu je pak vlastní doménou metafyziků: domnívají se totiž, že analýzou pojmu se doberou příslušné podstaty, tedy že analýzou pojmu demokracie zjistí, co to je “pravá demokracie”. Domnívám se, že tento metafyzický omyl postihl i B. Horynu, navzdory tomu, že je v rozporu s jeho některými deklarovanými postoji; jeho skepse, s jakou hodnotí demokracii, je totiž živena oním rozporem, o kterém jsem se právě zmínil, rozporem mezi představou, že existuje něco jako idea demokracie, a faktem, že demokracie jako reálný stav, v němž je nám žíti, je nedokonalá. Jak jinak mám totiž rozumět jeho zjištění, že “nežijeme v systému, který by naplňoval pojem demokracie” (kurzíva L. V.)? A nejde - jak jsem jeho eseji rozuměl - jen o toto explicitní místo: celý esej je nesen zklamáním (či dokonce frustrací?), že reálně dosažitelná demokracie je ve fundamentálním rozporu s ideou demokracie, čili že je nedosažitelná.

S termínem “pojem” či “pojem demokracie”, jak jsem ho vyčetl v diskutovaném eseji, mám však problémy, které mne vedou k domněnce, že se Břeťa H. přece jen neubránil svodům (připouštím, že velmi sugestivním) metafyzického pojetí demokracie. Pojetí, které zde kritizuji, totiž předpokládá, že slovo je externálním mluvčím skrytého významu, takže musíme nejdříve zjistit, co dané slovo, zde slovo “demokracie”, skutečně znamená, a pak teprve můžeme uvažovat o dalších věcech s ním spojených, o jeho důsledcích, o jeho hodnotě, o jeho zneužití atd.; takové pojetí je pak spojeno s přesvědčením, že dovedu identifikovat onen skrytý význam jako “pravý” význam. V takovém případě se obvykle předpokládá nějaký expert, který disponuje speciální schopností většinou nedostupnou mně, obyčejnému občanu, a který mně laskavě sdělí, co to tedy k čertu ta demokracie je. Takové pojetí termínu “pojem demokracie” může být označeno jako substanciální, neboť předpokládá demokracii jako substanci, jež jestvuje v říši absolutních entit a jež je jen nedokonale kopírována v konkrétních realizacích relativní demokracie (takové platonské hřešení je něco, čeho se bohužel mnozí filozofové do dneška nezbavili). Problémy, které s takovým pojetím mám, se týkají právě možnosti identifikace takového pojmu. Co mne zavazuje k tomu, abych mínění jednoho experta považoval za relevantní, a mínění jiného za pochybné? Abych mohl být zavázán uznat příslušný pojem jako jedině relevantní, musel bych přece sám disponovat schopností identifikovat nabízený pojem jako relevantní; ale pak bych byl na úrovni samotného experta a - upřímně řečeno - na co bych ho potřeboval? Ale na druhé straně musím stejnou epistemologickou situaci předpokládat i u každého svého spoluobčana (neboť kdybych se stylizoval do pozice solus ipse, úvaha o demokracii by byla kontraproduktivní: jediným demokratem bych mohl být jen já sám) - každý z nás by pak byl expertem a problém začíná ab initio. Substanciální pojetí je tak pro mne neakceptovatelné, protože je spojeno s vnitřními protiklady. Nemohu uvažovat o systému, který naplňuje pojem demokracie, protože demokracie sama je jistým (politickým) systémem, který je předpokladem naplnění něčeho (úvahu o tomto “něčem”, jehož naplnění předpokládá demokracii, si nechám do dalších odstavců).

Vedle substanciálního pojetí (a vlastně proti němu či na jiném pólu) existuje však ještě jedno pojetí, které označím jako explikativní (jde samozřejmě o analogii s jistým problémem ve filozofii vědeckého poznání): pojem demokracie je chápán jako teoretický konstrukt, jehož funkcí je explikace jistých empirických aspektů politické organizace, která se v určité době (od 17. až 18. století) vytvořila na určitém území (v Evropě a v Severní Americe) a byla doprovázena dalšími změnami (ve způsobu výroby a distribuce statků, ve způsobu poznání, ve vztahu k Bohu - pokud ještě vůbec tento vztah je v demokracii ve hře, ve vědomí člověka a v jeho vztahu ke světu, k sobě samému a k druhým lidem apod.). Nemám v úmyslu setrvat u tohoto tématu, neboť kvůli němu tuto svou polemiku nepíšu, jde mi o to, abych podtrhl fakt, že demokracie není neměnnou substancí, ale fenoménem, který vznikl v konkrétní historické době a je korelativně spjat s řadou jiných změn (aniž tím prejudikuji nějakou potřebu kauzálního vysvětlení tohoto jevu), a že tedy demokracie sama je historickým fenoménem. Mám-li postihnout specifickou diferenci politického systému, jenž je korelativně doprovázen vznikem kapitalistické výroby, tržní ekonomiky, vznikem novodobé vědy, postupnou ztrátou náboženské víry, používám slova “demokracie”. Budu mít možnost ještě hovořit o tom, které empirické aspekty společenského života jsou podnětem pro to, abych takové slovo používal.

Nyní je však na místě pokusit se o jistou empirickou generalizaci. Vypůjčím si k tomu dva pojmy od Horynova kolegy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity z doby před zhruba 70 lety (to samozřejmě ještě Břeťa Horyna nežil) - J. L. Fischera. Fischer rozlišuje (ve stati “Nástin teorie politiky”) dva způsoby ustavení politické funkce (spíš bych možná volil obrat “dva póly”): anataktický (tj. zdola nahoru) a katataktický (tj. shora dolů), mezi nimiž existuje možnost různě odstupňovaných forem podle míry, jíž je přisuzováno různě početným společenským vrstvám právo spoluúčasti na ustavení politické funkce. Demokracie tíhne k onomu anataktickému způsobu ustavení vlády - její vláda je tedy (opět s využitím Fischerovy vášně pro zavádění osobitých termínů) anakratická. Takové pojetí vylučuje tedy monokoncepci demokracie, závaznou pro všechny případy. Jistě jsou mezi konkrétními demokraciemi různé podobnosti, ale sotva lze mluvit o jedné určité podobnosti; zdá se mi proto, že výstižnější je mluvit o “rodové podobnosti” ve wittgensteinovském slova smyslu: demokracie tvoří rodinu (v jedné politologické knížce jsem napočítal víc než deset různých koncepcí demokracie).

Pak ale, pokud můj přístup je přijatelný, nejsme oprávněni vzít jeden rys demokracie a považovat ho za rozhodující pro vyjádření své skepse k demokracii. Břeťa H. to však učinil. Z jeho eseje jsem získal dojem (navzdory tomu, že na jednom místě spojuje demokracii s ideami politické svobody, nedílnosti lidských práv a ekonomického liberalismu), že za “vnitřní princip” demokracie považuje “nutnost získat většinu, a tím se absolutizovat” (to jsou jeho vlastní slova), a že tedy hlavním důvodem skepse vůči demokracii je její většinový systém (paradoxní ovšem je, že od té doby, co se jeden intelektuál v 18. století zhlédl v ideji většiny, se další úvahy o demokracii - pokud mne neklame má vzpomínka na četbu politické filozofie - značně vzdálily představě, že většinový princip je jádrem či vnitřním principem demokracie). Považuji za metodologicky nepřesné považovat jeden aspekt demokracie, jakýkoliv osamocený a izolovaný aspekt, za definiční znak demokracie. A proto ani za aspekt, který by měl být důvodem naší skepse vůči demokracii. Opakuji: demokracie je pro mne takový způsob ustavení politické moci, který tíhne k jejímu anataktickému ustavení, a tvrdit, že jedna demokracie je lepší než druhá, protože lépe vyhovuje ideji demokracie, nebo tvrdit (a to bohužel dělá Břeťa H.), že současná demokracie je “prototypem zvrácení původní ideje a jejího zneužití”, a je tedy horší než dřívější, je asi totéž jako tvrdit, že špenát je lepší/horší než kysané zelí (přiznám se, že já mám rád obojí): obojí přece prospívá zdraví, i když každé jiným způsobem.

Nejde však jen o metodologickou nepřesnost, spojenou s užitím argumentu pochybnosti o většinovém principu. Jde i - jak soudím - o některé důsledky takového pojetí, tedy nikoliv už jen o procedurální rámec, ale i o některé obsahové atributy demokracie. Na principu “oslovení většiny” (jenž znamená “nutnost získat většinu”) se totiž utváří zastupitelská demokracie a ta v představě Břeti H. degenerovala do institutu prodejného děvkaření, neboť “je vedena k tomu, aby byla tím, co se od ní žádá, aby uspokojovala žádostivosti, aby se uměla vydat”. Přiznám se, že svět prostituce mně byl vždy cizí; ale na druhé straně se přiznávám, že svět demokracie mně byl vždy blízký (navzdory tomu, že jsem prakticky celý svůj dospělý život musel žít v antidemokratickém, katakratickém systému). Mám tomu tedy rozumět tak, že jsem vlastně celý svůj život byl v zajetí - aniž jsem to tušil - nevěstčího způsobu myšlení? Toto po mně Břeťa H. určitě nechce. Ale není to důsledek jeho chmurné vize současné demokracie?

Próton pseudos jeho argumentace je - podle toho, jak to vidím a jak to již po několikáte opakuji - v substanciálním pojetí demokracie. Jestliže totiž demokracie je dána jako substance, je chápána fundamentalisticky (stejně jako křesťanství, které je dáno biblí a rozhodnutími kompetentních hierarchů, či marxismus, který je dán fundamentem klasiků marxismu-leninismu a jejich vykladačů), ale pak je na místě i předpokládat, že ony negativní atributy, jejichž přehršli Břeťa Horyna velmi sugestivně vypočítává, jsou inherentní samé demokracii, a být tedy pesimistou vůči možnostem demokracie je pak na místě (stejně jako zločinné chování reálněsocialistických vlád není pouhou individuální deviací některých představitelů této moci a stejně jako likvidace heretiků a pohanů, křížové války, inkvizice apod. nejsou náhodným projevem nezodpovědných jedinců, kteří se hlásili ke křesťanství; v obou případech je praxe důsledkem a součástí celého systému a je jím ospravedlňována). Kdyby tomu tak bylo, pak by skutečně nestálo za to, o demokracii usilovat, neboť zastupitelský, a v důsledku toho většinový systém by měl svou degeneraci fatálně zakódovanou v sobě samém.

Je však těžko se neshodnout s Břeťou H. na tom, že všechno, co vypočítává jako hříchy zastupitelské demokracie (a nedělalo by mně pravděpodobně velké potíže přidat k jeho soupisu další položky), je morálně odpudivé a pro demokracii politicky nebezpečné (nebo to přinejmenším snižuje kvalitu demokracie). O tom diskutovat nechci, neboť v tom se shodneme; v čem se však zřejmě neshodneme, je to, že tyto (řekněme) morální a politické deviace jsou projevem (atributem, důsledkem atp.) zastupitelské demokracie. Nechápu totiž - a doufám, že to vyplývá z toho, co jsem zatím napsal - demokracii jako ideu (eidos, substanci, fundament atp.), ale jako něco, co je výsledkem politické vůle občanů. To však bude třeba blíže osvětlit.

Abych se mohl pokusit formulovat své antipesimistické stanovisko, vrátím se nyní k tématu, které jsem v předcházejících odstavcích opustil, ale o němž jsem slíbil, že se k němu vrátím. Napsal jsem na počátku své úvahy, že demokracie je mi předpokladem naplnění něčeho. To, co je zde třeba vysvětlit, je ono “něco” (nikoliv probůh ve smyslu “Das Etwas”): čeho naplněním má být - jak očekávám - demokracie, či přesněji liberální demokracie (jejímž jedním aspektem je i ona Břeťou tak proskribovaná zastupitelská demokracie)?

Kdysi kdesi jsem si to formuloval sloganem: demokracie je doba pometafyzická a ponáboženská. Zdá se mi, že tato formulace je trefná, a proto z ní vyjdu i v tomto textu. Akceptuji ji jako trefnou, protože vystihuje něco pro novodobého člověka významného. Demokracie je doba pometafyzická, neboť představa, že demokracie má být zdůvodněna něčím, co je mimo ni (Bohem, Principem Dějin, Železnou Zákonitostí Vývoje, Absolutním Principem), něčím, co se vymyká její kontrole, je contradictio in adiecto: taková představa je v rozporu s tím, proč je demokracie ustavována jako anakratická forma politické moci. Liberální kultura a civilizace, a proto ani demokracie, jež je její součástí, nejsou legitimizovány externálně, neboť externální legitimizace je v rozporu s moderní racionalitou, jak se utvářela a utváří v novém věku, ale internálně, tedy vůlí občanů, tj. - fischerovsky - anatakticky. Liberální demokracie není proto telosem dějin, jak s laciným optimismem (naivním?) soudí F. Fukuyama, a nemá ani jediný platný vzor, a už vůbec ne americký (v tom se s B. Horynou opět shodnu); její existence a život v ní mohou být značně riskantní právě proto, že předpokládají občanskou vůli žít v demokracii. A demokracie je doba ponáboženská, neboť náboženský způsob argumentace, opřený o víru (která může být přece jen iracionální, protože jinak by přece nebyla vírou) či vnější autoritu, je v rozporu s demokratickou aktivitou, založenou na tom, čemu pragmatisté říkali a říkají “zdůvodněné přesvědčení”.

V souhlasu s mnoha filozofy Břeťa Horyna pochybuje, že “demokracie představuje vládu rozumového principu”. Jeho pochybnost je oprávněná, a já jsem dokonce přesvědčen, že uvedená formulace je neakceptovatelná, nikoliv však proto, jak se domnívá Břeťa, že demokracie není schopna tomuto principou dostát, ale proto, že “rozumový princip” je opět jedna z oněch hypostazí, o kterých jsme mluvili. To, co demokracie implikuje, je schopnost a ochota občana rozhodovat se v dostatečně rozumné a dosažitelné míře, a protože každé takové rozhodnutí má své empirické limity, je - a teď opakuji to, co mnoho jiných a intelektuálně autoritativnějších autorů neúnavně a stále zdůrazňuje - pouhým míněním. Proto při demokratickém rozhodování nejde o hledání pravdy, ale o hledání konsenzu různých mínění (proto považuji za relevantní ono zjištění, které charakterizuje demokracii jako překrývající konsenzus). A je proto korigovatelné (osobně jsem přesvědčen, že takový typ racionality je v těsné souvislosti s racionalitou novodobé a moderní vědy - ale toto téma si odpustím); demokracie z tohoto hlediska je proto takový typ ustavení moci, který umožňuje každé rozhodnutí korigovat, nebo dokonce ustavenou moc, pokud se neosvědčila, vyměnit (a divím se, že si Břeťa H., když psal svůj esej, nevzpomněl na K. Poppera; nebo si vzpomněl, ale nezdál se mu dost relevantní?).

V obou charakteristikách, uvedených v mém sloganu, je demokracie spojena s oním “něčím”, jehož naplněním má být. A toto “něco” se vynořilo právě na počátku evropského novověku, vynořilo se obtížně a nezrale a teprve postupně se proměňovalo, stále proměňuje a - jak doufám (protože nic jiného než doufání mi jako člověku nepřísluší, myslím-li na budoucnost) - bude proměňovat z nedospělosti do dospělosti. Tato poslední slova jsou samozřejmě kantovská a mohou znít provokativně v době, která si libuje mluvit o “selhání rozumu” a konci osvícenství. Jsem však přesvědčen, že Kantova představa o člověku jako morální bytosti je stále aktuální a že žádný postmoderní mlýn, který je schopen míchat vše dohromady, nemůže tuto moderní představu o člověku rozemlít do zapomnění. A chápu demokracii právě jako politický rámec, který si novodobý člověk vymyslel, protože se domníval a domnívá a opět doufám, že bude domnívat, že tento jediný rámec mu umožňuje být morální bytostí. To vůbec neznamená, že je dokonalou morální bytostí podle nějakého ideálního morálního vzoru, neboť demokracie nemůže být apologií nějaké konkrétní obsahové morálky; je morální bytostí - jak to vyjádřil J. Rawls (Political Liberalism) - v tom smyslu, že jednak je vybaven schopností rozumu, která mu umožňuje formulovat své morální a politické cíle a usilovat o ně, jednak je autonomní bytostí, a že v tomto smyslu je schopen být kooperujícím členem demokratické společnosti. Rozum ani svoboda zde opět nejsou substantivními atributy, ale jsou to dispozice, které opravňují každého občana, aby každého druhého občana chápal jako morální bytost.

Myslím, že B. Horyna tyto myšlenky je ochoten také akceptovat. Zcela oprávněně se Kanta dovolává, ale zřejmě pod vlivem sugestivního F. Nietzscheho (o němž si však jen těžko dovedu představit, že “promýšlel velký ideál moderního západního světa”) se děsí důsledků, které tento “velký ideál” vypustil jako nějakého džina z lahve “idejí politické svobody, nedílnosti lidských práv a ekonomického liberalismu”; bohužel všechny (nebo téměř všechny) tyto důsledky jsou podle B. Horyny negativní a vylíčeny s notnou dávkou stylistické sugestivnosti: “despotismus kapitálu a s ním srostlý mocenský hegemonialismus” učinily z demokracie povolnou nevěstku, očekávané suverénní občanství zdegenerovalo v podřízení se kapitálu, unikajícímu z demokratických pout, kritická individua byla externalizována, vyloučena z řádu, rovnost zastupitelské demokracie se zvrátila v průměrnost, demokratický systém nabízí jen plnou svobodu konzumu a omezenou politickou svobodu, jež znamená koneckonců občanskou nesvobodu, občanská svoboda znamená pouze tolik, že jsme vláčeni světem kapitálu na vařené nudli reklam, atd. atd. Není třeba, abych zde citoval všechno - snad uvedené citace a parafráze stačí. Stačí k tomu, abych mohl zpochybnit závěry, které zde Břeťa H. činí.

Bylo by ovšem pošetilé pokoušet se odmítnout Horynova pozorování: každý z nás, obyčejných občanů, je schopen uvést desítky podobných konkrétních případů, které exemplifikují uvedenou diagnózu. Nezpochybňuji tedy Břeťův soupis, a dokonce jsem ochoten - jak jsem již uvedl - jej doplnit o další položky. Ostatně v průběhu 20. století byla takových soupisů provedena řada a mnohé i českými intelektuály. Ale, vlastně spíš ALE: nebylo by možno provést na druhé straně i soupisy jiné, opačné, které by obsahovaly položky pozitivní? Jsem si jist, že i B. Horyna by s takovým soupisem souhlasil, resp. by jako pravý liberál řekl: “Jsem ochoten takový soupis pozitivních položek považovat za přijatelný.” Anticipuji však jeho námitku: “Je takový soupis empirických zjištění relevantní pro posouzení liberální demokracie? Stejně jako pro tebe není relevantní popis negativních důsledků, není pro mne rozhodující popis pozitivních hodnot. Demokracie musí být posouzena z hlediska možností, které nabízí. A to, co mne vede ke skepsi, je, že možnosti demokracie byly znehodnoceny mimopolitickými faktory (finanční oligarchií, nespoutaným kapitálem apod.) natolik, že demokracie zakrsla a zdegenerovala. Stala se děvkou.” To považuji za velmi vážnou námitku a cítím potřebu se s ní vyrovnat. Neboť kdyby platila, pak by mi skutečně nezbylo než se připojit k Břeťově skepsi.

Domnívám se, že mohu vznést dvojí námitku.

První se týká způsobu argumentace. B. Horyna připomíná jako důvod skepse několik aspektů, z nichž každý je dílčím pohledem na demokratický systém. Tento dílčí pohled je mu pak důvodem pro posouzení celého systému, resp. pro jeho odmítnutí. Takovou metodu, založenou na zastoupení celku jeho částí, tedy metodu pars pro toto, mohu myslím označit jako metodu synekdochickou. Synekdocha je samozřejmě velmi působivý umělecký obraz, bojím se však, že její kognitivní hodnota není příliš vysoká. V úvaze, kde jde o tak závažnou věc, jako je demokracie, bych považoval za potřebné spolehnout se na argumenty průkaznější. Jinak totiž hrozí nebezpečí, že se staneme fatalisty. Možná, že tím průkaznějším argumentem by mohlo být zjištění, že sám princip demokracie, tj. podle Břeti H. většinový systém, je takového druhu, že jinou než pesimistickou alternativu nepřipouští. A to je místo pro mou druhou námitku.

Uvedl jsem již, že demokracie je pokus ustavit takový politický systém, který by byl v souladu s představami občanů, kteří sami sebe chápou jako autonomní a rovné morální bytosti. Takové pojetí předpokládá pluralismus subjektů, kteří jsou účastníky demokratického procesu. Nechci zastírat fakt, že taková formulace je příliš schematická, než aby umožnila uvědomit si složité problémy, s nimiž se setká ten, kdo by chtěl formulovat předpoklady stability (ale nikoliv jednoty) takové společnosti. Proto jen zcela krátce a s rizikem myšlenkového zkratu. Jsou-li tyto občanské subjekty morálními bytostmi a mohou-li samy sebe chápat jako morální bytosti jen do té míry, do jaké chápou i ostatní občany jako morální bytosti a jsou jimi také jako morální bytosti uznány, pak akceptování pluralismu (doktrín, hodnot, postojů, přesvědčení atd.) je tvrdý fakt demokracie. Potřebná stabilita společnosti jako podmínka jejího řízení je v takovém případě nikoliv zjednáváním jednoty (doktrín, hodnot, postojů, přesvědčení atd.), ale znamená zachování tohoto pluralismu. Prostředkem stability je pak uznaná idea překrývajícího konsenzu.

Při četbě Horynova eseje jsem měl silný pocit, že uvažuje o demokratické společnosti jako o něčem, co je fatálně ovládáno nějakými neosobními silami, “imperiálně působícím kapitálem” (tak bych jeho stanovisko asi adekvátně parafrázoval), “mocenským hegemonialismem kapitálu”, tedy něčím, co je pro demokracii vnějším a absolutně determinujícím faktorem, proti němuž občan je bezmocný, jehož je pouhou hříčkou a který ho zbavuje všech atributů občanství. Kdyby tomu tak bylo, pak by skutečně demokracie ztratila jakýkoliv důvod své existence: nemělo by vůbec smysl o ní uvažovat. Ale na druhé straně být morální bytostí znamená také schopnost brát na sebe odpovědnost za cíle, které si volím, a za činy, kterými jich dosahuji. Břeťa považuje občanskou svobodu za největší zaklínadlo zastupitelské demokracie, neboť idea politické svobody je otřesena, jakmile začneme uvažovat o možnosti svobody bez limitů stanovených zájmy parlamentní demokracie. Přiznám se, a snad mi to Břeťa odpustí, že v jeho stanovisku spatřuji jednu z oněch metafyzických mystifikací, jak jsem o nich hovořil na počátku. V podtextu jeho tvrzení je kontradiktorický požadavek: jako svobodná bytost mohu zrušit vlastní svobodu, jako demokratický občan mohu požadovat zrušení demokracie. Moje odpověď je jednoduchá: nemohu. Neboť kdybych to učinil, přestal bych být svobodným občanem a demokratem: přestal bych totiž být mravní bytostí. A dovolává-li se voleb ve Francii, pak se dovolává neprávem, protože pokud vím, onen protofašistický populista nakonec utrpěl zdrcující porážku - demokratické principy perfektně fungovaly.

Nemohu samozřejmě zaručit, a nikdo to zaručit nemůže, že anataktický způsob rozhodování nebude nakonec pro demokracii osudný; vždy je tu nebezpečí, že strana, která získá dejme tomu 40% hlasů, prohlásí ústy svého vůdce: “Rozhodli jsme se, že převezmeme odpovědnost za všechno dění v našem státě.” (K. Gottwald v r. 1948, cituji ale jen z hlavy.) Nelze dát záruky z toho důvodu, že demokracie je - jak jsem již zdůraznil - riziko; je riziko proto, že je věcí občanských subjektů, nikoliv neosobního principu či zákona nebo katataktického diktátu. Jediným argumentem pro snížení tohoto rizika je kvalita občana jako morální bytosti. K tomu se za chvíli vrátím. Chci totiž ještě připojit poznámku k Břeťovu argumentu o postavení antiglobalizačního hnutí. Na rozdíl od B. Horyny totiž vidím toto hnutí jako normální součást celého demokratizačního procesu, takovou součást, která je jeho výhonkem; a lichotím si, že takové hodnocení je v souladu s tím, co jsem o koncepci liberální demokracie dosud napsal. Demokracie nemůže prejudikovat žádný morální, a tedy ani ekologický postoj. A nemůže jej ani vyřadit z demokratizačního procesu, pokud sám tento postoj zůstává demokratický (pokud tedy není demokraticky destruktivní - pokud takový je, pak obrana proti němu není projevem občanské nesvobody, ale naopak obrany svobody). Mám velké sympatie pro ekologické i antiglobalizační hnutí; ale je mně krajně nesympatický jakýkoliv ekologický či antiglobalizační terorismus, neboť takový terorismus je jako kterýkoliv jiný terorismus v demokratické společnosti kontraproduktivní a je v rozporu s demokracií. Celý problém se mi však zdá příliš složitý na to, aby mohl být vyřešen v rámci jedné kritické úvahy.

Vrátím se nyní ještě k oné myšlence, že zárukou demokracie může být jen demokratická kvalita občana jako morální bytosti. Dostávám se tím k tématu, které je opět obsaženo v Horynově textu, a to jednak v souvislosti s destrukcí občana a s postavením jedince (cf. “kritická individua jsou externalizována, vylučována z řádu”, občan je bezmocnou obětí televizní a jiné mamutí manipulace a politické reklamy apod.), jednak v souvislosti s perspektivou (cf. “člověka lze neustále zdokonalovat jenom proto, že navždycky zůstane nepolepšitelný”). Obojí podle mého názoru zaslouží pozornost. Nechám bokem obtíže, které by Břeťa H. měl, kdyby měl uvedené synekdochy (opět!) empiricky exemplifikovat, a všimnu si těchto tvrzení jen z hlediska jejich koherence s onou koncepcí demokracie, kterou zde hájím. Z toho, co jsem řekl, by mělo být zřejmé, že ustavení demokratické společnosti je korelativní se vznikem občana jako morální bytosti, jinými slovy řečeno: demokratická společnost není myslitelná bez jisté společenské úrovně, která je v souladu s těmi atributy, které tvoří obsah pojmu “občan”. Ale za druhé: ustavení demokratické společnosti není mimo čas či nad časem, demokracie je vývojově proměnlivá.

B. Horyna předpokládá, že tento vývoj jde - takříkajíc - od deseti k pěti, od zlatého věku původní ideje demokracie k ideji děvkaření. Občan jako morální bytost se v jeho představě proměňuje v pravidelného návštěvníka hampejzů (abych zůstal věren jeho vlastní metafoře). V linii jeho argumentace je to ovšem konsekventní, neboť fatalismus je právě víra, že vše je takové, jak to vždy bylo, a nemůže tomu být jinak, “tam, kde byli kmáni, jsou dnes sice voliči, ale tam kde byli páni, vlády, aktéři rozhodování, tam nenastoupily nové úkoly, ale zůstaly staré zájmy, pouze násobené možnostmi, které dává nespoutaný kapitál a nevěstčí demokracie”; není tedy divu, že chrámová prostituce se změnila v prostituci politickou. Je-li tomu tak, pak proměny společnosti jsou pouze kamufláží pro nezměnitelnou hegemonii mocných, tu kapitálu, tu feudálů, tu církevní hierarchie a onde třeba patriarchů.

Přiznám se, že nevím, můžeme-li mluvit o pokroku. Slovo “pokrok” je jedno z nejošidnějších: je vágní, mnohoznačné, prostoupené falešnými nadějemi a klamavými emocemi. Na druhé straně se ale domnívám, že v konkrétních životních oblastech o pokroku mluvit můžeme, a to tehdy, jsme-li schopni formulovat alespoň do přijatelné míry kritéria, podle kterých budeme moci posoudit jeden stav jako přijatelnější nebo výhodnější než stav druhý. Tak je tomu např. ve zdravotnictví či ve vědeckém poznání a tak je tomu i v oblasti společenské organizace. Jsem např. přesvědčen, že život v pluralistickém demokratickém státě je přijatelnější než život ve státě třeba reálného socialismu, který předpokládá “morálněpolitickou jednotu strany a lidu”, či ve státě autoritativním, diktátorském, absolutistickém apod.; a nemohu si proto myslet, že zájmy aktérů rozhodování (pánů) jsou motivovány stále stejně a neměnně - už jenom proto ne, že fakt pluralismu brání tomu, aby byly stejné. Jestliže vznik demokracie je vázán - jak zde argumentuji - na novou kvalitu občanství, pak je demokracie spojena se všemi těmi fenomény, které doprovázejí její vznik a trvání: s rozvojem novověkého vědeckého poznání, se zavedením všeobecného vzdělání, s tržní ekonomikou, se sekularizací společenského života, se vznikem nové racionality, s eliminací náboženského a i jiného fundamentalismu. Jak mohu za těchto okolností vyloučit, že tyto faktory nejsou spojeny s kvalitou občanství? A jestliže jsou s ní spojeny, proč potom uvažovat o tom, že člověk “navždycky zůstane nepolepšitelný”, když např. fakt vzdělání vyžaduje trvalou proměnu obsahu vzdělání a ovlivňuje tak kvalitu rozhodování?

A je-li Břeťa Horyna takový pesimista, proč vůbec potom uvažuje o “změně charakteru a způsobů jednání atlantické, euro-americké kultury”? Taková úvaha je contradictio in adiecto, neboť může být jenom rétorickým cvičením, je-li člověk nepolepšitelný a je-li vždy každé nové panství jen opakováním panství starého. A jestliže takovou úvahu nabízí, pak si zřejmě přece jen není jist, že staré zájmy hegemonů zůstávají stále stejné, a že proto lze uvažovat o změně. A tím jsem se dostal k poslednímu tématu, o kterém chci v této polemice hovořit.

Břeťa Horyna chce naši “zakrslou politickou demokracii” podrobit jakési reformě, zřejmě s tajným přáním, že tak bude obnovena původní idea demokracie. Jako první krok k tomu nabízí “promyslit změnu změny na úrovni politiky”, orientovat politickou filozofii “na metazměnu v novém promýšlení pojmu demokracie […]”. O něco dále pak mluví o “kritice demokracie” a o tom, že takový krok je spojen s rizikem, protože vyžaduje “perspektivismus”, bez něhož kriticismus není možný. Ta druhá formulace je mi plně srozumitelná a z mého hlediska je plně obhajitelná: kritika je succus demokracie. (Té první formulaci nerozumím, nechápu, co to je “změna změny” či “metazměna promýšlení” - možná to Břeťa myslel v nějakém dialektickém slova smyslu, ale dialektice jsem nikdy nerozuměl. Omlouvám se proto, že se k tomu nebudu vyjadřovat.) Kritika demokracie však s sebou nese jisté nároky. To, co má B. Horyna na mysli, je zřejmě zaměnění interní kritiky jednotlivých projevů demokracie (to je snad ona “změna”) za externí kritiku demokracie jako celku (to pak by byla ona “změna změny”). Zatímco kritériem interní kritiky demokracie je konsenzus aspektu demokracie s celkem demokracie (to jest např. kritika spojení hierarchie některé politické strany s hierarchií kapitálovou, neboť takové spojení snižuje kvalitu politické demokracie; nebo kritika uplatnění manipulačních prostředků - televizní reklamy, korupce, publicistické propagandy, či dokonce demogogie atd. - při tvorbě veřejného mínění, neboť taková uplatnění snižují kvalitu demokratického rozhodování), pak kritérium externí kritiky je samo o sobě problémem. Podle jednoho místa v Horynově textu se mi zdá, že za takové kritérium považuje jakousi vizi demokracie, snad onen mnou již kritizovaný “pojem demokracie”. Budiž (pro tentokrát). Neboť to, co chci zpochybnit, je strategie takové kritiky.

Břeťa Horyna má všechny moje sympatie, když odmítá všechno “moralizátorství” jako cestu ke změně: každé politické moralizování je pro mne stejně jako pro Břeťu (aspoň doufám) politickým kýčem, jak to bylo jednou případně charakterizováno. Avšak chci-li externě kritizovat demokratický systém, nemohu k tomu použít nějaký ideální pojem demokracie nebo nějaký jiný systém, o němž předpokládám, že bude “lepší”, protože v takovém případě se octnu v nebezpečí stejného moralizování, které bylo oprávněně odmítnuto. To, co je pro externální kritiku demokratického systému potřebné, je alespoň minimální znalost toho, jak tato společnost funguje. Jsem zde samozřejmě inspirován znovu politickou filozofií J. L. Fischera, který se o takovou kritickou strategii pokusil v knize Krise demokracie). Nechci rozhodovat o tom, zda úspěšně, či nikoliv. Rozhodující je pro mne to, co bych nazval metodologickým předpokladem kritiky. A z tohoto hlediska je pro mne “fischerovský” přístup nadějnější než přístup drtivé většiny filozofů, sociologů, etiků, teologů apod. Fischer to vyjádřil jasně: pokud je demokracie v krizi, jde o krizi systému, nikoliv o krizi mravní. Náznak takového postupu, který je opřen nikoliv o soupis empirických zkušeností (a možná dokonce někdy i pocitů), ale o analýzu demokratické struktury, v textu B. Horyny postrádám.

To co jsem napsal, může vypadat jako apologia statu quo. Ale doufám, že to tak jen vypadá. Mám sice silnou náklonnost k liberální demokracii (a Břeťa Horyna ví, jaké mám k tomu důvody, takže jsem přesvědčen, že mou náklonnost chápe), ale právě proto, že mám slabost pro tuto úctyhodnou dámu, kterou jmenujeme demokracií, nemohu upřít právo na její kritiku. Neboť právo na absolutní kritiku je nezadatelné právo každého demokrata a není nic, co by nemohlo být podrobeno kritice. To, oč mi šlo, je zamyšlení, zda kritická strategie, kterou zvolil B. Horyna, je nadějná; chtěl jsem tedy spíš zjistit, zda metodologické postupy, jež jsem se v Břeťově stati snažil objevit, umožňují takovou kritiku, která může být efektivní. Vyšlo mi, že nikoliv. Lze mi rozumět tak, že jeho kritika je neužitečná, a proto nepřijatelná? Ovšemže ne. Užitečnost kritiky je přece v tom, že provokuje, aby se jí člověk zabýval. Kritika je součást demokratického konsenzu. A nepochybuji o tom, že toto je další bod, ve kterém se s Břeťou shodneme.

(A nakonec, ale jen v závorce, mi snad bude dovoleno připojit jednu poněkud přidrzlou otázku: nebylo by vhodné v úvaze o demokracii vedle Nietzscheho, Habermase a Becka citovat také nějakého autora takříkajíc z druhého břehu? Třeba J. S. Milla, J. A. Schumpetera, R. Dahla, J. Rawlse, R. Dworkina a jiné podobné?)

 

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker