Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Rozloučení s netrpělivostí

István Vörös

“S psaním románu jsem začal před rokem.

Všechno ostatní je třeba zahodit.

Procházel jsem se v parku a šlapal po sypkém spadaném listí. Okolo se ještě občas zelenala tráva, ale už byla obsypaná rezavými a žlutými listy. Ty ostatní visely ještě na větvích jako nekonečné množství ztrápených rukou. Cítil jsem, že když k sobě budu trpělivý, zázrak se dostaví.” Touto poznámkou z roku 1961 začíná svůj Galejnický deník čerstvý nositel Nobelovy ceny Imre Kertész. Důkazem této trpělivosti je datování textu, které se objevuje až dva roky po jeho napsání, na Vánoce 1963. Tímto odstavcem začíná i poslední fáze maďarské literatury v tomto tisíciletí.

“V Maďarsku se ročně vydá minimálně sto básnických sbírek v prvním vydání” - tak nějak jsem původně začínal tento příspěvek, ale při psaní textu o současné maďarské literatuře není nic nebezpečnější než trpělivost. Je třeba psát rychle, téměř bez ztráty času. Dnes, 10. října 2002, v den vyhlášení jména nejnovějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu, musím začít takto:

“S psaním přednášky jsem začal před měsícem.

Všechno ostatní musím zahodit (nebo aspoň přepracovat).

Procházel jsem se v parku v Olomouci, přesněji, šli jsme na literární večer, my tři maďarští spisovatelé, když jsme se dozvěděli, že máme Nobelovu cenu. Ano, zásluhou největší žijící spisovatelské osobnosti ji má i maďarská literatura, a tak trochu ji máme i my všichni. Stmívalo se, okolo se ještě zelenala tráva, okamžitě jsme se měli vyjádřit. Druhý den se v novinách objevilo, že jsme byli dojatí. Cítil jsem to, ale nikdy jsem nebyl přesvědčený, že když k sobě budeme trpěliví, zázrak se dostaví. Takže následující text můžeme chápat i jako rozloučení s trpělivostí. Pět set let byli Maďaři mezi poraženými nebo se sami nechávali porážet. Je na to pěkné maďarské slovo - onsorsrontás - něco jako sebeobětování či sebeničení vlastního osudu. Právem to můžeme považovat za pravý opak českého pábení, které do maďarštiny překládáme jako onvilágámítás, tedy sebeopájení. Češi se ve svých představách pokoušejí napravit to, co ve skutečnosti ani neudělali. Maďaři naopak reálně ukazují to, co by je vyplašilo i z nejhoršího spánku. Posledních dvanáct let maďarské literatury se uzavřelo. Na hřbetě maďarské postmoderny celý náš malý a nepokojný balkánský stát nakonec znovu dovesluje do Evropy. (To je odkaz na výstižnou metaforu Endre Adyho o Maďarsku jako o státu na pramici.) Století maďarské literatury se uzavřelo. To, co začali Ady, Babits, Márai, doplnili Nádas, Esterházy, Kertész, Bodor - tedy, že navzdory všemu chceme Západ. A dodejme, že tato naše láska nezůstala úplně neopětovaná. Pět set let maďarské literatury se uzavřelo. Od dob Januse Pannonia jsme neměli takového spisovatele, který by tak jednoznačně kultivoval část světové literatury. Rozlučme se tedy s dvanácti lety postmoderny, stoletím moderny a pěti staletími malých dějin maďarství (v pojetí J. Patočky) následovným:

II.

V Maďarsku se vydá ročně minimálně sto básnických sbírek v prvním vydání. Počítáme-li v průměru na jednu sbírku padesát básní, tak je to za rok pět tisíc básní. Nezajímají nás teď básně publikované v časopisech, protože ty se za dva tři roky stejně dostanou do knih. Nezabývejme se ani rukopisy, protože dříve či později vyjdou v časopisech. Zaměřme se jen na texty, které už prošly tímto dvojitým kvalitativním sítem. Podle našich odhadů, které jsou pravděpodobně nepřesné, ale jejich podstatu by nezměnil ani serióznější sociologický výzkum, se za posledních dvanáct let rozšířila maďarská literární produkce zhruba o 60 000 básní. Když budeme za průměrnou považovat dvacetiveršovou báseň, což je opět velmi surový odhad a politicky absolutně nekorektní zevšeobecnění, tak to znamená milion dvě stě tisíc veršů. A jestliže jeden řádek, verš má přibližně 10 slabik, vzniklo dodnes okolo 6 milionů básnických stop. Kdyby bylo možné používat veršové stopy místo bot, potom by 100-200 dnes evidovaných básníků zaopatřilo obuví větší polovinu maďarského obyvatelstva, a při našich nepřesnostech dokonce možná i všechny. (Stopa: módní sportovní obuv, gumová podrážka a kožený svršek, nohy se nepotí za žádných okolností, vyrábí firma Tisza.) Při respektování průměrné ceny obuvi za posledních dvanáct let nám vychází cena 1000 forintů (6 euro) za kus. Celkově jde o hodnotu 6 miliard forintů (30 milionů euro). O tolik se tedy rozšířilo maďarské duchovní bohatství, a to jen zásluhou básníků.

Tyto hodnoty, podobně jako literární hodnoty každé jazykové společnosti, pokud vzniknou, tak se neztrácejí, jsou vlastně nemovitým majetkem. Jestliže se některé básně přeloží, jejich hodnota se jen posiluje a znásobuje, přestože to, co z básně vznikne v druhém jazyce, je pouhá reprodukce, anebo v nejlepším případě falzifikát, který je téměř identický s originálem. Přeci jen jsou to nezničitelná díla, vždyť institucionální a technické formy literární produkce vytvářejí neomezenou a nevymazatelnou paměť. Možná, že zanedlouho skončíme jako pověstný král Midas, kterého pochovalo zlato, po kterém tak toužil. Podle toho je pak naše literatura v krizi.

Možná je to tak, ale krize ještě nemusí znamenat, že je to zlé, vždyť je to produktivní stav bytí, který umožňuje, aby ho kreativita přemostila nebo zasypala jako buldozer rumiště. A to jsme ještě vůbec nemluvili o našich prózách, esejích, kritikách a literárněvědných dílech. Maďarská kultura, stejně jako všechny malé kultury, zápasí s poruchou z nadbytku. Větší kultury už s tím nemají žádné problémy, zvykly si totiž na to, že neobsáhnou všechno z celého bohatství vzdělanosti, vědy a umění, které vzniká z jejich vlastního jazykového materiálu. Smířili se tedy s tím, že nemohou vlastnit všechno, co vlastní jejich jazyk. Tyto národy už velmi dlouho nežijí prostřednictvím svého jazyka, který jim již dávno vykypěl z hrnce. Naopak Maďar, Čech, Slovák či Polák ještě stále doufají a věří, že do konce života přečtou všechno důležité a podstatné. Francouze, Španěla, Angličana nebo Číňana už takové naděje netrápí.

Po změně režimu často zaznívaly prognózy, že se zánikem nesvobody skončí i možnost vzniku zajímavé literatury. To se však nepotvrdilo. Ztratilo se jen politické napětí (jestli se znovu nevrátí), ale velikost vznikající v přetlaku malosti zůstala. Dalo by se říct, že národ žije v jazyce a s jazykem umírá i literatura.

Maďarská literatura v Evropě neexistuje a přiznejme si, že chybí i v české, slovenské a polské kultuře, které se nacházejí v podobné situaci. Literatura je duchovní nemovitost, kterou není možné volně přemísťovat. Mohla by existovat jedině tehdy, kdyby se například v Čechách našlo deset odborníků s deseti žáky a se stejným počtem následovníků a protivníků, kteří by vymysleli takovou maďarskou literaturu, jakou by potřebovali Češi. Ale k tomu nejdřív potřebují vědět, co se jim nedostává z vlastní kultury, aby tento prostor mohli vyplnit vymyšlenou maďarskou literaturou. Je však možné i to, že tento nedostatek si budou muset vytvořit sami.

Teď bych měl mluvit o tom, co je v maďarské literatuře jiné než v literatuře české, slovenské a polské. Ne lepší, jiné. Ale znám já tyto literatury? (Zdá se, že ne.) A znám aspoň dostatečně vlastní literaturu? (Opět se mi zdá, že ne.) Na kolik básní bych si vzpomněl z těch 60 000? A kolik jsem jich přečetl? (Vždyť si vlastně nevzpomenu ani na tu tisícinu, kterou jsem napsal já sám.) Možná to byl špatný výběr přednášejícího. Jistě, i to je možné, ale to nepředpokládám. Na kolik básní si dokážeme vzpomenout za život? A kolikrát jsme je museli předtím přečíst? Čtení je vlastně efektivní tehdy, naučíme-li se text zároveň zpaměti. Když však chceme mít ze čtení požitek, nemůžeme se trápit jeho memorováním. - To je stejné, jako bychom tvrdili, že není třeba usilovat o pochopení básně. Samotný proces učení, pochopení a porozumění není sice radostí, ale radost z textu přichází později a se znásobenou intenzitou. Báseň se nám plně otevře až tehdy, když si ji říkáme zpaměti. Naučit se tolik básní ale není možné, dokonce ani pořádně je přečíst. Literární historik Antal Szerb si ještě v první polovině 20. století myslel, že lze světovou literaturu v dobrém tempu zvládnout do čtyřicítky. Dnes si do tohoto věku neporadíme ani s vlastní národní literaturou.

Léta 1990-2002 můžeme považovat za uzavřený úsek. Za období trpící ztrátou sebevědomí. Za dobu, kdy si literatura hledá svoje místo. Ale přece jen jako by tento rok byl i rokem obratu. Objevila se totiž literatura, jejímž cílem je vypočitatelný finanční zisk. Tím se vlastně tzv. vysoká literatura zbavila křečovité nutnosti být za každou cenu úspěšná, což však ještě neznamená, že se takové příklady nemohou vyskytovat, dokonce i u sbírek poezie. Literatura konečně dostala základ, o spisovatelích vyšlo najevo, že provozují jen určitou formu řemesla. Uplynulých dvanáct let bylo zároveň obdobím výčitek svědomí, po změně režimu se jasně ukázalo, že z literární činnosti nelze vydolovat materiální statky, tak jako z výlisku už není možné získat mošt. Přirozeně, že se tím dá lépe či hůře uživit, ale je to dřina a výsledek každodenní drobné práce. V tomto roce nečekaně zaplavily knižní trh tzv. zaručené knižní tituly, přinášející ne literaturu, nýbrž cosi, co sice nelze v žádném případě dávat do souvislosti s hlubšími strukturami naší existence, ale co se navenek mnohem víc než literatura podobá našim každodenním zkušenostem.

Naše literatura je opět sebevědomá, neboť zaručené knižní tituly jasně říkají, jak málo stačí, aby to, co děláme, bylo literaturou, a naopak, jak mnoho je třeba k tomu, aby jí nebyla.

Přirozeně, literatura není samoúčelná. Není to ani sebeopájení, ani vlastní oběť, je to spíš budování vlastního světa a rozbíjení vlastní osudovosti.

III.

V devadesátých letech nastal nečekaný rozmach básnické tvorby, vyčerpané velikány vystřídaly nové veličiny. Už ne Pilinszky, Ágnes Nagy Nemes, Weoros Sandor, Kálnoky, Vas, Jékely, Zelk, Kormos, Nagy László, ale na vrchol se dostávají Gyorgy Petri, Deszo Tándori, Imre Oravecz, Ottó Tolnai, Zsuzsa Takács, Magda Székely. Lajos Parti-Nagy, Zsófia Balla, Zsuzsa Rakovszky. V devadesátých letech se stávají důležitými autoři jako András Ferenc Kovács, István Kemény, János Marno, Kristina Tóth, Szilárd Borbély, Gábor Schein, János Térey. Ve jmenování bychom mohli ještě dlouho pokračovat, ale jak vysvětlit to, co není vůbec jasné: jaká je tato poezie, těch 60 000 básní?

V devadesátých letech začala vycházet řada časopisů. Některé z nejvlivnějších si zachovaly klasicizující linii s pojmenováváním už ověřených hodnot. Jiné měly spíš postmodernistický charakter zaměřený na svět textu a informovaly současně o jiných druzích umění. Ty byly vždy na pořadu dne, jako by vznikaly někde v centru, a ne na okraji vyspělého západního světa. Zatímco časopis může být provincionální, poezie nikdy, přirozeně, je-li to opravdu poezie. Poezie žije vlastními zákony. Ničením a opravováním vlastních zákonů, sebeopájením a sebevystřízlivěním. Je úzce svázaná s realitou, neboť nejdůležitějším kvasem, z kterého pučí a tvaruje se, je jazyk. Jazyk, pokud za jeho podstatu můžeme považovat skutečnost, je esencí reality. A báseň je takovým fenoménem. Báseň je lihovina vypálená z jazyka a tradice. Je příliš silná a pro většinu nepoživatelná. Je průhledná a snadno se dá zjistit, čím je ochucena, je jako had v hadí pálence, proto je pro většinu negustiózní. Báseň je světopálenka. Co vidíme v pálence devadesátých let? Řadu historických obrazů: Jistý muž sám od sebe navštíví stárnoucí bezdomovkyni v jejím sklepním obydlí, má s ní vztah, zašpiní se a očistí (bezdomovecká pálenka Petriho). Lovci nahánějí lišku, a když ji zastřelí, zjistí, že i oni jsou liškou (liščí pálenka Lajose Partiho-Nagye). Jistý básník ukradne hliníkovou kavárenskou lžičku básníka Pilinszkého, obviňují zlodějíčka, který v kavárně příležitostně pracuje (lžičková pálenka Otty Tolnaiho). Muž, který se odtrhl od svého rodiště, popisuje okolní mizející lesy a lidi, kteří se tam navždy ztratili i se svým způsobem života (lesní pálenka Imre Oravecze). Jiná básnířka si plní kapsy suchým listím, v kterém vidí souběžně život i hnilobu (pálenka ze suchého listí Krisztiny Tóthové). Mohli bychom v tomto výčtu nepříliš lákavých nápojů pokračovat, ale čtení vymysleli proto, abychom to, co neumíme vypít ani sníst, mohli aspoň přečíst. Co autor, to jiná pálenka, ale většinou se nalévá podle bontónu a do pěkných broušených pohárů. A přitom maďarská poezie nedělá nic jiného, než že nechává zaznít danosti jazyka. Maďarština umožňuje časomíru, přízvučnou, ba i simultánní prozodii. Možnosti rýmování jsou nekonečné, slovník maďarských rýmů patří ke knihám, které nikdy nelze napsat. Zásluhou systému ohýbání slov, proměnlivosti zvuku a volného slovosledu se dá mluvit o nekonečném množství maďarských rýmů. Téměř neexistuje chráněný rým, už samotné rýmy nás vtahují do básnické džungle, kde se není možné orientovat, zbytečně si vymezujeme prostor průhlednou hmotou, namísto vzduchu pálenkou, je tolik schůdných a neschůdných cest, že maďarská báseň, literatura poskytne bezpečný prostor citátům, parodiím a parafrázím. Autorská individualita se rozplyne a na její místo nastoupí lyrické Já v rozličných úlohách (Sándor René Lázáry: Ference Andráse Kovácse; ruské alter ego - Stepan Pechotnij Istvána Baku). Možná, že ani vzdělaný maďarský učitel nezná básně v původním znění, ale objeví je jako citáty v některé knize Pétera Esterházyho a pozná je tak, že si toho ani nevšimne. Maďarská literatura je pálenkou z citátů, chtěla by se scelit a stmelit jako celá pozemská živá a neživá příroda do podoby matky země (Gaie).

IV.

V devadesátých letech nastal v maďarské próze další obrat. Nejvýznamnější autoři sedmdesátých let kráčející ve stopách Ivána Mándyho a Miklóse Mészolyho rozbili tradiční příběh, svá díla strukturovali ne podle epických, ale poetických zásad, čímž prózu rozšířili do poloh rozsáhlé básně. Vzorem této metody je monumentální román Pétera Nádase Kniha vzpomínek, kde autor mannovsko-fuksovskou vzpomínkovou metodou přede tkanivo ze tří dějových vláken, která navzájem souvisí jen minimálně nebo vůbec ne, což v konečném efektu připomíná variabilní textové tkanivo sonetů. Tradiční epika tyto nitky spřádá a sjednocuje a uvnitř prozaického textu vlastně stabilizuje a upevňuje lyrickou strukturu. Ve srovnání s Nádasem je ještě radikálnější Esterházy, který svoji knihu, strukturovanou jako báseň či pětisetstránkovou kompozici, buduje ze dvou úplně nezávislých textů či série fragmentů. Byla to doba knižních biblických veršů.

Za velký obrat v devadesátých letech je možné považovat to, že se v próze opět objevuje příběh. Prvního pronikavého úspěchu dosáhla kniha Obvod Sinistra Ádama Bodora, který na sebe již předtím upozornil málomluvnými novelami, kde hrálo důležitou roli mlčení a ticho, jeho román je vlastně románovou podobou ve stavu zrodu. Až v tomto období se opravdu důležitými stávají i romány Imreho Kertésze. Jeho klíčový román Bezosudovost má mezi ostatními díly o holokaustu výjimečné postavení. Optikou nemocného a umírajícího mladého vězně popisuje všechny krásy života, krásy celého 20. století, jako by zapomněl na vlastní historické křivdy. Ve světové literatuře to byl tuším jenom Hrabal, který dokázal ve všem odhalovat krásy světa. Péter Nádas pozdravil čerstvého nositele Nobelovy ceny těmito slovy: “Velkým strukturálním odkrytím beletristy je to, že dívaje se z Osvětimi, neviděl Osvětim. V optice pokračujících diktatur se to všechno ukazuje jako pěkná vzpomínka. Tato perspektiva se nachází i v pozdějších románech Fiasko a Kadiš za nenarozené dítě. Kertészovo umění je radikální, nebojí se používat tradiční umělecké postupy a přitom ukázat prostřednictvím svého vypravěče něco, co se už dnes nehodí ukazovat, že usilovat o dobro je zbytečné, neboť ,Bůh není mrtvý, ale masky, našminkované obrazy a závoje už člověku nepomohou‘.”

V roce 1997 byl za senzaci v maďarské próze považován román Pála Závady Jadvižin polštář, kde příběh milostného trojúhelníku zaznívá ve třech vypravěčských podobách a jazycích, do kterých ještě vstupuje zvláštní dialekt, slovensko-maďarský interdialekt dolnozemských Slováků. Jde o brilantní hru, v níž se střetává klasický flaubertovský románový model s postmoderními jazykovými jemnůstkami, které známe z textů Lajose Partiho-Nagye.

Rovněž v románu Pétera Esterházyho můžeme nečekaně objevit nesmírnou citlivost při zpracovávání historické tematiky.

V druhé polovině devadesátých let je i v mladší maďarské literatuře znatelný obrat k historické tematice, což překvapilo i mnohé literární kritiky. Po změně režimu většinou každý očekával velké romány a nástup nových hrdinů. Později se však ukázalo, že nemáme svou epochu, režim se nezměnil, chybí hrdina, chybí oživení a mohli bychom pokračovat dále, kdyby romanopisci neudělali pravý opak a nevraceli se zpět, k počátkům, tedy na druhý konec řádku, tlačíce se jakoby zpátky do historie - do turecké okupace a následného baroka (romány Lászla Darvasiho, Zsolta Lánga, László Mártona, Jánose Háyho). Nedávno přišla s velkým historickým románem ze 17. století Zsuzsa Rakovszká, kterou čtenáři znají převážně jako autorku útlých básnických sbírek. Zdá se, že přítomnost opravdu neexistuje, když pomineme esejistický román Imre Kertésze Někdo jiný či Esterházyho knihu Opravené vydání, kde se Esterházy vyrovnává s bolestmi a těžkostmi, které provázejí autorský ponor do minulosti. Ale i současnost se chová velmi šikovně. Hned se ztrácí, stačí malá změna a už je z ní minulost.

To se tedy stalo i s maďarskou literaturou posledního období. Skončila její 12-500letá emancipační doba. Nyní se vrátí tam, odkud před pěti sty lety vyšla, do kontextu evropského či světového duchovního proudění. Ale zde se na chvilku zastavme. Přes to všechno nevěřím v úplnou výhru globalizace. Snad by stačil jen vznik skutečného trhu s domácím kulturním bohatstvím, skutečné čtenářské obce, která by nejenom rozuměla tomu, co čte, ale věděla by i proč a do jaké míry je něco hodnotné. Dobrý čtenář nejen rozumí, ale také dobře hodnotí. Měl by vzniknout i středoevropský duchovní trh, kde by se objevovali velikáni české, polské, slovenské a maďarské kultury. Naděje, že obě “instituce” vzniknou, není sice velká, ale je myslím reálná. Jistě, měli bychom rozlišovat, co je realita, a co skutečnost. V této věci si naše literatura nějak neumí poradit. Vlastně jsme se od teroru skutečnosti teprve nedávno osvobodili, a už ji zase přivoláváme? Ale můžeme čekat. Když budeme k sobě a k práci, kterou děláme, trpěliví, potom zjistíme, že zázrak se už dávno stal.

Ze slovenštiny přeložil Jiří Fogl.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker