Diabol pod čapicou

Eman Erdélyi & Marek Vadas: Diabol pod čapicou.

Levice, L. C. A. 2002.

Jako “stredoškolské huncútstvo” (L. Čúzy) označovala část slovenské literární kritiky první prózu autorské dvojice Eman Erdélyi & Marek Vadas Univerzita (1996). Autoři se v těchto textech z vysokoškolského prostředí snažili zpochybňovat společenskou a hodnotovou hierarchii literatury. Jejich nová kniha Diabol pod čapicou (L. C. A. 2002) v záměrné degradaci statusu literatury pokračuje, na druhé straně ale zároveň přitažlivostí tématu a relativní přístupností usiluje o zájem širší čtenářské obce.

Padesát podle nakladatele “príjemne tvrdých” krátkých povídek (plus jedno dvojverší) spojuje (až na jednu dvě výjimky) postava policajta jako typu známého především z anekdot a z více či méně pokleslých filmových komedií a akčních filmů. Z oblasti pouhé spotřební literatury se autoři snaží vymanévrovat jednak důrazem na jazykovou a formální aktualizaci, především ale groteskností a hyperbolizací zobrazované skutečnosti. Povídky jsou ovlivněny tvorbou jiné slovenské autorské dvojice - Petra Pišťanka a Dušana Taragela. Podobně jako tito dva dnes již klasičtí autoři, kteří ve svých povídkách parodují zejména budovatelskou prózu (Sekerou a nožom), i Erdélyi s Vadasem pracují především s možností vyjadřovat se zkratkovitě a sevřeně, těžit z kontrastu různých vrstev jazyka a využívat zjednodušené psychologie postav triviální literatury.

Námětem většiny povídek je pochopitelně ZLOČIN (nejlépe vražda), před jehož napravením stojí strážce zákona se svými fyzickými a duševními (ne)schopnostmi - POLICAJT. Jeho učitelem je ve většině případů film či televize (“Nevidel jediný mafiánsky film, v ktorom by chýbalo, ako tajný pokukuje okolo jamy a vo väčšine sa priamo strielalo alebo naháňalo. Preto má aj vo vrecku odistenú tridsaťosmičku.” - povídka “Džez hrá proti nám”). Při vyšetřování nenechá nic náhodě - najde-li na místě činu inzertní časopis, poctivě prověří všechna čísla a adresy (“Najprv Autá do 20 000 Sk. Dva fiaty sa mu celkom pozdávajú, len ich bude treba vidieť.” - povídka “Prípad najtajomnejší”). A často podléhá nízkým pudům (“Policajt ukončil vypočúvanie prefíkanej predavačky posledným ráznym a nekompromisným prírazom. Potom zhasol lampu, ktorá jej pálila do očí a odišiel sa vyšťať.” - “Textová úplavica”).

Překvapivá a náhlá pointa většiny povídek je někdy založena na záměrném užití principu zklamaného očekávání. To je o to nápadnější, že se často jedná o povídky inspirované detektivním a kriminálním žánrem, jehož pointou by mělo být odhalení a dopadení pachatele zločinu. Tento žánr je dále obohacován také například o fantaskní motivy (“Lev autosalónov”), ať už v rámci již zmíněné inspirace pokleslou literaturou (“Policajt a Scullyová”), nebo jako pokus o parodii literatury “vážné” (“Džez hrá proti nám”).

Kniha má rysy, jež jsou pro mladou slovenskou prózu v posledních letech typické: je to například tematizace umění tradičně vnímaného jako pokleslé, jazyková pluralita, hravost (někdy až dadaistická), experimentálnost, narušování a aktualizace tradičních literárních žánrů a postupů, degradace společenské funkce literatury atd. Z této širší perspektivy se tudíž nezdá, že by Diabol pod čapicou nějak zvlášť rozšiřoval hranice současné slovenské prózy. To ale zřejmě ani není cílem autorů, kteří chtějí především bavit sebe a své čtenáře. Přesto musím přiznat, že jsem shledal jen málo důvodů, proč by zrovna kvůli této knize musel český čtenář podstupovat tradičně složitou anabázi pořizování slovenské literatury v Česku, aniž by se pokusil přečíst si něco zajímavějšího. Několik vtipnějších textů totiž nevykoupí celkový dojem, že bylo asi zábavnější povídky Diabla pod čapicou psát, než je potom číst v knižní podobě. To si raději pořiďte zmíněného Pišťanka a Taragela.

Lukáš Foldyna