Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2007 - Komentář ke studii

Jean Baudrillard – reálný únik z hyperreality

Radim Brázda

 08_Studie_-_predmluva_-_Brazda.php

 

Jean Baudrillard (1929­–2007) byl autorem množství textů, v nichž se zabýval nes­čet­nými variacemi na téma simulace, hyperrealita, mizení reality, symbolické konfigurace, fikcionalizace, svádění, kla­my, chiméry, reverzibilita. 6. 3. 2007 byla o Jeanu Baudrillardovi publikována zpráva, která však byla tradičně reálná, nezaváněla hyperrealitou, nebyla simulací ani chimérou a znamenala jeho ne­ná­vrat­né a reálné zmizení. Jean Baudrillard zemřel 6. března ve věku 77 let.

Nejčastěji byl považován za filozofa, sociologa, kulturního diagnostika, teoretického anarchistu či představitele tzv. katastrofického filozofického dis­kurzu. Na počátku své myslitelské dráhy měl Baudrillard (stejně jako značná část francouzských intelektuálů) blízko k marxisticky orientované společenské kritice, později však vystupoval jako radikální kritik soudobých společností bez nutnosti nějakého typu ostentativní politické konfese. Filozof Baudrillard byl znám jako účastník diskuzí o post­strukturalismu, filozofické moderně/post­moderně či jako reprezentant konceptu posthistoire, teorie postmoderního fatalismu a především úvah o simulaci, hyperrealitě a „mizení“ skutečnosti. V 60. letech působil jako asistent u ne­ortodoxního marxisty Henri Lefèbvra a pohyboval se v prostředí radikální společenské kritiky v tehdejší Francii. V roce 1968 předložil dizertaci Le Systéme des Objets1 a v tomtéž roce převzal vedení katedry sociologie na univerzitě Paris­‑Nanterre. Habilitoval se pod mírným institucionálním tlakem (jakým bylo právě působení na univerzitě) až v roce 1987 spisem L'Autre par lui­‑même(Jiné jako stejné).2 Odkládání rychlého postupu při získávání akademické graduovanosti by mohlo svědčit o zdráhání vřadit se do oficiálního akademického diskurzu a též o úsilí jít vlastní myšlenkovou cestou bez ohledu na „akademickou čistotu“ publikovaných textů, v nichž nezřídka mísil filozofické myšlenky s literárně poetickými výrazovými prostředky. Baudrillard často přispíval provokativními články do Le Monde, publikoval v Les Temps Modernes, pracoval rovněž jako redaktor časopisů UtopieTraverses. K jeho francouzským filozofickým souputníkům patří (nebo patřili) Paul Virilio (1932), s nímž jej pojil zájem o estetiku mizení, simulace, reverzibilní procesy či vojenství, Michel Serres (1930), Gilles Deleuze (1925–1995), Félix Guattari (1929–1992), Jacques Derrida (1930), Jean­‑François Lyotard (1924–1998), Edgar Morin (1921) nebo Michel Foucault (1926–1984). Do myšlenkového profilu této řady filozofů prolínaly myšlenky a díla příslušníků předchozí filozofické generace (Georges Bataille, Maurice Blanchot, Jacques Lacan, Pierre Klossowski, Roland Barthes, Émile Michel Cioran).

Základní Baudrillardův filozofický vokabulární rezervoár naplňují následující pojmy a témata: moc objektů, odcizení, simulace a mizení reality, reverzibilita, svádění, estetizace, hyperrealita, simu­lakra, sémiokracie, ekstáze reality, viralita, virtualita, imploze, serialita, transpolitické, obscénní. Všechny zmíněné fenomény se průběžně objevují v různých variacích v mnoha jeho textech a domnívám se, že většina textů se dříve či později dotýká popisu a promýšlení mechanismu a důsledků procesů simulace/fikcionali­zacereverzibility. Uvedené fenomény Baudrillard neúnavně stopoval a odkrýval v nejrůznějších (tedy i prapodivných až nepravděpodob­ných) oblastech sociálního: od sexuality přes morálku, módu, cestování po sféru politiky. Čtenář mohl někdy po strávení jeho textů nabýt dojmu, že simulace je základním epistemo­logickým kódem pro pozorování okolního světa, v němž došlo k velkému spiknutí znaků, jež satelitně krouží nad mizející realitou.

Zaměříme­li pozornost na styl jeho psaní, na argumentační výstavbu jeho textů, zdá se, že jsou spíše literárním dílem než filozofickým traktátem, vystavěným s pomocí logiky, argumentace a přesných argumentačních výpovědí, vyjasněných a definovaných pojmů. Jistě k tomu přispíval Baudrillardův fraktální styl a téměř radostné produkování fikcionalizovaných a fikčních teorií. S kontinuitou svého teoretizování si Baudrillard hlavu příliš nedělal a podle vlastních slov vždy s potěšením sledoval, co jeho myšlenky u čtenářů (zvláště akademického typu) způsobovaly. Nezřídka se jeho text básnicky rozepne do mírně nesrozumitelné podoby, v níž lze však ocenit alespoň jistě barvitý a obrazotvornost podněcující jazyk.

Klíčovým tématem Baudrillardova myšlení je téma simulace. Jádrem úvah o simulaci je diagnóza mizení reálného/reality ve prospěch simulace a hyperreality. Podle Baudrillarda vznikají znakové světy nebo simulace, které již nedisponují žádnými referenty, které již nic neoznačují, pouze interreagují s jinými simulacemi, které zasypaly přístup ke smyslovému a bezprostřednímu vnímání světa.3 Simulace je hyperrealizace reálného, které se vymyká každé smyslové interpretaci. Tento proces začal podle Baudrillarda malými trhlinami, nesrovna­lostmi, mikroskopickým odstupem světa, o němž se hovoří a světa, který skutečně byl. Model simulace vychází z více­násobného řádu umělých znakových světů, jež nazývá simulakra. Baudrillard označuje tuto dominanci znaků jako sémiokracii. Podmínkou pro tuto bezreferenční epistemologii postindustriální společnosti je podle něj skutečnost, že nové technologie, zvláště média, vystupují jako systémově založené faktory a že se staly kódy pro utváření moderních společností.

Mohli bychom k Baudrillardově diagnóze poznamenat, že diagnóza sama ještě nepopisuje faktické mizení a diagnóza v jeho případě nemusí plně pokrývat skutečnost, jako je tomu v případě fyzikálních zákonů. Hovoří­li o mizení reality, mizí spíše forma důvěrně známé reality. Baudrillard ovšem příliš nebere v potaz, že jeho diagnóza mizení reality stěží postihne elementární a nesimulovatelné události lidského života, jež mohou zmizet jen stěží a jsou diagnostikovanému hyperreálnému světu neodehnatelnými paralelními souputníky. Baudrillard se domnívá, že „skutečnost“ mizí proto, že není již možné rozlišovat mezi reálným a imaginárním, protože simulace odstranila „princip pravdy“ a tím „vymazala“ sémantickou ekvivalenci mezi signifikantem a signifikátem. Domnívám se, že podobné metaforické nakládání s pojmem (či „principem“) pravdy je poněkud svévolné. Podstatou světa simulací – nazývá jej hyperrealitou – je to, že nejprve existuje model, případně nekonečně na sebe sama odkazující model, a teprve pak událost. Oblíbeným příkladem simulace nahrazující realitu a příkladem ztráty reference, jež činí nemožným rozlišovat mezi televizním obrazem a realitou, je film Kozoroh jedna,4 v němž je NASA donucena z technických důvodů inscenovat expedici na Mars v televizním studiu. V průběhu vesmírné mise shoří kosmická loď bez posádky v atmosféře a „režiséři“ mise jsou donuceni fakticky usmrtit kosmonauty, kteří nikdy neopustili Zemi. Baudrillard to chápe jako příklad lstivosti simulace – pro realitu již není místo. Události musí nechat mediální realita za sebou a musí je přizpůsobit. Realita je vstřebávána/pohlcována hyperrealitou kódu a simulací. Na místo starého principu reality nás v Baudrillardově pohledu ovládá princip simulace. Když píší o simulaci mnozí autoři sci­‑fi, nezůstávají většinou u pouhé diagnózy či popisu světa ovládaného simulacemi. Velmi často naznačí, jak je možné tuto „metafyziku“ binárního kódu prolomit, jaké může mít situace vyústění (i k čemu může být simulace dobrá) a v líčení či domýšlení této problematiky se mi od doby Stanislava Lema zdají vynalézavější než Baudrillard­‑diagnostik (mnohdy pouze imaginárních či hypo­tetických jevů).

S pomocí pojmu simulace se snaží Baudrillard charakterizovat i strukturu nejrůznějších moderních systémů. Ta se může stát totální, jestliže se vytrácí ohled na realitu, jež je nahrazována znaky nebo obrazy. Realita se stává hyperreálnou, skutečnější než skutečnost. Hyperrealita odnímá a redukuje kontrolní, zpětno­vazebnou schop­nost (např. očitého svědka) a anestetizuje (znecitlivuje) veš­kerou primární zkuše­nost. Vztah k reálnému se posléze zakládá uvnitř systému díky jím samotným konstru­ovaným modelům reality. Pak se obtížně rozlišují sociální skutečnost a její simulace, realita a simulovaná realita. Baudrillard poněkud ironicky dodává, že v moderní informační společnosti je takové rozlišení i nesmyslné.

Vzájemné prostupování reálného a simulovaného způsobuje v jeho „simu­lantské“ optice situaci univerzální simulace, oživované inscenacemi reál­ného. Baudrillard nazývá tento stav hypertelií, nadměrným bujením simulo­vaného. Totéž se týká i znaků – je to jakýsi stav sémiurgie, který podle něj prožíváme od doby zbožního materialismu – díky zprostředkovaným obrazům, médiím, reklamě. Sémiurgie znamená, že vše se dá říci, vyjádřit, všechno může přijmout sílu nebo formu znaku. Svět je kosmopoliticky inscenován, zobrazován a sémiologicky organizován. Svět, jako industriální mašinerie, se esteticky projasňuje (a svádí) a jeho systém funguje spíše podle estetické nadhodnoty znaku než podle nadhodnoty zboží. Ve stavu hypertelie nastoupila na místo původně pro­klamované hry diferencí, která měla stavět na původní veselé pestré a rozmanité vizi postmoderny, spíše progrese růstu stejného; systémy nepracují na svých rozporech, nejsou jimi poháněny, motivovány a obohacovány, nýbrž pře­cházejí do extáze sebezrcadlení. Stup­ňování různosti vyvolává současně rostoucí lhostejnost možností, které tato různost vytvořila. Různé možnosti se vzájemně neutralizují a splývají v in­diferenci. Toto stupňování diferencí k indiferentnosti představuje pro Baudrillarda konec iluzí hy­per­trofovaného myšlení diference. V těch­to konstelacích uvažuje Baudrillard o postavení subjektu, věcí, politiky, zlu, reverzibilních procesech, virtuální virulenci či satelitní existenci znaků a v základu jeho úvah o těchto fenoménech je stabilně zabudován pojem, s nímž bude pravděpodobně Baudrillard nerozlučně uveden do dějin filozofie: simulace.

Domnívám se, že rovněž předložený text „Realita překonává hyperrealismus“obsahuje všechny zmíněné základní atributy Baudrillardova myšlení, včetně ukázky principu reverzibility, díky němuž může tvrdit, že „realita překonává hyperrealitu“ právě proto, že ji vnímáme ve znakové či estetické halucinaci.

Závěrem snad malou poznámku k textu. Možná si čtenář povšimne, že Baudrillard použil na jednom místě textu spojení „ve skutečnosti je však třeba….“ Že by se při vysvětlování hyperreality a simulace nakonec neobešel bez nehalucinující a simulaci nepodléhající skutečnosti, z jejíhož dosahu se lze stěží vzdálit? Bau­drillardovo dílo bylo jeho skutečnou a ne­simulativní smrtí již skutečně uzav­ře­no.

Poznámky:

  1. Le Systéme des Objets: la consommation des signes. Bibliothéque Mediations 93, Paris, Gallimard 1968; později znovu v roce 1972.

  2. Název upomíná na knihu V. Descombesa Le même et l´autre (1979, česky Stejné a jiné, Praha, OIKOYMENH 1995), která přibližuje českému čtenáři dění ve francouzské filozofii v letech 1933–1978.

  3. Proč by pak ovšem nemohl Baudrillardovu tezi o „agónii reálného“ zastávat například Gorgiás, když v období bez televizoru a PC her popíral přítomnost skutečnosti?

  4. Capricorn One (1978, režie Peter Hyams).

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker