Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2007 - Recenze

„Teorie významu či filozofie komunikace?“

Petr Koťátko: Interpretace a subjektivita.

Praha, Filosofia 2006.

 13_Recenze.pdf

 

Tak nám vydali monografii analytického filozofa, milí čtenáři!

Podobně jako Švejk byste mohli opáčit: „A kterého, pane recenzent? Já znám…,“ neboť počet autorů, kteří u nás v této oblasti vydávají původní filozofické práce, je snadno vyčíslitelný. Tentokrát se jedná o Petra Koťátka, který si nedávným vydáním knihy s názvem Interpretace a subjektivita (IaS) vyryl další velký zářez do svého autorského pera; první tam má již z roku 1998 za publikaci Význam a komunikace (VaK).

Jak ví čtenáři VaK i mnoha článků, navazuje autor na filozofickou tradici, která do popředí svého zájmu staví přirozený jazyk a jeho každodenní užívání v běžných i méně běžných komunikativních situacích. Na rozdíl od těch sémantiků, kteří ve svých analýzách vycházejí od výrazů (vět) daného jazyka (jazykového systému), jimž se snaží přiřadit odpovídající významy, jsou východiskem Koťátkových analýz aktuální promluvy komunikujících lidských jedinců. Namísto otázek typu: „Co je významem výrazu a v jazyce L?“ tedy můžeme čekat spíše pokusy o zodpovězení otázek typu: „Co míní mluvčí, když do komunikace uvede ty a ty zvuky?“ „Jaké obsahy můžeme jakožto interpreti připsat promluvám mluvčího?“ Případně: „Jaké postoje mluvčí zaujímá k těmto obsahům, chová-li se v určité komunikativní situaci tak a tak?“ Dále si ještě všimneme, jaké důvody Koťátka k takovémuto důsledně pragmatickému přístupu k analýze významů vedou a co mu vadí na přístupu prvním.

Principy determinace významu promluv se Koťátko zabýval již ve VaK, kde v polemice s intencionální sémantikou Grice či Schiffera odmítl názor, podle nějž se na determinaci významu promluv nějakým zásadním způsobem podílejí aktuální intence mluvčího, a namísto toho nabídl takové pojetí, které chápe význam promluvy jako soubor normativních závazků na něj uvalených. Mluvčí vykonáním mluvního aktu určité záměry, přesvědčení atd. manifestuje a nezastává­li postoj, který je manifestován v jeho aktu, je možné jej sankcionovat. Následné otázce, kde se berou tyto normativní principy, jaký je status těchto norem a v jakém smyslu se na principu determinace významu podílejí jazykové konvence, se již veVaK nedostalo rozsáhlejší diskuze, byť se autor přihlásil k lewisovskému pojetí vzniku jazykových konvencí.

Dále si čtenáři VaK možná vzpomenou na ne příliš povzbudivý závěr knihy, kde se Koťátko přiznal, že nezná nějaké dobré východisko z Wittgensteinových skeptických úvah o řízení se pravidlem a že krom obvyklého konstatování, že skeptikova pozice se sama vyvrací, dovedeme-li ji ad absurdum, může nabídnout pouze hypotetický imperativ: Chceš­li vůbec formulovat nějaká pravidla řídící komunikaci a nechceš­li zproblematizovat samotnou svoji pozici, musíš přistoupit na elementární komunikativní shodu (viz VaK, s. 228n.). I kdyby byl Koťátko přesvědčen, že jeho řešení této skepse je v podstatě wittgensteinovské, můžeme zde pozorovat poměrně výrazný posun. To, na čem se oba autoři shodnou, je skutečnost, že jazyková pravidla se musí odvozovat z nějaké elementární shody či – v terminologii bližší Wittgensteinovi – ze společensky sdílené formy života, která je konstitutivní podmínkou jakýchkoli pravidel, tedy tím, co vůbec představu pravidla umožňuje, a ne naopak. To, kde se oba autoři rozcházejí, je názor na možnost exaktní formulace těchto sémantických pravidel. Zatímco pro Koťátka není problém vyvinout nějaký metajazyk, ve kterém bude formulovat pravidla, jimiž se řídí účastníci této shody (jinak bychom asi jeho pokusům o definiční vymezení různých úspěšně vykonaných mluvních aktů museli připsat status skutečně tajuplný), je pro Wittgensteina i vyvinutí takového metajazyka problémem, neboť je opět napadnutelné jeho regresovým argumentem. Formulovat explicitní pravidla je pro něj zkrátka nemožné, jakákoli sémantika je nevyjádřitelná, a to proto, že i užívání tohoto metajazyka musí být založeno na sdílené formě života. Zatímco tedy konstatování shody na úrovni praxe je pro Wittgensteina konečným bodem analýzy, který vede k sémantickému kvietismu, je toto konstatování pro Koťátka jakýmsi výchozím bodem, který nám umožní uvědomit si meze jakékoli nabízené teorie významu.

IaS se Koťátko snaží splatit některé intelektuální dluhy, které mu zůstávají z předchozí knihy a – jak sám říká – nastolit určitou rovnováhu v tom smyslu, že zatímco dříve svoji pozici vymezoval vůči radikálnímu intencionalismu a individualismu, pokusil se nyní ubránit i její druhou stranu, a sice před nebezpečím rigidního konvencionalismu. Jak již název napovídá, bude se zabývat především tím, jak můžeme v interpretaci připisovat myslícímu a komunikujícímu subjektu obsahy jeho postojů a v jakém smyslu individuum míní svá tvrzení či zastává svá přesvědčení (viz s. 13). Jeho úkol se tedy na první pohled zdá snadný: ubránit intuitivně poměrně přitažlivou představu, podle níž jsou účastníci komunikace jejími subjekty (komunikované obsahy jsou obsahy jejich promluv, oni svými promluvami něco míní atd.), oproti odpudivému rigidně konvencionalistickému obrázku, podle nějž vystupují účastníci komunikace spíše jako loutky řízené nějakým nadosobním systémem (jazyka), a to v tom smyslu, že v komunikaci pouze vybírají prostředky z rezervoáru tohoto systému a řídí se pravidly, které jsou tomuto systému vlastní. Na druhou stranu nesmí upadnout zpět do libovůle, kterou nastoluje intencionalismus a která vede k tomu, že jakákoli promluva může znamenat cokoli v závislosti na tom, co jí aktuálně míní mluvčí. Tento úkol ovšem není tak snadný, jak vypadá, neboť aby Koťátko mohl svoji pozici mezi těmito extrémy vůbec vymezit, musí se věnovat řadě pádných argumentů a kličkovat mezi řadou dalších pozic v různých sporech, které byly rozpracovány mnoha prominentními filozofy a jejichž důsledkem se často zdá být to, že tato intuitivní představa komunikace je neudržitelná. Podívejme se tedy na Koťátkův postup výkladu a argumentace v IaS blíže.

Koťátko po řadě diskutuje několik argumentů, které by mohly ohrozit roli individua v komunikaci, přičemž pozici, kterou hodlá hájit, charakterizuje třemi body: (naivní) realismus, internalismus a (umírněně intencionalistický) individualismus. Realistou je údajně z holé nezbytnosti, internalistou proto, že mu tato pozice „umožňuje sladit externí podmíněnost obsahů myšlenkových a komunikativních aktů s jejich subjektivitou“ a individualismus prohlašuje (pouze) za „praktický postoj […] připisování mentálních stavů a identifikace významů promluv,“ jehož motivaci se snaží obhájit poukazem na meze konvencionalismu (viz s. 19).

Práce začíná obecným výkladem naiv­ního realismu, což je pozice, podle níž je jazyk zkrátka nástrojem komunikace mezi reálnými lidmi v reálném světě a podle níž je nám svět a věci v něm naprosto běžně a bezprostředně epistemologicky přístupný tak, jak je o sobě. Výklad této pozice je dále upřesněn polemikou s jazykovým konstruktivismem, v níž Koťátko např. explicitně vystupuje vůči Quinově teorii positů. V další části první kapitoly se autor snaží vyvrátit pojetí mentálních stavů jako bytostně privátních a nepřístupných objektivní analýze. Tvrdí, že připisování mentálních stavů druhým je stejně (ne)problematické jako jakékoli jiné empirické soudy a že popírat to by znamenalo i popřít jakoukoli možnost objektivního poznání vůbec (opírá se mimo jiné o Davidsonovy úvahy o intersubjektivní povaze poznání). Tímto manévrem se snaží vzít vítr z plachet radikálnímu antipsychologismu a obhájit masivní užívání intencionálního slovníku v teorii významu, což by dle něj mělo být následkem naivně realistického postoje.

V další kapitole Koťátko předestírá svoji teorii deskripcí (běžně „určitých“, dle jeho terminologie „identifikačních“), na níž bude dále záviset jeho obhajoba internalismu. Nejprve poukáže na rozdíl mezi schopností identifikovat význam promluvy a porozuměním této promluvě – jakýkoli faktor umožňující interpretovi identifikovat význam promluvy (ať už se jedná o vnímání zvuků, jejich identifikaci jako fonologického útvaru, spojení tohoto útvaru s určitým významem či interpretaci užití věty s tímto významem coby určitého mluvního aktu) není nutnou podmínkou toho, aby jí porozuměl. Vždy lze podle Koťátka nalézt protipříklad, v němž interpret „rozumí“ promluvě, aniž by byl s to identifikovat její význam, a to třeba tehdy, má-li k dispozici pouze deskriptivní určení této promluvy. Tyto úvahy mají pro Koťátka dva důsledky: Prvním je, že deskripce sice mohou usnadnit identifikaci významu nějaké promluvy, ale zároveň pak hrozí „vyprázdnění interpretace“. Druhým je, že „nárok na titul ‚rozumění‘ si může dělat jen takové připisování obsahu (a síly) promluvám, které nám umožňuje přizpůsobit své jednání a uvažování faktu, že mluvčí vykonal mluvní akt s tím a tím propozičním obsahem ( a výpovědní silou). Jakékoli specifičtější nároky na způsob identifikace propozičního obsahu se odvozují od zvláštních interpretačních problémů, které řešíme v konkrétních komunikativních situacích.“ (s. 101n.).

Následuje vlastní obhajoba určitých deskripcí jakožto referenčních výrazů, srovnatelných ve své identifikační funkci s „výsostně“ referenčními výrazy, jako jsou vlastní jména či demonstrativa. Tato pozice s sebou nese mnoho problémů, jimiž se zde však nemohu detailněji zabývat (mimochodem již její obhajoba z pera Koťátkova – spolu s obhajobou internalismu – vyvolala polemickou reakci M. Zouhara; viz „Externalistická výzva P. Koťátkovi“, Filosofický časopis 55, 2007, 2, s. 247–259.).

V následující kapitole se Koťátko pouští do něčeho, co bude nejspíš valné většině současných analytických filozofů (i když tento odhad samozřejmě nemám podložen žádným statistickým výzkumem) připadat jako nejkontroverznější část jeho pozice – totiž do obhajoby internalismu. Na autorově výkladu ovšem není zajímavá pouze tato kontroverze, nýbrž i argumentační strategie, kterou volí. Namísto aby se pokusil odbýt externalistické argumenty a vyvrátit tak oponentovu pozici ze základů, což by byl jistě úkol nad míru obtížný, vezme naopak vše, co říká externalista, vážně a nabídne protitah, v němž veškeré externí faktory, které dle externalisů neredukovatelně zasahují do určení propozičního obsahu, internalizuje. Po řadě probírá různé varianty externalismu (argument z indexických výrazů, sociální externalismus T. Burge, individualistický A. Bilgramiho, teorii kauzálního komunikačního řetězce v sémantice vlastních jmen S. Kripka aj.) a tvrdí, že vždy lze příslušné externí faktory internalizovat pomocí jejich (metajazykové či sebereferenční) deskriptivní identifikace mluvčím, čímž je zahrneme do osobní perspektivy komunikujícího subjektu. Tvrdí-li například sociální externalista, že význam nějakého výrazu je bytostně určen vztahy v příslušném jazykovém společenství (viz např. Putnamova slavná dělba jazykové práce či užívání tzv. diferenčně osvojených pojmů), vždy lze tyto vztahy zapojit do postoje mluvčího tím způsobem, že ten rozumí výrazu x tak, že x znamená to, jak výrazu x užívají kompetentní členové mého společenství, resp. x znamená to, co výrazem x kompetentní čle­‑‑li, že slova, která mluvčí užívá, jsou pro interpreta klíčem k tomuto připisování (viz opět Putnamův příklad s Bertem, který tvrdí, že se jeho „artritida“ rozšířila už i do stehna). Na závěr kapitoly Koťátko upozorňuje, že tím, co řekl o internalizaci, „se nijak nereviduje ani neoslabuje externí realita těchto vztahů [tj. externích vztahů, v nichž se nachází myslící subjekt – pozn. P. S.]: popírá se jen, že zasahují do vymezení obsahu interně nezprostředkovaným způsobem.“ (s. 213)li, aby naše teorie významu (resp. propozičního obsahu) měla něco společného s tím, jak mluvčím připisujeme obsahy jejich myšlenek či jejich postojů, a předpokládámenové označují. Tento manévr pomocí deskriptivní internalizace umožňuje Koťátkovi vyhnout se jedné z nepříjemných obtíží externalismu, a to té, že někdy zkrátka nemusíme vědět, co znamenají slova, která užíváme. Toto je ovšem poněkud ošemetné, chceme

V předposlední kapitole se s Koťátko opětovně věnuje sporu intencionalistů a konvencionalistů a čtenáři VaK v ní tak mohou nalézt jak známé momenty, tak jejich částečnou revizi. Nejprve poněkud spěšně konstatuje, že „[j]e zřejmé, že skutečný spor se týká významu promluvy,“ (s. 255) a formuluje obě protichůdná stanoviska ve formě tezí, které ovšem nechápe jako teoretické doktríny, ale spíše jako výrazy dvou typů interpretačních postojů přítomných v reálné komunikaci. Takovýto pohled na celý spor má ovšem své důsledky, o nichž za chvíli.

Poté si Koťátko všímá metafory jazyka jako hry, z níž dle něj často čerpají konvencionalisté, kteří by měli tvrdit, že význam nějakého jazykového prvku je dán pravidly systému jazyka asi tak, jako je význam (funkce) herního kamene dán pravidly hry a uvedení tohoto prvku do reálné komunikace, resp. kamene do reálné praxe hraní není řízeno ničím jiným. Pomocí textové evidence z děl dvou původců této metafory, de Saussura a Wittgensteina, ukazuje, že jejich původní užití této metafory neodpovídají jejímu konvencionalistickému čtení.

V následné pasáži autor poněkud detailněji než ve VaK rozebírá wittgensteinovsko­kripkovské téma řízení se pravidly. Jak již bylo zmíněno, interpretuje tuto argumentaci tak, že jazykové jednání se nemůže řídit nějakým neosobním systémem pravidel, ale že musíme předpokládat komunikativní shodu na úrovni jazykové praxe, která zakládá samu představu pravidla. Tyto argumenty, spolu s přijetím naivního realismu, jsou dle Koťátka nejlepším způsobem, jak se zbavit představy jazyka jakožto systému řízeného autonomními, na reálné praxi nezávislými pravidly.

Dále autor po snadném odmítnutí rigidního konvencionalismu odmítá i jeho liberalizovanou variantu a dospívá k závěru, že i v ní dostaneme teorii, která je neúměrně složitá vzhledem k běžné komunikativní praxi, tedy alespoň „kdybychom se pokusili explicitně formulovat princip (nebo spíš celou síť principů), který by pro každou možnou situaci určil propoziční obsah promluvy vykonané užitím věty V1.“ (s. 289)

Poté přechází k pojetí významu promluvy jako shody intence a interpretace a přiznává, že jeho dřívější argument proti němu, který spočíval v nastolení fiktivní situace, v níž došlo k úspěšné komunikaci tak říkajíc náhodou, byl slabý (nebo se mu zde pouze nehodí?) a že „můžeme podržet pojetí významu promluvy jako souboru jejích normativních důsledků […], aniž by nás to zavazovalo k institucionalistickému předpokladu, že význam promluvy musí být determinován principy přesahujícími aktuální interakci mezi mluvčím a adresátem.“ (s. 299)

Skutečným závěrem kapitoly, předcházejícím konečnému shrnutí různých pozic v tomto sporu, je konstatování o jistém vyprázdnění běžného pojmu jazyka: „Je evidentní, že komunikace probíhající v rámci našeho společenství zdaleka přesahuje sféru významových přiřazení, v nichž se předem shodneme.“ (s. 301) a u Koťátka ne příliš překvapivé tvrzení, že „[n]aše dosavadní diskuse spíše podporuje závěr, že nevystačíme s jedním principem: musíme připustit rozmanitost způsobů determinace významů promluv, odpovídající rozmanitosti typu diskursu, resp. komunikativních situací. A hledáme­‑li obecný pojem významu promluvy, měl by být slučitelný s touto rozmanitostí, místo aby jia priori redukoval.“ (s.304).

Zájemce o literární teorii pak potěší, že po této kapitole následuje ještě jedna, kde se snaží Koťátko své výsledky aplikovat v případě literární interpretace. Namísto nemístného prodlužovaní již tak dlouhé recenze jejím výkladem bych se rád pokusil formulovat několik otázek, které mne při četbě této velice podnětné knihy napadaly.

Přeskočím zde kapitolu první, pojednávající o naivním realismu, který považuji za stejně neotřesitelnou pozici jako Koťátko, tedy alespoň v jeho obecné formulaci, která tvrdí, že jazyk je zkrátka nástrojem komunikace mezi reálnými lidmi v reálném světě atd., přestože si nejsem zdaleka tak jistý tím, zda závěry, které z přijetí této pozice vyvozuje Koťátko, jsou podobně neotřesitelné, a zda je z přijetí podobné pozice vůbec vyvozovat lze. (Ať už se to týká závěrů o užitečnosti pojmu jazykového systému či obhajoby užívání intencionálního slovníku v sémantice.)

Naopak bych se rád na chvíli zastavil u Koťátkovy teorie deskripcí, kterou jsem v předcházejícím shrnutí poněkud odbyl, a u jeho obhajoby internalismu. Za prvé si zde nemohu nevšimnout jednoho argumentu, který se mi zdá být v lecčems pro Koťátka příznačný. Když se snaží odrazit námitku, že do určení pravdivostních podmínek vět s určitými deskripcemi nijak nepřispívá konkrétní individuum (jež v daném možném světě splňuje danou deskripci), která má být argumentem proti referenční funkci deskripcí, tvrdí, že nedává smysl tento truismus zopakovat na úrovni promluvy. Proč? Prostě proto, že „pravdivostní podmínky věty nejsou nic jiného než obecný návod pro specifikaci pravdivostních podmínek promluv, v nichž je užita“ (s. 113), a chceme­‑li tvrdit, že pro pravdivostní podmínky promluvy je irelevantní, kdo (aktuálně) splňuje danou deskripci, musíme předpokládat, že „věta je užita, aniž by byl zafixován možný svět, na nějž se aplikuje deskripce“ (tamtéž), což je na úrovni promluv, které jsouex definitione užitími vět v daném možném světě za určitých okolností, zřejmě nedosažitelné. Z toho Koťátkovi vychází: „Uznáme­li deskripci jako referenční výraz, míníme tím, že může být užita k referování, nikoli to, že referent má deskripce jako taková: to chceme tvrdit jen o jejich užitích.“ (s. 117) Přestože nejsem v dané oblasti odborníkem, pochybuji, že by kterýkoli ze zainteresovaných teoretiků popíral fakt, že aktuálním užitím deskripce se mluvčí snaží referovat k právě jednomu individuu a že se mu to v naprosté většině případů daří právě proto, že parametry promluvy jsou fixovány. Nemýlím­li se, týká se jejich argumentace toho, jak zachytitvýznam deskripcí jakožto funkci, která je na jejich aktuálních užitích nezávislá – význam deskripce „nejkrásnější dívka na světě“ je nezávislý na tom, kdo je touto dívkou aktuálně, a pravdivostní podmínky věty „Nejkrásnější dívka na světě je Češka“ se nemění napříč možnými světy, přestože se mění pravdivostní hodnota, kterou užití této věty nabývá za různých okolností (v různých možných světech). Nic na tom nemění ani to, zda se v dané větě vyskytuje deskripce v supozici de re či de dicto. Nejsem si proto jist, zda rozumím Koťátkovu obratu „pravdivostní podmínky promluvy“, neboť pravdivostní podmínky je běžné chápat jako specifikaci různých pravdivostních hodnot v různých možných stavech světa, což u promluvy nepřichází v úvahu, neboť máme pouze jeden daný stav světa, v němž je promluva pronesena. V jedné z poznámek připojených k výše uvedeným pasážím sice Koťátko na něco podobného naráží: „Nabízí se možnost oddělit úvahy o logické analýze vět s deskripcemi od úvah o jejich komunikativním fungování a referenční roli deskripcí chápat jako čistě pragmatický fenomén,“ ale považuje to za „neodůvodněný ústupek odpůrcům referenčního pojetí deskripcí.“ (s. 141) Dovolil bych si říci, že se rozhodně nejedná o ústupek neodůvodněný a že toto odlišování je poměrně silně teoreticky motivováno snahou o udržení logické sémantiky jako seriózní disciplíny, ba dokonce se zdá, že toto rozlišování není důsledkem odmítnutí referenční funkce deskripcí, nýbrž že je tomu právě naopak.

Podobným směrem by mohly směřovat i námitky vůči Koťátkově internalizaci externích faktorů, která je, jak již bylo řečeno, na jeho teorii deskripcí závislá. Padla-li by obhajoba deskripcí jako referenčních výrazů, nebude fungovat ani tato internalizace, neboť pak se bude obsah přesvědčení bez deskriptivní parafráze lišit od obsahu přesvědčení s touto parafrází natolik podstatně, že minimálně nebude možné mluvit o přesvědčení s tímtéž obsahem a nepůjde tedy samozřejmě ani o totéž přesvědčení. Vrátíme­li interpret k dispozici pouze její deskriptivní určení (např. „promluva pronesená dne toho a toho tam a tam…“) a identifikuje tedy jiný význam, lze se ptát, zda pak ještě dává smysl říci, že rozumíli se ke Koťátkovu tvrzení, že existuje rozdíl mezi identifikací významu promluvy a porozumění jí, podle nějž lze promluvě rozumět i tehdy, mátéto promluvě. Podle čeho v Koťátkově pojetí poznáme, čemu tedy interpret rozumí?

Další možná námitka se snad ukáže na Koťátkově postoji ke Kripkově teorii kauzálního řetězce. Ta obsahuje dva momenty: prvotní křest, při němž se nějakému individuu, které se právě nachází v percepčním poli křtitele, udělí jméno (dubbing), a následné předávání tohoto jména v kauzálním řetězci od jednoho uživatele k druhému, přičemž ten, který jméno přebírá, musí dle Kripka zamýšlet užívat jména stejně jako ten, od nějž jméno přebral. Vidíme tedy, že tato teorie v sobě obsahuje jak percepční, tak sociální aspekt externalistických teorií. V prvním momentu Koťátko nabídne sebereferenční deskriptivní parafrázi k vjemům křtitele à la Searle, ve druhém pak pouze deskriptivně explikuje intenci toho, kdo přebírá jméno. „V našem případě jsme deskriptivní identifikaci referentu jména, která je k dispozici individuálnímu mluvčímu, získali prostě tím, že jsme explicitně vymezili obsah intence, kterou Kripke chápe jako podmínku zapojení individuálního mluvčího do řetězce užívání jména.“ (s. 176) Potíž je v tom, že oba externí faktory, které Koťátko internalizuje, jsou pro Kripka pouhými okolnostmi příslušných komunikačních jevů, a rozhodně je nelze považovat za konceptuální složky podílející se na identifikaci referentu jména. Odtud též pochází jeho námitka Strawsonovi a jemu podobným deskriptivistům, že v takovém případě by ten, kdo jméno přebírá, musel vědět, od koho je přebral, což často zkrátka nevíme. Tuto námitku snad Koťátko odráží, dokáži si ale představit určitou její generalizaci. Má‑li podle deskriptivisty obsahovat význam jména nějakou konceptuální složku ve formě deskriptivní parafráze, musíme u uživatele jména předpokládat alespoňnějaké jazykové prostředky, jimiž tuto konceptuální složku může explikovat ve formě příslušné deskripce. Pokud to ovšem uděláme, začne se nám uživatel, jenž se učí zacházet se jmény prvního jazyka, který si osvojuje, jevit tak trošku jako Anselmovo dítě známé všem z prvních paragrafů Filosofických zkoumání: učí se jazyku tak, jako by již nějaký jazyk mělo. Zatímco tedy externalistické teorie nám nabízejí alespoň možnost (třeba i kauzálního) výkladu toho, jak dospíváme k jazyku pouze v externích vztazích, v nichž se běžně nacházíme, má důsledný internalista tuto cestu zavřenou. Cituje‑li Koťátko ke konci své diskuze Kripkovy teorie souhlasně Loarův aforismus, že metajazyková teorie „je kauzální teorie, která nabyla sebevědomí“ (s. 181), mohli bychom ve stejném duchu opáčit, že pak už to těžko bude kauzální teorie, neboť vědomí (natož pak sebevědomí) je pojem kauzálně dosti obtížně vysvětlitelný.

Pominu‑li diskuzi o Koťátkově výkladu problému řízení se pravidlem, vyvstávají před námi v konvencionalismu věnované kapitole též některé závažné otázky. Rozpaky především budí to, jakým způsobem bude v autorově důsledně pragmatickém pojetí, zdůrazňujícím reálnou komunikativní shodu, rozšířen pojem jazyka a v závislosti na něm i pojem významu (k tomu viz např. s. 300). Příznačná je tato jeho řečnická otázka: „A je možné zdůvodnit nějaký pojem správnosti (užívání jazykových výrazů), který by teorie významu mohla nadřadit pojmu komunikativního úspěchu?“ (s. 338) Konstatování, že pojem významu je v nějakém smyslu vázán na pojem jazyka, je samozřejmě banální. Je ovšem zajímavé sledovat, jak se podle typu sémantické teorie, kterou propaguje ten který sémantik, mění právě pojem jazyka, se kterým pracuje. Zatímco tedy ty sémantické teorie, které pracují s funkcionálním pojetím významu, mají problém omezit pojem jazyka tak, aby jim jako jazyk nevyšlo jakékoli funkcionální přiřazení (třeba funkce z mraků do pravdivostních hodnot), a jsou pak terčem námitek, že jejich pojetí neodpovídá tomu jazyku, který běžně užívají lidé nám podobní, mají ty sémantické teorie, které kladou důraz naopak právě na reálnou komunikativní praxi nějakého společenství, problém s tím, jak v této praxi rozlišit ty aspekty, které jsou jazykové, od těch, které jazykové nejsou (různé na jazyk v běžném smyslu nevázané komunikační strategie apod.), což by mohl být právě problém Koťátkův.

Podivným se zdá být též závěr kapitoly, kdy se principy determinace významu promluv omezí na typy diskurzu, v nichž se promluvy vyskytují. Tento přístup podle mne stojí před závažnou otázkou: Lze za těchto omezujících podmínek mluvit o determinaci významu? Jinými slovy, může být význam nějakého výrazu, který se vyskytuje v dané promluvě (u Koťátka zřejmě výrazy získávají svůj význam ze svých rozličných užitích v promluvách, a ne naopak) vázán na tento typ kontextu jeho výskytu? Pokud ano, museli bychom přiznat, že význam určitého výrazu se mění v závislosti na tomto kontextu (typu diskurzu), což by vedlo k naprostému rozmělnění toho, co bychom za význam výrazu mohli považovat. Zřejmě se nabízí tento manévr: specifikovat pojem významu tak, že vymezíme jeho kontextově závislé složky a složky kontextově nezávislé. Žádný podobný manévr u Koťátka nenacházím, spíše to vypadá, jako by nám v případě, kdy přijmeme jeho pozici, žádná kontextově nezávislá složka významu nezbývala. Stejně tak by mohl někdo mít sklony využít vůči nabízenému závěru nějaký transcendetální argument à la Davidson: principy determinace významu se zkrátka nemohou vázat na typ diskurzu, neboť aby nějaký diskurz vůbec mohl probíhat, musí již docházet ke shodě a pojem významu (či alespoň porozumění) musí předcházet pojmu diskurzu.

Na úplný závěr recenze bych se snad ještě měl zmínit o některých drobných nedostatcích v jak autorské, tak redakční přípravě textu knihy. Začněme však pochvalou. Co se týče autorova výkladu, musíme oproti VaK konstatovat jistý posun ke čtenářsky vstřícnějšímu stylu. V IaS naštěstí autor omezil např. neustálé kupení stále absurdnějších příkladů komunikativních situací, které ve VaK užíval jako protipříklady vůči návrhům redukce významu promluv na aktuální intence mluvčího. Těžko říci, zda si to vyžádalo téma, či zda se tentokrát autor s poukazem na vznik regresu ad infinitum spokojil, namísto toho, aby kupil další instance tohoto regresu ad nauseam. V IaS jednoznačně nad fabulační stránkou výstavby argumentů vyhrává stránka věcná.

Oproti tomu zůstává aktivována autorova záliba v extenzivním poznámkovém aparátu, který leckdy svým rozsahem přesáhne rozsah hlavního textu kapitoly, na jejíž konec je zařazen. Vlastní text kapitoly A např. zabírá 33 stran textu, zatímco příslušný poznámkový aparát si vyžádá stran 31 (samozřejmě sázených drobnějším fontem). Autor se sice čtenáři omlouvá, že zkrátka udělal, „co bylo v [jeho] silách, [aby] odlehčil hlavnímu textu“ (s. 19), a že je na čtenáři, zda podstoupí únavné listování při četbě poznámek (stává se, že k jedné straně textu patří až pět poznámek v rozsahu cca tří stran), nemohu se ovšem ubránit přesvědčení, že některé poznámky by si zkrátka svým obsahem i rozsahem zasloužily zapracování do vlastního textu.

Ptát se též můžeme po důvodech zařazení slovníku klíčových pojmů (v rozsahu 72 stran) na konec publikace. Zatímco podobný manévr ve VaK zdůvodňoval Koťátko tím, že knihu lze číst „i jako (velmi jednostranný) úvod do filosofie jazyka“ (VaK, s. 9), těžko si dokážu představit, že by takto bylo možné číst i IaS. Zvláště podivný se tento manévr zdá být ve světle příslibu, že většina těchto hesel má v brzké době vyjít v připravovaném Slovníku pojmů z analytické filosofie editorů J. Hvoreckého a T. Marvana.

Určitou míru nedbalosti v jinak precizně zpracované knize jsem též zaznamenal při zařazování dříve publikovaných prací do textu. Kapitola A. I např. obsahuje poměrně rozsáhlé pasáže z článku „Realismus a jazykový konstruktivismus“ (Organon F XII, 2005, č.4, s. 377–396.), které, jak se zdá, byly do textu knihy pouze zkopírovány bez jakéhokoli výraznějšího zásahu. V úvodu, pravda, čteme, že dříve publikované výsledky vstoupily do knihy „s většími či menšími úpravami, případně bez nich, pokud jsem nenašel důvody ke změně názorů nebo formulací.“ (s. 20). Nepodezřívám Koťátka z toho, že by změnil nějak zásadně svůj názor na naivní či robustní realismus, jejž považuje za doktrínu, která nemá racionálně zdůvodnitelnou alternativu (viz s. 19), ale trošku mě překvapuje, že na s. 42 píše o pozici, „kterou zde označuj[e] jako robustní či přímočarý realismus“, aniž bych si tohoto označování dosud jakkoli všiml; zatím jsme mohli číst pouze o realismu „naivním“. První odstavec s. 42, téměř slovo od slova shodný s pasáží z článku z Organonu F (s. 388n), ostatně obsahuje též výraz „v této stati“ a skutečně mi není jasné, ke které „stati“ pak tento výraz referuje.

Pokud bych si chtěl hrát na recenzenta­hnidopicha, musel bych na úplný závěr recenze podat výčet různých redakčních nedbalostí, nachytat korektora ležícího spícího, ale myslím, že bude lepší čtenáře těchto drůbků ušetřit a nechat jejich přebírání na svědomí redakce. Jeden za všechny si ovšem neodpustím: Na s. 142 se uvádí jakási Davidsonova kniha z roku 1984 nesoucí název Inquiries into Meaning and Truth. Podle všeho se nejedná o záměnu jména autora a můžeme být tedy rádi, že na přebalu Koťátkovy knihy nečteme Subjektivita a význam.

Petr Stojan

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker