Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2007 - Recenze

„Co je vypravěč?“

Tomáš Kubíček: Vypravěč. Kategorie narativní analýzy.

Brno, Host 2007. Edice Studium.

 13_Recenze.pdf

 

Povězte mi, Fulvie, kdo se podle vás bude ucházet o profesuru Uneska?“

Pokrčila rameny. „To nevím. Možná Tardieu.“

Ten naratolog? Není už trochu passé? Naratologie se nosila před deseti lety – aktanty, funkce, mytémy atakdál – ale dnes…“

(David Lodge, Svět je malý, přel. A. Přidal, Praha, Odeon 1988, s. 170.)

Ačkoli od vydání Lodgeova románu uběhlo už třiadvacet let, vypadá to, že se Fulvia Morganová mýlila. Naratologie „nevyšla z módy“, pouze se od hledání hloubkových struktur a popisu gramatiky vyprávění obrátila ke zkoumání narativního diskurzu a odtud k narativní pragmatice, tj. např. ke zkoumání toho, jaké kognitivní mechanismy u sebe musí čtenář na základě pokynů textu aktivovat, aby mu porozuměl či aby dokázal spolukonstruovat jeho smysl. Podobně se už dlouho nezabývá pouze narativy verbálními, ale i filmem, komiksem či malířstvím. V důsledku „narativního obratu“ dokonce její metody a přístupy expandují do oblasti jiných médií a disciplín (blíže viz např. Alice Jedličková, „Nové směry [a staré mezery] v teorii vyprávění“, Česká literatura 53, 2005, s. 78–100).

Situace naratologické větve české literární vědy je samozřejmě jiná. Vinou mnohaleté izolace od západního literárněteoretického myšlení zůstává ještě dnes jedním z hlavních úkolů hrstky českých naratologů profesionálů uvádět do našeho prostředí poznatky reprezentativních představitelů klasické i postklasické anglo­ americké, francouzské a německé narativní teorie, kriticky je zhodnocovat a vytvářet předpoklady pro jejich praktické uplatnění. Asi nejvýznamnější část této zprostředkující činnosti tvoří překlady relevantních prací z oboru. Pokud jde o kvantitu, není překladová žeň uplynulých sedmnácti let rozhodně hubená. Řada prací (např. Cohnové, Bromanové, Hamburgerové) vyšla časopisecky, významné texty francouzských strukturalistů obsáhl výbor Znak, struktura, vyprávění (2002), Triáda vydala Todorovovu Poetiku prózy (2000), edice Theoretica přináší drobnější studie Cullerovy, Schmidovy, Hermanovy atd. Avšak rozsáhlejší knižní studii či reprezentativní západní naratologickou syntézu zatím k dispozici nemáme. Chatmanovy znamenité, spíše však problémově pojaté Dohodnuté termíny (2000) patří bohužel k našim vůbec nejhorším odborným překladům a Poetika vyprávění (1983) Rimmon Kenanové, jakkoli užitečná a komplexní, představuje spíše kompilaci děl autorčiných předchůdců – Balové, Genetta, Chatmana aj. Je proto potěšující, že se v současné době pracuje na překladu nejvýznamnějších prací dvou posledně zmíněných, totiž na Discours de récit (spolu s Noveau discours de récit, 1972 a 1982) a Story and Discourse (1978). Brzy by měla vzniknout také česká verze Princeova naratologického slovníku z roku 1988. A hostovská teoretická knihovna připravuje k vydání stěžejní práce Uspenského (Poetika kompozicii [1970]) a Kermodea (The Sense of an Ending [1967]). Nejen literární teoretikové, nýbrž i historici a filozofové by však jistě uvítali také počeštění Metahistory (1973) Haydena Whitea, z jehož tří dosud u nás otištěných studií stojí co do rozsahu i významu za řeč toliko jediná („Historicismus, historie a figurativní obraznost“, přel. V. Urbánek, Reflexe 1996, č. 16). Než se jí dočkáme, budeme mít díky nakladatelství Karolinum co nevidět k dispozici alespoň mladší Tropics of Discourse (1978).

Více než dvousetstránkovou prací Tomáše Kubíčka Vypravěč. Kategorie narativní analýzy se nám – po kolektivních dílech, jako jsou …na okraji chaosu… (2001) či Na cestě ke smyslu (2005) – dostává do rukou první rozsáhlejší domácí pojednání o narativu, v tomto případě soustředěné kolem vypravěče, klíčové složky narativního diskurzu, „systém[u] znakového kódu, jímž se vyjadřuje intence vyprávění“ (s. 12) a díky němuž jsme jako čtenáři schopni rekonstruovat fikční svět.

První část knihy tvoří komentovaný přehled vývoje koncepcí vypravěče zhruba od počátku dvacátého století do současnosti. Autor jím splácí daň výše zmíněné mnohaleté izolaci českého myšlení o literatuře a připravuje si půdu pro následující dva oddíly, v nichž mu na rozdíl od většiny jeho předchůdců nejde o vytvoření další vypravěčské typologie, nýbrž, za prvé, o zpřesnění, zúžení i rozšíření konceptu tzv. nespolehlivosti a, za druhé, o analýzu narativu z komunikačního či recepčního hlediska, v níž se centrální otázkou stává úloha čtenáře a specificky pojaté mimésis při konstrukci fikčního světa.

Úvodní historický pohled svědčí o Kubíčkově dokonalé obeznámenosti s významnými koncepcemi všech velkých jazykových oblastí. Za obzvlášť cenné pokládám jeho pojednání o německém naratologickém i protonaratologickém myšlení, jež v našem prostředí není na rozdíl od teorií anglosaských a francouzských dostatečně známé. Mám na mysli např. práce K. Friedmannové, R. Petsche či W. Kaysera. Autorova perspektiva však není úzce naratologická. Kniha nepomíjí např. významný příspěvek Romana Ingardena, kterého s touto problematikou primárně nespojujeme. Přesto do studie o vypravěči patří, zejména s ohledem na své rozhodné oddělení vypravěče a autora. „Vypravěče,“ resumuje Kubíček v závěru příslušné kapitoly jádro Ingardenova přínosu, „můžeme […] vnímat jako entitu zcela realizovanou textem, která jako funkce současně řídí proces konkretizace a ‚má v dosahu‘ všechny potenciální textové významy“ (s. 34).

Postupně přicházejí na řadu i J. Pouillon se svou typologií hledisek (vision), N. Friedman, který ve studii „Point of View in Fiction“ (1955) stanovil osm – někdy problematických – typů vypravěčských způsobů (neutrální vševědoucnost, „já“ jako svědek, mnohostná selektivní vševědoucnost, kamera atd.), „otec“ implikovaného autora W. Booth, G. Genette, M. Balová, D. Cohnová aj. Jak naznačuje zmínka o Friedmanovi a Pouillonovi, Kubíček se při výkladu striktně nedrží (a ani nemůžu držet) pouze kategorie vypravěče, ale nutně si všímá také rozmanitě chápané, různě označované a některými badateli i vnitřně dále diferencované „perspektivy“. Tak např. pro německého slavistu Wolfa Schmida je „výsledná komplexní perspektiva vyprávění“ (s. 101) rezultátem souhry perspektivy prostorové, ideologické, časové, jazykové a perceptivní. Každá z nich může náležet buď vypravěči (nediegetickému či diegetickému), nebo postavě. Schmidův model, vycházející především z pozoruhodné teorie Borise Uspenského, kterou Kubíček rovněž neopomíjí (s. 67–73), tedy pojímá perspektivu jako „základní konstrukční princip narativu“ (s. 105) a nanejvýš výstižně postihuje komplexní a mnohorozměrný proces utváření smyslu výpravné fikce i non fikce.

Dosavadní vývoj teorie vypravěče Kubíček v závěru charakterizuje jako postupný přechod od „jeho deskripce v podobě, v jaké se vyskytuje ve vyprávění, směrem k jeho zachycení jako strategie, která utváří rozumění vyprávění, která rozvrhuje narativní svět jako hodnotový a noetický konstrukt a která řídí operace, jimiž se čtenář účastní na jeho produkci“ (s. 109). Velmi lakonicky a zjednodušeně lze uvedený vývoj shrnout jako pohyb od „poetiky k estetice vyprávění“ (s. 110).

Stručný přehled obsahu úvodní části snad ukázal, že přinejmenším ona má předpoklady (vypůjčím li si slova P. A. Bílka ze záložky) stát se „základním kompendiem pro oblast teorie vyprávění“. K autorovým přednostem bohužel nepatří přesné vyjadřování, což se někdy projevuje už na rovině terminologické. Začíná to úsměvným tvrzením, že Nabokovův Humbert Humbert je „pederast“ (s. 116). Netuším dále, kdo napsal román Velvyslanec (s. 81) (že by Henry James?), co je to „deiktický shifter“, „diegetické vyprávění“ (s. 48) či „perlokuční výrok“ (s. 165). Hodí se označovat vnímání postav jako „recepci“ (s. 147)? Gérarda Genetta by také sotva potěšilo, že je ve Vypravěči změna typu fokalizace ve dvou ze tří případů nazvána „aliterací“ (s. 83 a 104). Podobně nepovažuji za šťastné, mluví li se v knize někdy o implikovaném a jindy zase o implicitním autorovi (což je výraz, jemuž Tomáš Kubíček dává přednost). Ačkoli jsou tyto termíny v podstatě zaměnitelné, např. Genette mluví téměř výhradně o „auteur impliqué“, nikoli „auteur implicite“, což je původně termín Wolfganga Isera – právě s ním a s německou literární vědou si ho většina z nás asociuje. Tvrzení, že „termín implicitní autor Genette odmítá používat“ (s. 86, poznámka 46), tudíž neodpovídá skutečnosti. Rovněž Gerald Prince hovoří ve svém slovníku výslovně o „implied author“ (A Dictionary of Narratology, Lincoln – London, University of Nebraska Press 2003, s. 103). Překládat tento výraz v citaci z jediného hesla dvojím způsobem (s. 119) mi připadá matoucí. Absurdní je pak nahrazení běžného českého překladu anglického „narratee“ – totiž výrazů „narativní adresát“ či „naratář“ – adjektivem „vyprávěný“ (s. 120). To má s originálem po významové stránce pramálo společného. Závěrečná poznámka vyjadřující přesvědčení, že se autorovi s pomocí kolegů podařilo „dohledat adekvátní podobu terminologického aparátu, který tím byl ošetřen pro české literárněvědné prostředí“ (s. 239), tak bohužel zůstává daleko od pravdy.

K jisté kontaminaci dvou odlišných koncepcí došlo podle mého názoru ve stručném výkladu o již zmíněné Pouillonově typologii hledisek v Temps et roman (1946). Ačkoli jsem Pouillonovu knihu nečetl, Kubíčkův výklad mi připadá podivný. Jedním dechem autor říká, že jednotlivé typy uvedené trichotomie (přehled, souhled, vnější pohled) určuje míra vědění vypravěče o vnitřním světě postav, a vzápětí mluví (navíc Stanzelovým slovníkem) o „kritéri[u] totožnosti existenciálních oblastí vypravěče a postavy“ (s. 49). Znamená to, že jsou tato kritéria zaměnitelná? Souhled (vision avec) má označovat situaci, kdy „vypravěč ví jen tolik, kolik ví postava“ (tamtéž). Odpovídá li přehled (vision par derrièrre) vševědoucnosti, která je atributem vypravěče „bez těla“, u souhledu by měla být „existenciální oblast“ vypravěče a postavy totožná. Jenže tak tomu přece často není. Ledaže by Pouillon pojímal „vševědoucnost“ stejně jako o mnoho let později Meir Sternberg, který za vševědoucího považuje i takového vypravěče, jenž nás zpravuje o myšlení a pocitech jediné postavy, což je mimochodem názor, který Tomáš Kubíček sdílí a který tvoří součást jeho teorie „nespolehlivého vyprávění“, o níž bude řeč níže. Pojímá ji tak ale opravdu? Kubíček dodává, že se zde Pouillon „nesoustřeďuje na […] protiklad první a třetí osoby“ (tamtéž), takže – chápu li to správně – s první a druhou osobou se může setkat jak u přehledu, tak u souhledu. Toto zjištění se tak zdá znovu potvrzovat mou předchozí námitku: může­ li „souhledná“ situace nastat jak u Er­ formy, tak u Ich­ formy, je zřejmé, že mezi jednotlivými typy nejde o protiklad totožnosti/netotožnosti existenciálních oblastí vypravěče a postavy. Možná je to všechno mnohem jednodušší a uvedené nedorozumění způsobil nepřesný, kusý výklad. Problém tím však nemizí.

Poslední poznámka k první části knihy platí i pro její zbytek: ačkoli modelů narativní struktury existuje celá řada, Tomáš Kubíček nám nesdělí, kterému dává přednost. Mluví o příběhu, vyprávění (jakožto naraci i výsledku narace), narativu, a někdy dokonce i o diskurzu (s. 121 a 156), přímé vysvětlení těchto významných pojmů nám však neposkytne. Text se tím zejména ve druhé části často poněkud znejasňuje.

Na stranách 112–180 předkládá autor originální teorii nespolehlivosti, která význam tohoto od Boothových časů běžně používaného termínu současně zužuje i rozšiřuje. Autor rozlišuje (1) částečnou nespolehlivost, (2) nespolehlivost na rovině příběhu a (3) nespolehlivost na rovině vyprávění. V prvním případě se jedná o vypravěče „s omezenými vědomostmi, intelektuálně omezeného, mentálně postiženého, zaujatého, nemorálního apod.“ (s. 135). Nespolehlivý vypravěč sensu stricto naproti tomu „vědomě či úmyslně omezuje čtenáři přísun informací, které by mohly zpochybnit jeho pojetí příběhu“ (s. 116). Nespolehlivý však může být podle Kubíčka rovněž vypravěč heterodiegetický, jenž byl až dosud vůči takové kvalifikaci imunní. Za příklady tohoto typu slouží ve Vypravěči „Týden v tichém domě“ (1876), Valčík na rozloučenou (1971) a Hordubal (1933). Ve všech těchto dílech rozpoznává Kubíček nespolehlivost jakožto „komplexní románov[ou] strategi[i]“ (s. 169). Např. Kunderův vypravěč se přes svou zjevnou „vševědoucnost“, od níž čtenář automaticky očekává objektivitu, zříká „přímého hodnocení fikčního světa prostřednictvím hodnotících komentářů“ (s. 170) a v podstatě se omezuje na tlumočení názorů jedné skupiny postav a jejich postoje vůči zdravotní sestře Růženě. Čtenář zprvu přijímá „jednoduchou románovou optiku“ (s. 168), tj. padá za oběť vypravěčově ironické hře založené na rafinované selekci a subjektivní perspektivizaci informací o fikčním světě. Jemné náznaky v textu a především závěrečné nepotrestání Růženiny vraždy však ukazují, že se věci mají poněkud jinak, než se mohlo zdát.

V případě nespolehlivosti homodiegetického vypravěče se Kubíček rozhodně staví proti koncepci Ansgara Nünninga, který na konci devadesátých let kategorii nespolehlivého vypravěče „re­ konceptualizoval“ v kategorii recepční. Hodnocení vypravěče jako spolehlivého či nespolehlivého závisí podle německého teoretika na tom, shodují li se vypravěčův hodnotový systém a vnímání světa s hodnotami a hlediskem čtenáře, nebo ne. Proti tomu hájí Kubíček starší, „imanentistické“ pozice: nespolehlivost je „implicitní kategorií a je inherentní textu literárního díla, pro její rozpoznání není možné aktivovat kontext, který dílu není vlastní“ (s. 172). Z toho plyne, že budeme­ li v důsledku změny hodnot posuzovat např. vypravěče Goldsmithova románu Farář wakefieldský (The Vicar of Wakefield, 1766) jako nespolehlivého, jak to ukázala Vera Nünningová (s. 121), rozcházíme se s intencí díla a rušíme jeho identitu.

Teorie nespolehlivosti a především koncepce „nespolehlivého vyprávění“, jak je představena ve Vypravěči, nabízí velmi bystrý pohled na významové dění některých narativů a umožňuje pojmové uchopení jedné dosti časté narativní strategie. Odmítnutí pragmaticky definované nespolehlivosti má za cíl potvrdit autoritu literárního textu a regulovat chování publika. Obávám se nicméně, že autor úplně správně a v celé potenciální složitosti nepostihuje význam extratextuálních faktorů pro stanovení jak „částečné nespolehlivosti“, tak návazně nespolehlivosti na rovině vyprávění.

Lze snad mít za to, že literární text předpokládá určitý hodnotový systém, s nímž se vypravěč či reflektor ocitá v rozporu a stává se tak v našich očích, přidržme se autorova zjemňujícího názvosloví, pouze „částečně spolehlivým“. Tento systém může text z čtenářova hlediska zahrnovat jen natolik, nakolik se jako dominantní uplatňuje v reálném světě, aniž ovšem text jeho závaznost přímo označuje. Překrývání hodnotového horizontu textu s hodnotovým horizontem čtenáře pak představuje podmínku adekvátní interpretace. Jestliže dojde k zániku původního kontextu, nezbývá než se ho pokusit rekonstruovat. Není li to možné, původní textovou intenci nelze s jistotou identifikovat, leda snad v rámci širokého pole eventualit.

Ideologická, axiologická či evaluační „omylnost“, jak Chatman ne zcela šťastně nazývá veškerou, tedy nikoli jen faktickou „nespolehlivost“ na rovině postav (Dohodnuté termíny, s. 140), bude tedy nejspíš v řadě případů v podstatě pragmatickou, vnětextovou kategorií. Ale může se jí stát i Kubíčkova „nespolehlivost vyprávění“ v případě, že vypravěč narativu s „omylným filtrem“ zůstane důsledně skrytý a nedá nám signál „omylnosti“ postavy. Uvedu jeden příklad, kdy tomu tak podle mého soudu je. Známý román jihoafrického spisovatele a držitele Nobelovy ceny J. M. Coetzeeho Disgrace (1999) (anglického názvu užívám záměrně, neboť český překlad titulu neodpovídá klíčové víceznačnosti originálu. Celý text byl ostatně přeložen nevalně, srov. např. translatologické rozbory F. Schilly na stránkách Brit­ských listů) je napsán ve třetí osobě. Vypravěč však zůstává skryt, v popředí se zcela ocitá reflektor – David Lurie. (Kubíček by tedy v souvislosti s Disgrace nejspíš mluvil o „nespolehlivém vyprávění“.) Co nás však vede k tomu, že Lurieho vnímáme jako „omylného“ a celé vyprávění, řečeno s Kubíčkem, jako nespolehlivé? Čím nám to text, jehož fikční svět je myšlenkově i perceptivně plně perspektivizován právě Luriem, signalizuje? I když jsme vyprávění nazvali „nespolehlivým“, signály této nespolehlivosti a Lurieho „omylnosti“ by v textu měly být přítomny. Já se však domnívám, že tomu tak v tomto případě není. Kdyby byl autor dal přednost Ich­ formě, zcela jistě bychom zpozorněli. Třetí osoba, zdá se mi, na jedné straně zakládá jistou distanci mezi skrytým vyprávěčem a reflektorem (tato distance sama k odhalení protagonistovy „omylnosti“ rozhodně nestačí), na straně druhé nicméně posiluje naši důvěřivost vůči fokalizující postavě (což ale neznamená, jak se domnívá Kubíček, že jí vypravěč automaticky „straní“ [srov. s. 94, poznámka 50]). Lurie nic nevypráví, nýbrž vnímá, přemýšlí, hodnotí. Pouze pokud čtenář sdílí autorův hypotetický étos životní autenticity, dokáže odhalit Lurieho zejména počáteční „omylnost“ a návazně i „nespolehlivost vyprávění“ jakožto celkovou narativní strategii. Není li publikum takříkajíc stejně eticky ustrojeno, bude Lurieho, obviněného ze zneužití pravomoci učitele a ze sexuálního obtěžování, v první části románu vnímat spíše jako oběť než jako viníka. A to je právě, troufám si tvrdit, záměrem Coetzeeho fascinujícího textu: nechat čtenáře, aby si s ním dělal, co umí a může. V tom smyslu se Chatmanova „omylnost“ jeví v případě postavy stejně problematická jako „částečná spolehlivost“ v souvislosti s vypravěčovým nebo hrdinovým hodnocením či konceptualizací. Oba tyto termíny implikují existenci nějakého pevného hodnotového standardu, jímž vypravěče či postavu poměřujeme. Může však text s nějakým takovým standardem sdíleným čtenáři vždy počítat? Jedná se o stabilní faktor? Není u takovýchto textů interpretace mimořádně nejistým podnikem?

Můj příklad má bohužel drobnou nevýhodu. Samotný název knihy, jak jsem naznačil výše, nabízí přinejmenším tři možné způsoby čtení (které se ovšem nevylučují). Abychom ho však četli (i) jako příběh o „hanebnosti“, jak zní česká verze názvu, musíme k tomu být nějak „náchylní“. Tuto náchylnost, ať už pramení z čehokoli, si přinášíme s sebou. A záleží vůbec v podobných případech na množství textových pokynů? Dokážeme číst text sami sobě proti srsti prostě proto, že text takový způsob čtení vyžaduje? K tomuto recepčněestetickému problému se v této recenzi ještě jednou vrátím.

Ve třetím oddílu knihy, nazvaném „Intersubjektivita“, jehož menší část se loni objevila v „českém čísle“ prestižního amerického literárněteoretického časopisu Style, je Kubíček mírně kritický k Lubomíru Doleželovi, když upozorňuje, že mimésis, jak ji pojímají a odsuzují Heterocosmica (2003), dnes už vlastně téměř nikdo z významnějších literárních vědců tímto způsobem nechápe. Pro Kubíčka představuje mimésis životem a četbou získanou „syntax“ fikčního světa, podmínku našeho rozumění fikčnímu světu, souhrn kognitivních rámců, které jakýkoli text – i ten „sebenemimetičtější“ – u čtenáře spouští a které mu umožňují tomuto textu porozumět. K tomuto dílem postulovanému souboru nadindividuálních kognitivních rámců samozřejmě odkazuje prefix „inter “ v titulu třetí části. Kubíček si však uvědomuje, že jednotlivý akt rozumění nemůže nebýt z hlediska „významov[ého] potenciál[u] fikčního světa“ (s. 196) reduktivní: „jen v této podobě jsou nám fikční světy dostupné“ (tamtéž), neboť „text vždycky musí nějak konkrétně znamenat. A toto znamenání je naše subjektivní (časově a prostorově determinované) rozumění“ (tamtéž). Smysl, k němuž konkrétní čtenář dospívá, představuje podle Kubíčka, odvolávajícího se zde na myšlení Pražské školy, ale např. i na Jana Patočku, výsledek jak rekonstrukční, tak i konstrukční práce. Do přetrvávajícího literárního textu projektuje čtenář v míře a způsobem, jakým mu to text dovoluje, hodnoty, které jsou pro něj aktuální a významné.

Jenže – a jasnou odpověď na tuto otázku v knize Tomáše Kubíčka nenalezneme – které posuny ve smyslu, které proměny v konkretizaci literárního díla nebo ještě jinak, které hodnotové projekce čtenářů utvářející smysl díla a související s proměnou kontextu jsou přípustné, a které ne? Vrátíme­ li se k tématu druhého oddílu recenzované publikace, ztráta vypravěčské spolehlivosti, jak o ní uvažuje Vera Nünningová, nepochybně odráží proměnu hodnotové situace – a přesto hodnocení vypravěče jako nespolehlivého v důsledku změn v reálném světě Kubíček odmítá a považuje je za popírání identity díla. Otázkou ovšem je, zda jsme při čtení časově či kulturně vzdáleného narativu, jehož vypravěč se nám z našeho hlediska jeví mravně či ideologicky „problematický“, „pochybný“ nebo „odsouzeníhodný“, od tohoto postoje s ohledem na vlastní integritu vůbec schopni abstrahovat. A jestliže ano, zda tím závažně neredukujeme interpretační potenciál příslušného díla či zda eventuálně přímo nepotlačujeme jeho (řečeno Kubíčkovými slovy) „významovou dominantu“. Čtenář často nepochybně může interpretovat text sám za sebe, z hlediska svých hodnot, např. vnímat vypravěče jako nějakým způsobem „nespolehlivého“ – text to snad přímo nepožaduje, ale umožňuje to. A jeho interpretace se tím rozhodně prohlubuje. Humbert Humbert je vzdor své inteligenci, imponujícímu intelektuálnímu vybavení i noblese z mnoha důvodů zavrženíhodná osoba, třebaže svůj příběh záměrně nezkresluje. Podobně mnohé vypravěče velmi starých textů prostě dnešní čtenář nedokáže přijímat bez „nedůvěry“. Např. k většině středověkých legend lze jen těžko přistupovat bez předistancování. Text je pro nás mrtvý, nehovoří, míjíme se s ním. Může to samozřejmě platit třeba i pro texty brakové literatury. Vnímáme li příslušného vypravěče jako ideologicky, hodnotově apod. nespolehlivého, není tato nespolehlivost sice založena textově, nýbrž přinesena zvnějšku, je to však, řekl bych, jediný způsob, jak text „přimět k řeči“, „zvýznamnit“ ho, byť se pak literární dílo třeba proměňuje v pouhý (?) historicko­ kulturní doklad, projev ideologie apod.

Těmito (pouze improvizovanými a nutně dílčími) poznámkami jsme se však přece jen dostali poněkud za rámec recenzované knihy – byť je inspirovala právě ona.

Kubíčkův (redakčně naneštěstí velmi špatně připravený) text nenabízí žádnou narativní systematiku, nové typologie vypravěčů a hledisek, žádné vlastní efektní pojmosloví. Zejména ve druhé a třetí části se stává výstižným teoretickým zrcadlem dynamického sémanticko­ pragmatického procesu utváření smyslu narativního díla, který chce co nejvýstižněji a co nejkomplexněji postihnout. Už citovaný P. A. Bílek o Vypravěči právem poznamenal, že kniha zkoumá specifickou situaci, „kdy vyprávění vstupuje do světa a domáhá se rozumění“ (přebal). Monografii jako celek vnímám coby jeden z výsledků osobní cesty za pochopením, uchopením a pojmenováním celého komplexu problémů spjatých s narativem, narativitou a „děním smyslu“ narativního díla, které už léta tvoří hlavní předmět autorova badatelského zájmu a jimž se výhradně na konkrétních textech věnoval i ve své dizertaci o románech Milana Kundery; jeden z výsledků, nikoli završení. Neboť věřím, že Tomáš Kubíček ve svých budoucích pracích unikne pokušení, jemuž (jak v osobním rozhovoru žertem podotkl v souvislosti s poslední knihou Franze Stanzela) jsme časem všichni vystaveni – pokušení vykrádat sám sebe.

Milan Orálek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker