Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2007 - Recenze

„Banalýza českého dějepisectví“

Milan Řepa: Poetika českého dějepisectví.

Brno, Host 2006. Edice Studium.

 13_Recenze.pdf

 

V posledním loňském čísle Dějin a současnosti recenzoval Petr Čornej knihu brněnského historika, držitele Ceny Josefa Hlávky, Milana Řepy Poetika českého dějepisectví, kterou jako osmnáctý svazek edice Studium vydalo v červnu téhož roku nakladatelství Host. Čornej sice přes jisté výhrady označil publikaci za průkopnickou a její vydání přivítal, na jednom místě však píše: „Člověk, který hledá v knize první poučení o praktickém uplatnění metod tzv. lingvistického obratu či dnes tolik módní naratologie, asi nebude zklamán. Kdo se ale jen trochu zajímá o literární vědu, brzy zjistí, že se autor ve svých rozborech víceméně opřel o základní pojmy a postupy, známé studentům bohemistiky a literatury ze standardních učebnic literární teorie“ (DaS, 2006, č. 12, s. 45). Ačkoli si nejsem jist, dá‑li se mluvit o nějakých „metodách tzv. lingvistického obratu“, s Čornejovým hodnocením v podstatě souhlasím. Dokonce se domnívám, že je ve své kritice příliš mírný. V následujícím textu bych to rád prokázal.

Začněme zmiňovaným dopadem obratu k jazyku na myšlení o psaní dějin, tedy zpochybněním neutrality a transparentnosti jazyka a narativity jakožto prostředků reprezentace skutečnosti, a teoriemi, které jsou na tomto předpokladu založeny. Jak bylo řečeno, podle Čorneje nabízí Poetika českého dějepisectví poučení o praktickém uplatnění „metod tzv. lingvistického obratu“. Je tomu tak ale skutečně? Milan Řepa opravdu v úvodu své knihy a v kapitole „Vyprávění“, vedle shrnutí dosavadních polemik a úvah ohledně vztahu historie a vědy (německý Methodenstreit, spor C. Hempela s W. H. Drayem) či historie a literatury (např. Minkovo zdůraznění imaginativní stránky dějepiscovy práce), podává stručný přehled debat týkajících se vztahu dějepisu a reality, přičemž se zmiňuje např. o paradigmatických textech Rolanda Barthesa (článek „Le discours de l‘histoire“ z roku 1967) a Haydena Whitea (Metahistory z roku 1973). Pravda je ovšem taková, že jeho vlastní přístup k dílům starších českých historiků (Palacký, Šusta, Pekař, Odložilík aj.) zůstává těmito myšlenkami takřka nepoznamenán.

Jestliže White byl přesvědčen, že „narativní struktury, do jejichž rámce historici uspořádávají své poznatky o minulosti, jsou totožné se zápletkami, které vytvářejí romanopisci ve svých fiktivních vyprávěních“ (s. 146), Řepa tento názor sice, jak vidíme, registruje, otázku jeho oprávněnosti si však neklade. Narativ pro něj evidentně nepředstavuje žádný kognitivní či epistemologický problém. Zajímají ho čistě jeho formální aspekty. Zabývá se tak postavou, časem, „pohledem“ a dějem. Už tento výčet, odpovídající pořadí, v němž jsou uvedené kategorie probírány, i názvům příslušných podkapitol, vzbuzuje pochyby. Nacházejí se „pohled“ a děj na téže úrovni narativu? Jsou děj a postava jednotky téhož řádu, nebo by bylo vhodnější mluvit spíše o postavě a události (akci, jednání, dění)?

V případě konkrétních oddílů se zdráhám mluvit o analýze. Rozhodně o ni nejde v případě postav, u nichž se Řepa spokojuje s tím, že je po forsterovsku rozdělí na plastické a ploché s odůvodněním, že by bylo „nadbytečné a poněkud samoúčelné vytvářet pro potřeby této práce typologii historických postav“ (s. 157). Podle mého soudu je to spíše naopak. Odhalení hloubkové struktury některého z probíraných narativů by leccos vypovědělo o způsobu, jakým historik uchopuje látku, jak ji nahlíží a strukturuje, jak ji obdařuje smyslem, ať už na základě nějakých nadčasových apriorních schémat, či v závislosti na své konkrétní historické a hodnotové situaci.

Asi nejdiskutovanější narativní kategorii, pohled (point of view), chápe Řepa jednoduše jako „hledisko, z něhož autor nechává čtenáře sledovat děj nebo předmět výkladu či popisu“ (s. 184). Takto triviální pojetí mj. vůbec nebere v úvahu roli perspektivy ve fázi „zpříběhování“ minulosti, tedy při výběru, spojování a narativním zhodnocování historických událostí, ačkoli se to v souvislostí s historikovou prací přímo nabízí. Vždyť už sám pojem události je nesamozřejmý. Jak upozornil již Jurij Lotman, o tom, co je a co není událost, rozhoduje příslušná kultura. Pokud zvolíme příklad z fikce, pak ve středověkém rytířském románu měla smrt status události pouze tehdy, byla-li hrdinská, nebo naopak potupná (srov. J. M. Lotman, „Problém sujetu“, in: týž,Štruktúra umeleckého textu, přel. M. Hamada, Bratislava, Tatran 1990).

Naprosto vágní zůstává u Řepy „děj“. Není vůbec zřejmé, v jakém vztahu je k fabuli a syžetu, které autor volí pro popis narativní struktury. Také se domnívám, že lépe než tato formalistická dyáda by Řepovi, mutatis mutandis, posloužila Schmidova čtveřice dění – příběh – vyprávění – prezentace vyprávění. Možná by ho i přiměla položit si otázky, které, jak už jsem poznamenal, nechal v podstatě bez povšimnutí, např. jakým způsobem se nestrukturované dění, filtrované historickými dokumenty, mění díky dějepisci v příběh (fabuli), atd.

O fabuli se autor nejprve vyjadřuje tak, jako by šlo o něco, co historikově konstrukční práci předchází a co nám historik pouze zprostředkovává: „Dějiny poskytují jejich [sic] vypravěčům nepřeberné bohatství atraktivních fabulí“ (s. 192). Ale už tato formulace implikuje zřetelný rozdíl mezi dějinami jako kontinuem a fabulí jako něčím z tohoto kontinua někým nějak vyděleným. O dvě strany dál se ostatně v rozporu s předchozím říká: „S fabulí pracuje historik v první fázi své práce, fabule se mu formuje během studia pramenů, z nichž těží fakty.“ (s. 194) Protějškem fabule je syžet. Jeho explicitní definici nám však autor kupodivu neposkytne. Zdá se, že od fabule se v Řepově pojetí odlišuje především rozvedením motivací postav a jistou subjektivizací, které ji „zpestřují“ (s. 193). Blízko k fabuli mají prý kronika a anály, jež však pouze „evidují fakty“ (s. 194) a oproti nimž fabule představuje „bohatší útvar“ (tamtéž). Toto konstatování je důležité. Je‑li totiž fabule „bohatší útvar“ než anály, vyplývá z toho, že stupeň zpracování „skutečnosti“ v letopisných záznamech musí být menší. Fabule tak logicky ve větší míře tvoří výsledek selekční, konstrukční a evaluační aktivity. Ukazuje se to ostatně i v Palackého morálně perspektivizované synopsi prvního a druhého článku VII. knihy jehoDějin, kterou autor cituje jako ukázku fabule (srov. s. 192). Řepa ale o „inteligibilitu v nahodilém“ a „obecninu v singulárním“ vyjevující organizaci (s. 194, citát z P. Ricoeura) hovoří až v souvislosti se „zápletkou“. Přitom se zdá, že objektem této organizující aktivity je právě fabule, „sled událostí, tedy přechodů od jedné situace ke druhé“ (tamtéž). Jak jsme však ukázali, představa fabule coby nahodilého sledu událostí je mylná, neboť i ona už představuje ztvárnění této nahodilosti. Navíc se kamsi vytratil syžet. Jaké ten zaujímá místo v takto pojatém narativu? Jak se liší od „zápletky“? Odpovídá jí? „Zápletku“ chápe autor jako „prvek, který mění výchozí situaci, uvádí děj v pohyb a zároveň jej organizuje“ (tamtéž). Frapantnější zmatení pojmů si snad ani nelze představit. Slovo „zápletka“ zde totiž bez rozlišení figuruje v obou svých významech, jednak ve smyslu dramatické „kolize“ (1), jednak ve významu „osnovy“ (plot) (2). První význam („zápletka“ jako forma vysvětlení) ilustruje Řepa na Whiteově čtyřdílné typologii, k níž však ani zde, ani na jiném místě nezaujímá žádný postoj – jako by myšlenka „sdějování“ určitých historických událostí do podoby romance, satiry, tragédie či komedie byla vlastně docela bezproblémová a neznepokojivá. „Zápletka“ jako fáze děje figuruje znovu v následující pasáži: „Počátek příběhu českých dějin vidí Palacký v narušení původního, rovnostářského soužití starých Slovanů, jeho zápletku pak tvoří potýkání s narušitelem, peripetií je přejímání německých řádů Slovany […]“ (s. 198). O rozdílu mezi oběma významy „zápletky“ se Řepa nikde explicitně nezmiňuje. Obávám se, že si ho ani není vědom.

Vidíme, že autor v knize kombinuje teorie a termíny, která do sebe často vůbec nezapadají. Tradiční pojmy zůstávají v jeho pojetí mlhavé, protože je řádně nedefinuje (děj), jiné jsou dvojznačné (zápletka), nově zavedené termíny neostré (spád). Kusé zmínky o vlivných teoriích, jako je ta Whiteova, jsou spíše na škodu, neboť se z nich prakticky nic nedozvíme, neznalé znepokojují, v horším případě jen matou (srov. s. 127). O jednotlivých narativních kategoriích pojednává Řepa zjednodušeně a povrchně, v podstatě je jen představuje na početných a obšírných ukázkách.

Věnoval jsem velký prostor naratologické problematice, jelikož ji v diskurzivní analýze historického textu pokládám za prvořadou. Vznikl tak ovšem jistý optický klam. Větší část Poetiky českého dějepisectví totiž, jak upozornil už Petr Čornej, spadá spíše do oblasti stylistiky a rétoriky. Řepa pojednává o básnických a stylistických prostředcích, které přispívají k poetizaci dějepisného díla – o figurách a tropech, funkčních stylech a slohových postupech i o autorské strategii. Ve všech kapitolách podléhá obsesi nahrazovat běžně užívaná slova vlastními termíny, pokud možno nejasnými a neobjektivizovatelnými. V souvislosti se stylem tak mluví o zážitkovosti, spojitosti, spletitosti, uměřenosti. V oddílu o kompozici ve svém zápalu pro vytváření nových, zbytečných synonym používá místo průhledného „textový typ“ výraz „kompoziční řád“, místo „narativu“ mluví o „epice“, „argument“ nahrazuje „rozpravou“ a „deskripci“ „obrazem“. Neúčelnou a matoucí neologizací se však jeho přínos vyčerpává, neboť jinak se omezuje na definování a úmorné ilustrování běžných kategorií. Např. aby vysvětlil, co je to popis, uvádí dvacet pět citátů, některé až o dvou stech slovech (srov. s. 106–123). Titul Poetika tudíž klame, Čítanka by byla lepší.

Zejména v souvislosti s tropy a figurami autor neustále zdůrazňuje „čtenářskou atraktivitu“ či „působivosti“ toho kterého prostředku. Odhaluje tak, který z přístupů zmiňovaných v úvodu je mu bližší – zda hledání odpovědi na otázku, jestli „jazykové či literární struktury předurčují samotné myšlení o historii, způsob výběru, uspořádání i interpretaci historického materiálu“ (s. 10), nebo pohled čtenáře „obdivující[ho] stylistické finesy, odvážné metafory, napínavé zápletky, dramatické konflikty, barvitě vykreslená prostředí nebo mistrně charakterizované postavy“ (s. 9, všechna klišé jsou původní). Není se potom co divit jeho zjištění o metaforách: starší čeští historikové používají ve svých textech metafory; funkce těchto metafor je jednak estetická, jednak poznávací; někdy odhaluje politickou či dějinnou filozofii svého tvůrce. Co ale s tím? Co dál? Způsob, jakým Řepa o tropech pojednává, odporuje jeho úvodnímu upozornění, že tropy zdaleka nejsou jen „ornamentální, příznaková složka díla“ (s. 27), nýbrž „důležité nástroje, které usnadňují, spoluvytvářejí, ne‑li dokonce předurčují naše myšlení o světě“ (tamtéž). Jaká jsou tedy úskalí metafor (jichž se, podle Lakoffa, nemůžeme vystříhat)? Nesugerují určitou interpretaci minulosti? Mohou mít manipulativní efekt? Nebylo by užitečné pátrat po skrytě metaforické povaze některých zdánlivě samozřejmých historických koncepcí? Tyto otázky si Řepa neklade. Jen v části o metonymii poznamenává, jak označení jako doba předhusitská či pobělohorská „nabízejí pojítko, které umožní protkat na první pohled disparátní fakty sítí časově­příčinných souvislostí, které neodvratitelně směřují k předpokládanému cíli, ať už je jím válka, revoluce nebo jiný historický jev“ (s. 45). To je ovšem výjimka. Jenže právě touto cestou se měl Milan Řepa podle mého názoru dát. Z tohoto a z několika jiných náznaků je zřejmé, že k hlubšímu průzkumu způsobu vzniku historického obrazu a jeho poměru k hypotetické předtextové realitě zřejmě má předpoklady. Spokojil se však s povrchní, učebnicovou prezentací jevů poetizujících historikův text a prvoplánovým popisem zjednodušeně pojatých narativních prvků.

Přes všechny tyto výhrady se snad dá souhlasit s autorovým závěrečným konstatováním, že Poetika českého dějepisectví nabízí jisté nástroje a pojmosloví k rozboru historického textu (s. 247). Působí však až směšně, sděluje­li nám tónem objevitele, že „Kniha o Kosti nejen čtenáře poučí, ale také pobaví“ nebo že „čeští historici se v ukázkách představili jako strhující vypravěči“ nebo když téměř slavnostně vyhlašuje vítěze jakési soutěže O nejpoetičtějšího českého historika: „Autor si netroufá odpovědět na otázku […]: Kdo z českých historiků je literárně nejatraktivnější, nejčtivější, nejpoetičtější? […] Palacký, Pekař, Šusta“ (s. 248).

Výčet nedostatků Řepovy knihy by mohl pokračovat. Právem by se dalo autorovi vytknout, že při pojednání o textové koherenci odvolává na Mathesia a ignoruje klíčové práce Danešovy, že nezná Doleželovu studii o fikčním a historickém narativu, že i při samozřejmých konstatováních školometsky odkazuje na literaturu, jako by i zde přejímal poznatky od jiných badatelů. To jsou však jen drobnosti. Tato trapná „poetika“, jejíž přínos se prakticky vyčerpává úvodní kapitolou a proti níž je schematická Hrabákova příručka téhož jména bezmála excelentní opus, totiž vůbec neměla vyjít.

Třeba se od Milana Řepy v budoucnu dočkáme poučenější, hlubší, truismy neomílající a nespočtem nadbytečných citátů nezahlcené práce o díle jediného, třeba i současného českého historika, která nabídne analýzu historického diskurzu ve všech jeho aspektech – a bude tudíž mít na rozdíl od Poetiky českého dějepisectví nějakou cenu. Moc bych na to ale nesázel.

 

Milan Orálek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker