Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2007 - Recenze

„,Permanentní krevní výron skrz kůži let‘“

Oksana Zabužko. Sestro, sestro.

Praha, Argo 2006. Přeložila Rita Kindlerová.

 13_Recenze.pdf

 

Český čtenář už dostal možnost seznámit se s tvorbou Oksany Zabužko. Polní výzkum ukrajinského sexu (česky Praha, One Woman Press 2001) se stal jedním z nejdiskutovanějších děl a rozčeřil jinak celkem poklidnou, a tak trochu i zarostlou hladinu ukrajinského literárního i kulturního ryb­níčku. Je třeba však poznamenat, že česká kritika tuhle rybu nechala spíše plavat. Proč se kromě souboru kratších próz Sestro, sestro zmiňovat právě o této knize? Jednak představuje klíčové místo v autorčině tvorbě, a pak nám poslouží jako odrazový blok k porovnávání a bilancování.

Oksana Zabužko bývá řazena do tzv. generace osmdesátníků, tj. autorů narozených v padesátých či šedesátých letech, kteří se začali literárně prosazovat v osmdesátých letech v době gorbačovské perestrojky a glasnosti, jež pro ně znamenala relativní svobodu projevu. Kromě data narození je spojuje také vliv, který na ně měla předešlá generace šedesátníků. Někdo autory tohoto pokolení symbolicky charakterizuje černobylským syndromem (skrytá apokalyptičnost, fragmentárnost, všudypřítomná ironie, zhroucený mýtus o všemohoucnosti člověka…). Tato historická ukotvenost, jak se ukazuje, je pro tvorbu Oksany Zabužko zásadní. Ukrajinská literární tradice má ve zvyku stavět spisovatele nejen do role tvůrce beletrie, ale také do pozice aktivního společenského činitele. Zabužko kromě psaní krásné literatury má co říct i svou esejistikou na aktuální politická a kulturní témata (k současné ukrajinské literární, a vůbec kulturní produkci zaujímá velice kritický postoj), svojí autoritou podpořila oranžovou revoluci na Ukrajině v letech 2004/5 (byla přizvána k tzv. kulatým stolům).

Autorka začínala s psaním poezie už jako dítě, ale až koncem osmdesátých let si vyzkoušela prózu (její prozaická prvotina „Mimozemšťanka“ součástí recen­zovaného souboru a jako by jej signi­fikan­tně uzavírá – nepočítáme-li subjektivně stylizovaný „Životopis“za plnokrevnou literární formu, ale spíš za jakýsi medailon pro nepoučeného čtenáře). A právě „román“ Polní výzkum ukrajinského sexu (1998) stanovil laťku nejen pro autorku samu. Ono nazývat tento text románem je poněkud ošemetná věc – jde o experiment, který ve způsobu zacházení s větou, jejím až násilně přerušovaným rytmem a rozdrásanou plynulostí tématu nenaplňuje klasická žánrová očekávání. Text je polytematický – vypravěčkou je žena intelektuálka, žena partnerka, žena emigrantka, žena Ukrajinka, osamocená žena, žena sama se ve všech svých podobách stává i objektem vnitřní promluvy; tématem je současně i konkrétní mužská postava ve své tělesnosti i muž jako nositel rodové (i národní) viny a stigmatu méněcennosti, vyrytého střepem neustálého ponižování ze strany mocnějších národů, později bolševických institucí. Tématem se tak stává i latentní, permanentně přítomný strach a pocit bezmoci střídá na sobě znovudobývaná potřeba vzdorovat jakémukoliv nátlaku. Kruh se uzavírá do sebe a pokračuje masochistickou pitvou v hledání (ztracené?) vlastní (ženské?) identity. Individuální a historický čas a prostor se z vychrlených fragmentů vzpomínek, úvah a prožitků slévá v mohutný proud souvislostí bez rozpoznatelného konce. Text je kvůli složité stavbě vět s někdy až zbytečnými poznámkami v závorkách, vsuvkami v rozsahu odstavců, komentáři k vlastním úvahám, ale i přeskoky mezi tématy apod. těžko čitelný, rozpadá se a občas hrozí ztráta pozornosti i chuti pokračovat. Nicméně to všechno je součástí uměleckého stylu Zabužko a čtenář na tyto podmínky přistoupí, nebo nic. Je třeba připomenout, že tvorba této autorky bývá zařazovaná do ženské literatury, dokonce do feministické (zmiňovaný mužský komplex méněcennosti spolu s historickou „dědičností“ a patriarchální povahou ukrajinské společnosti se tak v konečném důsledku projevuje na sociálním statusu ženy). Sama Zabužko ale říká, že „nepíše jménem ženy, ale jménem člověka, který je žena“.

V kratších prózách výboru Sestro, sestro mnohé z této Zabužko zůstalo, jiné se proměnilo nebo zůstalo v šuplíku. Jisté je, že se opět dostáváme k základnímu problému – hledání identity.

V tomto souboru, v porovnání s předchozí Zabužčinou knihou v češtině, už texty svojí stavbou nepřipomínají roztříštěné zrcadlo znovu slepené dohromady. Už jsou víc vnitřně scelené, jednolité, ačkoli stále rozbrázděné přebíhavými vnitřními promluvami nebo poznámkami přímo v textu. Kratší prozaický útvar novely nebo povídky neumožňuje v takové míře prolínání žánrů a stylů (v Polním výzkumu ukrajinského sexu se čtenář ocital v „plovoucích“ hranicích, jednou ve vodách psychologickém románu, hned v eseji na téma ukrajinská patriarchální mentalita a její defétismus, aby se dočkal i didaktických komentářů nebo existenciálních ponorů). Jednotlivé povídky jsou orámovány relativně pevnými syžety (vzpomínky na dětství pod dozorem KGB, školní léta a první láska ke spolužačce, pohádkové motivy ukrajinského folkloru, příběh symbolického šílenství televizní hlasatelky atd.), které neposkytují už tak velký prostor pro polyfonii hlasů a témat. Spisovatelka ale dál píše svým charakteristickým způsobem – vypravěčka používá 2. a 3. gramatickou osobu, mluví k sobě, o sobě i o postavách a střídáním témat promluvy sledujeme tok vzpomínek, myšlenek a přání, které posléze vytvářejí nové asociace a interpretace vlastní minulosti, ale hlavně přítomnosti. Občas tak máme pocit, že jsme se ocitli v ordinaci s kanapem.

Ačkoli i ve zmiňovaném románu je jedním z hlavních témat žena (mimo jiné vše zprostředkovává perspektiva vypravěčky) jako taková i jako konkrétní fikční postava, objevuje se v něm i téma muže coby jakýsi protipól, který je možné s trochou nadsázky pojmenovat analogicky „homme fatal“. A tady se udála změna, kterou už předznamenává název naší knihy – Sestro, sestro je opravdu voláním po ženské linii, tady jsou soustředěny příběhy, kde hlavní i vedlejší role patří ženám a ženě, dívce, holčičce, manželce, dceři, sestře… Muži ve světech těchto ženských próz (opět nahlíženo pouze vypravěčkami) existují, ale zůstávají dál v pozadí, už se k nim ženské vědomí nevztahuje tolik, aby mohli tvořit osu jejich života.

Kniha Sestro, sestro obsahuje šest povídek nebo novel a jeden stylizovaný „Životopis“, o kterém už byla řeč. O prvních dvou kratších prózách můžeme říci, že na sebe navazují. Ve stejnojmenné novele „, sestro“ skrze vzpomínky ocitáme v raném dětství vypravěčky, v jejím vnitřním světě, který je i přes nízký věk dítěte citově bohatý. Tento svět ale koexistuje s dalším, materiálnějším a řekněme historicky reálnějším, jenž má troufalost a moc nabourávat se do intimního prostoru člověka. Jsme na sovětské Ukrajině zpátky v tuhých podmínkách neustálých kontrol tajné policie. Všudypřítomný strach a vědomí, že neexistuje možnost něco změnit, se posléze přelévá do pocitu nevysvětlitelné viny za to, co je a jak to je. Strach o dítě, o rodinu, o sebe, strach o budoucnost – vyčerpání, ruce svěšené z náhlé rezignace… a nekonečný pocit viny navzdory všem racionálním argumentům. A to je to dědictví, varování a výzva. Ale budou vítězové a budou poražení…? Vypravěčka jako dospělá žena i jako dítě cítí už pouhou svojí existencí vinu za smrt nenarozené sestry.

V pořadí druhá povídka „Holčičky“jakoby chronologicky navazuje na předešlou novelu a životní etapu její hlavní postavy. Znovu se z přítomnosti tady a teď dostáváme vzpomínkami do minulosti školních let. Impulzem je blížící se sraz dřívějších spolužáků a tvář zahlédnutá v trolejbuse, připomínající bývalou lásku a probouzející staré (?) křivdy. Tady se ukazuje jiná tvář dítěte, možná spíše změna holčičky v dívku, když zažívá svoji první a snad i největší lásku (ke spolužačce) a zklamání a současně pro sebe hledá prostor mezi osamělou výjimečností a otupělým splynutím s davem. Její perspektiva nabízí jednu z podob lásky – naprosto oddanou, ale také majetnickou a mstivou, a další kousek do mozaiky vlastního já. S nadhledem let i životních zkušeností se před hlavní postavou otevírá bezedná průrva záchodové mísy – (z)účtování se sebou samým („[…] ale normální život se skrz nás valí tím tmavohnědým, rosolovitým, mastným proudem, jen se podívej, jak se leskne v míse, a dokonce i na stěnách jsou nahnědlé kapky, a voda hučí jako Niagara, a chlad je jako z onoho světa, protože jsi ze sebe vyvrhla celý život, potácíš se po klozetu jako Židovka v plynové komoře, bezmocně se opírajíc o okachlíkovanou stěnu, zalitá slzami a ve vlastních exkrementech, s odkrvenými konečky prstů, prázdná, prázdná jako po potratu, a ti, které jsi milovala, z tebe vyšuměli – dolů, dolů do kanalizačních trubek.“).

„Pohádka o kalinové píšťalce“ je autorskou variací na ukrajinský slovesný folklor. Podržuje si základní konflikt – závist a „sestrovraždu“, zatímco jeho naplnění osciluje mezi fantastickou povídkou a psychologickým románem. Autorka nabízí další podobu biblického příběhu Kaina a Ábela, které Bůh zpodobnil ve skvrnách na měsíci, aby lidé nezapomněli na své viny. Ale slova hlavní postavy Hanky nenabízí jednoznačnou odpověď na otázku, kdo že je vlastně vinen. Je to Bůh, který nezahrnul svojí přízní oba bratry (sestry) stejně…? Na tomto místě vyvstává i jiná otázka po právu, jak se říká, „vzít osud do vlastních rukou“. Samozřejmě že ani tady u Zabužko nezůstane nic bez následků a odpovědnosti.

Tyto tři zmíněné prózy by bylo možné také zahrnout do užšího celku, kde by kritériem byla hlavně tematická rovina, tedy už ne tolik formální zpracování. „Průběžnými tématy“ by se pak staly vina, odpovědnost za zděděné křivdy i vlastní činy, „sestrovražda“ v konkrétním i metaforickém významu.

Nejslabší text knihy je povídka „Já, Milena“ (2000). Snaží se upozornit na jev, kdy se současná média (hlavně televizní vysílání) potichu plíží do našich nejintimnějších prostorů a vztahů, ovládají je a totálně devastují iluzemi a iluzorností samou. Přičemž autorka používá až poněkud obligátní motivy schizofrenie (virtuální a reálný subjekt) a fantasmagorie. Žádné nové téma to není, dneska spíš už omleté, než aby někoho víc zaujalo. A tvar, jaký mu autorka vtiskla, balancuje na hraně klišé a poněkud trapné ironie. A pokud bylo snahou spisovatelky ukázat, jak se osamělí lidé vyrovnávají se svou bolestí a hanbou, šlo to udělat lépe. Pokud hlavní postava, televizní moderátorka Milena povzbuzuje osamělé ženy k síle a nabízí jim rámě opory v ženském (opravdu jen ženském?) údělu, pak neopomíná také rozhazovat kolem sebe urážlivé typizace namířené proti mužům obecně. Kromě genderových stereotypů, které fungují i obráceně, používá také kýčovité slovní formulace („pomoci­ukrajinské­ženě­najít­samu­sebe­v-naší­složité­době“), nad kterými čtenář zůstává v rozpacích, jestli jsou myšleny sebeironicky, anebo vážně (text je věnován ukrajinské feministické literární kritičce Solomiji Pavlyčko). Povídka je rozvláčná, s množstvím zbytečných slov a odboček. Vytváří dojem, že vznikla jako reakce na nějakou aktuální situaci, ale v ní také zůstala. S poslední větou se rozplývá. Je docela možné, že tímto textem Zabužko zareagovala na ohlasy na svůj rozporuplně přijímaný román z devadesátého osmého roku a poukazuje tak na jedné straně na fikčnost literárního textu, na druhé straně upozorňuje na autentické rysy vlastní tvorby.

V další kratší novele „Tenisový trenér“ ž vyprávění ubíhá o mnoho plynuleji. Syntax není překombinovaná a vypravěčská řeč si drží více méně jeden hlavní směr. Příběh se odvíjí (opět reflexe hlavní postavy Marty) jako pravidelná výměna míče mezi tím, co je, a tím, co bylo. Tady už se neprovádí vivisekce života s urputnou snahou najít příčinu nebo cíl. Tady věci vystupují jakoby ve své přirozenosti a čtenář se necítí být pod tlakem jediné možnosti, má větší volnost vybrat si to důležité. Tématem se ale nijak zvlášť nemění – je jím krize středního věku, pochybnosti z dlouhodobého vztahu, otázka vlastní přirozenosti. Ale i tady se zdá, že autorka sklouzává k stereotypům ve vztazích muže a ženy, i když je sama odmítá.

Už zmiňovaná „Mimozemšťanka“ autorčinou prozaickou prvotinou – a je to znát. Pocit, že musíme říct něco důležitého, něco, na co jsme přišli sami a jenom my a co znamená ten pravý vhled do podstaty věcí hraničící s mystickým zážitkem, určuje ráz této meditativní povídky (dialog s Poslem – alter egem). Stejně tak určující je i rozmáchlý styl s až dětsky naivními replikami, mudrlantskými konstatováními („[…] víš, takoví už my lidé jsme.“, „Na tomto světě nikdo kromě lidí neuměl lhát.“, „[…] i tak tušil [Posel], že ji jeho zjevení neudivilo – prostě vešel do jejího ranního bezeslovného porozumění se světem tak lehce, jako se vchází do otevřených dveří.“apod.) a množstvím patetických epitet a přirovnání, která mají text udělat poetičtějším.

Otázkou je, proč se tato povídka ocitá v této knize a jako prozaická prvotina ji dokonce uzavírá. Vracíme se tak zase na začátek, pohybujeme se ve spirále? Anebo si máme představit cestu, kterou autorka urazila na své spisovatelské pouti? Její tvorba určitě doznala výrazných změn, které jsou důsledkem nabytých zkušeností a které, jak by řekl Bohumil Hrabal, jsou umazané životem. Ale to podstatné pro tvorbu Zabužko, myslím, zůstává – snaha vystavit sám sebe neuhýbavému pohledu i za cenu toho, že si nezřídka vypomůže třeba i skalpelem, v naději, že přece jen najde pevný bod vlastního já. Je to autorčin styl, který na většině míst složitými souvětími v délce stránky ztvárňuje proud myšlenek, meditaci, zpověď… Nicméně jindy zase poznámky, komentáře etc. spíše ruší svojí nadbytečností, než aby fungovaly jako místa navozující konkrétní vjem nebo dojem z připomínaného okamžiku minulosti. Autorka také občas a priori sklouzává k povrchní typizaci „mužského světa“. Výbor je vlastně jakýmsi průřezem autorčiny prozaické tvorby, v němž první dva texty jsou podle mého názoru nejlepší. Ne proto, že by přinášely pro Zabužko něco nového, ale spíše proto, že v tomhle nejspíš spočívá (zatím) síla spisovatelky. Nebude bez souvislosti, že je Zabužko napsala v době, kdy pracovala na svém zatím asi nejsilnějším románu (což je vidět mimo jiné i na stylu, složitosti stavby věty a vyprávěcím postupu).

 

Ladislav Petráš

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker