Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2007 - Recenze

Uvidět v jedné fazoli celou krajinu

Roland Barthes: S/Z.

Praha, Garamond 2007. Přeložil Josef Fulka.

 11_Recenze.pdf

 

S určitou rezervou lze tvrdit, že každá teorie je popsatelná a zachytitelná na základě své terminologie. Lze dokonce připustit, že v praxi často dochází k záměrné obměně jednotlivých pojmů a termínů právě za účelem odlišení se od předchozího stavu bádání. V případě teoretického díla Rolanda Barthese je dokonce možné – s jistou dávkou škodolibosti – mapovat jednotlivé etapy vývoje jeho myšlení na základě pojmů, které ve svých textech používal, popřípadě pojmů, kterých se snažil – z rozličných důvodů – zbavit. Učebnicovým příkladem „v případě Barthes“ je např. přechod od pojmů strukturydíla k pojmům strukturacetextu (popřípadě textovosti, viz studii De l’oeuvre au texte z roku 1971). Co tato na první pohled nevýznamná proměna může znamenat? Vezmeme-li v úvahu základní premisu strukturální analýzy, jak ji vypracovala především francouzská verze široce rozšířeného strukturalismu, pak se celý proces analýzy točí kolem trojice základních pojmů: struktura–model–„věc“ nebo „obsah“, považujeme-li za předmět strukturální analýzy kulturu. Tento původní mechanismus, mající svou inspiraci (snad) v aristotelské metafyzice, je založen na představě izomorfismu jednotlivých oblastí lidské činnosti a ona strukturální analýza je právě tou činností, jež má tento izomorfizmus odhalit. Nejde zde o ontologii věcí kolem nás, struktura není bytostnou vlastností jsoucna; řečeno jazykem tradiční metafyziky: není esencí věcí. Struktura má být množinou vztahů, definovaných čistě formálními prostředky na základě vlastností určitého modelu, jehož reprezentací je teprve zkoumaná „věc“ či „obsah“. Struktura je v tomto případě garantem identity a jednotlivé dílo je svým způsobem „manifestací“ určitého modelu, vzešlého z této struktury (česká verze strukturalismu je v tomto směru odlišná). Nahradíme-li pojem struktury pojmem strukturace – jak učinil ve svém díle S/Z Roland Barthes –, signalizujeme podstatným způsobem určitou změnu. Jestliže mám představit zatím poslední – česky vyšlé – Barthesovo dílo, pak je nutné stručně naznačit i povahu této změny.

Rozsáhlá analýza Balzakovy novely Sarrasine, vydaná pod názvem S/Z roku 1970 a tvořící spolu s díly L’empire des signes (1970) a Sade, Fourier, Loyola (1971, vyšlo česky roku 2005) určitý doklad Barthesova zájmu o textualitu, resp. o specifický způsob četby, je výsledkem práce, která se uskutečnila v semináři konaném v letech 1968–69 na École pratique des Hautes Études. Svým obsahem je kniha na jedné straně dokladem vyprávění – v několika rovinách – o „příběhu“ jedné četby Balzakovy novely, na straně druhé analýzou určitých teoretických předpokladů, směřujících k uchopení či spíše k obhlédnutí specifického předmětu literatury, kterým je – jednoduše řečeno – text. Barthesovu snahu lze vnímat v kontextu jiných teoretických pojednání té doby, např. Surprised by Sign: The Reader in Paradise Lost Stanleyho Fishe nebo Semiotics of Poetry Michaela Riffaterra, ale nelze ji z těchto pokusů odvozovat, neboť není prostým návrhem čtenářské strategie ani pojednáním o funkci čtenáře v procesu literární komunikace. Kniha S/Z svádí mnohé interprety ke stanovení určitého interpretačního klíče k celému Barthesovu dílu, a to ve smyslu klasifikace přechodu od strukturalismu k poststrukturalismu; ostatně fakt, že kniha S/Z je často nahlížena jako modelový příklad obou těchto proudů, svědčí spíše o chatrnosti každého pokusu stanovit ostrou hranici mezi těmito proudy myšlení. Chápeme-li strukturalismus, respektive jeho francouzskou verzi jako snahu ukázat, jak literární smysl závisí na určitých kódech, produkovaných diskurzem kultury (interpretace J. Cullera), a považujeme-li poststrukturalismus, popřípadě dekonstrukci za jeho ústřední část, za snahu ukázat, jak jednotlivé diskurzy podrývají určité filozofické předpoklady, na kterých samy stojí, pak lze tvrdit, že kniha S/Z je demonstrací obou těchto přístupů. Spíše je nutné nahlížet celou záležitost komplexně; ani vědecká ambice strukturalismu, ani podobně ucelená poststrukturalistická ambice odkrývat stopy filozofického redukcionismu nejsou jediným možným řešením, naopak: obě dvě jsou nutné k tomu, abychom mohli klást otázky fungování jednotlivých diskurzů. Touha vidět v S/Z pouze přechod od strukturalismu k poststrukturalismu odpovídá na jedné straně mýtu vývoje, jenž byl podporován samotným Barthesem, na straně druhé čítankové snaze (opět podporované Barthesem) rozčlenit určitý vývoj do jasně stanovených etap. O čem kniha S/Z vlastně je?

Balzakova novela, jíž je S/Z důkladnou analýzou, je vyprávěním o nadaném sochaři Sarrasinovi, který se bláhově zamiluje do kastráta Zambinelly, jenž se rozhodne – pro pobavení publika – sehrát etudu „milostného vzplanutí“, a zapříčiní tak Sarrasinovu záhubu. Tím, co dodnes nepochopitelně upoutává všechny kritiky, je Barthesova typologie kódů, kterou ve svém díle za účelem interpretace představil. Barthes rozlišuje pět základních kódů, které ale nevykazují nějakou systematizaci ani vzájemnou hierarchii, ale mohou fungovat všechny najednou v rámci jedné lexie, tj. jednotky četby, jež je takto rozčleněna čistě arbitrárně podle toho, jak odpovídá požadavku přítomnosti minimálně jednoho kódu. Tato klasifikace jednotlivých kódů, z nichž jako nejzávažnější se jeví kód kulturní, odkazující k souborům vědění určité společnosti, je klasifikací „podle potřeby“, později se dočká zpřesnění (v Barthesově analýze Poeovy povídky „The Facts in the Case of M. Valdemar“, „Analyse textuelle d’un conte d’Edgar Poe“, 1973). Tyto kódy fungují jako stopy již­ přečteného, již­ viděného, již­ prožitého, jsou perspektivou citací. Barthes zde naplno využil toho, co již systematicky zpracoval ve svém předešlém díle, věnovaném módě (Système de la Mode, 1967). Literatura, podobně jako módní průmysl, je tzv. homeostatickým systémem, tzn. systémem, jehož funkcí není zobrazovat, reprezentovat nějaký vnější, objektivní svět, ale vyvažovat proces signifikace, značení; udržovat rovnováhu fungování. Skandálním tedy není fakt, že literatura reprezentuje „nevhodné“ skutečnosti (jako např. v případě de Sada); skandálním je fakt, že literatura nereprezentuje vůbec, respektive reprezentuje samu sebe, svá pravidla fungování. Pointou čitelných textů a jejich přístupu k nim je ale udržení této iluze, iluze reprezentace.

Výše jsem použil pojmy interpretacečitelný text. Druhý v pořadí je Barthesem jasně vysvětlen: prvotním krokem k analýze chápání pojmu text je určité specifické hodnocení, jež daný pojem ponechává „nekonečnému paradigmatu diference, podrobuje jej nejprve jisté zakládající typologii“ (s. 10). Jde o známou Barthesovu diferenci textů pisatelných (scriptible) a čitelných (lisible); tzv. pisatelné texty odolávají četbě v klasickém slova smyslu a mohou být pouze přepisovány, zatímco tzv. čitelné texty jsou v souladu s kódy a s obecným vědomím, jak číst.

(Josef Fulka volí variantu kombinace „čitelný“/„pisatelný“ podobně jako Jan Schneider ve svém překladu Zimovy Literární estetiky, ale např. P. A. Bílek ve svém Hledání jazyka interpretace „pře (d) kládá“ tuto dvojici pojmů jako „text ke čtení“/„text k napsání“, popřípadě jako „zapsatelný text“/„přečtený text“. Osobně dávám přednost Schneiderově/Fulkově variantě z důvodů čistě jazykových: „čitelnost“/„pisatelnost“ označuje určitou možnost, potencialitu (podle Barthese z pohledu praxe psaní), zatímco verze „text ke čtení“ spíše určenost; i „text k napsání“ lze „číst“. Francouzské lisible (čitelný) navíc slovníkově odkazuje k přehlednému smyslu, a to doslovně: ce n’est pas lisible – to nejde přečíst.)

Pojem interpretace je komplikovanějším problémem. Barthes dává tomuto tradičnímu pojmu poněkud jiný význam. Interpretace je sekundárním úkonem, hned po hodnocení textů (na „čitelné“ a „pisatelné“): to píše Barthes zcela jasně. „Interpretovat text neznamená dávat mu smysl (více či méně podložený, více či méně volný), znamená to naopak zvažovat, z jakého plurálu je utvořen“ (s. 13). Ono „více či méně“ je důležité: říkáme-li „více“ nebo „méně“, musíme disponovat aspoň představou určité dokonalosti (filozoficky ve smyslu centra, lingvisticky ve smyslu uchopitelného signifikátu). Podle Barthese je právě tato ekonomie onoho „více či méně“ záležitostí minulosti, neboť dokonalost je počátkem i koncem kódu, tzn. že „více“/„méně“ nebo „uvnitř“/„vně“ má stejnou hodnotu. Paradoxem centra (a onoho „uvnitř“/„vně“) se zabýval J. Derrida ve své slavné přednášce La structure, le signe et le jeu dans le discourse des sciences humaines. V případě S/Z jde (i) interpretačně o to, že „Zambinella je takto Nad-Žena, je to esenciální, dokonalá Žena (poctivě teologicky vzato, dokonalost je totožná s esencí a Zambinella je ,mistrovské dílo‘), avšak současně a v rámci téhož pohybu je to pod-muž, kastrát, chybění, definitivní mínus“ (s. 120), (ii) teoreticky o to, že norma, život i „realita“ jsou záležitostí perspektivy citací, přesunů replik. Nejde tedy o přibližování se Pravdě (řečeno psychoanalyticky) a interpretace není nalézáním této Pravdy, ale vynalézáním, doplněním: suplementem (to je ostatně základní shoda mezi Barthesem a Derridou). Pojem interpretace má ale u Barthese i jiné pozadí.

V souvislosti s knihou S/Z bývá někdy zmiňována Barthesova náklonnost k dílu francouzského psychoanalytika a klinického psychiatra Jacquese Lacana, který ostatně výrazně ovlivnil téměř všechny myslitele té doby ve Francii. Mám na mysli jeho reinterpretaci původně freudovského pojmu analytické interpretace, který – stručně řečeno – popisoval snahu odkrýt (a přivést před zrak vědomí) v manifestním obsahu snu jeho latentní myšlenku, a zbavit tak subjekt nevědomé obsese. Tato svým způsobem praktická hermeneutika se vepsala i do Lacanova pojetí interpretace, které již předem vyznačuje celou problematiku. Původně freudovská snaha „převést“ nevědomé procesy subjektu na stranu vědomí je nahlížena jako tradiční idealistická cesta Hegelova ducha dějinami nevědomí, jež vrcholí v absolutní transparenci sebevědomí. Lacan naopak jasně zpochybňuje pozici suverénního sebe sama rozvrhujícího subjektu. Již jeho slavná věta: „Je pense oů je ne suis pas, donc je suis oů je ne pense pas“ („Myslím, kde nejsem, tedy jsem, kde nemyslím“) zcela jasně naznačuje, že představa plně vědomého subjektu, založeného na reflexi, je naivní interpretací narcistního subjektu (Lacanem nazvaného moi). Je-li ale naše suverénní vědomí pouhou fikcí (nikoli ovšem nežádoucí), pak je na místě otázka, co a zda vůbec něco stojí v pozadí celého procesu – jak trefně říká Lacan – zneuznání (mé-connaissance). Odpovědí je Lacanova teorie „absolutního subjektu“ (značeného ve francouzštině Je), ze které – podle mého názoru – vyrůstá Barthesovo pojednání o psaní, textovosti i subjektu jako takovém; především však jeho slavná esej La mort de l’auteur z roku 1968.

Lacan totiž zasazuje celou problematiku pravého (le sujet véritable) a nepravého (reflexivního, spekulárního) subjektu do oblasti sémiologie, resp. na příkladu malého dítěte, osvojujícího si určitý systém přirozeného jazyka, demonstruje zasazenost pravého subjektu do symbolického řádu (ordre symbolique), jenž je tímto v podstatě ne-místem pravého subjektu nesen. Zcela jasně to říká např. Manfred Frank ve své přednášce, věnované právě Lacanovi: „Toto sebe-odstoupení však nevede k nějaké smrti subjektu: subjekt přežívá tak, že pozitivity, které se navzájem profilují právě jeho zmizením, mohou být teď čteny jako signifikanty, to jest jako prvky symbolického řádu“ (Co je neostrukturalismus, Praha, Sofis 2000, s. 295). Tvrzení, že subjekt i smysl jsou pouhé účinky onoho signifiant, je stejného typu jako Derridova explikace pojmu suplementarity a différance, vyrůstající ze Saussurovy premisy dans une langue il n’y a que des différences, a v neposlední řadě podobného ražení jako Barthesova „interpretace“ lacanovského signifiant jako psaní. Právě v mezerách onoho psaní prosvítá pravý subjekt, nemající žádnou podstatu, tedy ani garantující centrum smyslu; subjekt, jenž se stal svým způsobem argumentem pro deklaraci smrti autorského subjektu: onoho reflexivního, narcistního sebevědomého moi. Barthes jasně říká: již ne subjekt – autor, ale scripteur.

Z této perspektivy je nahlížena i Balzakova novela Sarrasine. Nejvíce jsou jí „zasaženy“ kódy hermeneutický, který artikuluje různými způsoby nějakou otázku a odpověď na ni, a symbolický, zajišťující interpretaci rozptýlených textových detailů. Je-li čtenář zpočátku konfrontován se záhadou rodiny Lantyových, je tato záhada následně konfrontována s tajemstvím krásného hlasu tajemné(ho) Zambinelly. Samotný čtenář je tedy nejdříve „zaslepen“ diskurzivními pastmi samotného vyprávění, aby v druhé polovině novely zjistil, že Sarrasine sám sebe klame ve svém přesvědčení ohledně Zambinelly. Hermeneutický kód tak pracuje se strategií spočívající na diferenci: otázka, kdo je Zambinella, je odpovědí na otázku, kdo je Sarrasine, který touží po tom, co není. Diference je tak podmínkou pravdy a celý narativ funguje na základě jednoduchého vzorce: hermeneutický kód [(chaos:očekávání ↔ suplement:otázka) → (řád:pravda ↔ komplement:odpověď)]; kastrace je symbolickým slepým bodem, který putuje vyprávěním a rozčleňuje jednotlivé postavy nikoli podle pohlaví (přirozená biologická osa), ale podle toho, zda stojí na straně aktivní „kastrace“ (většina ženských postav), nebo na straně pasivní „kastrace“ (většina mužských postav). Na podobném principu funguje i samotný diskurz, který praktikuje dvě základní hlediska (pertinence): pravidlo komunikace a pravidlo pseudo-logické (s. 145–146). Jde tedy o to, aby na jedné straně byla zachována rovnováha jednotlivých vrstev (Sarrasine může sebe nadále klamat ohledně Zambinellova pohlaví, i když čtenář má již jasno) a na straně druhé aby případná provizornost otázky byla vnímána jako nahodilá, a nikoli pouze hermeneutickým kódem „strategicky“ odsouvaná.

Ovšem tato svým způsobem určitá linie čtení není jedinou možnou, právě naopak: omezením i výhodou čitelných textů je přítomnost odhalitelné a popsatelné struktury smyslu (greimasovské signification intégrale), typologicky zachytitelné např. hlasem Kritiky (Barthes píše s velkým začátečním písmenem, naznačujícím „otcovský vztah“) pomocí určité systematizace (v případě new criticism jde o tzv. close reading). Barthes neopustil všechny výsledky svého dosavadního bádání v oblasti sémiologie a strukturální analýzy, jen ukazuje, že původní myšlenka „vědeckého“ strukturalismu, pracující s představou disponovatelnosti s popsa­ným modelem skutečnosti, je pouhou fikcí sebe sama klamajícího subjektu (lacanovského moi). Příběh Sarrasina lze tedy na jedné straně číst jako klasický příběh tajemství v prostředí tajuplné Itálie, nebo na straně druhé – symbolicky – jako „příběh“ prázdného místa kastrace, zasahujícího svým chyběním každou postavu. Přesněji řečeno, není možné použít spojení „na jedné straně/na druhé straně“, protože chybí jednotné kritérium smyslu, na základě kterého bychom mohli podobné rozčlenění zdůvodnit. Přesto se mi zdá, že tu určitá motivace přetrvává, a odolává tak tlaku stále postupující diference smyslu: jde o motivaci morální, v kontextu knihy S/Z snad estetickou (ne ve smyslu definice): umění (přesněji psaní) je totiž možným terapeutickým nástrojem v základě nadvakrát frustrovaného subjektu (jednotným a nedosažitelným obrazem sebe sama a symbolickým řádem), a to díky své funkci „zesměšňovat, rušit (zastrašovací) moc jedné řeči nad jinou řečí, rozbíjet veškerý metajazyk, sotva se utvoří“ (s. 165). Patrné je to zvláště v pozdějších Barthesových knihách, např. v Le plaisir du texte (1973), Roland Barthes par Roland Barthes (1975) nebo ve Fragments d’un discours amoureux (1977); jde ale o motivaci přítomnou již v Le degré zéro de l’écriture z roku 1953.

Podobným způsobem, jakým je odsunut autorský subjekt jako (i) garant smyslu, (ii) „otec“ svého díla a jako (iii) kontrolor svých vlastnických práv, je zpochybněna i role čtenáře, jenž do té doby – jednoduše řečeno – plnil úlohu „ucelené perspektivy“, subjektu nebo osoby, zajišťující všechny práva zbylá po autorovi. Proto nelze vidět v Barthesově občasných zmínkách o čtenáři alternativu k jiným teoriím či analýzám (např. k Ecově „otevřenému dílu“ nebo k implicitnímu čtenáři kostnické školy); Barthesův čtenář je rubem psaní, dutou stranou vypuklého zrcadla a – a to je důležité – přísně individuální, nikoli zvláštní, neboť zvláštní je od antiky chápáno jako případ pravidla vzhledem ke všeobecnému. Skrze své imaginární přání po jednotě a neustálé nacházení nedostatečnosti vlastního sjednocení se tu ohlašuje (lacanovsky řečeno) to, co je prostým a jednoduchým chyběním (jako v případě Zambinelly) a co je nám všem společné, neboť teprve ono chybění je podmínkou jakékoliv možnosti a touhy po identitě; o této zkušenosti je v podstatě celá „barthesovská“ monografie Miroslava Marcelliho (Príklad Barthes, Bratislava, Kalligram 2001), která je doposud nejucelenějším pohledem na dílo Rolanda Barthesa u nás, resp. na Slovensku.

Kniha S/Z je knihou, kterou mohou číst jak laici jako dobrodružství jedné četby, tak odborníci jako doklad prvotřídní práce na poli literární teorie. Učí nás totiž, jak uvidět v jedné fazoli celou krajinu. Proto se pro mnoho lidí stala „náboženstvím“.

 

Michal Kříž


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker