Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2007 - Recenze

Polská literárněvědná práce o Skupině 42

Leszek Engelking: Codzienność i mit. Poetyka, programy, historia Grupy 42 w kontekstach dwudziestowiecznej awangardy i postawangardy.

Łódź, UŁ 2005..

 11_Recenze.pdf

 

Nejnovější kniha překladatele a literárního vědce Leszka Engelkinga je kompendiem poznatků o Skupině 42, okolnostech jejího vzniku, činnosti, rozpadu a intenzitě vlivu na následující literární generace. Pozornost si zaslouží hned z několika důvodů. Předně však proto, že jako první přináší tak mnoho a tak podrobných informací o tématu – autor čerpá z deníků, vzpomínek a korespondence a poté události pořádá chronologicky a komentuje. Úžas nad poetikou skupiny, k němuž se autor na mnoha místech přiznává, se odráží v pronikavých závěrech syntetizující hodnoty. Syntéza uskutečněná v této knize je úctyhodná také proto, že se Skupině 42, ačkoliv její činnost byla ukončena v roce 1948, nedostalo dosud ani v českém prostředí zpracování na tak širokém literárněhistorickém základě. Informace, které kniha přináší, se pokoušejí o zaplnění mezer jak ve vztahu k dějinám, tak i k programu skupiny, které dosud charakterizovaly i tak nepočetné soudy na téma tvorby členů Skupiny 42. Cílem práce, jak slibuje v úvodu autor, je vytvoření encyklopedie literatury Skupiny 42 a toto předsevzetí se mu daří naplnit. Na více než čtyřech stech stránkách získává čtenář úplný přehled o skupině a o činnosti jejích jednotlivých členů, podaný tak čtivě, že si tato vědecky fundovaná práce v ničem nezadá s beletrií. Ostatně Leszek Engelking své vypravěčské schopnosti už prokázal ve svých předchozích knihách, studiích, skicách a článcích o polské, české, slovenské či americké literatuře.

Práce se vnitřně člení na dva celky. První představuje Skupinu 42 jako literárně­ výtvarnické seskupení vynikajících tvůrců, podává zprávu o okolnostech jejího vzniku, vysvětluje její program a poetiku v kontextu české i světové tradice a charakterizuje podstatu jejího novátorství. Druhá seznamuje s individuálními básnickými osobnostmi jejích členů. Svoji knihu Leszek Engelking zakončil kapitolou o vlivu Skupiny 42 na českou literaturu 2. poloviny 20. století.

První kapitola přináší informace o okolnostech vzniku Skupiny 42. Autor uvádí vzpomínky členů skupiny, svoji pozornost soustředí na odpovědi prezentující dojmy mladých tvůrců z jejich prvních setkání se soudobým uměním a odhalující zdroje jejich tvůrčích inspirací. Zde se Engelking soustředí především na výtvarnou činnost skupiny (malířství, sochařství a umění fotografie), charakterizuje vztahy mezi jejími členy a podrobně popisuje proces formování generace mladých tvůrců – uvádí jak výstavy výtvarného umění, tak básnické almanachy. Vodítkem se autorovi staly myšlenky jednoho z nejdůležitějších soudobých literárních kritiků Václava Černého, z nichž prostupuje pře­svědčení o nedostatku generační platformy mladých tvůrců. Válečná generace si v programových projevech svých mluvčích, Kamila Bednáře a Jindřicha Chalupeckého, sama pokládá otázku, zda v souvislosti s ní vůbec lze hovořit o společném generačním pocitu. Podle Engelkinga vyplývala soudržnost Skupiny 42 z napětí vycházejícího z četných různých názorů jejích příslušníků, z koexistence mnoha tvůrčích individualit, ze souznění zřetelně vymezených aktivit a výtvarně-literárních paralel. Engelking se pokouší najít „společného jmenovatele“ tvorby členů skupiny a popsat její imanentní poetiku. Tímto sjednocujícím prvkem podle něj je pohroužení do každodenní skutečnosti, zájem o člověka a jeho existenci, fascinace urbanistickou tematikou, používání naturalistických, až turpistických efektů, odmítání abstrakcí, tvoření společenských „nových mýtů“. Tím, jak zde i na jiných místech své knihy zdůrazňuje Engelking, otevírá novou kapitolu literárních dějin a české kultury. Tuto část knihy autor končí výčtem retrospektivních výstav, věnovaných umění Skupiny 42 po jejím zániku, a připomenutím nejdůležitějších událostí ze života jejích členů po roce 1948.

Druhá kapitola pod titulem „Bez manifestu. Program Skupiny 42“ přináší vlastní charakteristiku programu Skupiny 42. Již na počátku si Engelking všímá faktu, že se Skupina 42 vymyká tradiční definici „skupiny“. Nehodí se k ní klasifikace Głowińského, Gazdy ani Stradeckého. Programová vystoupení Jindřicha Chalupeckého jsou spíše kvazimanifesty než programové manifesty – na tento charakter výpovědi vyjádření upozorňuje titul kapitoly. Soustředí se na nejzávažnější texty Jindřicha Chalupeckého („Svět v němž žijeme“, 1940, „Teze“, 1943, „Generace“, 1946) a dokazuje, jak v nich teoretik Skupiny 42 buduje mýtus každodennosti, včetně fascinace okolním světem a současným člověkem i možnostmi současného umění, obsahujícího v sobě lidskou podstatu.

Předmětem následující kapitoly je vztah Skupiny 42 k literární tradici (především k avantgardě dvacátých let) a k tvorbě své generace. Také v tomto případě pochází Engelkingova výchozí teze od Václava Černého, tentokrát o mnoho­zdro­jovosti poetiky Skupiny 42. Postupně popisuje shody a rozdíly mezi programem skupiny a francouzským unanimismem, Apollinairovým simultanismem, futurismem, surrealismem, dadaismem, kubismem, programem českého poetismu. Jisté překvapení může vzbudit detailnost, s níž Engelking informuje o programech zvláště těch literárních směrů, s nimiž se už polská literární věda vyrovnala. Volbu právě takovéto badatelské metody do jisté míry anticipuje autorův slib z úvodu knihy, vytvořit encyklopedii Skupiny 42, tedy dílo, které nebude čtenáře odvádět k jiným pracím na totéž téma. Úvahy nad vztahem Skupiny 42 k literární tradici končí Engelking důrazným tvrzením, že Chalupecký ve svých projevech ukazuje rozhodně na konec epochy modernismu. Spolu s Květoslavem Chvatíkem nachází Engelking v projevech Chalupeckého a poetice Skupiny 42 příslib významných změn v české literatuře a pokládá je za počátky postmodernismu v Čechách.

Čtvrtou a pátou kapitolu Engelking věnuje dvěma novým prostorům poetické fascinace Skupiny 42, jimiž jsou anglofonní literatury a existencialismus. Engelking upozorňuje, že zájem mladé generace o anglickou a angloamerickou literaturu se ubírá dvěma směry: mladí tvůrci rozhodně přerušují dosavadní zaujetí francouzskou a ruskou literaturou a sahají k textům předtím české literatuře neznámým, překládají je a rovněž přejímají prvky typické pro poetiku jednotlivých tvůrců této jazykové oblasti. Zároveň autor poukazuje na skutečnost, že každý z českých básníků osvědčuje své vlastní preference v tomto výběru uvedených skupin textů či autorů. U Jiřího Koláře je zřetelné zaujetí poezií Sandburga, Masterse, Whitmana, Eliota a Pounda; u Blatného poezií Eliota, Frosta, Hughese, Kainar sahá jako Blatný k Hughesovi, Hauková k poezii Williamse, Eliota, Lowellové a Doolittlové. O svém zaujetí anglicky psanou poezií píší čeští básníci přímo (v jejich dílech se objevují anglické tituly děl a jména jejich autorů) nebo tvoří svá díla způsobem, který nevyvolává pochybnosti, pokud jde o jejich inspirační zdroje. To je typické především pro Kainara a jeho bluesové verše a pro Blatného a jeho texty výrazně bluesového rytmu. V páté kapitole Engelking probírá ideové příbuzenství poetiky Skupiny 42 s existencialismem. Právě v existencialismu nachází filozofický základ Skupiny 42 a spolu s Václavem Černým poukazuje na spřízněnost jistých tvůrčích prvků jednotlivých členů skupiny s existencialismem, např. sartrovskou kategorií svobody a odpovědnosti či myšlenkou, že „peklo, to jsou ti druzí“, ve vztahu k mezním situacím v poezii Jiřího Koláře; neautentické, zmechanizované existence upadající do všednosti ve vztahu k textům Chalupeckého a poezii Blatného; sartrovského pohledu „jiného“ a popisu světa u Kainara; existenciální formule odcizení přítomné v poezii Koláře a Blatného. U příležitosti prezentace existencialistických prvků v programu a poezii Skupiny 42 Engelking (s Chalupeckým) připomíná osobnost zapomenutého českého filozofa Václava Navrátila, který výrazně těžil z existencialismu a jehož filozofické myšlení se výrazně spolupodílelo na formulaci kategorie všeobecné všednosti a mýtu současnosti v poetice Skupiny 42.

Následující kapitoly přinášejí podrobné zprávy o členech Skupiny 42, jejich životopisy a cesty tvůrčího vývoje. Autor je zahajuje Jiřím Kolářem, vůdčí osobností celé skupiny. Z členů Skupiny 42 právě Jiří Kolář se stal ve světě nejznámějším, a to jak jako experimentující malíř, tak jako tvůrce originální poezie, která má podle Engelkinga zásadní význam pro současnou českou poezii. Engelking sám je zjevně uchvácen Kolářovou tvorbou a Koláře představuje jako všestranného tvůrce: jako tvůrce rozmanitých druhů koláží, jako básníka experimentujícího s literárním textem, překladatele anglické, francouzské a německé literatury a autora metaliterárních a deníkových textů. Jak upozorňuje Engelking, je těžké stanovit zřetelnou hranici mezi Kolářovou tvorbou z období činnosti Skupiny 42 a tvorbou po jejím rozpadu, ačkoliv podobné je to i v ostatních případech jejích členů. Kolář pokračuje po roce 1948 vlastní poetikou a zároveň poetikou Skupiny 42. V jeho tvorbě je ustavičně přítomno město, antiestetismus, doteky periferie, užívání „živého“ jazyka, užívání četných šokujících bipolarit, včetně polarity banálního a metafyzického, tak typické pro jeho tvorbu. Za Emanuelem Fryntou nazývá Engelking Koláře „naslouchajícím básníkem“. V jazyce jeho slovesných děl nachází bachtinovský dialog, sdělení opírající se o četné idiolekty s nápadnou preferencí výraziva běžně mluvené řeči, které v jeho textech vyvolávají rozeznatelný skřípot jazykové melodie. Engelking dále upozorňuje na patrné morální zaujetí Kolářovy tvorby. Básník ve svých projevech portrétuje svoji současnost, sestavuje její „morální páteř“ a vydává svědectví o okolním světě, přičemž svůj zájem výrazně přesouvá k tématům na hranici estetiky, ba dokonce i tabu. Engelking si všímá i Kolářových metaliterárních projevů, v nichž sám básník situuje svoji tvorbu v perspektivě literárního experimentu, když svoji tvorbu popisuje jako „autentickou poezii“, „destatickou poezii“ či „happening“. Engelking zaznamenává postupnou depoetizaci Kolářových textů jako výraz básníkovy nedůvěry v možnosti psaného slova. Od literárního experimentu se slovem přes bezobsahová sdělení (analfabetogramy, idiotogramy) až do výmluvného mlčení, když v roce 1959 básník ohlásil celkovou rezignaci na slovesnou tvorbu.

Už v úvodních odstavcích následující kapitoly, věnované tvorbě Ivana Blatného, upozorňuje Engelking na tragické osudy básníka, který si roku 1948 zvolil osud emigranta a tím se sám v rodné zemi odsoudil k zapomnění. Byl zapomenut svými přáteli, kteří žili v přesvědčení, že zemřel. Po několika desetiletích po odchodu z Československa nenadále objeven v ústavu pro duševně nemocné, byl zapomenut českou literární vědou a kritikou, které ve shodě s politickými postuláty své doby zcela opomíjely tvorbu emigrantů. Engelking zdůrazňuje, že Ivan Blatný byl jedním z největších českých básníků 20. století. Své tvrzení opírá především o básníkovy kontakty se Skupinou 42, s nimiž je spojena výrazná změna jeho poetiky, kdy někdejší její melodickou, melancholickou a snivou lyriku psanou českým alexandrínem vystřídala poezie „syrová“, „drsná“, v níž začal dominovat skřípot a disonance a nápodoba běžně mluveného jazyka. Blatný uvádí do svých básní postavu Kolemjdoucího a její modifikace (tuláka, poutníka), zrcadlící soudobou existenci. Emigrační poezie Blatného se obohatila o nové prvky: v jeho verších se objevily asociace spletitých vazeb, opřené o hru s aluzemi, citáty, odvoláními, proplétáním různých jazyků, simultanismus a střih, dodávající jeho poezii postmoderní rysy, a též návraty a vzpomínky, odrážející charakter existence básníka, přežívajícího téměř od počátku jeho pobytu v cizině v psychiatrických léčebnách. Engelking upozorňuje, že emigrační tvorba Blatného zůstala zachována jen zásluhou zájmu několika lidí o básníkovu osobu. Z nich uvádí především Frances Meachamovou, Blatného ošetřovatelku, která shromažďovala jeho rukopisy, vzniklé v sanatoriu, Jana Šmardu, Martina Pluháčka, Rudolfa Havla a Jiřího Trávníčka, kteří se ujali celkového uspořádání rozptýlených textů a prezentují tak v celku chronologický vývoj Blatného tvorby.

Za kapitolou o Ivanu Blatném následuje kapitola kainarovská. Autor zdůrazňuje básníkovo zaujetí hudbou, zvláště jeho zájem o jazz a blues, které našly svůj odraz v jazyku jeho děl. Engelking připomíná, že Kainar se přibližuje poetice Skupiny 42 až svou třetí sbírkou Nové mýty (1946). Za emblematickou pro Kainarovu tvorbu té doby považuje báseň „Stříhali dohola malého chlapečka“. Analýza, kterou Engelking provádí, dovoluje sledovat vznik současného mýtu: obyčejná životní situace se ritualizuje a mění se v parabolu lidského života. Podobně se děje i v jiných textech uvedené sbírky. „Soukromé“ děje se proměňují v mýty a básník přitom zálibně zdůrazňuje odpudivou, chmurnou stránku lidské existence, rád sahá do oblasti fyziologie a profánního chování. Kainar svou básnickou praxí realizuje teoretické postuláty Jindřicha Chalupeckého. Nastoupený kurs neopustil ani po rozpadu skupiny. Jeho sbírky z šedesátých let znamenají pokračování poetiky formulované v programu Skupiny 42. Engelking s odkazem na charakter Kainarovy poezie vysvětluje problematiku mýtu v díle Jindřicha Chalupeckého. Teoretické výklady právě na tomto místě jsou jistým překvapením, protože výklad této problematiky by se dal předpokládat spíše v úvodních kapitolách knihy v blízkosti výkladu programu Skupiny 42. Ve srovnání s předchozími kapitolami působí dojmem jisté nenasycenosti také překvapivě méně obšírná analýza Kainarovy tvorby, což však částečně vyplývá z disproporce významu tvorby Koláře, Blatného a Kainara a částečně i z Engelkingova osobního zaujetí, výrazně hlouběji zasaženého tvorbou prvních dvou uvedených básníků.

Následující dvě kapitoly Engelkingovy knihy jsou věnovány tvorbě Jiřiny Haukové a Jana Hanče. Autor upozorňuje, že příslušnost ke Skupině 42 staví Hauková i Hanč na pouhém jediném svazečku básní. Hauková sbírkou Cizí pokoj (1946), chladně přijatou soudobou kritikou, reprezentuje „ženský hlas“ Skupiny 42. Její básně vyzařují smyslovost, ženskost a něhu. Jejími klíčovými slovy jsou „cizí“, „chlad“ a „samota“ a její svět zná kategorii bezdomovectví, charakteristickou pro literaturu 20. století. O blízkosti poezie Jiřiny Haukové s ostatními členy skupiny rozhoduje tendence k variacím, zasazování básní do městské scenérie a odhalování stop lidské existence na předmětech každodenního užívání (věci – svědkové lidského života). Jak zdůrazňuje Engelking, kontakt Haukové se Skupinou 42 v autorčině uměleckém vývoji nebyl ani nahodilý, ani bez významu a jeho stopy jsou zřejmé v prostoru celé její pozdější tvorby.

Jan Hanč představuje v české literatuře osobnost zcela specifickou. Za svého života vydal jedinou básnickou sbírku Události (1948). Publikoval sporadicky a jeho tvorba i spojené s ní kritické interpretace se ke čtenáři dostaly až za mnoho let po jeho smrti. Hanč je pokládán za jednoho z literárních outsiderů. Faktem setrvávání „out“ se zabývá i Engelking a dovozuje, že pocit outsiderství, který provázel Hančovo psaní, prezentující postavu svědka, pozorovatele, zůstávajícího na okraji událostí, jej neopouštěl ani v životě. Engelking umisťuje básníka do blízkosti jiného velkého outsidera české literatury: Jakuba Demla. Engelking zdůrazňuje originalitu Hančovy tvorby, hledá kořeny jeho básní. Předky jeho poetiky nachází v Petru Altenbergovi, s nímž český básník směřuje ke kopírování skutečnosti, Charlese Baudelaira, který do poezie uvedl postavu průchozího městem, prototyp hančovského svědka, a Augusta Strindberga, s nímž Hanče spojuje snaha stvořit „básnickou autobiografii“. Engelking rovněž upozorňuje, že „pohled z profilu“ v tvorbě českého básníka zároveň nerozlučně doprovází „pohled zdola“. Odhalení falše navrací k základním hodnotám. Odtud vychází Hančovo zaujetí tělem a fyziologií, situující jeho tvorbu dále od literárního estetismu.

Svoji knihu Leszek Engelking končí úvahou o vlivu poetiky Skupiny 42 na českou literaturu druhé poloviny 20. století. Autor upozorňuje na mimořádně silnou přitažlivost programu skupiny, v jejímž okolí se pohybovala ve čtyřicátých letech řada autorů, kteří se k ní přímo nehlásili. Obrysy tvorby jednoho z nich, Oldřicha Mikuláška, Engelking podává. Některé prvky poetiky nejdůležitějšího z nich, Jiřího Koláře, nachází v tvorbě Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Gruši, v linii experimentální, konkrétní, v českém letrismu, v tvorbě českého undergroundu (zvlášť u Egona Bondyho, Iva Vodseďálka, Jany Krejcarové a Jáchyma Topola) i v poezii všedního dne padesátých let. V závěru autor zdůrazňuje, že lze vyznačit výraznou vývojovou linii české literatury 20. století: od expresionismu, vitalismu a civilismu přes proletářskou poezii, poetismus, surrealismus, poezii s existenciálními akcenty, tvorbu skupiny Ohnice a Skupiny 42 až po underground, poezii všedního dne, tvorbu Bohumila Hrabala a postmodernismus. Skupina 42, konstatuje v závěru Engelking, je mimořádně důležitý článek tohoto řetězce.

Engelkingova kniha věnovaná Skupině 42 je ohromnou informační zásobárnou k určitému konkrétnímu tématu z dějin české literatury. Autor nejenže interpretuje program a tvorbu Skupiny 42, ale též zahrnuje dějinné souvislosti, které činnost Skupiny 42 doprovázely. Identifikuje předchůdce její poetiky, sleduje skupinu v souvislostech se soudobými doprovodnými dějinnými procesy a hledá stopy jejího vlivu na českou literaturu v době po jejím rozpuštění. Příliš podrobné vysvětlování problematiky, která je v polském prostředí již známa, a prezentace překladů z děl příslušníků Skupiny 42 namísto originálních verzí textů se mohou stát předmětem snad jen recenzentových výhrad. Především však kniha přináší řadu cenných zjištění a údajů. K nim patří i úctyhodná jmenná a předmětová bibliografie, které ji předurčují čelné místo v literatuře studia úplného obrazu vývoje české literatury 20. století.

 

Izabela Mroczek

Z polštiny přeložil Petr Hora.


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker