Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


„Na půl cesty...“

Juraj Hvorecký – Tomáš Marvan: Základní pojmy filozofie jazyka a mysli.

Nymburk, O. P. S. 2007..

 11_Recenze.pdf

 

Pravděpodobně každý autorský pokus o vydání slovníku věnovaného filozofické problematice budou doprovázet úvahy a debaty, jestli je vůbec možné něco tak komplexního, složitého a častokrát argumentačně náročného, jako jsou filozofické otázky, uchopit slovníkovou formou (viz např. recenzi Radima Brázdy na Slovník současných filozofů publi­kovanou v Aluzi 5, 2002, č. 1). Jistý známý český filozof  prý kdysi v jednom rozhovoru (na téma „krácené“ prezentace složitých problémů) prohlásil, že za minutu se dá představit facka, ale nikoliv filozofický názor. 

Tematika analytické filozofie jazyka a mysli výše uvedené charakteristiky splňuje. Zároveň je ale tento od počátku 20. století silně se rozvíjející a dnes již neoddiskutovatelně výrazný a významný proud současné filozofie znám svým opodstatněným tíhnutím k argumentačně podložené, jasné, přehledné a kontrolovatelné úvaze, zhruba v duchu Wittgensteinova tvrzení, že co se dá říct, se dá říct jasně. A právě tento závazek může slovníková forma dobře prověřit. Na podobném rozcestí tedy nejspíš před zahájením své práce stáli editoři a posléze i jednotliví autoři slovníku nazvaného Základní pojmy filozofie jazyka a mysli, který v letošním roce vydalo nakladatelství O. P. S. z Nymburka.

Filozoficky zaměřených slovníků je v češtině dostupných kupodivu hned několik, a to jak v podobě původních českých prací (např. asi nejznámější olomoucký Filozofický slovník), tak překladových (Nida­ Rümelinův Slovník současných filozofů nebo Filozofický slovník Bruggerův). Zároveň lze ale s Radimem Brázdou souhlasit v tom, že takové literatury není nikdy dostatek, zvláště pokud jde – jako v případě Základních pojmů filozofie jazyka a mysli – o přírůstek do rodiny těch původem českých a slovenských prací, které mají z principu nejen informační hodnotu, ale zároveň zrcadlí úroveň zdejšího filozofického bádání.

Zdá se, že analytická filozofie, do listopadu 1989 v našich zemích (rozuměj v Česku a na Slovensku) spíše opomíjený způsob filozofického uvažování, se v průběhu posledních 17 let na místní filozofické scéně již dostatečně etablovala (srov. publikace ve Filozofickém časopisu nebo slovenském Organonu F) a rozmach její narůstající popularity nejspíš ještě ani neskončil. Nejvýraznější a neúnavní popularizátoři, jako jsou např. Jaroslav Peregrin nebo Petr Koťátko, jí v Čechách připravili půdu prací jednak překladovou, jednak formou dějinných přehledů a vlastních příspěvků do současné debaty. Na Slovensku, známém svou mimořádnou aktivitou při rozvoji tzv. kognitivních věd, pak představuje zásadní příspěvek k popularizaci analytické filozofie rovněž vydávání jak základní literatury překladové (např. v roce 2003 vydaná Antológia filozofie mysle), tak původní (např. sborník Filozofia a kognitívne vedy). Tomášem Marvanem a Jurajem Hvoreckým vydaný slovník je tedy možné vnímat jako vhodné intermezzo v tomto procesu. Jeho účelem je podle jejich vlastních slov podat „přehledný a srozumitelný výklad technických termínů a známějších teorií,“ jejichž znalost „mnozí současní autoři […] ve svých dílech […] předpokládají, takže se jejich výkladem příliš nezdržují“ (s. 1).

Jak napovídá název a podtrhuje vnitřní, pouze jednolitě abecední, nikoliv nějak oddílově strukturovaná výstavba hesláře a jak konečně dosvědčují opakující se jména zakládající jednotlivá hesla, slovník sice na jedné straně nepopírá specifičnost otázek vztažených jak k filozofické problematice jazyka, tak problematice mysli, na straně druhé však dobře ilustruje vzájemnou spřízněnost obou oblastí a jejich genetickou propojenost. Demonstruje, jakým tematickým vývojem prošla oblast analytické filozofie jako celku a jak spíš, než aby opouštěla jednotlivá témata, umožňovala jejich rozvoj spojený s „nabalováním“ témat souvisejích a jejich propojování s těmi dosavadními, již rozpracovanými. I když nikoliv tak zřetelně, jako to umožňuje klasická monografická forma, přesto v rámci možností autoři a editoři viditelně interpretují analytickou filozofii jako proud s vnitřní „logikou“ a nefragmentární historií.

Podle rejstříku nabízí slovník 107 hesel v různém rozsahu, který však nikdy neklesne, a to je podle našeho názoru důležité, pod jeden a půl strany textu. Editoři sice stáli před nevděčnou volbou vybrat z celého obrovského korpusu textů jen několik klíčových hesel, jež by jej měla charakterizovat, toto nutné omezení se však správně rozhodli kompenzovat velikostí prostoru, který jednotlivým heslům věnovali. Ve většině případů proto toto rozhodnutí naplnilo ambici avizovanou v „Úvodní poznámce“, totiž vyložit pojmy přehledně a srozumitelně. Kombinace poměrně velkého mezinárodního autorského kolektivu (15 autorů, povětšinou mladší generace) s na poměry velkým prostorem pro jednotlivá hesla dala celkem pochopitelně průchod specifičnosti jednotlivých autorských stylů, která bývá ve slovnících značně omezena. Ale i přes naše poukázání na to, že tvrzení „primárním cílem následujících hesel je […] výklad, spíše než vlastní interpretace členů autorského kolektivu“ (s. 1) je značně problematické (čehož jsou si právě analytičtí filozofové jistě dobře vědomi), domníváme se, že ve většině případů se podařilo především věcně představit obsah a úlohu toho kterého pojmu v debatě, jejíž je součástí, a vlastní postoje autorů jsou uváděny do souvislostí existující veřejné diskuze. Někdy čtivým, téměř popularizačním způsobem, jindy hutně a bez přehnané vstřícnosti ke čtenáři.

Jednotlivá hesla se dle svého obsahu dají rozdělit do několika kategorií, které však představují spíš záchytné krajní body v kontinuu přístupů: některá se soustředí především na vysvětlení „technického“ aspektu pojmu/problému (takové je např. úvodní heslo „anaforická reference“), další spíš představují úvod do určité teorie (např. heslo „triangulace“), jiná zase mapují historii spojenou s daným významným termínem (např. heslo „behaviorismus“). Rozhodně nezanedbatelnou položkou hesla je závěrečné uvedení výběrové zahraniční a české překladové i původní literatury k tématu. Kromě možnosti zaostřit na danou problematiku optikou zásadních prací a možnosti prověřit tak obsah výkladu je uvádění původní české literatury totiž právě jedním ze zmíněných indikátorů stavu českého analytickyfilozofického myšlení. Fakt, že v mnoha případech jsou autory článků a monografií samotní autoři hesel, pak nesvědčí o jejich samolibosti, ale spíš o tom, že na tvorbě slovníku se opravdu podíleli ti, kteří na poli analytické filozofie aktivně působí.

Výše už bylo naznačeno, že slovník svým obsahem i tvarem zachycuje pozitivní neostrost hranic mezi analytickou filozofií jazyka a analytickou filozofií mysli, respektive umožňuje sledovat jejich vzájemné proplétání, které je způsobeno uvědoměním si zásadní souvislosti mezi lidským jazykem a lidskou myslí, např. prostřednictvím veskrze problematického pojmu porozumění či problematiky tzv. sporu externalismu a internalismu. Myšlenkový pohyb mnoha autorů vycházejících z klasické filozofie jazyka směrem k problematice mysli, který u nich proběhl, aniž by pustili ze zřetele svá východiska, je toho zřejmým důkazem (Quine, Davidson, Putnam). A to, že v mnoha případech je v heslech jasně poukazováno na zřejmou integrovatelnost jejich obsahu do kontextu obecně filozofické tradice a debaty, umožňuje představit analytickou filozofii jako sice mimořádně náročnou, ale v žádném případě nějak vychýlenou nebo exkluzivní podobu filozofického myšlení. Daleko spíš ji ukazuje jako „autorku“ netradičních (někdy i ostře vyhraněných) přístupů k tradičním otázkám.

Hesla věnovaná spíše filozofii jazyka postihují její základní otázky, tj. vztah jazyka, světa a poznání, možnosti a způsoby modelování povahy jazyka a jeho lidského užívání, a zároveň kvalitně mapují základní body vývoje analytické filozofie od konce 19. století (nebo, řečeno s Michaelem Dummettem, od Fregeho) až po současnost (např. Kamp nebo Brandom). Z tohoto časového rámce vybočují v duchu výše uvedené snahy o zapojení do filozofické tradice především ta hesla, v nichž se vyskytují technické termíny používané v nějaké podobě např. v silné logické linii scholastické (heslo „de dicto/de re“) nebo třeba heslo věnované „lockovské teorii významu“. Ve většině případů však slovník představuje termíny a teoretické koncepce, které sehrály klíčovou úlohu při formování analytické filozofie jazyka ve 20. století. V některých případech je pozornost autorů upřena na velká témata („jazyková hra“, „princip kompozicionality“), někdy zase na zdánlivě parciální problémy, které ale častokrát představují prubířské kameny velkých teorií („anaforická reference“, „indexické výrazy“). Protože se autorský tým snažil rovnoměrně zmapovat celé období dosavadní existence analytické filozofie jazyka, z rozložení hesel je patrný vývoj, který směřoval od russellovské filozofie „napravovatelky jazyka“ k rostoucímu zájmu o filozofické porozumění fungování přirozeného jazyka „tak, jak je“. Proto z dřevního období nalezneme ve slovníku zejména základní technické termíny jako Fregeho rozlišení na smysl a význam, Carnapovu „technickou precizaci“ tohoto rozlišení v pojmovou dvojici intenze a extenze nebo významné Russellovo vymezení tzv. definite description (ve slovníku jako heslo „deskripce“) apod., pozdější etapy analytického myšlení (filozofie přirozeného jazyka, tzv. postanalytická filozofie) jsou ve slovníku zachyceny nejen formou klíčových pojmů, ale také analýz celých teorií („triangulace“, „jazyková hra“, „mluvní akty“, „jazyková dělba práce“). Ani v tomto případě však nelze mluvit o nějaké absolutnosti hranic (např. starší „Tarského teorie pravdy” či „»obrazová teorie významu«“). Čtenář je tak formou představení základních stavebních kamenů velmi detailně seznámen s počátky analytické filozofie, které bychom mohli vnímat jako orientované na logikou vyzbrojené odstraňování nedokonalostí přirozeného jazyka a na jeho analýzu za účelem odhalování jeho problémů, s carnapovským „konstruujícím“ obdobím i s následnými epochami zahrnujícími tvorbu Ludwiga Wittgensteina, tzv. filozofii přirozeného (v publikaci také „obyčejného“) jazyka či postanalytickou filozofii, které se snažily revidovat přístup předchozích epoch k otázkám jazyka při současné snaze o zachování jejich (výběrem se lišících) předností. A i když slovník neobsahuje biografická hesla významných analytických filozofů, z četby jasně vystoupí zásadní postavy jako Frege, Russell, Carnap, Tarski, Wittgenstein, Austin, Searle, Quine, Davidson, Putnam nebo Kripke.

Přestože jedním z význačných poznávacích znaků analytické filozofie je její úzké propojení s logikou jako nástrojem i předmětem zkoumání, není publikace přetížena technickým aparátem logiky a sama vysvětluje jen některé ze základních pojmů v logice používaných. A to i navzdory tomu, že významná větev v poválečné analytické filozofii, řekněme montaquovsko­ kripkeovská, rozmnožovala spíš než dědictví pozdního Wittgensteina dědictví filozofických otázek logiky (byť za účelem porozumění jazyku přirozenému). I přes veškerou snahu je však v některých případech neznalost diskurzu přeci jen dost vážným handicapem při porozumění obsahu vybraných hesel a jen těžko si lze představit, že by kniha mohla fungovat jako úvod pro věci neznalého čtenáře.

V případě publikace tohoto typu je vždy možné polemizovat o úplnosti jejího obsahu jako celku i o úplnosti jednotlivých hesel a způsobu prezentace představovaných filozofických pojmů, teorií a problémů, a to především v souvislostí s problematičností vymezení hranic mezi tím, co se ještě týká jazyka, a co už ne. Provázanost s otázkami epistemologickými a ontologickými je ve slovníku mnohokrát dokládána. Nejen z tohoto důvodu však stojí za zvážení, jestli by v případě zařazení takových hesel, jako je „anaforická reference”, „kvazi­ indikátor” apod., neměl slovník přeci jen obsahovat i hesla syntetický a analytický výrok, denotace, propozice, teorie přírodních druhů, dogmata empirismu, realismus, konstruktivismus, sémantický zdvih, teorie pravdy, teorie významu apod. Je zřejmé, že zejména v některých případech (pravda, propozice, teorie významu) by se muselo jednat o hesla nadstandardně obsáhlá a svou povahou značně problematická, to hovoří ale spíš pro jejich zařazení než proti němu. Problém významu sice prostupuje v podstatě celou publikací, ale heslo mapující různá pojetí významu a různé přístupy k němu by umožnilo alespoň základní orientaci v problematice. Podobně by pak nejspíš mohlo být vystavěno i heslo věnované teorii pravdy. Pokud chce slovník dostát svému názvu, měl by výše uvedená hesla obsahovat. A to i za cenu, že by z něj vypadla hesla menší.

Některá hesla („metafora”, „esencialismus”) by nejspíš snesla jistou úpravu směrem k aktuálnímu stavu debaty o nich. V případě „metafory” by bylo vhodné uvést velmi vlivnou a analytickou tradici komentující koncepci Lakoffa a Johnsona (a doplnit tedy i příslušnou literaturu), v případě „esencialismu” by možná mohl být zmenšen prostor komentující dlouhou tradici problému a větší pozornost by mohla být směřována k současným diskuzím na pojem esencialismu vázaným. Heslo věnované „behaviorismu” by pak bylo vhodné doplnit opozitně, nebo bohrovsky řečeno komplementárně, heslem věnovaným „mentalismu”. Stejně tak by heslo o „jazykovém orgánu” (pokud bychom souhlasili s jeho zařazením, viz níže) mohlo obsahovat v literatuře odkaz na zásadní novější článek Hausera, Chomského a Fitche „The Faculty of Language: What's It, Who Has It, and How Did It Evolve?” (Science 2002/298, s. 1569-1579) a Pinkerovu a Jackendoffovu polemiku s ním v „The Faculty of Language: What's Special About It?” (Cognition 2005/95, s. 201-236), apod. Právě zařazení hesla úzce spojeného s osobou Noama Chomského („jazykový orgán”) se však jeví jako poněkud problematické. Na jednu stranu je nepochybné, že Noam Chomsky patří k předním současným teoretikům jazyka, a navíc ovlivňuje i debatu odehrávající se na půdě (na problémy jazyka orientované) filozofie mysli (čímž dobře ilustruje spojnici mezi oběma obory). Na druhou stranu ale stojí za zvážení, do jaké míry je Noam Chomsky představitelem analytické filozofie, zda není spíš účasten debat s jejími význačnými představiteli (Quine, Putnam), ovšem z poněkud jiných pozic. A pokud bychom připustili, že i takové pozice by měl slovník mapovat (Chomského vliv na Jerryho A. Fodora je nepochybný), pak by bylo jistě vhodné uvést i jiné současné významné představitele tohoto „typu“, např. Chomského žáka a oponenta jak chomskyánského generativismu, tak analytické formální sémantiky, George Lakoffa. Slovník by měl nejspíš také reflektovat vklad, který tradici analytické filozofie vložili Nelson Goodman nebo Richard Rorty… Takováto „ale“ jsou však v případě slovníků po ruce téměř vždy a jsme si vědomi jejich relativnosti.

Jak už bylo zmíněno výše, větší prostor pro hesla vytvořil předpoklady pro prezentaci svébytných autorských přístupů při strukturování výkladu (které se navíc odlišují v případě některých autorů i v závislosti na typu hesla). Naštěstí zůstala nenaplněna ambice z předmluvy, že by hesla neměla obsahovat rozbory úskalí jednotlivých teorií – v mnohých jsou problémy ku prospěchu věci minimálně stručně naznačeny a okomentovány. Za prototyp hesla pro takový typ příručky lze v části věnované filozofii jazyka považovat především hesla, která zpracovával Petr Koťátko. Nejspíš právě on dokázal nejlépe vyvážit poměr věcnosti, srozumitelnosti a historického kontextu jednotlivých pojmů, což jsou tři složky, které by měl výklad vždy obsahovat.

Hesla popisující základní pojmy analytické filozofie mysli se dají rozdělit do tří tematických skupin. Na prvním místě je skupina hesel vymezujících jednotlivé způsoby řešení problému vztahu mysli a těla („teorie identity a materialismus”, „dualismus”, „anomální monismus”, „funkcionalismus” atd., ale také „mentální kauzalita”). Druhá skupina je věnována problému perspektivy první a třetí osoby („autorita první osoby”, „heterofenomenologie”, „introspekce”, „intencionalita” atd.). Poslední skupina zahrnuje argumenty proti funkcionalismu („kvália”, „ zombie”, „čínská místnost” atd.).

Z hlediska časového autoři představili pojmy a koncepce vzniklé nebo hojně rozšířené především v rozmezí padesátých až devadesátých let 20. století. Nejintenzivněji pak období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, zachycující střet nereduktivních pojetí mysli s reduktivním fyzikalismem a funkcionalismem o povahu intenciálních a fenomenálních mentálních stavů. Některé pojmy mají však dlouhou historickou tradici („dualismus”, „materialismus”, „panpsychismus”, „emergence” atd.).

Vymezenému období odpovídá skupina osobností postanalytické filozofie počínaje Putnamem, Davidsonem a Kripkem, která postupně přechází přes Searla, Fodora a Blocka k úžeji vyčleněné skupině filozofů označitelných za filozofy mysli, jako je Chalmers, Dennett nebo Kim.

Z přibližně čtyř desítek hesel, která se týkají filozofie mysli, jich nejvíce zpracovali samotní editoři Tomáš Marvan a Juraj Hvorecký. Ostatní jsou dílem Marka Pichy, Josefa Mourala, Tomáše Hříbka, Filipa Tvrdého a Michala Poláka. Autoři zpracovali svá hesla rozdílnými způsoby. Někdo (Juraj Hvorecký) kladl důraz na jednoduchost a srozumitelnost, jiný (Marek Picha) zase na přesnost a úplnost. Někteří členové kolektivu autorů (Marek Picha) dovedli rozbor problému až k nejnovějším návrhům řešení, jiní (Josef Moural) se spokojili s rekapitulací jednotlivých postojů. Někdo (Juraj Hvorecký) se více pokoušel o vlastní interpretaci, někdo jiný (Tomáš Marvan) se zase snažil být více věcný. Jako obvykle tak vznikl celek, který je komplexní – hesla se navzájem podpírají a doplňují –, ale nutně predestinovaný zaměřením autorů.

Stejně ovlivněné je i hodnocení recenzentů. Jako velmi kvalitně zpracované z hlediska srozumitelnosti a věcnosti hodnotíme např. hesla „dualismus”, „behaviorismus” nebo „kategoriální chyba”. Z hlediska přesnosti a úplnosti oceňujeme hesla „zombie” nebo „autorita první osoby”.

Kritické návrhy budeme adresovat postupně podle výše zvolených skupin hesel. V rámci první skupiny je mezi autory nejednoznačně používáno termínů fyzický a fyzikální, v mnoha případech je překlad problematický, ale v rámci jedné knihy by se měli autoři shodnout na jednotném překladu. (Např. v hesle „anomální monismus” je na s. 5 je použito jako protipólu pojmu mentální pojmu fyzikální, ale v hesle „mentální kauzalita” na s. 125 – také v souvislosti s anomálním monismem – je použito fyzický.) Jednotlivá hesla samozřejmě nemusí obsahovat úplnou deskripci všech důležitých aspektů popisovaného pojmu, pokud jsou doplněny v rámci jiného hesla, ale v některých případech by to bylo vhodnější (např. tři Davidsonovy principy tvořící anomální monismus nejsou součástí tohoto hesla). Anomální monismus jako nejčastěji zmiňovaná analytická nereduktivní koncepce vztahu mysli a těla by zasloužil demytizovat, čemuž by možná pomohlo i větší srovnání s různými typy vztahu supervenience.    

Heslo „supervenience” je zatíženo několika nedostatky. Obsahuje sice rozlišení na slabou, silnou a globální supervenienci, opomíjí však již supervenienci lokální. Rozlišení slabé a silné supervenience je sice v textu správně popsáno, ale obě definice jsou  až na slovo „slabě“/„silně“ (a na závorku v případě SlS) totožné (s. 196–197). Jako alternativa supervenience bývá často používán vztah fyzikální realizace (Kim), který není v textu uveden. Stejně tak slovník neobsahuje odkaz na Horganovu superdupervenienci.      

V souvislosti s mentální kauzalitou by dle našeho soudu rozhodně neměl chybět Kimův argument proti nereduktivnímu fyzikalismu, založený na nepřekro­či­tel­nosti principu kauzální uzavřenosti fyzikální domény reality. Měly by pak být vyhodnoceny i následky tohoto argumentu pro některé verze nereduktivních fyzikalismů. „Reduktivní materialismus” by zasloužil rozšířit o různé alternativy tvarů zákonů spojujících mentální a fyzikální události (bridge laws), např. disjunktní tvar redukce, druhově specifický přemosťující zákon, lokálně temporální redukci. Domníváme se, že heslo „funkcionalismus” opomíjí některé význačné autory spjaté s touto koncepcí (např. Dennettovy práce The Intentional Stance [MIT Press 1989] nebo Consciousness Explained [Back Bay Books 1992]).

Heslo „intencionalita”, potažmo „intencionální postoj” by mohlo obsahovat zmínku o Dennettově třídění intencionálních systémů na čtyři typy. Jako protiváha „heterofenomenologie” (v návaznosti na ni postrádám Dennettův „multiple draft“ model vědomí) by mohla být uvedena Varelova neurofenomenologie.

Výklad „Turingova stroje/testu” postrádá rozlišení různých typů výpočetních strojů (sériový a paralelní počítač), „Čínská místnost” zase nedostatečně rozlišuje slabou a silnou verzi UI. Také je otázka, zda v případě tak populárního problému, jako je Searlův čínský pokoj, by nebylo vhodné přece jen rozvést nový argument, který autor hesla připomíná (s. 18). Heslo „kvália” by mělo být více spjato s heslem „emergence”, vzhledem k analogickému pojetí intencionálních a fenomenálních mentálních stavů v britském emergentismu.

K heslům „mentální kauzalita” a „emergence” by mohl být do seznamu související literatury doplněn Kimův text „Downward causation“ in: Emergentism and Nonreductive Physicalism (česky in: Aluze 9, 2006, č. 2, s. 114–123) a také přehledová studie Achima Stephana Emergenz. Von der Unvorhersagbarkeit zur Selbstorganisation (Dresden University Press 1999, Mentis 2005). Ke vztahu superdupervenience Horganův článek „From Supervenience to Superdupervenience: Meeting the Demands of a Material World” (Mind 102/93, s. 555–586). K heslům týkajícím se intencionality a modelů mysli by mohl být připojen odkaz kupříkladu na Freemanovu knihu How Brains Make Up Their Minds (Londýn 1999) nebo na některé jeho články, neboť tvoří zajímavý most mezi analytickou filozofií mysli a nelineární neurodynamikou. 

Většina hesel koresponduje s proklamovaným zaměřením publikace, otázkou ale zůstává, jestli jsou např. hesla „emergence” „a panpsychismus” dostatečně vázána na kontext analytické filozofie mysli. Pokud se rozhodneme, že ano, pak by určitě neměla v rámci hesla „emergence” chybět zmínka o kritice tohoto pojmu v tradici analytické filozofie (především Hempelova kritika), základní předpoklady britského emergentismu dvacátých let 20. století (a jeho představitelé), jednotlivé typy emergence a také význam pojmu v nereduktivním fyzikalismu, konekcionismu atd. Pokud jsou uvedeny pro jejich popularitu ve filozofických diskuzích, pak by ovšem nemělo chybět ani heslo komplexita, neboť tento koncept do značné míry nahrazuje metafyzický pojem emergence. A také panpsychismus by měl být doplněn o odkaz na kvantové pojetí mysli, minimálně v populárních textech Rogera Penrose The Emperor's New Mind: Concerning Computers, Minds and The Laws of Physics (Oxford University Press, 1989), Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness (Oxford University Press, 1994). 

Hesla paměť a vědomí asi nebyla zařazena s ohledem na vágnost definic těchto pojmů. Přesto by samostatné heslo vědomí mohlo zpřehlednit různé odstíny tohoto pojmu (přístupové, fenomenální, vědomí, sebevědomí), nehledě na potvrzení teze o kognitivním obratu ve filozofii mysli. V návaznosti na to postrádáme také hesla konekcionismus a umělá inteligence.

Své místo ve slovníku by měl mít asi také Chalmersův tvz. „hard problem” a heslo „introspekce” si jednoznačně žádá připomínku neurofenomenologie.

Také v samotné oblasti analytické filozofie mysli by byla vhodná ještě hesla nereduktivní fyzikalismus, (možná místo emergence a s odkazem na Kimovu kritiku) a přemosťující zákony (bridge laws). Myslím, že jednoznačně prospěšné by bylo také zařazení samostatného hesla událost.

Jak již bylo naznačeno výše, jedním z velkých přínosů slovníku je zdařilé znázornění souvislostí obou oborů. Nejenom že v heslech věnovaných filozofii mysli je jednoznačně ukázána návaznost na zkoumání filozofie jazyka, ale mnoho hesel ani nelze jednoznačně zařadit, neboť popisují problémy klíčové pro obě disciplíny („mentální reprezentace”, „externalismus a internalismus”, „meta­fora”, „senzorická data”, „soukromý jazyk”, „jazyk myšlení”, „kategoriální chyba”, „indexické výrazy” atd.). Navíc téměř všechna hesla mají odkazy napříč oběma obory. Zůstává už jen zhodnotit, zda filozofie mysli také jednou vyústí do nějaké smysluplné vědy, jak se tomu stalo s filozofií jazyka v podobě různých sémantik.

obsahovou kvalitou publikace bohužel dost kontrastuje poměrně nízká úroveň redaktorské práce. Kromě příjemně netradičního formátu knihy a minima­listického pojetí grafické úpravy lze totiž z této oblasti vyzdvihnout jen citlivě zvolenou velikost fontu (číst obsahově hutný text v nahuštěné a miniaturní podobě – jak se to často v podobných příručkách stává – bývá značně nepříjemné). Kvalitní knihařiny je jinak v Základních pojmech filozofie jazyka a mysli spíš pomálu. Už při zběžném čtení zarazí korektorská nedůslednost, nejvý­razněji reprezentovaná nepřehléd­nutel­ným zdvojováním celých skupin slov, které se v textu objevuje až příliš často (srov. s. 62). Stejně tak běžná typografická zásada, že formát závorek odpovídá formátu v nich obsaženého textu, je naprosto systema­ticky ignorována. Už spíš koncepčního redaktorského rázu je značná nedůsled­nost ve vnitřním – meziheslovém odka­zování (které by mělo být jednoznačně systematičtější), případně rozdílné způ­soby přímo v odkazování na totéž heslo („»obrazová« teorie významu” x „obrazové pojetí významu” – s. 146 x s. 7). Způsob, jakým jsou v textu užívány uvozovky a kurzíva, také občas budí rozpaky. A důsledně vzato je vlastně zavádějící samotný název publikace, který redukuje filozofii jazyka na autory a témata její filozofické varianty (což vzhledem k pracím Heideggera, Gadamera, Derridy apod. je minimálně nepřesné).

Podle našeho názoru je pak spíše zajímavým tématem do debaty koncepce výstavby samotného hesláře slovníku. Stávající řešení se nám nejeví jako příliš šťastné a nejspíš by mu prospělo poupravení i následné doplnění. Některá v obsahu/rejstří­ku uvedená hesla totiž navzdory očekávání nefigurují v publikaci jako hesla samostatná, ale jsou pouhou součástí jiných hesel, aniž by to bylo nějak naznačeno („adverbiální teorie vnímání”, „sémantika konceptuálních rolí”). Zde by mohl jako inspirace posloužit Encyklopedický slovník češtiny, který danou situaci řeší tak, že graficky odliší v rejstříku ty pojmy, kterým je věnováno samostatné heslo, od těch, které samostatné heslo nemají, ale tvoří součást nějakého důležitého hesla. Toto řešení by zároveň umožnilo v případě Základních pojmů filozofie jazyka a mysli uvést do rejstříku i mnoho dalších zajímavých pojmů, které se ve slovníku vyskytují, a zvýšit tak jeho kompaktnost, komplexnost, a tím i využitelnost. Za zvážení by možná stál i návrh doplnit publikaci o rejstřík jmenný (a to včetně zahrnutí odkazů vztažených k literatuře), který by tak ještě více provázal jednotlivé autory s konkrétními otázkami a pojmy (a posílil tím historicko­ přehledovou linii výkladu). Výzva k přímo se nabízející možnosti doprovodit takto vnitřně intertextuálně provázanou publikaci také verzí na CD­ ROMu je pak už vyloženě směřována k nakladateli, nikoliv autorskému týmu.

 Na závěr bychom však rádi zdůraznili, že i přes výše zmíněné výtky považujeme Základní pojmy filozofie jazyka a mysli za zdařilou, užitečnou a kvalitní mezinárodní publikaci, poskytující nejen průřez historií analytické filozofie, ale orientovanou i na její současný stav. Byli bychom proto rádi, kdyby tyto připomínky byly brány především jako náš příspěvek do diskuze, která se – doufejme – třeba jednou rozvine u příležitosti příprav dalšího vydání tohoto bezesporu důležitého příspěvku k české­mu a slovenskému filozofickému myšlení.

 

Marek Nagy a Lukáš Zámečník


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker